Verdi na českých hudebních nosičích

V našem pohledu na frekvenci nosičů s hudbou Richarda Wagnera bylo v harmonii 2/2013 konstatováno, že jen málokterý hudební skladatel se může pochlubit takovým zájmem hudebních vydavatelství jako tento německý romantik. Jedním z těch, kteří ho ještě překonávají, je bezesporu jeho stejně starý italský současník Giuseppe Verdi. Je to logické z hlediska pojetí hudebního žánru ze strany dotyčných autorů. Zdrcující většina Verdiho oper obsahuje hudební čísla, výrazné árie, dvojzpěvy, ansámbly a sbory, tedy formy, jež mají svou vnitřní výstavbu, jsou hudebně uzavřené a dají se ideálně využít jako samostatné skladby na koncertních pódiích i na hudebních nosičích. Výjimku tvoří do určité míry závěrečný Falstaff , který je nejvíce prokomponovaný. Další vrcholné tituly k oné jednolitosti spějí, nicméně ony hudební úseky, jež možno prezentovat samostatně, jsou v nich patrné. Úryvky z Verdiho oper jsou tedy jako samostatné útvary snáze realizovatelné, než je tomu u sazby wagnerovské, byť v jeho ranějších operách je nacházíme rovněž (modlitba Rienziho, píseň Senty z Bludného Holanďana , Píseň o večernici z Tannhäusera , svatební sbor z Lohengrina atd.). Zásadní rozdíly samozřejmě spočívají v hudební řeči obou skladatelů. Melodicky působivá, snadno zapamatovatelná melodika Verdiho árií jsou v příkrém kontrastu s wagnerovským hudebním tokem.

Při pohledu na českou prezentaci Wagnera po druhé světové válce jsme zmínili velmi palčivé otázky politické, vyplývající z těžkých dob okupačních. Tyto problémy samozřejmě u Giuseppa Verdiho mizí. Ač v dobách dřívějších byla u nás výrazně více preferována tvorba našich národních klasiků, zvláště Bedřicha Smetany, společensko-politickými handicapy nezatížený Verdi patřil k autorům, kteří byli u nás odjakživa velmi žádáni, byť už od dob dávno minulých byla u nás italská opera řazena a priori na umělecky nižší úroveň než tvorba německá, francouzská, ruská či česká. Na operních scénách, v rozhlasovém vysílání a tím i na hudebních nosičích převažovaly spíše opery z Verdiho středního tvůrčího období, zvláště Rigoletto , TraviataTrubadúr . K velmi oblíbeným operám ale patřil i Maškarní ples , Don Carlos , který byl dlouholetou trvalkou naší první scény, Aida , poněkud méně už Síla osudu a Simone Boccanegra . Raný Nabucco byl žádán zvláště díky slavnému sboru, v němž byl spatřován aktuální posilující prvek v dobách totality – nejednou oficiální úřady způsobily inscenátorům „ideologické“ problémy. Vcelku byl ale Verdi přijímán bez problémů a navzdory tehdejším oficiálním muzikologickým trendům se těšil velkému zájmu všech vrstev společnosti.

Verdi na českých hudebních nosičích

Ač při pohledu na československou gramofonovou produkci mezi dvěma válkami vítězí především česká operní tvorba, zvláště pak Smetanova, s Verdim se nejednou setkáme. Na šelakových deskách o 78 otáčkách můžeme slyšet ve verdiovském repertoáru velkou řadu českých pěvců. Mnohé nahrávky byly novodobě ošetřeny a objevily se na vinylových LP deskách, případně na CD. Tak můžeme například slyšet Emmu Destinnovou, Jarmilu Novotnou, Karla Buriana, Otakara Mařáka (například ve známé árii vévody z Rigoletta ), Štěpána Chodounovského (jako Renata z Maškarního plesu ), Jana Berlíka (jako vévodu z Rigoletta ), Viléma Zítka (vynikající de Silva z Ernaniho a Filip z Dona Carlose ) a další ve své době význačné pěvce. Technicky jde o dokumenty, z nichž si lze učinit pouze určitou představu, zcela ignorovat se musí neregulérní úroveň orchestrálních doprovodů (mnohdy jsou ale pěvci doprovázeni pouze klavírem). Z těchto důvodů mohou tyto nahrávky stěží konkurovat snímkům novějším, jejichž kvalita se výrazně zlepšila až po nástupu magnetofonového pásu. Po znárodnění gramofonového průmyslu byl u nás jedinou vydavatelskou firmou Supraphon (až v roce 1967 začal vydávat svou produkci LP, později CD Panton ). Při prvním pohledu na tehdejší nabídku gramofonových desek s Verdiho hudbou můžeme získat dojem, že byla relativně rozsáhlá. Hlubší analýza však potvrzuje více nahodilost než dlouhodobější koncepci. Většinou převládají osvědčené a žádané „hity“. Méně známé árie či dokonce celé scény jsou spíše výjimečné. Verdiovský repertoár vinylové éry nacházíme na dvou typech nosičů – tzv. dlouhohrajících deskách na 33 otáček a malých mikrodeskách (EP, SP) na 45 otáček s pouhými dvěma až čtyřmi áriemi. Mnohé mikrodesky přinášely reedice snímků z LP, ale často se na nich objevovaly i původní nahrávky. Zdrcující většinu z nich natočili špičkoví a ve své době velmi populární čeští pěvci, a sice v českých překladech. Nutno říci, že tyto pro širokou posluchačskou obec „srozumitelné“ nahrávky se těšily většímu zájmu, než ty pořízené méně známými a v italských originálech zpívajícími pěvci zahraničními. Ti byli většinou ze zemí východního bloku, zpravidla mladších generací (byli využíváni i laureáti soutěže Pražského jara). Svou kariéru teprve budovali, avšak vesměs se jednalo o pěvce vynikajících kvalit (například Rumuni Zenaida Pally, Magda Janculescu, Dan Iordachescu, Garbis Zobian, Valentin Teodorian a Nicolae Herlea, Bulhaři Naděžda Atanasova a Ivan Alexejev, Maďaři József Simandi a Alexander Svéd). Zcela zvláštní oddíl tvořily už v padesátých letech nahrávky se slavnými Verdiho předehrami. Největší ohlas vzbudila studiová nahrávka předehry k opeře Sicilské nešpory (svým nasazením dodnes dokáže posluchače strhnout). Je zároveň významným dokumentem! Byla totiž součástí programu souběžného koncertu České filharmonie, s níž se počátkem 50. let poprvé u nás představil její dlouholetý host Ital Antonio Pedrotti. Tato předehra musela být tehdy na koncertě opakována! Pedrotti ve studiu Supraphonu ještě natočil obě předehry z opery Traviata .

Přesto ale už v počátcích intenzivního natáčení v padesátých letech u nás docházelo k systematičtějším verdiovským projektům. Například dirigent Zdeněk Folprecht natočil řadu scén z Rigoletta – v češtině a s tehdejšími hvězdami Národního divadla Marii Tauberovou, Zdeňkem Otavou a Ivo Žídkem. Je nepochopitelné, že tyto nahrávky nikdy nevyšly na společné LP desce, nýbrž jsou roztroušeny po mnoha nosičích. Gramofonový klub (svou činnost zahájil v roce 1959) však už přinášel projekty ucelenější. Verdiovská LP deska otevřela počátkem 60. let řadu desek s profily nejvýznamnějších operních skladatelů (po Verdim následoval Puccini, Rossini a Čajkovskij). Je dodnes ukázkou laťky úrovně našich tehdejších pěvců (Domanínská, Šubrtová, Tikalová, Blachut, Žídek, Mráz, Bednář, Kroupa). Árie byly natočeny v češtině a už ve stereofonní verzi (bohužel Verdiho a Pucciniho Supraphon ve stereu nikdy nevydal!). Mnohé árie se později (už v originální italštině) objevily v nových nahrávkách v reprezentačních profilových recitálech českých pěvců, například Věry Soukupové, Naděždy Kniplové, Gabriely Beňačkové, Evy Randové, Evy Urbanové, Viléma Přibyla, Evy Děpoltové, Jiřího Zahradníčka, Ivana Kusnjera, Romana Janála, Luďka Vele a dalších. Několikrát se natáčelo i s výtečnými zahraničními pěvci – pochopitelně ne s těmi největšími hvězdami, které měly své exkluzivní smlouvy a honorářově by byly stejně nedostupné. Do svých studií Supraphon pozval k natočení dvou recitálů u nás tehdy velmi oblíbeného tenoristu Gaetana Bardiniho a jednu desku natočil se světoznámým basbarytonistou Giuseppem Valdengem. V pozdější době k nim přibyly Supraphonem natočené vynikající recitály Edity Gruberové a Jana-Hendrika Rooteringa. Licenčně v 70. letech Supraphon vydal i operní recitál tenoristy Jesse Thomase, který kromě jeho hlavní domény – Wagnera – obsahoval i několik árií Verdiho. Zajímavým projektem Supraphonu let šedesátých bylo i vydání Verdiho Requiem v dovezené ruské nahrávce u nás populárního Igora Markeviče (v monoverzi s Višněvskou, Isakovovou, Ivanovskim, Petrovem, sborem Svěšnikova a Moskevskou filharmonií).

Verdi na českých hudebních nosičích

Nejvýznamnějším dosavadním českým verdiovským projektem se stala kompletní nahrávka opery Trubadúr . Došlo k ní v lednu roku 1968 v pražském studiu Domovina. Muselo ovšem jít o koprodukci. Pořizovat italské dílo v české verzi a tím prakticky bez možnosti ekonomicky nezbytného exportu bylo nereálné. A tak se natáčelo v originální jazykové verzi a ve spolupráci se souborem Opera stabile del Vioti ze severoitalského Vercelli. Řídil Ino Savini. Italové dodali pěvce, my Veselkův Pražský filharmonický sbor a Pražský komorní orchestr. Nahrávka nevzbudila ve světě, ale bohužel ani u nás mimořádný ohlas (několik let předtím k nám bylo dovezeno originální album firmy Decca s Mario del Monacem!). Jde o snímek standardní úrovně, se sólisty velmi dobré úrovně (Gaetano Bardini, Linda Vajna, Maria Grazia Allegri). Ani následující projekty (Lazebník sevillský – ovšem s Cappuccilim!, Nápoj lásky , Lucie z Lammermooru ) nepřinesly očekávaný úspěch, a tak se dále netočilo. V koprodukci (ovšem tentokráte s italskou firmou Fratelli Fabri), se stejným dirigentem, avšak i s italským sborem a orchestrem z Vercelli vydal Supraphon ještě Verdiho operu Síla osudu , umělecky velmi zajímavě provedenou, byť jména protagonistů nebyla v té době známá (Angelo Mori, Emma Renzi, u nás ovšem populární Gianni Maffeo). I tato nahrávka zapadla v hlubinách času.

Skutečnou verdiovskou invazí, byť ne v takové intenzitě, jak by si fanoušci přáli, byla licenční vydání kompletních oper pro Gramofonový klub, po jeho zrušení i volně. Nahrávky byly dovezeny na pásech a vydány na československých deskách, bohužel v některých případech ve špatné kvalitě, v každém případě pak technickou úrovní nedosahující úrovně originálů. I tak se našim sběratelům dostaly do ruky komplety, z nichž mnohé jsou dodnes referenční. První byla Verdiho Traviata z kolekce nahrávek pořízených vydavatelstvím Deutsche Grammophon ve spolupráci s milánskou Scalou. Této i dalším zde jmenovaným bude věnována větší pozornost v budoucím textu o nejlepších Verdiho nahrávkách. Od vydavatelství EMI byly získány skvělé nahrávky oper Aida , Macbeth, RigolettoDon Carlos , od DG již zmíněná Traviata , FalstaffNabucco (jediná vyšla u nás už i na CD, ostatní pouze na LP).

Dnes je situace stejná jako v kterékoliv jiné kulturně vyspělé evropské zemi. Po roce 1990 se u nás otevřel světový trh, umožňující získávat nahrávky světových, a tedy i Verdiho oper v širokém spektru nejrůznějších úrovní. Doma jsme svědky občasných návratů do minulosti. Vydavatelství Radioservis například v posledních letech postupně nabízí operní recitály legendárních českých pěvců (Tauberová, Tikalová, Šubrtová, Krásová, Domanínská, Součková, Blachut, Žídek, Haken, Berman, Souček, Švorc). V nich se – ovšem sporadicky – objevují mimo jiné také úryvky z Verdiho oper. Avšak natáčení Verdiho hudby – s výjimkou ojedinělých árií na nově vznikajících recitálech současných českých pěvců (Urbanová, Janál, Kusnjer, Vele) – je už hudbou minulosti.

Verdi na českých hudebních nosičích

Výběr nosičů zmiňovaných v textu dosažitelných na CD (není-li uvedeno jinak, jde o produkci Supraphonu):

Sborové scény ze světových oper (Pražský filharmonický sbor), SU 3079-2 611 • Operní sborové scény (Sbor Národního divadla), OPERA NOVA 94002–2331 • Famous Opera Ouvertures (Česká filharmonie), SU 11 0640-2 011 • Famous Opera Arias – Eva Randová, SU 11 1846-2 631 • Gabriela Beňačková – Operatic recital, SU 2239-2 631 • Edita Gruberová – Operatic Recital, SU 11 0345-2 631.

Nahrávky, vydané kdysi licenčně Supraphonem, v nových edicích:

Aida (Muti), EMI: 7243 5 56246 2 8 • Don Carlos (Giulini), EMI 7243 5 67401 2 9 • Falstaff (Giulini), DG 00289 477 6498 • Macbeth (Muti), EMI 7243 5 67128 2 9 • Nabucco (Sinopoli), SU 11 1899-2 632 • Rigoletto (Rudel), EMI: 7243 5 66037 5 2 • Traviata (Votto), DG 453 115-2.

Jubileum Giuseppe Verdiho na stanici Český rozhlas Vltava v roce 2013

8. 4. Slovo o hudbě.

Milánská La Scala v roce 200. výročí narození Giuseppe Verdiho

25. 5. Verdi: Rigoletto.

Záznam představení z Bavorské státní opery v Mnichově a další sobotní Operní večery v nadcházejících týdnech a měsících

7. – 11. 10. Matiné.

Pět dopoledních koncertů s hudbou Giuseppe Verdiho

9. 10. Akademie.

Kde žil Giuseppe Verdi

10. 10. Den s Verdim na Vltavě

29. 9. – 8. 12. CD Laser. Desetidílný cyklus Vivat Verdi! Nahlédnutí do všech jeho oper v nejlepších světových nahrávkách nedávné minulosti

7. 10., 4. 11. a 2. 12. Depozitář Hudební galerie.

Čeští interpreti Verdiho operních postav

14. 10. Depozitář Hudební galerie.

Maria Callas zpívá Verdiho

Sdílet článek: