úterý, 5. únor 2008

Ve světě kláves, pedálů, píšťal a rejstříků - profil varhaníka Jana Hory

Napsal(a) 

Ve světě kláves, pedálů, píšťal a rejstříků - profil varhaníka Jana Hory Ve světě kláves, pedálů, píšťal a rejstříků - profil varhaníka Jana Hory

Chybělo málo a vůbec nemusel být muzikantem. Přece se stal znamenitým varhaníkem a navíc si splnil životní sen, s nímž procestoval velký kus světa. Z prvotní vlažné snahy dobýt pole hudby se stala muzikantská vášeň a brzy i oddaná profese. Potvrdil ji i na letošním Pražském jaru sólovým recitálem v bazilice svatého Jakuba.

Jan Hora si vydobyl jméno v soutěžích, koncertním působením a v neposlední řadě úspěšnou pedagogickou činností. Má pověst klidného, přísného a lehce ironicky glosujícího kantora, kterého jeho žáci s úctou respektují a uznávají. Je profesorem a vedoucím varhanního oddělení na pražské hudební fakultě Akademie múzických umění a pedagogem Pražské konzervatoře. Rozprava s ním je plná jemného humoru a roztodivných poznámek na konto běhu života. Netají svou čerstvou sedmdesátku i to, že jen sotva něco mu stojí za vzrušení a ztrátu nervů. Je nad věcí.

Toulavý život a volání dálek

Jeho životní cesty byly zvláštní, tak jak je určoval otec. Toho vždycky zajímal Balkán. Studoval zprvu v Rumunsku, pak v Bulharsku, až skončil v Istanbulu. Když přednášel češtinu na univerzitě v Sofii, jako dítě tam s rodiči byl i malý Jan. Po válce sice navštěvoval v Čechách primu gymnázia, ale v sekundě už zase pobýval s rodiči v Makedonii, ve Skopje. Když nastal politický rozchod s Jugoslávií a museli se vrátit, hleděl, kam by se mohl s mnoha politickými škraloupy po gymnáziu dostat. "Usoudil jsem, že by to šlo třeba na konzervatoř. Učitelka klavíru nade mnou ale po návratu spráskla ruce, se sdělením, že něco takového nepřipadá v úvahu. Jenže já jsem půl roku cvičil jako šílený a tak mě na konzervatoř přijali, ovšem do varhanní třídy. Hrával jsem dřív na harmoniu a k varhanám jsem se dostal vždycky o prázdninách v kostele v Moravských Budějovicích. Celkem dobře jsem slyšel a měl jsem improvizační schopnosti." Varhany vyžadují polyfonní vedení hlasů, což mu bylo blízké. A byly pro něj i nástrojem církevních obřadů, které ovládal, a to ho vrátilo k rodovým základům.

Roky na konzervatoři a HAMU

Obligátnímu klavíru vyučoval Jana Horu Eugen Mareček, žák Viléma Kurze, který se varhaníkům mimořádně věnoval, varhanní hru studoval u Jana Bedřicha Krajse a skladbu a teorii u profesora Zdeňka Hůly. Samí skvělí pedagogové a krásná studijní léta! Vypadalo to ale jednu chvíli na to, že obor varhan bude na škole zrušen, a tak se student varhan narychlo začal zoufale učit hrát na hoboj, aby se na škole udržel.

Dostat se po konzervatoři na AMU nebylo nijak snadné. Tehdejší politická konstelace varhanám nepřála. Jenže profesor dr. Jiří Reinberger, proslulý varhaník a současně vystudovaný právník, našel důmyslnou cestu, aby nástroj na škole zůstal. V letech 1956-1960 Jan Hora studia dokončil. Pak roku 1964 vybojoval na bachovské soutěži v Lipsku třetí cenu a rozhodl se využít odměnu na financování ročního studia v tehdejší NDR. Absolvoval je u profesora Johannesa-Ernsta Köhlera ve Výmaru a přitom bohatě koncertoval.

S jeho pohodovou povahou by se zdálo, že byl Jan Hora vysloveně soutěžní typ. Jenže on se hlásil na soutěže hlavně proto, že se chtěl podívat za hranice, což jinak nebylo možné. Soutěžil vedle varhaníků o mnoho starších, Milana Šlechty, Jiřího Ropka a Aleny Veselé. Byl v pohodě, protože mu, o víc než deset let mladšímu, neutíkala hranice soutěží třiceti let jako jim. Hrál bez stresu a nervů. "Viděl jsem ale při tom kus světa, a protože mě velice zajímalo výtvarné umění (maminka byla nadšená malířka), poznal jsem také kdejakou galerii." Nebyl klasický typ dravého bojovníka, ale soutěže pro něj byly oknem do světa. Získával kontakty a nová poznání. Nikdy ho také nezajímala tolik virtuozita jako muzikantství. "Technická brilance může být někdy prázdná. Spíš mne lákají skladby, v nichž je ryze hudební náboj." Nehledal díla zaměřená na efekt.

Koncertní síň, chrám a orchestr

Celé roky studia v době totality zastával varhanická místa v kostelech, ve Střešovicích u sv. Norberta a u Křižovníků, a nikdo si toho kupodivu nevšímal. Hrál také v obřadní síni Novoměstské radnice. "Vydržel jsem tam celých třicet let a přinášelo mi to svobodu pro výjezdy do zahraničí. Z konzervatoře bych byl složitěji vyjížděl. Hlavním zaměstnavatelem mi byl Kulturní dům dopravy a spojů, jak se tehdy jmenoval vinohradský Národní dům. Je to dnes komické, ale ředitel, původně výpravčí, na mne držel, a když jsem žádal o schválení cesty, vždycky žádost okamžitě podpisoval."

Mezi světovými soutěžemi měla pro Jana Horu velký význam mezinárodní soutěž Pražského jara. "Víc než pro mne, pro celý obor," tvrdí. "V roce 1958 se podařilo dostat mezi soutěžní nástroje poprvé varhany, což byla neobyčejná zásluha profesora Reinbergera. První cenu si tehdy odnesl Václav Rabas a pověst té varhanní soutěže se rychle roznesla do světa. Čestné uznání bylo cennou hodnotou pro mou příští kariéru." Pravdou je, že od té chvíle přestaly u nás varhany vadit i komunistickému režimu. Přestal vadit i varhaník Jan Hora, jehož koncertní cesty začaly křižovat Evropou. Dostal se jako sólista do Spojených států a s Českou filharmonií do Japonska. "Uměl jsem varhanní part Glagolské mše Leoše Janáčka, který kupodivu další naši varhaníci nechtěli tehdy hrát," vzpomíná. "Projel jsem s ním snad celou Evropu, už ani nevím kolikrát, s Českou filharmonií, i s Pražskými a rozhlasovými symfoniky. Poprvé to bylo se Zdeňkem Košlerem, který mne do skladby zasvětil." V Japonsku hrál vedle orchestrální spolupráce i recitály a Amerika ho poznala jako sólistu.

Spolupráci s orchestry dominuje především Česká filharmonie. S ní natočil dvakrát Janáčka s Václavem Neumannem a jednou s Charlesem Mackerrasem a ještě s Brněnskou filharmonií s Františkem Jílkem. Hrál ho mimo jiné i s Hamburskou filharmonií s Aldo Ceccatem a v Římě s orchestrem RAI. "S dirigenty jsem si dobře rozuměl," říká. "Pokud jde o rejstříkování, naučil jsem se hodně od Wolfganga Sawallische. Snažil jsem se používat i rejstříky, které jsou orchestrem nahraditelné, ale on chtěl, abych především jazykové rejstříky vynechal, ty že má v žestích v orchestru, a abych zařadil to, co v orchestru není, což jsou mixtury. Rád také zmiňuji spolupráci se Zdeňkem Mácalem, který úžasně barevně slyší, má přesnou představu, co od varhan dynamicky a zvukově požaduje, a trvá na tom."

Stylové zaměření repertoáru

Horovo směřování charakterizuje samozřejmě Bach, ostatně na bachovských soutěžích získal dvě ceny, v Gentu a Lipsku. Hraje ale stejně rád hudbu dvacátého století. Cení si mimořádně Miloslava Kabeláče a Petra Ebena, natočil Alchymisty Jiřího Temla a Monolit Milana Slavického, skladby jemu věnované, a má v repertoáru i Luboše Sluku, Jana Klusáka a Marka Kopelenta. Na mnichovské soutěži (1957) premiéroval první větu z Ebenovy Nedělní hudby , kterou si sám opsal z tehdy ještě nedokončené skladby.

Varhanní hudba se u nás dřív moc nenahrávala. Přesto Jan Hora mnohé natočil. Nahrávky pro Supraphon a Panton zůstaly jen na LP, mezi nimi i Brahmsovo varhanní dílo, Brixiho koncerty a stará muzika, Scheidt, Buxtehude a Bach. Nově ale zaznamenal na CD pro label Vixen kompletní varhanní dílo Dvořáka, Janáčka, Foerstera a Martinů, komplet skladeb starých českých mistrů Zacha, Kuchaře a Kopřivy a skladby Kabeláče a Háby.

Pozoruhodná je Horova editorská činnost. Má snahu uvést na pravou míru varhanní dílo Jana Křtitele Kuchaře, jednoduchou rokokovou hudbu, která má řadu romantických úprav. "Typická je sestava čtyř skladeb propojených do Fantazie g moll od strahovského varhaníka Jana Wowsa. Chtěl jsem ji připomenout v původním znění, v lehkém zvuku, jako čtyři jednotlivé skladby s minimem rejstříků. Varhaníci ovšem přesto raději hrají Wowsovu upravenou hlučnou plenovou verzi."

Jan Hora je znám také jako píšící autor. "Nejvíc mne zajímá Varhanická škola z let 1830?-?1890. Je neuvěřitelné, co za tak málo času dvou nebo tří let výuky dokázala žáky naučit. Všichni studovali povinně skladbu včetně Dvořáka a Janáčka, ale i houslisty Františka Ondříčka nebo pozdějšího dirigenta Eduarda Nápravníka. Škola proslula vynikající výukou teorie, dirigování a varhan." Dodnes je hodna obdivu.

Kantor každým coulem

Osud mu nejspíš předurčil pedagogickou dráhu. "Učení mne vždycky zajímalo a učím rád. Jsem z kantorské rodiny, a tak mi připadalo docela přirozené, že se ubírám tím směrem." Na úplném začátku pedagogické činnosti učil varhanní hru v hudebních kurzech Kulturního střediska v Břevnově, v kapli Vincentina, převážně zájemce vysokoškoláky. "Měli nekonečné množství dotazů a připomínek a já v té době ještě ne dost zkušeností. Vlastně jsem se při nich sám učil. Na co všechno se mne dotazovali, na to se nikdo později, ani na konzervatoři, ani na HAMU, neptal. Tak byli plni zájmu a touhy poznat co nejvíc. Bylo to někdy před čtyřiceti lety a dodnes se s nimi stýkám." Pokud jde o posluchače konzervatoře, kde Jan Hora působí od roku 1965, či HAMU, kde učí od roku 1977, praxe ukazuje, že současní studenti jsou patrně méně zvídaví nežli ti dřívější.

V roce 1995 byl jmenován profesorem a posléze i vedoucím varhanního oddělení HAMU. Jeho zásady výuky a přístup ke studentům se tím nijak nezměnily. Vede je především k úctě k notovému zápisu. "Musím jim jasně předat své stylové požadavky. Problém bývá jen v nedokonalých varhanách. Mnohdy je obtížné požadovat od posluchače dokonalost, když je handicapován nástrojem. Právě proto se snažíme, jak je to jen možné, posílat je na zahraniční stáže, kde takové nástroje mají. Když pak přijdou zpátky, bývají ze stavu našich nástrojů značně nespokojeni," dodává. Máme co dohánět.

Učitel versus žák

O tom, jakým je vůči posluchačům psychologem, by mohli mnozí vyprávět. Asi ne vždycky nejpříjemnější, protože rád ironizuje. Možná to trochu převzal od svého učitele, profesora Reinbergera. Naštěstí dnešní generace není přecitlivělá a je také ohromně upřímná. Kantor může mít někdy pocit, že realizuje na žácích vlastní neuskutečněnou představu o způsobu hry a konkrétní interpretaci určitého díla. Ovšem Jan Hora se k tomu staví jinak. "Varhanní literatura je tak úžasně rozsáhlá, že ji jeden člověk nemůže celou zvládnout. A tak se stává, že se při studiu nové skladby s posluchačem sám lecčemu naučím." Tím si současně nastuduje novou skladbu do svého repertoáru a to ho strašně baví, stejně jako celá kantořina.

Hudební dědictví rodu

Je dnes uznávaným pedagogem, ale co jeho rodina? Pěstují obě dcery muziku? "Ne tak, že by hudbu dělaly jako obor. Michaela je po matce lékařka, endokrinoložka, a přitom v celostátní soutěži ve čtyřruční klavírní hře získala v Brně druhou cenu. Veronika sice dřív hrála na klavír, ale nechtěla se hudbou zabývat. Vystudovala pedagogickou fakultu a udělala si doktorát z dějin umění. Učí na gymnáziu výtvarnou výchovu a publikuje v oblasti nástěnných maleb středověku. Pohybuje se tedy v oblasti kumštu."

Profesor Jan Hora vystupuje vyrovnaně a pohodově. Ale jsou takové i jeho perspektivy života, kumštu a pedagogiky? "Ve svém věku (směje se ) jsem už naprosto bez možných perspektiv a v podstatě si žádné nevytvářím. A nové cíle? Jsem rád, že to na HAMU i na konzervatoři, kde působím letos už třicet roků, tak dlouho vydrželo." Nemyslí si, že by byl nenahraditelný. Doufá jen, že bude ještě nějakou dobu hrát a učit, a je rád, že jeho život je, jaký je.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.