pondělí, 8. říjen 2012

Velký návrat, velký příslib a velká práce

Napsal(a) 

Velký návrat, velký příslib a velká práce Velký návrat, velký příslib a velká práce

Návrat Jiřího Bělohlávka do čela České filharmonie je od začátku dobrou zprávou. A vnímáme to málem jako pohádku s dobrým koncem ještě dřív, než odehrál svůj první koncert. Je to přirozené, protože mnozí sledují jeho mezinárodní kariéru a už dávno si myslí, že jeho odchod od České filharmonie na počátku 90. let byl velkým omylem překotného polistopadového vývoje. Mnozí zúčastnění se dodnes neshodnou, jak to celé tehdy vlastně bylo. A vládne nálada, že bychom se k té dávné minulosti neměli vracet a také to nikdo nečiní. Je to přirozené, i když by bylo mnohem sympatičtější, kdyby ze strany orchestru nahlas zaznělo něco jako „udělali jsme chybu a děkujeme...“ Takový postoj se ale v Česku moc nenosí – a navíc v tom určitě mezi hráči shoda nepanuje. I tak se ale kolem návratu Jiřího Bělohlávka do čela České filharmonie přirozeně vytvořila atmosféra velkého očekávání a velkého optimismu.

Navíc se podařilo prosadit zvýšení platů a některé organizační změny – co víc bychom si měli přát. Filharmonie, narozdíl od většiny českých kulturních institucí, prožívá vzestupné až radostné období. Stává se opět institucí do jisté míry privilegovanou. Bylo by dobré, aby se to opravdu promítlo do kvality umělecké práce a do atmosféry, kterou bude tato instituce šířit.

Je trochu zázrak, že se to podařilo. Poděkování patří i dvěma osobám, kterým v kulturní sféře nemohou mnozí přijít na jméno: ministru Besserovi a náměstku Zdráhalovi. Zde možná jedinkrát sehrálo pozitivní roli to, že pan ministr byl původně starostou Berouna, kde se nachází vila Václava Talicha. Možná právě proto tušil, že Česká filharmonie je cosi významného. I v rámci zastaralého a problematického systému státní správy, na který v kulturní sféře denně narážíme, se podařilo udělat celou sérii dobrých rozhodnutí a sehnat několik dobrých lidí. Jen je škoda, že se tu radujeme nad něčím, co by mělo být normální a co by nemělo být považováno za privilegium. Klidné a jisté zázemí na uměleckou práci má dnes Česká filharmonie bezkonkurenčně nejlepší. A záleží jenom na ní, jestli s tím dobře naloží. Ačkoli lze mnoha stížnostem rozumět – slavné světové orchestry jsou na tom ještě jinak –, v současné atmosféře by jim těžko někdo naslouchal.

Jiří Bělohlávek má dnes takové renomé, že by mohl jenom jezdit po světě, přijímat atraktivní nabídky k hostování a nemusel by mít zapotřebí se doma s kýmkoli dohadovat. Rád bych věřil, že to nebude muset dělat příliš. Že nezvítězí takový ten český přístup, ve kterém každému, kdo dosáhl světového uznání, jen komplikujeme život. Po slavnostním převzetí žezla samozřejmě přijde nějaká každodennost, ale i ta by snad mohla být o něco radostnější. Na ní nakonec bude nejvíc záležet. A snad nebudou hráči jen tak sedět na židlích a říkat si: „Tak nám ukaž, jaký jseš teď světový dirigent...“ Až podle té každodenní práce se ukáže, jestli skutečně začala nějaká nová kapitola, na kterou se bude jednou vzpomínat. Role šéfdirigentů od časů Talicha a Ančerla přece jen trochu zeslábla. Dirigent je dnes více diplomat než velitel. Orchestry hrají celkově lépe, ale nebývá snadné vtisknout provedení nějakou zajímavou tvář. Žijeme také v době marketingové, kdy plakáty a reklamní fráze mají mnohem větší vliv než nějaké umělecké zážitky. Ale o ty nakonec nejvíc jde.

Tradice našeho prvního orchestru je pozoruhodná, ale pravidelně je také zdrojem problémů. Rád bych věřil tomu, že se podaří navázat na ty zajímavější kapitoly z minulosti. Bělohlávkova pozice mezi českými hudebníky je trochu podobná tomu, jak byl kdysi vnímán Karel Ančerl. Dnes se na jeho snímky díváme jako na zlatou éru, ale mnohým připadal jaksi neoriginální, pedantský, málo múzický a tak podobně. Svou každodenní zkouškovou prací však filharmonii (po odchodu Kubelíka a následném nejistém období) v podstatě zachránil. Nevím, jestli mu za to někdo někdy osobně a veřejně poděkoval – ale rád bych věřil, že se dějiny nebudou opakovat úplně ve všem.

V každém případě nás čeká zajímavá doba, ve které „o něco půjde“. Nevíme, jak to všechno dopadne, ale víc příslibů už v této chvíli není reálné dát dohromady. Dodejme jen, že role České filharmonie i jako instituce je zásadní pro celkovou pozici hudebního umění u nás. A pokud se něco podaří zde, mohl by to být dobrý signál směrem k těm institucím, které nemají štěstí ani na Bělohlávka, ani na osvícená politická rozhodnutí. Nejde tedy pouze o úroveň České filharmonie – budoucnost je otevřená a na každém bude záležet.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.