Velké umění mladých muzikantů

Dva dny poslechu šestatřiceti nahrávek muzikantů z mnoha zemí Evropy ve věku od dvanácti do devatenácti let vyneslo ve 41. ročníku mezinárodní soutěže Concertino Praga na vrchol devět nejlepších. Jim se možná po vítězství rozevře budoucnost. Vstoupí na profesionální dráhu hudebníka.

Mezinárodní soutěži předcházela národní soutěž, jejíž porotě předsedal Jan Simon, pianista a správní ředitel SOČRu. Její verdikt vyslal do dalšího klání pět našich interpretů. První místo mezinárodní soutěže v oboru violoncello pak obhájil naprosto přesvědčivým a plně zralým výkonem Petr Špaček. Absolutním vítězem byl vyhlášen pianista Alexey Sychev, který tak převezme cenu Heleny Karáskové, a po pražském koncertě vítězů (17. 6.) a po červnových koncertech Jihočeského festivalu (18.-26. 6.) natočí vlastní sólové CD.

Stejně jako letošní vítězové začínali před desetiletími dnešní význační hudebníci, například Václav Hudeček a Shizuka Ishikawa. Letos zasedli v porotě, určující nejlepší zaslané snímky. Posuzovali je anonymně a až na konci s úžasem objevovali původ a věk mladých adeptů budoucího hudebního světa. Snímky zaslalo patnáct pianistů, po osmi houslistech a violoncellistech a pět kytaristů.

Vyhlášení výsledků proběhlo 7. února v sále Zdenky Podhajské v pražském domě Pod Petřínem. Se členy poroty Václavem Hudečkem a Shizukou Ishikawou jsme pak hovořili o soutěži i o jejich vlastních uměleckých záměrech a cestách.

Václav Hudeček:

Máte ještě Václave v paměti svá dvě vítězství v soutěži Concertino Praga na jejím samém počátku?

V tom prvním zahajovacím roce 1966 to byla ještě Mezinárodní rozhlasová soutěž mladých hudebníků. První cenu tehdy získal skvělý Dimitrij Sitkoveckij. Až o rok později přisoudil soutěži tehdejší rozhlasový redaktor, skladatel Viktor Kalabis, nový krásný název, Concertino Praga. Tehdy jsem ve svých patnácti letech vyhrál hlavní cenu a mám na to úžasné vzpomínky. Koncert vítězů se vysílal na rozhlasové stanici Praha a přejímal ho i tehdejší rozhlas po drátě, který byl slyšitelný naprosto všude. Na žádost posluchačů byl záznam vysílán ještě pětkrát! Na základě vítězství jsem se tehdy dostal do Británie, což odstartovalo mou mezinárodní kariéru. Soutěž v té době byla určena pro umělce do šestnácti, později sedmnácti roků, a byla tím naprosto světově ojedinělá.

Letos má Concertino vymezení do devatenácti roků a nevím, zda je to tak dobře. Třinácti- čtrnáctileté děti mohou jen těžko konkurovat devatenáctiletým. Budeme muset na to téma ještě hovořit. Je to sice naprosto anonymní soutěž, takže věk nijak rozhodování poroty neovlivňuje, ale přece jen je mezi vyspělostí adeptů velký rozdíl.

Jaký měla porota z letošní soutěže celkový dojem?

Úžasný, protože vítězové, většinou kolem šestnácti sedmnácti let, byli zcela jedineční a umělecky připravení. Bylo překvapivé, s jakou úrovní se letos mohli mladí interpreti pochlubit.

Jaké to bylo, když sedm porotců různých oborů posuzovalo rozdílné nástroje soutěže všech šestatřiceti účastníků. Letos kromě klavíru, houslí a violoncella přibyla nově i kytara?

Bylo to velmi zajímavé a trochu jsem se toho i bál. Ale byli jsme nakonec v posuzování naprosto jednotní. S tak výjimečnou shodou názorů jsem se dosud v žádné soutěži nesetkal, a že jsem už v mnoha porotách soutěží bodoval! Všichni, kdo získali první cenu, byli prvotřídní muzikanti na stejně vysoké úrovni. Musím je alespoň pojmenovat: klavírista, Rus Alexej Sychev (1988), houslista, Rus Sergey Pospelov (1990), violoncellista, Čech Petr Špaček (1988) a kytaristka z Německa, Judith Bunk.

Čím podle vás oslnili houslisté a violoncellisté v nástrojích vám nejbližších?

Znám dobře ruskou školu a tak jsem si byl houslistou-Rusem u první ceny jistý. Totéž jsem ale prohlásil i u violoncellisty a byl jsem přesvědčen o fenomenálním interpretovi ruské školy. A ejhle, vyklubal se z něj mimořádným výkonem Čech, Petr Špaček! Překvapila mě i úroveň druhé ceny houslí brněnské Barbory Valečkové. Je mi ovšem záhadou, proč absolutní houslový vítěz národní soutěže, Jan Mráček, skončil v mezinárodní soutěži až na pátém místě. To ale jenom potvrzuje plnou anonymitu soutěže, kdy tajné bodování a přísná kontrola porotců zaručují stoprocentní objektivitu posouzení, bez jakéhokoliv prosazování vlastních žáků a škol, jak to bývá v jiných soutěžích dosti obvyklé.Velké umění mladých muzikantů

Dala by se nějak srovnat celková úroveň dnešní soutěže se začínajícím rokem 1966?

Současná úroveň je vysoká, ale i před čtyřiceti lety byli interpreti vynikající. Myslím, že moje generace by dnes obstála. Vzpomínám si, když Vladimír Felcman hrál první Prokofjevův koncert a Ljuba Timofjejeva Čajkovského koncert b moll, že to bylo něco úžasného. Já jsem hrál na soutěži ve čtrnácti letech Ravelovu Cikánku a v patnácti na koncertě vítězů Paganiniho koncert.

Určitě by bylo zajímavé poslechnout si záznamy z té doby. Vidím na mých kurzech v Luhačovicích, jak jsou dnes děti technicky zdatné, ale pokud jde o výraz, moc se nezměnilo. Všem nejenže běhají prsty, ale mají i velké muzikantské srdce. Hrát bravurně, technicky rychle, to se naučí každý, ale to, co je od Pánaboha, to má asi dnes stejné procento jako v mém mládí. To se naučit nedá.

Kdo dnes z pedagogů vyniká mimořádnou pověstí?

Talent je dán jednomu dvěma z generace a ty je třeba hýčkat. Stejně obětavě se pedagogice proto věnují třeba nesmírně přísný Zakhar Bron nebo úžasný pedagog Igor Ozim. Talentovaný žák udělá pedagogovi jméno a dobrý pedagog, když talent nezničí, z něj udělá velkého houslistu. Je ale k tomu třeba mít talent, štěstí a zázemí. Bez toho nelze.

Nezdá se, že by devadesátá léta byla u nás nějak chudší na talenty a naopak toto desetiletí jako by jimi začalo hýřit?

Řekl bych, že v devadesátých letech se vynořili zneuznaní géniové, kteří u nás chtěli využít změnu společenského klimatu, a dokazovat světu, že se nestali slavnými jen díky znemožnění režimem. Brzy se ukázalo, kde jsou hodnoty, a teď už probíhá vývoj jako v normálním světě. Děti narozené ve svobodném prostředí dnes svobodně soutěží a musí obhájit skutečné umění, bez možnosti se na něco vymlouvat.

Vloni jste oslavil desáté výročí svých srpnových čtrnáctidenních luhačovických interpretačních kurzů, které ovšem první dva roky probíhaly ještě v Kroměříži. Jaká je jejich úroveň?

Jedním slovem – úžasná. Mám tu výhodu, že si z desítek přihlášených vybírám jen ty nejlepší, schopné zahrát na veřejném koncertě skladby světového repertoáru. Věk nehraje roli. Snažím se učit, jako mne kdysi učili David Oistrach (1970?-?1974) a šest let Václav Snítil. Během roku neučím, jen „své“ posluchače sleduji a snažím se jim pomávat. V kurzech jim pak dávám volnost všech možností, jak skladbu zahrát. Za ideální považuji vlastní přístup a trvám přitom na opravdovém „umění“. Tak jsem na kurzech vyučoval Jiřího Vodičku, Josefa Špačka a Petra Matějáka, přičemž Josef a Petr už teď studují na Curtis Institut of Music ve Philadelphii. Z těch mladších mi Jan Mráček roste přímo před očima.

Moji studenti v Luhačovicích jsou obdivuhodní. Chtějí muziku dělat poctivě a dobře hrát, a ne vymetat zábavné pořady po kdejakém médiu, jako hvězdy pro jedno použití. To je to, proč se jim snažím pomáhat. Poctivá práce a umění nejen u nás, ale i ve světě nemá totiž na růžích ustláno.

Čtenáře vždycky zajímá nástrojový arzenál umělce. Na co teď hrajete?

Na vlastní nástroj, Andrea Guarneri, z roku 1674. Je nádherný. Před tím jsem sedmnáct let hrál na Stradivariho nástroj Lebone z roku 1729, ze státní sbírky. Přede mnou na něj hrál Jiří Novák, primarius Smetanova kvarteta. Řekl jsem si, že ho vrátím, aby měly nejtalentovanější děti na co hrát.

Co vás s vaším nástrojem čeká v nejbližších dnech?

Nahrávání Brahmsova Dvojkoncertu pro Multisonic, se SOČRem a Vladimírem Válkem a s úžasnou violoncellistkou Alžbětou Vlčkovou, která hraje v Artemiss triu.

Jste častým hostem porot mezinárodních soutěží?

Absolvoval jsem některé japonské mezinárodní soutěže, také v Německu a Kanadě, ale není na ně čas. Je to vždycky čtrnáctidenní závazek a ty volné dny prostě nemám. Ovšem Concertino je něco jiného. Tam porotce nic neovlivňuje, posuzuje ze záznamu, bez emocí a bez vlivu vnějšího projevu interpreta.

Zasedal jsem letos prvně v porotě mezinárodní soutěže Concertina Praga, čtyřicet let od mého vítězství v této soutěži. Mám pocit, že ke Concertinu patřím, jako ono patří ke mně. Myslím si, že je to jediná absolutně spravedlivá soutěž na světě!

Velké umění mladých muzikantů

Shizuka Ishikawa:

Jak vzpomínáte Shizuko na svá dvě vítězství v soutěži Concertino Praga v letech 1969 a 1970?

Na rozdíl od koncertů to bylo příjemné vystoupení. Člověk pošle patnáctiminutovou nahrávku a žije si v poklidu dál. Až po několika měsících přijde zpráva o první ceně a pozvání na koncert vítězů. Ten klid Concertina jsem ocenila, až když jsem později hrála na normálních velkých soutěžích. Pro mne byl můj výsledek o to zajímavější, že na jeho základě jsem se dostala z Japonska na studia do Prahy k profesorce Marii Hlouňové.

Letos jste se stala členkou poroty Concertina. Poprvé?

Prvně po tolika letech odstupu od mé soutěžní účasti.

S jakým pocitem jste ten úkol prožila?

Poslouchali jsme nahrávky a nevěděli odkud jsou, kdo hraje a o jaký věk se jedná. Díky předsedovi poroty Václavu Hudečkovi probíhala práce ve velmi příjemné atmosféře, u jiných soutěží naprosto neobvyklé.

Letošní soutěž zařadila nově kromě tří základních nástrojů – klavíru, houslí a violoncella – kytaru.

Bylo nezvyklé posuzovat jiné nástroje, nežli je můj vlastní. Bylo to ale dobrodružné.

Ukázalo se podle vás zastoupení ve všech oborech jako stejně kvalitní?

V každém oboru byl opravdu nejméně jeden výjimečně vynikající výkon, takže nebyl problém udělit první i druhé ceny, ani čestná uznání.

Měli jste pocit, že celkově šlo vzhledem k věku o světovou úroveň interpretace?

Těžko říci. Proti mým soutěžím Concertina Praga se letos zvýšila věková hranice z původních šestnácti na devatenáct roků a to už je věk, který se kryje s požadavkem velkých soutěží. Tam by se opravdu o světové úrovni dalo mluvit. Ty tři roky věku dělají ale dost velký rozdíl v umělecké i technické zralosti adeptů velkých soutěží. Je možné, že část interpretů bude tedy vstupovat rovnou do soutěží vyšší kategorie a Concertino tím utrpí. My jsme ovšem v porotě při poslechu věk ani původ adeptů neznali. Poslouchali jsme jen, co je kvalitnější a zajímavější, co z nahrávky víc osloví.

Byli jste po zjištění věku vítězů překvapeni?

Ne příliš, vytušili jsme u některých ročník narození 1988, takže se vyspělost přece jen projevila.

Čím se liší uspořádání soutěže Concertino Praga od jiných soutěží?

V něm je kromě jedné povinné skladby možnost hrát vlastní repertoár, a to každý samozřejmě nabídne tu nejlépe nastudovanou, hotovou skladbu. I záznam je pro tu chvíli konečný, zatímco na velké soutěži s živým vystoupením se výsledek nemusí každému povést. Víc tam působí nervozita.

Překvapila vás v něčem celková úroveň přihlášených snímků?

Nedá se říci, že by byly všechny nahrávky vynikající, ale mnoho výkonů nás opravdu nadchlo. Některé snímky byly ale tak technicky nekvalitní, že je bylo těžké odlišit od vlastního uměleckého výkonu. Nebylo jasné, zda šlo o špatný záznam nebo třeba o mizerný klavír. Zdálo se, že snad některý záznam byl natočen v koupelně, obývacím pokoji nebo dokonce na krystalku. Do jisté míry to muselo ovlivnit celkový dojem. Bylo jasné, že v různých zemích jsou podmínky reprezentace různé úrovně.

Velké umění mladých muzikantůŘekla byste, že se mezi výkony objevil malý Paganini?

Myslím si, že v dnešní době ho ani nevyhledáváme. Jeho styl by dnes neprošel. Žádá se větší kultura a hlubší výraz. I u vynikající techniky jsme posuzovali především kulturu, prožitek a hudební hodnotu.

Jak jste osobně cítila srovnání s výkony vašich někdejších dvou účastí v soutěži Concertina Praga?

Technika se pochopitelně posunula výš, ale také jsme hráli trochu nepřesně. To nemyslím na sebe, ale na to, jak zněly nahrávky té doby. Špičková úroveň se v dalších generacích ve všem pozvedla a mladí muzikanti se vypracovali na vynikající úroveň. Mně soutěž nastartovala začátek kariéry. I bez vítězství je ale tato soutěž pro interpreta velkou zkušeností.

Na co dávají pedagogové největší důraz a kdo z nich vyniká velkou pověstí?

Znám to z Japonska, kde se všechny děti hrnou k profesoru houslí Zakharu Bronovi, působícímu v Německu, ale často hostujícímu v Japonsku. Je ostatně pedagogem Maxima Vengerova. Podobnou pověst má Igor Ozim, působící v Salcburku. Oba dávají samozřejmě důraz na přesnost hry, ale dokáží především dotáhnout houslistu na největší soutěže světa tím, že mají schopnost upravit mu cestu a najít pomoc i mimo hudební sféru, v reklamě a propagaci.

Důležitá je v přípravě hudebníka i psychologická příprava.

Podle mne je hodně důležitá. Někdy musím pracovat i s méně nadanými houslisty a ti potřebují větší podporu. Říká se, že tam se pedagog podepíše víc než u mimořádně nadaného studenta. Ten si najde správnou cestu přirozeným způsobem sám. U těch druhých musí pedagog hledat, kde je chyba. Každý člověk je jiný, a tak i každý přístup se liší. Mám zkušenosti jen s vysokoškolskými studenty, ale i u nich se někdy objeví problém, někdy dokonce zásadní.

O jakých školách konkrétně hovoříme?

Jsem hostujícím pedagogem na vysoké škole hudební v Hirošimě, kam jezdím čtyřikrát za semestr. Proto jsem také nejvíc zasedala v porotách japonských národních soutěží, ale i na Pražském jaru.

Jsou někteří vaši žáci mimořádně úspěšní?

Měla jsem v Praze posluchačku Mitoshi Shimo, která získala čestné uznání na soutěži Pražského jara. Po studiu na pražské AMU u profesora Jiřího Tomáška šla do Holandska, pak do Budapešti, Londýna, a koncertuje teď sólově po Evropě. Jiná, Yuko Kawami, studovala na AMU u profesora Václava Snítila, a pak po úspěšném konkurzu, během čekání na uvolněné místo v České filharmonii, odešla do angažmá v dobrém orchestru v malajsijském Kuala Lumpur.

Máte nějaké významné zkušenosti z výuky japonských dětí?

Přístupy se moc neliší od učení v Evropě. Snad jen v tom, že čím se jde hlouběji do historie hudby, jsou větší potíže s pochopením doby. Jako by jim byla blíž moderna. Romantika ještě jde, ale klasika, baroko a renesance jim jsou vzdálené. Zvládnout to nakonec musí, ale je někdy obtížné, jak jim to vysvětlit.

Co považujete ve vývoji výuky za podstatné a kam směrujete posluchače v technice a výrazu?

Obojí se nedá oddělit a na obojím se musí od malička pracovat. Nejsnazší cesta je dojít přes techniku k přednesu a výrazu. Ale výhradní soustředění na stupnice, běh prstů a stále dokola technické pilování, to děti nezaujme a nedostávají se tak k obsahu hudby. Nepřináší jim to radost ani užitek.

Co vy sama, jak hodně koncertujete? A cítíte vždy mimořádný zájem pořadatelů a publika?

Zvlášť v Japonsku koncertuji stále, i když i tam se projevují finanční potíže. Organizátoři mají tvrdou práci a města nemohou uvolňovat dost peněz na kulturu. Ten problém je celosvětový. Přesto lidé na hezké koncerty rádi chodí.

Koncertujete i mimo Japonsko a Evropu?

Letos jedeme s Kubelíkovým triem, v němž hraji s violoncellistou Karlem Fialou a pianistkou Kvitou Bilinskou, do Jižní Ameriky. Hrála jsem už také v Austrálii a na Novém Zélandu. Je obvyklé, že bývají plné sály, ale zaráží mne, že převaha publika je ze starší generace. Nevím, co nastane, až jednou z auditoria odejde. Jsem v napětí, zda přijdou mladí.

Kolik máte obvykle během roku koncertů?

Pokaždé jinak, zhruba mezi třiceti a padesáti. A když k tomu přibude ještě koncertování s triem, je to pro mne úplně vyhovující.

Nezapomínáte ani teď na českou hudbu?

Hraju samozřejmě Smetanu, Janáčka a nedávno i krásnou Nedbalovu Sonátu. S pianistou profesorem Hálou jsme vloni na jaře uskutečnili s českým repertoárem jeho poslední koncerty, po nichž se stáhl z aktivní činnosti.

Zajímají nás nástroje, na které hrajete.

Mám několik kvalitních italských houslí a dělám to tak, že abych s nimi nemusela neustále létat přes kontinenty, nechávám si je na dvou místech, v Japonsku a v Čechách. Každým rokem dělají letecké společnosti neobyčejné potíže, takže je strach, jak housle dostat na palubu. Bojí se i náhradních střevových strun jako prostředku možného násilí. Létám tedy mezi Tokiem a Prahou bez houslí, jako turistka. Nechávám občas některý z nástrojů odpočinout (když má třeba po náročném turné špatnou náladu) a časem se k němu zase vracím.

Kolik přeletů mezi Prahou a Tokiem míváte v roce?

Tak pět či šest, taky proto, že jedno dítě mám v Japonsku a jedno v Čechách. Osmnáctiletý Joji chodí do německého gymnázia v Tokiu a šestnáctiletý Ken v Praze, zejména proto, že hraje českou ligu ve fotbale. Dost málo tomu rozumím. Vím jen to, že jak doma posiluje na botníku, tak se nám asi jeho konstrukce zbortí. Joji pěstuje zase intenzivně breakdance, takže se nám zdá, že podlaha v domě vezme brzy za své. Joji hraje na trombon a snad ještě nezapomněl hrát na klavír. Ken hrával docela dobře na housle, jenomže ve dvanácti, jako když utne. Nemohu děti k ničemu nutit, chci, aby měly radost ze života.

Co je pro vás v blízké budoucnosti podstatné?

Koncerty s triem i sólové a moji posluchači, především v Čechách a Japonsku. Těším se na koncerty v Jižní Americe a v prosinci v pražském Rudolfinu v Českém spolku pro komorní hudbu. Stále je co dělat a každou chvíli přicházejí nová překvapení a nutná řešení, takže mám docela pestrý život. Nemám ale na výběr. Mou životní filozofií je ničím se netrápit, hledět kupředu a radovat se z probíhajícího okamžiku. V tom smyslu mi mezinárodní soutěž Concertino Praga přinesla i letos velikou radost.

Zcela na závěr našich rozprav by mělo zaznít sdělení o příštím ročníku Concertino Praga v roce 2008: je vyhlášen pro obory flétna, hoboj, klarinet, trubka a fagot.

Sdílet článek: