Kanadský pianista Louis Lortie je otevřený, přátelský a pozitivní umělec, k jehož přednostem patří schopnost ocenit kvality druhých. Umí pochválit, nebojí se spolupráce. Své myšlenky vyjadřuje jasně a stručně, při hraní je naopak příjemně „upovídaný“, všímavý k detailům. Jeho klavírní projev je neakademicky spontánní, uvolněný, zároveň z něj ale čiší „grunt“ v podobě studia širších souvislostí. Sám přiznává, že je méně racionálním typem interpreta.
Do Prahy přijel tento pianista v listopadu, aby se svou kolegyní Hélène Mercier provedl Koncert pro dva klavíry a orchestr Francise Poulenca. Den před vystoupením, po odpolední zkoušce s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, věnoval HARMONII alespoň trochu svého času.
Pamatujete si, kolikrát jste už v Praze vystupoval? Vzpomínám si na váš brilantní recitál v Rudolfinu asi před deseti lety. Myslím, že jsem tady hrál minimálně dvakrát. Před osmi lety to bylo ve Smetanově síni s Liborem Peškem, také jsem zkoušel v Českou filharmonií, ale koncert byl v Německu. Před tím byl ještě sólový recitál v Rudolfinu, který jste zmínila.
Jak se vám zkoušelo s orchestrem PKF – Prague Philharmonia? Zkouška byla vynikající. Zaujaly mě obzvlášť smyčce, které znějí překrásně. Líbí se mi jejich zvukové bohatství, ten sametový tón. To je něco, co je pro vaši zemi typické. Doufám, že si tuhle jedinečnost uchováte.
S Hélène Mercier spolupracujete úspěšně řadu let, znáte se již od studií. Je nutné, aby hráči v duu měli totožné, nebo aspoň podobné hudební pojetí? Tohle je nesmírně důležité. Chce to stovky, nebo spíše tisíce hodin společného hraní, aby došlo k tomu pravému hudebnímu souladu. V tom prostě nemůžete moc improvizovat.
Co je podle vás podstatou Poulencova Koncertu pro dva klavíry? V celém tom koncertu jde hlavně o dialog mezi sólisty a také o dialog s orchestrem. Je psán v duchu klasicismu 18. století, k jehož stylu má mnohem blíže než ke stylu romantickému. Charakterově je spíše odlehčený a také partitura není nijak komplikovaná. Jde tady hlavně o potěšení, radost ze společné hry, nenajdete tu žádné drama. Myslím, že tento koncert je už dnes pevnou součástí repertoáru stejně jako Mozartovy koncerty, ale asi spíše v západní než ve východní Evropě. Možná vám provedením tohoto díla přinášíme něco trochu jiného.
Co se vám na Poulencově hudbě nejvíc líbí? Jeho svěžest. Je to skladatel, který člověka nikdy neunaví, jeho hudba je plná detailů, na které by interpret neměl zapomínat, není sevřená, ale naopak uvolněná, svobodná.
Bylo pro vás pro pochopení francouzské hudby důležité setkání s pedagožkou Yvonne Hubert, která se znala osobně s Gabrielem Faurém a studovala u Alfreda Cortota? Měl jsem obrovské štěstí, že jsem začínal právě u Yvonne Hubert. Narodila se v 19. století, znala spoustu slavných hudebníků a já jsem se toho od ní hodně naučil. Byla to úžasná škola. Detaily si ale moc nepamatuji, protože je to opravdu dávno, byl jsem tehdy ještě docela malý.
Vzpomínáte si, jestli používala Cortotovu metodiku klavírní hry? Myslím, že nepoužívala žádnou zvláštní metodu, aspoň mi to tak tehdy nepřipadalo. Víte, prostě jsem dělal, co mi řekla, a ono to nějak fungovalo.
Ovlivnil vás výrazně někdo z vašich dalších učitelů, třeba Dieter Weber nebo Leon Fleisher? Bylo to spíš takové souhrnné. Měl jsem možnost poznat mnoho pedagogů, absolvoval jsem řadu kurzů a potkal jsem zajímavé osobnosti. Podstatné bylo, že jsem začal hodně brzy cestovat.
Jaký druh repertoáru upřednostňujete? Tohle se neustále vyvíjí. V poslední době se hodně vracím ke skladbám, které jsem hrával na začátku. Ještě před deseti lety jsem myslel jen na to, jak budu studovat stále další a další skladby, ale teď už to tolik nedělám, protože čím je člověk starší, tím je studium nových skladeb náročnější.
Podívám-li se na váš repertoár, který je úctyhodně široký, nacházím v něm mnoho skladeb Beethovena a Mozarta, ale vůbec žádného Haydna. Proč? Tak to jste trefila naprosto přesně. Paradoxní je na tom to, že momentálně učím v Bruselu a můj asistent Avedis Kouyoumdjian je haydnovský specialista. Proto nabádám své studenty, aby s Hadnovými skladbami chodili za ním. Sama to určitě znáte, že k některému skladateli člověk zkrátka nenajde nijak zvláštní vztah, a já nemám žádný zvláštní vztah k Haydnovi, ale mimochodem třeba ani k Šostakovičovi. Je prostě několik autorů, kteří mi nejsou osobně blízcí. Rád je poslouchám, ale nevím, co bych si s nimi jako interpret počal. Tak je prostě nehraji.
Zdá se mi, že podstatnou část vašeho repertoáru tvoří francouzská hudba. Ano, ale k tomuto důrazu došlo teprve v posledních sedmi, osmi letech. Do té doby jsem zase tolik francouzské hudby nehrál.
Poněkud nezvykle působí ve vašem repertoáru Klavírní koncert Witolda Lutosławského. Jak se k vám dostal? Vždycky jsem se zajímal o to, co se dělo v oblasti koncertní tvorby pro klavír přibližně za posledních padesát let. Hledal jsem skladby, které jsou dobře napsané, a při tom jsem objevil tento koncert, který je natolik výjimečný, že jsem mu nemohl odolat… Nahrál jsem ho pro Chandos se Symfonickým orchestrem BBC a dirigentem Edwardem Gardnerem.
Našel jste něco i v současné hudbě? Samozřejmě se rozhlížím a sleduji současnou hudební tvorbu. U klavírních koncertů to ale není jednoduché, co se nastudování týče. Také ne každý dirigent je tomu otevřený. A já bych se určitě nespokojil s jednou či dvěma krátkými zkouškami. To by bylo moc riskantní.
Vrátím-li se k historicky staršímu repertoáru, jistou dobu své kariéry jste se hodně věnoval Ferenci Lisztovi. Patří k autorům, kteří jsou vám blízcí? Lisztem se zabývám neustále. Napsal toho tolik, že ho lze objevovat celý život. Je pravda, že mě zajímá také jako osobnost, ale to se týká i jiných autorů. Potřebuji totiž poznat skladatele komplexně, takže studuji jak jeho skladby, tak i jeho život a další okolnosti. Liszt byl idealista a vizionář. Některá jeho díla zní trochu jako náčrtky, ale přesahují daleko do budoucnosti.
Měl jste možnost zahrát si na některý z jeho klavírů? Bohužel ne. Když jsem byl na soukromé návštěvě ve Výmaru, v jeho muzeu, hlídala tam jakási paní, která mi to nedovolila. Ale hrál jsem na kopie.
Které vás zaujaly? Obzvlášť rané Pleyelovy modely.
Proč? Jsou velmi zpěvné, zvláště v horní poloze. Na svou dobu jsou to skutečně úžasné nástroje.
Co se týče moderních nástrojů, preferujete určitou značku? Vůbec ne, nástrojů je tolik variant a typů, že nemohu zůstat jen u jednoho. A trvat na tom, že budu hrát určité skladatele pouze na určitý typ nástroje, to by v dnešní době bylo příliš komplikované. Vlastně mi vyhovuje, když se nástroje střídají a když je více možností na výběr. Zároveň mě ale těší, když nástroj koresponduje s repertoárem. Musím říci, že Steinway v Rudolfinu je skvělý, ten se mi opravdu moc líbí.
Co vy a česká klavírní hudba? Něco málo jsem hrál, ale jen standardní repertoárové kusy, trochu Janáčka a Dvořáka, nic současného.
Co si myslíte o vztahu mluveného jazyka a hudební interpretace? Je znalost jazyka, který skladatel používal, výhodou pro pochopení jeho hudby? Ne výhodou, ale klíčem, protože tohle je nesmírně důležité. Znalost jazyka je klíč k čemukoli. Pokud hrajete hudbu určitého stylu a nerozumíte jazyku, který k němu patří, je to podle mě docela velký problém. Kolegové mi třeba říkali, že pokud dirigent neumí vůbec česky, nemůže českou hudbu nikdy plně pochopit. Je dobré jazyk konkrétního skladatele aspoň do určité míry ovládat, rozumět jeho základům, jeho principu.
Kvůli frázování a artikulaci? Ano, přesně tak. Já sám, jakmile začnu někoho učit, ptám se nejprve, odkud je a jaké je jeho jazykové vybavení. Víte, u zpěváků nám porozumění jazyku připadá samozřejmé, ale myslím, že se to týká také instrumentalistů. Proto je dobré umět aspoň několik jazyků. Otevře vám to uši.
Během své kariéry jste vedl mnoho mistrovských kurzů, od října loňského roku jste rezidenčním mistrovským pedagogem Hudební kaple Královny Alžběty v Bruselu. Jak přistupujete ke svým studentům? Velmi osobně. Snažím se každého vnímat jako originál a také k němu tak přistupovat. Je dobré myslet i na to, že mladí lidé se mezi sedmnáctým a pětadvacátým rokem hodně mění, mění své názory, hudební postoje. Někdo si třeba v sedmnácti myslí, že bude celý život jen hrát, a pět let na to už vidí vše úplně jinak. Na to někdy zapomínáme.
Co si myslíte o světě hudebních soutěží? Soutěží je mnoho a stává se, že už jim někteří lidé nevěří tolik jako dřív. Myslím, že ve světě internetu nepotřebuje interpret soutěž nutně k tomu, aby se o něm lidé dozvěděli. Je ale pravda, že proces toho, jak se umělec stane známým, je velmi komplikovaný a pro mnoho mladých lidí je soutěž jedinou cestou, jak se prosadit. Řekl bych, že je důležité vybrat si, kolika soutěží a kterých se hudebník zúčastní. Stačí jedna nebo dvě, není třeba obrážet neustále další a další. Pokud mladý umělec nepostoupí do finále, může se to odrazit na jeho psychice, může ho to srážet a ničit. A to není moc zdravé. Takže radím rozvahu.
V příští sezoně se stanete rezidenčním umělcem Šanghajské filharmonie. Tato funkce může mít mnoho podob. Jaká bude ta vaše? Z téhle spolupráce jsem opravdu nadšený. Myslím, že Čína je v současné době dynamická země, která produkuje mnoho vynikajících hudebníků. Jsem zvědavý a těším se na všechny mladé lidi, s nimiž budu pracovat, a také na jeden z jejich nejlepších orchestrů. Doufám, že budu mít možnost dobře je poznat, setkání s mladými lidmi je vždycky zajímavé. Ještě není jasné, jak to bude konkrétně vypadat, ale asi povedu nějaké mistrovské kurzy a zahraji si s orchestrem. Také se těším, že uvidím, jak se vyvíjí jejich znalost západní tradice a západní hudby. V Šanghaji jsem hrál jako začínající pianista a od té doby se toho hodně změnilo.
Nedávno jste měl ve Švýcarsku koncert s Panochovým kvartetem, jak se vám s nimi hrálo? Nehráli jsme spolu poprvé, ale tenhle koncert byl mimořádný. I kvůli publiku, které bylo neuvěřitelně entuziastické. Panochovo kvarteto je nejstarší smyčcové kvarteto na světě, jeho hráči mají neuvěřitelný cit pro styl, a to je na nich prostě úžasné. Užíval jsem si každou vteřinu toho koncertu.
Máte před koncertem nějaké rituály? Nedělám vůbec nic zvláštního, jen nehraji do poslední chvíle před koncertem. Jakmile jde člověk na pódium, znervózní, promění se, jako by se z něj stal někdo jiný. Nemůžu tedy na pódium zničehonic jen tak vejít. To nejde. Mluvíme-li o večerním koncertu, tak od šesti hodin večer už se mnou nic není, nehraji, potřebuji se mentálně připravit, soustředit se o samotě.
Jaké jsou vaše další plány? Čeká mě několik recitálů se skladbami Faurého a Debussyho, také s Chopinovými preludii a etudami. V Palermu budu hrát a dirigovat Sicilskou filharmonii v Beethovenově 4. a 5. klavírním koncertu, v březnu následuje Poulencův Klavírní koncert se Severoholandským symfonickým orchestrem a dirigentem Antonym Hermusem, poté Ravelův Klavírní koncert s Německým symfonickým orchestrem Berlín a Sirem Markem Elderem. Se studenty budeme mít na jaře koncert se Symfonickým orchestrem Biel Solothurn za řízení Kaspara Zehndera a s Hélène si zahrajeme v koncertní síni Fazzioli Faurého Suitu Dolly op. 56 pro čtyři ruce.
Louis Lortie pochází z Montréalu. Nejprve studoval u Yvonne Hubert, žačky Alfreda Cortota, dále pokračoval ve Vídni u beethovenovského specialisty Dietera Webera a následně u Leona Fleishera, bývalého žáka Artura Schnabela. Svou kariéru odstartoval Lortie ve třinácti letech vystoupením s Montréalským symfonickým orchestrem, tři roky poté absolvoval turné po Číně a Japonsku. V roce 1984 zvítězil v Mezinárodní klavírní soutěži Ferruccia Busoniho a získal ocenění na Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu. Doposud nahrál více než 30 snímků pro label Chandos, zahrnující repertoár od W. A. Mozarta až po Igora Stravinského. Nahrál i koncertně provedl např. všechny Beethovenovy klavírní sonáty, cyklus Lisztových suit Années de pèlerinage (Léta putování), Chopinovy etudy, kompletní sólové skladby pro klavír Maurice Ravela. Zvláště oceňovaná je jeho interpretace skladeb Beethovenových, Chopinových, Ravelových a Lisztových. Jako sólista vystupoval mimo jiné pod vedením Riccarda Chaillyho, Lorina Maazela, Charlese Dutoita, Neeme Järviho. Podílel se na mnoha komorních projektech včetně turné s houslistou Augustem Dumayem, pravidelně vystupuje v klavírním duu s Hélène Mercier. Kromě toho vystupuje i v pozici sólisty-dirigenta. Vedl řadu mistrovských kurzů, od října 2016 je rezidenčním mistrovským pedagogem Hudební kaple Královny Alžběty v Bruselu, kde byla po čtyři roky jeho předchůdkyní Maria João Pires. V roce 1992 byl jmenován Důstojníkem Řádu Kanady, získal také Národní řád Québecu a čestný doktorát Univerzity v québeckém Lavalu. Od roku 1997 žije v Berlíně, zčásti také v Kanadě a v Itálii.
