velká, stěží předstižitelná kapitola operního zpěvu, která jeho velkolepými výkony krystalizovala již od počátku 50. let, kdy debutoval, a končila po oslňující dráze hrdinného tenora, vítaného ve všech nejvýznamnějších operních metropolích na sklonku 70.
let. Franco Corelli zanechal po sobě hlubokou stopu zcela mimořádného pěvce a umělce, jež se po Jussi Björlingovi dokázal ve svých zralých letech jako jediný ze světových tenoristů druhé poloviny 20. století přiblížit skutečné Carusově velikosti.
„Byl to fascinují a velkolepý pěvec, nádherně vypadal, měl fenomenální hlas, enormní dechovou techniku, vřelé a vášnivé srdce a talent herce, jehož jevištní výkony byly skutečně úchvatné. Své pohádkové vysoké tóny držel rád velmi dlouho, celou věčnost a
ty pro něho byly, zdá se, nejdůležitější – a jak se zdálo i pro obecenstvo všech velkých divadel, kde vystoupil, a která se ovšem prala o to, aby Corelliho získala, alespoň na hostování. Uměl být i velmi nervózní a nikdy nevěděl, zda zrovna má či
nemá hlas: uměl přijít do divadla teprve deset minut před začátkem, kdy se už všichni třásli, zda vůbec vystoupí. Přišel však vždy zcela připraven a pak neztrácel ani minutu: sám se líčil, oblékl kostým a už stál zcela soustředěn na jevišti, kde
se v ničem nešetřil a vždy se plně rozdával. Publikum jej milovalo a zahrnovalo jej frenetickými projevy přízně. Byl korektní i šlechetný, v soukromí milý a přátelský. Někdy jsme se sice poškorpili, ale vždy si zase všechno hned odpustili, protože zpívat
spolu byl požitek. Nádherou zpěvu i hlasu vždy inspiroval kolegy a byl vždy kolegiální – a to i na jevišti,“ napsala o něm jeho častá partnerka, slavná švédská pěvkyně Birgit Nilsson. Dostával balíky milostných vyznání žen a operních nadšenců z celého
světa, měl skvělé honoráře, exkluzivní nahrávací smlouvy anglického koncernu EMI i americké RCA Victor, jeho nahrávky patřily k nejlepším (ale i nejdražším v katalogu, svět mu prokazoval úctu, jež mu právem náležela, ale přesto stál oběma nohama na zemi
a zachoval si soudnost i sebekritiku, která jej chránila před uměleckou stagnací, či zblouděním. Byl velmi pilný, stále cizeloval hlas, a to i ve střední poloze, a měl přesné vědomí toho, jaké jsou jeho stávající vokální dispozice. Nevyčerpával, ani se
nerozmělňoval častým vystupováním mimo jeviště: jeho koncertní vystoupení byla vzácná, a proto vždy zajímavá a perfektní. Jeho světem byl především italský klasický, romantický a veristický repertoár, v němž vítězil osobitými rysy svého precizního podání
a vždy si zachoval hlubokou pokoru před záležitostmi umění stejně, jako projevový vkus, který vždy zdobil jeho výkony jevištní i koncertní.
U nás bohužel k živému vystoupení tohoto hlavního partnera Marie Callas, Renaty Tebaldi, Birgit Nilsson i Leontyne Price nedošlo, poněvadž vrcholná léta jeho pěvecké kariéry se kryla s dobou komunistické totality. Naši zájemci byli proto odkázáni na
poslech jeho nahrávek a pražské Divadlo hudby uvádělo po léta jeho retrospektivní portrétní medailon, pravidelně přitahující zástupy operních fanoušků. Corelli uskutečnil asi dvacet studiových nahrávek kompletních oper, několik operních a
písňových recitálů, které patří k perlám sbírek všech diskofilů i znalců na celém světě. Mimo ně se na gramofonovém trhu objevila řada live záznamů jeho velkých představení, které jsou i po technické stránce nejednou velmi zdařilé. Jaká byla cesta tohoto
pěvce k výšinám pěveckého umění?
Třebaže nás od dob Tamagna, Carusa, Gigliho, Pertileho a Lauri-Volpiho dělí již dosti značný časový odstup, jejich umělecký odkaz žil i po 2. světové válce v pěvcích generací, jež následovaly po nich. U tenorového oboru šlo především o Maria del Monaca i
jeho mladšího druha Franca Corelliho, jemuž připadla úloha obnovitelského rozboru mnoha slavných tenorových rolí, které nám jeho podmaňující umění ukázalo v oslnivém světle zralé psychologicky opodstatněné moderní interpretace. I on však byl vázán silnými
vlivy italské tradice, již v sobě nesl již od dětství: v okolí města Pesaro je kraj nazývaný Le Scale, a tam se podle tvrzení Italů rodí ty nejkrásnější hlasy. A skutečně odtud pochází nejen Beniamino Gigli, Mario del Monaco, Renata Tebaldi, Cesare Siepi,
Anita Cerquetti a Gaetano Bardini, ale i Franco Corelli, který se tu narodil v Anconě na adriatickém pobřeží.
Příroda tohoto pěvce obdařila skutečně královsky: krásným pevným, vytrvalým a sametově lesklým hlasem, který lety vyzrál k formátu dokonalého hrdinného tenoru, nevšední muzikalitou, výborným hereckým nadáním a pak přímo překrásným zjevem, který u tohoto
vysokého a štíhlého tenoristy dokonale vyvracel všechny představy o tradičně malých a obtloustlých tenoristech minulosti. Jeho hlas měl rozsah přes dvě a půl oktávy a jeho kvalita, podepřená suverénní technickou jistotou, umožňovala pěvci naprosto
přesvědčivou interpretaci postav takřka všech tenorových oborů: lyrického, spintového i hrdinného. Herecký přístup Corelliho k jeho úkolům byl prost jakéhokoliv stereotypu.
Jeho pěvecké školení bylo vlastně nedlouhé: na konzervatoři v Pesaru studoval skutečně jen krátce a posléze pokračoval v soukromém studiu v Miláně, ve Florencii a ve Spolettu. Nejvíce získal při svém studiu u někdejšího proslulého tenoristy Giacoma
Lauri-Volpiho, jemuž se podařilo bezpečně vybudovat Corelliho pověstné, neochvějné výšky a zapustit jejich kořen v dokonale opřené, nuancované a odstiňované střední hlasové poloze. Corelli začal vlastně ihned oborem hrdinného tenora, pro svůj debut v
roce 1951 ve Spolettu zvolil Dona José v Bizetově Carmen a bylo jeho štěstím, že intendant milánské Scaly Antonio Ghiringhelli chápal nutnost pěvcova pozvolného vývoje a přiděloval mu role, jež odpovídaly jednotlivým fázím tohoto vývoje. Po roli knížete v
Giordanově Fedoře zpíval řadu standardních tenorových úloh, zvláště Alfréda, Vévodu, Manrica, dona Carlose, Richarda a Ernaniho, včetně méně známých partií z oper staršího data, kde byl většinou partnerem Marie Callas. Jednou z prvních veristických partií
byl princ Kalaf z Turandot a nejen tehdy ve Scale, ale i později v newyorské Metropolitní opeře patřila tato partie k jeho největším úspěchům. Prvním velikým úspěchem, který mu otevřel brány do světa, byl v roce 1957 jeho debut v londýnské Covent Garden v
úloze Maria Cavaradossiho. Lze říci, že Corelli dal Cavaradossimu tep svého srdce, jas i bolest svého hlasu a nasytil tuto roli výjimečnými znaky svého umění. Z Covent Garden jeho cesta vedla do Metropolitní opery, kde v roce 1961 debutoval jako Manrico
v Trubadúrovi a již před tím byl v Americe známý postavou Cavaradossiho, nezapomenutelně ztělesněnou v barevné filmové verzi Tosky. Od svého debutu v MET se stal prvním hrdinným tenorem operního domu, platícího tehdy za nejvyšší měřítko světovosti. Zde
byl hlavním partnerem všech sopránových hvězd, zejména Renaty Tebaldi, se kterou zpíval v Tosce, Bohémě, Turandot, Dívce ze Zlatého západu, Giocondě, Sedláku kavalírovi, André Cheniérovi i Andrianě Lecouvrer, dále Birgit Nilsson, Leontyny Price, Rosanny
Cartri, Antoinetty Stelly a dalších. Připomněl jsem již, že jeho repertoár sahal od vokálních děl staré hudby a oper staršího data až k vrcholným romantickým a veristickým dílům. Byl doplňován nejen romantickým písňovým a oratorním repertoárem, ale
i proslulými italskými canzonettami, v jejichž podání byl Corelli jedním z největších mistrů pěvecké historie.
Počátkem 90. let šest set voličů v New Yorku, mezi nimiž byla značná řada profesionálních pěvců, zvolila Franca Corelliho 185 hlasy k nominaci na čestný titul TENOR STOLETÍ a tento akt uznání, jehož se proslulému umělci dostalo, potěšil zajisté i miliony
přátel opery na celém světě. Právem lze konstatovat, že ze svých rolí vytěžil dosažitelné maximum, jímž dostoupil k výšinám operně interpretačního umění, jež byly i v minulosti dostupné jen několika největším osobnostem světového operního jeviště.
