pondělí, 30. listopad 2020

Veronika Vítová: Ze zásady neřeším poptávku

Napsal(a) 

Veronika Vítová, foto Kateřina Bíbrlíková Veronika Vítováfoto: Kateřina Bíbrlíková

Publikum zná Veroniku Vítovou především z a cappella sexteta Skety, případně jako interpretku standardů s vlastním kvartetem. Jde ovšem o zpěvačku neuvěřitelně všestrannou, zvládající nejen jazz, ale také klasiku, pop i rock. K rozhovoru jsme se sešli především díky Veroničinu sólovému debutu Průhledný svět, „převážně“ jazzovému.

K prvnímu profilovému albu, postavenému především na vlastních skladbách, jste se dostala až nyní kvůli vytížení ve Sketách? Přesně tak. V době, kdy se mi narodila dcera Esterka, se Skety začaly lidem líbit a bylo jasné, že se mohu plně věnovat už jenom jim. Kdybych odpadla, tak kapela asi skončí. Petr Wajsar je umělecký šéf, píše a aranžuje většinu repertoáru, ale já zase funguji jako pojící článek a organizátor. Petr je hlava, já jsem srdce. Mimochodem, příští rok budeme slavit se Sketami 10. výročí. Nemůžu uvěřit, že jsme spolu už tak dlouho.
S muzikou jsem vůbec začala relativně pozdě. Sice jsem v dětství fungovala v různých sborech, dlouho například v Bambini di Praga. Jezdilo se i do Japonska, zpívalo s různými filharmoniemi, dělali jsme náročný repertoár třeba od Messiaena. Jenže ze sboru stejně člověk vypadne dejme tomu jako poloprofesionál a na žádnou konzervatoř jsem tehdy nenastoupila. Operu jsem dělat nechtěla, popové zpívání by mě bavilo, ale v osmnácti mi řekli, že na to jsem už moc stará. Pak jsem nějakou dobu měla jen amatérské kapely, třeba Jazz It Out, kde jsem zpívala standardy. Do toho jsem ještě chodila do Kühnova smíšeného sboru, protože jsem se nechtěla úplně vzdát klasiky. Ale pořád nešlo o nic, co by vedlo k autorské jazzové muzice. Na VOŠku při Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem šla až v osmadvaceti. Jsem ráda, že mi dali šanci, vždyť o jazzu jsem tehdy nevěděla skoro nic. Zpívala jsem i těžkou klasiku, ale teprve na VOŠce jsem se pořádně naučila jazzovou harmonii a řemeslo vůbec. Chodila jsem na přípravné hodiny k Filipu Gondolánovi, v té době jsem se ještě živila jako letuška u ČSA, a ten se mi vždycky strašně smál. „Ááá, letuška chce zpívat, vy se hlavně držte toho lítání.“ (smích) Já se mu nedivím. Zpívala jsem nějaké písničky a ani nevěděla, že se jim říká standardy.

Právě vaše všestrannost je obdivuhodná, vždyť dnes zpíváte i starou hudbu v ansámblu Musica Panica, hostujete s Orchestrem BERG. Vždy mě bavilo mít multižánrový nadhled. Možná to vychází i z charakteristiky mého hlasu. Jsem prostě soprán, což se dá využít v různých oborech, i když zároveň nemám ráda příliš intenzivní vibrato. A třeba zrovna BERG má někdy problém najít lidi s „rovným“ hlasem. Zpěváci, kteří dělají klasiku, většinou tíhnou k opeře a tam je estetika zpěvu jiná. Vůbec nehaním operu, ráda ji poslouchám a mám pár lidí, které obdivuji a mohu je poslouchat donekonečna. Ale moje vlastní představa o zpěvu je prostě jiná. Nechci se specializovat. Mám ráda jazz, pop i klasiku.
Samozřejmě jsem s tím měla i problémy. Spousta lidí mi říkala, ať už si něco vyberu. Jenže já si myslím, že to není potřeba. Pokud se člověk snaží hlas technicky zvládnout, a mě nacházení nových výrazových prostředků vždy bavilo, může dělat všechno. Nejvíc mě v téhle multižánrovosti utvrdila Kim Nazarian z New York Voices, u kterých jsme měli se Sketami workshop. Říkala, že jestli chceme zpívat do šedesáti a dále, musíme o hlas pečovat. A k tomu je nejlepší zvládnout klasickou techniku. Klasická technika ovšem nerovná se operní technika, ale práce s hlasem. Aby byl člověk schopen používat ho v celém rozsahu a v různých barvách. Řekla jsem si, že když už jsem začala pozdě, tak chci zpívat dlouho, a dala na její slova.


Nedokážu se s be-bopery rvát o pozornost.
Tak jsem si řekla, že zkusím lidový motiv.


Máte s vlastním kvartetem také koncertní program z repertoáru písničkářů, kde zpíváte jazzové verze písní např. Joni Mitchell, což dělá kde kdo, ale také Karla Plíhala. Jak jste dostala tenhle zajímavý nápad? Byla po něčem posluchačsky přístupném a zároveň kvalitním poptávka? Ze zásady neřeším poptávku. To bych zpívala úplně jinou muziku (smích). Vše dělám intuitivně. Beru z věcí, které mě celý život obklopují a inspirují. Čerpám i z jazzových workshopů. Když jsem byla na workshopu v Banffu, který vedl Dave Douglas, většina výborných jazzmanů, co tam přednášeli, se shodla na jednom: Pokud se člověk není schopen inspirovat doma, rozhodně mu nepomůže cesta do New Yorku, kde bude trávit veškerý volný čas a utratí všechny úspory. Jistě, newyorská scéna patří k nejlepším na světě a spousta lidí k ní oprávněně vzhlíží, nic proti. Ale chce to mít už něco v sobě. Mě baví „severská“ cesta, kde se muzikanti nebojí dávat do jazzu svoje skandinávské kořeny. Proto jsem si řekla, proč nedávat do muziky ty moje zdejší, české. Nejsem žádný nacionalista, ale pokud mě nějaká hudba obklopuje a baví od malička, nevidím důvod, proč ji nepoužít. Abych na koncertech doplnila svoje autorské písně, kterých zatím nemám zrovna na tři sety, vybírám si jak jazzové standardy, tak třeba Plíhalovu písničku Ráda se miluje. Kdysi jsem se ji jako samouk učila na kytaru a zůstala mi v srdci dodnes.

Takhle se na vaši chystanou sólovou desku vedle autorských písní dostaly i úpravy lidových písní jako Hnalo dívča krávy? Asi to tak je a zároveň jde tak trochu o náhodu. Byla jsem nedávno na workshopu ve Slovinsku, chodila na jamy, a právě na jam sessions jsem měla trochu problém s „ostrými lokty“ (smích). Nemám je, nedokážu se s be-bopery rvát o pozornost. Tak jsem si řekla, že zkusím lidový motiv. Požádala jsem kapelu, ať hraje v déčku mixolydickou stupnici a zkusila lidovku, takovou halekačku. Najednou se přidali úplně jiní lidé, vnikla úplně jiná atmosféra a docela zajímavá improvizace. Hned na místě mě napadlo – tak jo, dám to na desku. Samozřejmě jsem nechtěla udělat celou desku úprav lidovek, ale občas ony lidové motivy problesknou.

Kdo desku vydá? Nakonec si ji vydám sama. V době, kdy je formát CD jaksi na odchodu a všichni jedou ve streamovacích serverech, jde o nejjednodušší cestu. Možná jde jen o „drahou vizitku“, ale chci si pohrát také s obalem. Řeším ho s kamarádkou grafičkou a malířkou Nikolou Krátkou. Obal by měl obsahovat i složený plakát s texty písní. Ještě více by se mi líbilo vydání nahrávky na vinylu, jenže to je docela drahá záležitost. Ale třeba najdu sponzora. Nebo až prodám ty tisíce cédéček, tak si na vinyl vydělám (smích).


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.

Tomáš S. Polívka

Hudební publicista a fotograf na volné noze. Vystudoval přírodovědnou fakultu UK, věnoval se postgraduálnímu studiu přírodní estetiky a filosofie přírodních věd pod vedením prof. Stanislava Komárka. Po studiích se také živil muzikou a produkcí. Vydal sólové CD Stíny do ticha (1999) a hrál s Domácí kapelou (personálně navazující na Plastic People a Půlnoc), se kterou natočil CD Jedné noci snil (1996).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.