úterý, 12. červenec 2011

Velká (těžká) monografie Václava Talicha

Napsal(a) 

Velká (těžká) monografie Václava Talicha Velká (těžká) monografie Václava Talicha

„Od poloviny 60. let mám ten materiál v hlavě, ale jak víte, za totality nebylo možné psát pravdu o Talichovi“, říká autor talichovské monografie, Milan Kuna, a pokračuje: „Když jsem psal kandidátskou práci, byla na téma Český hudební život za nacistické okupace, už tam jsem na Talicha narážel na každém kroku. Práci jsem obhájil už v roce 1967 a byl vyzván, abych ji připravil do tisku. Ale pak se znovu začala prověřovat všechna jména a husákovskému režimu Talich opět vadil, v roce 1970 už nemohla vyjít, přestože jsem měl smlouvu a všechno bylo přichystáno.“

Pak ale vyšla až v 80. letech kniha Václav Talich, kde je mnoho dopisů, ale v textu se vyhýbáte všemu, co poznamenalo Talichův život po válce... Ta kniha vyšla roku 1980, to už se dlouho vědělo, že se Talichem zabývám – a předcházela tomu dlouhá historie. Mezitím jsem sesbíral velké množství korespondence, připravil výbory pro Supraphon – a zase, měl jsem smlouvu a nic. A jednou za mnou přišel Jiří Válek, redaktor Pantonu, a vyzval mě, abych napsal monografii o Talichovi. Já jsem mu tehdy musel říct, že se nemůžu mordovat s monografií, když to stejně nevyjde, že napíšu něco jiného. A napsal jsem knihu Etika umělce Václava Talicha, kde jsem vyzobal z korespondence ty nejkrásnější pasáže o jeho práci, o Sukovi, Dvořákovi, Smetanovi atd. Bylo to skvěle přijato, už to bylo v korekturách, a najednou zase zákaz. Nejvíc na tom prý vadilo, že kniha má v názvu slovo „etika“. S paní Talichovou jsme nakonec napsali dopis ministrovi kultury, který si to opravdu přečetl a měl výhrady právě jen k tomu názvu a jedné pasáži, která se mu zdála příliš křesťanská. Takže jsme se nakonec dohodli, že se kniha bude jmenovat jenom Václav Talich, a ještě asi dvě stránky jsem musel vynechat. Byl jsem svým způsobem rád, poněvadž těžiště knihy bylo v dopisech, které jsou překrásné a je tam asi 220 fotografií. Že se to jmenovalo původně Etika umělce V. T., se dá dodnes vyčíst z anglického a ruského resumé, je kuriózní, že to tam zůstalo.

Setkával jste se často s vdovou po Václavu Talichovi? Ano, paní Talichová byla v 70. letech ještě naživu, už jí bylo skoro devadesát, nemohla chodit a já jsem k ní chodil každý týden a předčítal jí dopisy, které od manžela kdysi dostala – Talich měl ve zvyku jí každý den psát dvoustránkový dopis. Ona ty dopisy chtěla zničit, ale bylo jí velice milé, když jí je někdo četl. A já jsem pak řekl ne, toto se zničit nemůže – bohužel svoje dopisy zničila – ale ty Talichovy jsem zachránil a přislíbil, že dvacet let po její smrti do toho kromě mne a blízké rodiny nebude mít nikdo přístup, což se stalo. Uspořádal jsem pak celou pozůstalost, dopisy bylo třeba datovat, ale to všechno je dneska k dispozici.

Velká (těžká) monografie Václava Talicha Velká (těžká) monografie Václava Talicha
Uvolňovaly se poměry ještě během 80. let? Paradoxně v roce 1983, tedy ke stému výročí narození, se najednou situace trochu uvolnila, protože UNESCO překvapivě zařadilo Talicha mezi důležitá světová výročí. I u nás se s tím museli nějak vyrovnat, takže mi z ničeho nic dovolili mít velký pořad v rozhlase, najednou se objevila busta v Rudolfinu i ve Smetanově síni, Pražské jaro mělo dirigentskou soutěž Václava Talicha, Beroun zahájil hudební festival, který trvá dodnes... Ale pravdu pořád nebylo možné napsat. Teprve po revoluci mohly vzniknout všechny důležité studie. A myslel jsem si, že hned napíšu celou monografii, ale bylo mnoho jiných věcí na práci. Nakonec se to ale podařilo.

Měl jste štěstí zažít Václava Talicha ještě osobně? Ano, já jsem měl vlastně to štěstí, že jsem v Berouně studoval gymnázium, přistěhovali jsme se tam v roce 1941. A Talicha jsem často zahlédl na zahradě nebo na terase jeho vily, když jsme chodili na procházky. Ale osobně jsem se s ním setkal jen dvakrát, až v roce 1953. To už jsem studoval hudební vědu na univerzitě a měl jsem téma geneze skladeb Antonína Dvořáka. Chtěl jsem studovat Dvořákovy skici a sledovat růst skladeb postupně od náčrtků. Talich měl doma nějaké skici a byl tak laskavý, že mi je všechny ukázal, byl jsem u něho při té příležitosti celkem dvakrát, ale to bylo naposled. Jen si vzpomínám, že při té druhé návštěvě se mě najednou Talich zeptal, která symfonie Dmitrije Šostakoviče je nejlepší – a hned si odpověděl, že ta První, protože Šostakovič ještě nebyl rozpolceným člověkem. A když si to promítnu, v roce 1953 se hrála všude Píseň o lesích, filmové hudby ve znamení socialistického realismu, a on jakoby mi chtěl naznačit, ale to jsem pochopil až později – pozor, naše doba láme charaktery. Ty tlaky na Šostakoviče byly obrovské, už nikdy pak nemohl psát to, co chtěl.

A jak se tedy nakonec rodila monografie? Měl jsem samozřejmě mnoho předpřipraveno. Ale to víte, vzpomínky pamětníků jsou vždycky problematické, ale udělal jsem celý katalog pozůstalosti, nemyslím, že bych nějaký pramen pominul, všechny jsem měl v ruce. Ovšem když píšete o skladateli, máte před sebou partitury jako jasný artefakt. Ale jak psát o dirigentovi, a kolik takových monografií tady máme? Takže jsem musel jít například do všech kritik (tehdy se naštěstí psaly prakticky o každém koncertu) a postupně vysledovat, kteří kritikové mají jaké stanovisko... Bylo to těžké, ale jsem rád, že se to podařilo. Ta kniha je moc velká a těžká, aby ji někdo přečetl celou, ale snad nějakou dobu vydrží, než někdo napíše zas něco nového.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.