úterý, 6. leden 2009

Véronique Gens: přišla ke mně hudba

Napsal(a) 

Véronique Gens, foto Zdeněk Chrapek Véronique Gensfoto: Zdeněk Chrapek

Začátkem dubna se mihla Prahou špičková francouzská sopranistka Véronique Gens, která svým přednesem písní Josepha Cantelouba ozdobila abonentní program Pražských symfoniků. Její jméno určitě není neznámé milovníkům barokní hudby. Paní Gens byla totiž léta členkou legendárního ansámblu Williama Christieho Les Arts Florissants, spolupracovala i s dalšími francouzskými dirigenty z oblasti autentické interpretace jako je Marc Minkowski, René Jacobs nebo Jean-Claude Malgoire. V současnosti se objevuje na renomovaných scénách a festivalech, a to zvláště v mozartovských produkcích.

O barokní hudbu jste se zajímala cíleně? Dostala jsem se k ní čistě náhodou. Původně jsem totiž vůbec nepomýšlela na uměleckou dráhu. Ani nepocházím z hudebního prostředí, v naší rodině byli většinou lékaři a chemici. Studovala jsem na univerzitě jazyky a chtěla se stát učitelkou nebo překladatelkou. Učila jsem se sice zpívat, to ano, ale jen tak pro zábavu. Až mi moje učitelka jednou řekla, že William Christie zrovna hledá mladé zpěváky a že můj hlas ho určitě bude zajímat. Já jsem o nějakém Christiem nikdy předtím neslyšela, a už vůbec nic jsem nevěděla o starých nástrojích a o barokní hudbě. Nicméně zkoušky jsem udělala a Christie mne přijal do své třídy na Pařížské konzervatoři. Začal mne pak angažovat na koncerty, dával mi napřed malé a potom i větší role.

Teprve potom jste se začala věnovat zpěvu naplno? Bylo čím dál těžší sladit studium na univerzitě se zájezdy s ansámblem. Až jsme roku 1987 nastudovali Lullyho operu Atys, což byla velmi slavná produkce, rekonstrukce dobového provedení, která prošla celým světem. Ve Francii prosadila barokní hudbu, o kterou se u nás do té doby nikdo moc nezajímal. Vláda se potom rozhodla finančně podporovat provozování barokní hudby a tedy i ansámbl Les Arts Florissants. Tak jsem se vlastně stala profesionální zpěvačkou. Nebylo sice snadné přesvědčit rodiče, kteří chtěli, abych měla univerzitu, ale nedivím se jim - mám dvě děti a také bych si počínala stejně. Pro hudbu jsem se tedy každopádně nerozhodla vědomě, prostě nějak sama přišla ke mně.

Co pro vás znamenalo angažmá u Les Arts Florissants? Všechno. Předtím jsem nic neuměla. Všechno, co vím o barokní interpretaci, jsem se dozvěděla od Christieho. Vysvětlil mi, že je to moje cesta. Později zase možná nebylo snadné se osamostatnit, protože pro všechny jsem byla zpěvačkou od Christieho, ale základ to byl vynikající. U Christieho se tehdy sešli snad všichni, kteří se později ve staré hudbě uplatnili: hráli tam Marc Minkowski a Christophe Rousset, zpíval Gérard Lesne...

Jak byste z pohledu zpěvačky popsala specifika francouzské barokní hudby? Francouzské baroko je velmi speciální záležitost. Máme mnoho pravidel pro ornamenty, všechno je předepsáno. Velmi důležité je slovo, které musíte pečlivě deklamovat. Tím se francouzská hudba liší třeba od Händela, který po vás chce zpívat a zpívat, mít radost ze zpěvu. Ve Francii se naproti tomu rozvíjela tradice tragédie lyrique, jejímiž interprety bývali herci, nikoli zpěváci. Slovo je tedy na prvním místě, teprve poté následuje zpěv. To může být obtížné, a právě tohle nás Christie učil ze všeho nejdříve.

Staré francouzské hudbě, respektive tragickým hrdinkám z oper Glucka, Lullyho, Rameaua, Leclaira a dalších, je věnováno i vaše nejnovější CD Tragédiennes, které jste pro label Virgin Classics natočila s dirigentem Christophem Roussetem. Hledali jsme kusy, které nejsou známé, a které v sobě mají velký dramatický náboj. Nyní už pracujeme na druhém dílu, jehož idea bude stejná a který by měl sahat od Glucka k Berliozovi.

Jaké jsou v té souvislosti vaše další nahrávací plány? Nápady by byly, ale složité je to s jejich financováním. Gramofonové společnosti šetří. S Thomasem Hengelbrockem bychom chtěli dělat Beethovenovy árie, ráda bych také natočila další album francouzských písní. Uvidíme.

Od baroka jste plynule přešla k Mozartovi... Můj hlas byl na to připraven, a také jsem postupně už chtěla dělat něco jiného než barokní ornamenty. Dostala jsem nabídku na Cherubína, pak následovala Hraběnka, Vitellia, Elvíra. Mozarta teď zpívám opravdu velmi často. Cítím se v něm velmi svobodně.

Jedním z vašich velkých úspěchů byla Donna Elvíra v Aix-en-Provence v režii Petera Brooka. Jak se vám pracovalo s proslulým divadelníkem? Bylo to velmi poučné. Zkoušeli jsme tři měsíce a Brook po nás často chtěl improvizaci. Takže já jsem třeba zpívala Leporella, a Leporello zase zpíval Annu. Ale především, kdykoli teď zpívám Elvíru, vzpomenu si, co mi o této postavě říkal Brook. Že to není ta bláznivá, ukřičená hysterka, jak se často hraje, ale že je to čestná žena, která Giovanniho skutečně miluje a je kvůli němu ochotná ke všemu. Elvíra je má oblíbená role. Donnu Annu bych naproti tomu nikdy nezpívala. Nemám ji ráda.

Kam hodláte v opeře směřovat po baroku a Mozartovi? Pomalu začínám přecházet k pozdější hudbě. Loni jsem v Baden-Badenu dělala svého první Verdiho, Alici ve Falstaffovi. V Barceloně budu zase poprvé zpívat Wagnera. Eva z Mistrů pěvců norimberských není velká wagnerovská role, takže ji mohu dělat. Můj hlas se pomalu mění, jsem ráda, že mohu zkusit nový repertoár. Sním například o Desdemoně. Možná bych také mohla zkusit Rusalku, je to krásná hudba, ale čeština je obtížná. Možná někdy.

Ve vašem repertoáru najdeme i písně francouzských skladatelů dvacátého století. Existuje spojnice mezi francouzským barokem a modernějšími hudebními směry? Myslím, že je to opět důležitost slova. Také Debussy, Fauré nebo Poulenc vycházejí z řeči. Ostatně své písně psali na texty Apollinaira, Baudelaira a dalších básníků. Francouzské písně ale bohužel mají ve Francii špatnou pověst.

Jak to? Nevím, nejsou považovány za dobrou hudbu. Třeba Cantelouba miluje britské publikum, kdežto ve Francii se nedává. Jeho písně jsem dělala v Tokiu, v Kodani, nyní v Praze, ale ve Francii ne. To samé je s Debussym, Faurém, Poulenkem a dalšími. Chtěla bych to změnit, ale není snadné Francouzům vysvětlovat, že třeba Berliozův cyklus Les Nuits d'ete je krásná hudba. Je to pro mne záhada.

Jaký vztah máte ke Canteloubovi, jehož Chants de France a Chants d'Auvergne, inspirované lidovými písněmi, jste zpívala v Praze? Z kraje Auvergne, který se nachází ve střední Francii, pocházela moje babička. Jako malá jsem k ní jezdívala na prázdniny. Je to kraj farmářů, kraviček na pastvě, výroben sýra. Canteloube své písně napsal ve specifickém nářečí a já jsem slýchala, jak farmáři tímto nářečím hovoří, i když jsem mu nerozuměla. Takže je to autor spojený s mým dětstvím. Cantelouba přede mnou interpretovaly takové pěvkyně jako Kiri Te Kanawa nebo Victoria de los Angeles. Jsem proto hrdá, že jsem se Sergem Baudem jeho písně natočila na CD - jako vůbec první francouzská zpěvačka.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.