středa, 18. červenec 2007

Věčně zamilovaná dvojice Amadou & Mariam

Napsal(a) 

Amadou & Mariam Amadou & Mariam

Malijská slepá bluesová dvojice manželů Amadou & Mariam z přítomnosti strach nemá. Sžila se s ní a pochopila ji. Uvědomuje si ovšem, že bez historie by nikdy nedosáhla toho, co dnes na africké hudební scéně představuje. Řekněme zářící hvězdu. Než ale její jas dosáhl současné intenzity, trvalo to čtvrt století. Amadou Bagayogo s Mariam Doumbia však své hudbě vždycky věřili. A spíš než na ústupky vsadili na trpělivost. Teď sklízejí plody.

Jejich album Dimanche a Bamako , natočené v Mali společně se strůjcem multikulturního randálu Manu Chaem, získalo na 20. ročníku Victoires de la Musique ocenění coby nejlepší nahrávka za rok 2004 a po značnou část loňského roku se drželo v první desítce evropského žebříčku world music. Desku dvojice nahrávala v Bamaku a Mopti. Odezvu své práce nejprve hledali na festivalu Blues of The Desert v Timbuktu, pak se Manu Chao vydal do ulic a na vesnice zachytit každodenní zvuky, aby je následně přimíchal do již hotových skladeb. Vznikla tak zřejmě "nejevropštější" nahrávka Amadou & Mariam , nicméně zároveň nejhlouběji zavádějící posluchače do jejich rodné země. Do kolébky blues, které oba tak milují.

Blues o vzestupech a pádech

Z vědomí spojnic mezi americkým blues a jeho africkými kořeny vzniklo v posledních letech mnoho pozoruhodných projektů. Když černý americký bluesman Taj Mahal , považující se s jistotou za potomka malijského griotského rodu Kouyaté, poslouchal v západní Africe griota Alhaji Bai Konteso rozeznívajícího struny kory, cosi se v něm probudilo: "Slyšel jsem cosi převratného. Slyšel jsem, jak se chvějí noty. Přesně takhle jsem toužil vždycky hrát." Na albu Kulanjan (1999) pak s hráčem na koru Toumani Diabatem společně poskytli pádný důkaz, že černošská hudba má pouze jednu duši.

Obdobně si počínal i bluesman z pouště, kytarista Ali Farka Toure s americkým kolegou Ry Cooderem. Za album Talking Timbuktu obdrželi dokonce cenu Grammy. Následováni dalšími malijskými hudebníky: Boubacarem Traore, otcem malijského blues, Lobi Traorem, Habibem Koitem a dalšími. A poslechnete-li si unikátní nahrávku zpívajících malijských griotů Mandekalou, dojde vám, jak hluboká pravda vězí v Ali Farkově slovech: "Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si s sebou větve a listí ze stromů naší hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali."

Amadou Bagayogo a Mariam Doumbia jdou tak trochu proti proudu: své kořeny nepopírají, hudbu svého národa Bambara mají uloženou hluboko ve svých srdcích, cestu, po které se vydali, však chápou jako příležitost představit své pojetí univerzálního bluesového sbratření afrických a západních muzikantů.

Když je poprvé uslyšel francouzský producent Marc Antoine Moreau, došlo mu, že narazil na vzácný drahokam. V Paříži, kam je pozval, obklopil Malijce výbornými bílými francouzskými hudebníky a původně akustické duo přeměnil v kapelu s hutným rhythm'n'bluesovým zvukem. Malijci tak konečně mohli zúročit své dávné posluchačské lásky, odrážející se v jejich nové hudbě: Eric Clapton s Hendrixem a Alvinem Lee, John Lee Hooker, Stevie Wonder s Nanou Mouskori. Stejně tak nové podněty: reggae, funky, gospel, soul.

Moje lásko, můj miláčku

Kytarista a zpěvák Amadou Bagayogo se s Mariam seznámil prostřednictvím hudby - hráli spolu a hluboce se do sebe zamilovali. Zkrátka, ať to v jejich případě zní jakkoliv, láska na první pohled. V roce 1980 se vzali a Amadou složil jejich životní písničku - Mon amour Ma cherie , Moje lásko, můj miláčku . Na loňském festivalu Respect jsme Amadou Bagayogovi položili několik otázek.

Občas cítím, že vaše hudba má hodně blízko k bílému rhythm'n'blues, což je zřejmě dáno skutečností, že spolupracujete s bílými hudebníky. Proč jste si je vybrali do své kapely? Je to věc volby pro mne a Mariam mít etnicky smíšenou kapelu. Pokud hrajeme s bílými hudebníky, vnímáme jejich rozdílný přístup k blues. Oni naší hudbě dodali nové příchutě, a toho jsme s Mariam chtěli docílit.

Zřejmě logickým vyvrcholením tohoto přístupu se stalo vaše poslední album Dimanche a Bamako, natočené společně s Manu Chaem. Vám to proplétání žánrů pořád nedá spát, viďte? Ano, skutečně pořád dáváme přednost nejrůznějším fúzím. Máme je rádi. Když jsme byli mladí, poslouchali jsme blues, rock, obdivovali velké kapely jako Led Zeppelin, Pink Floyd a Jimiho Hendrixe. Tenkrát nás ani nenapadlo, že jednou budeme koncertovat v Anglii, ve Francii nebo tady u vás, ale náhoda nebo snad odvaha tomu tak chtěly. To, že hrajeme s bílými hudebníky z jiných zemí, dává naší hudbě jinou barvu. Naše hudba se tak stává univerzální a mohou ji poslouchat všichni.

Takže proto ta spolupráce s Manu Chaem? Telefonoval nám a někde v novinách řekl, že se mu naše hudba líbí. Především její poselství, jeho jednoduchost. A také, že nepoužíváme žádné okliky a míříme přímo do duše posluchačů.

Stejně mi ale takové spojení přijde zvláštní. Vy, poklidní bluesmeni, v podstatě neřešící žádné problémy, on, rebel world music. Víte, že v jedné písničce zpívá "můj život běží přes všechny zákazy"? (Smích ) I tak to bylo a je pěkné. Fungovalo to mezi námi, protože člověk by se neměl upínat na jeden jediný styl. Naše první písničky, které jsme s Mariam zpívali, byly kubánské a pachanga, takže jsme trochu té španělské konotace v Mali používali už dávno, a to nám asi umožnilo si s Manu Chaem porozumět. On má také velmi rád všelijaké směsi.

Jak se vám líbily zvuky ulice, které do vaší hudby zanesl? Bezprostřední zvuky ulice máme s Mariam rádi. Něco takového jsme chtěli už dávno udělat. Seznámit posluchače s životem v Bamaku, zachytit jeho nevšední atmosféru hudbou. Manu nám poradil, že to máme zkusit i se zvuky. Dodá to prý albu lokální zabarvení. Každé město má podle něj svůj specifický zvuk.

A jaký zvuk souvisí s Bamakem? Asi jsou to ženy mluvící při praní prádla na břehu řeky nebo prodavači na chodnících, obyčejní lidé na ulicích, skučící vítr, hlasitá rádia.

Vaše album se jmenuje Neděle v Bamaku. Ten den je pro město něčím výjimečný? Neděle patří svatbám. Během nich můžete poznat spoustu starých tradic. Ráno všichni brzy vstanou, celá rodina se sejde, smějí se, všichni se krásně oblečou. Po obřadu se vrátí domů, společně hodují a hrají hudbu. Jedná se skutečně o veliký svátek. Naše album ale není pouze o sváteční neděli, ale i o životě, kdy jste jednou nahoře, jindy dole. Chtěli jsme lidem dodat odvahu, protože si myslíme, že všechny problémy se dají nějakým způsobem řešit.

Takže proto ve skladbě La Realité zpíváte: "Existují vzestupy a pády. O tom je život na tomto světě. Smutná realita. Zatímco někteří lidé umírají, jiní se rodí. Zatímco jedni pláčí, jiní se smějí. To je sice smutná pravda, ale pojďme tancovat." Ano, to je naše filozofie.

V životě jste se setkal i s jinou hvězdou tak velkého formátu jako je Manu Chao. Vždyť jste se vyučil u Kante Manfily, kytaristy legendárního malijského orchestru Les Ambassadeurs. Když jste do něj nastoupil, zpíval v něm i fenomenální Salif Keita. Od Manfily jste se toho musel hodně naučit . Nejen od něho. Les Ambassadeurs byla velmi smíšená kapela, hrálo v ní hodně hudebníků z celé řady afrických zemí, jako z Guinei, Mali, Pobřeží slonoviny, Burkiny Faso a tak. Byla to pro mne velká zkušenost, příležitost naučit se hrát rozdílné hudební styly. Navíc jsme si užili i spoustu legrace.

Bylo vám čtrnáct, když jste s Kante Manfilou koncertoval. Pak jste však těžce onemocněl šedým zákalem a navždy oslepl. A tak jste ocitl ve slepeckém Institute For The Young Blind of Bamako. To byl váš konec s Les Ambassadeurs? Ne. Dělal jsem tehdy dvě věci současně - hrál jsem s kapelou z institutu, kde jsem začal i učit, a také s Les Ambassadeurs. Od nich jsem ale v roce 1978 odešel.

Na nahrávce Wati (2000) s vámi spolupracoval francouzský pianista Jean-Phillippe Ryckiel, rovněž slepec. Musí to být úžasný člověk. Ačkoliv pochází z Evropy, má neuvěřitelný cit pro africkou hudbu. Ano, nikoho podobného jsme s Mariam před tím nepotkali. Je to náš dobrý přítel a udělali jsme spolu hodně kvalitní hudby.

On má prý rád zvuk jednadvacetistrunné západoafrické harfy kory neodmyslitelně patřící ke kastě griotů. Vy griotské předky sice nemáte, přesto vaše kytara, ostatně jako většině západoafrických bluesmanů, připomíná zvonění strun kory. Na koru jsem nikdy nehrál. Začínal jsem na buben djembé, pak přešel na flétnu, foukací harmoniku a nakonec zkusil kytaru, u které jsem vydržel dodnes. Myslím, že na ni umím nejlépe. Také jsem se učil trochu hrát na tradiční loutnu n'goni, ale bral jsem to spíš jako inspiraci. Spíš mně šlo o to, jak některé postupy přenést z n'goni na kytaru.

Napadá mě, nepřemýšleli jste nad akustickým albem, jak je teď u západoafrických hudebníků častým zvykem? S podobně laděnými nahrávkami mají přece úspěch. Na samém začátku naší kariéry jsme v Pobřeží slonoviny akustické album nahráli. Pouze s kytarou a zpěvem. Možná bychom pro radost posluchačů takovou desku připravit mohli.

Jak by asi vaše akustické blues znělo dnes? Lidé vědí, kdo jsme a co děláme. Nic převratného by proto nečekali. Naše blues jde od srdce a my dnes víme, že americké a malijské blues je především o tom.

Předpokládám, že by v něm mělo štěstí navrch před melancholií. Koneckonců tvrdíte, že vaše hudba je směsicí štěstí a práce. Práce a štěstí je to proto, že jsme sami šťastní. Je to dáno poselstvími, která šíříme. Zpíváme o lásce, kterou sami prožíváme. Také bychom chtěli zpívat o svobodě a o způsobu, jak najít cestu k druhým lidem a žít s nimi v míru.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.