úterý, 24. září 2002

Vděčnost dirigenta Marisse Jansonse

Napsal(a) 

Vděčnost dirigenta Marisse Jansonse Vděčnost dirigenta Marisse Jansonse
MARISS JANSONS převezme od sezóny 2003/2004 funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově. Bude v té době čerstvým šedesátníkem. Narodil se v Rize v rodině významného dirigenta Arvida Jansonse, studoval v Leningradu a ve Vídni. V roce 1971 zvítězil v Mezinárodní soutěži Herberta von Karajana v Berlíně. Od roku 1973 byl asistentem Jevgenije Mravinského a pak druhým hlavním dirigentem Leningradské filharmonie. Na petrohradské konzervatoři nyní vyučuje dirigování. Vedle pravidelného hostování u významných těles je posledních pět let hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra. Hlavním působištěm Marisse Jansonse se však v letech 1979 až 2000 stalo Oslo. Tamní filharmonii pozvedl na reprezentativní úroveň a pomohl jí získat mezinárodní renomé.

Vděčnost dirigenta Marisse Jansonse Vděčnost dirigenta Marisse Jansonse
Vzpomínáte na dobu v norské metropoli?
Strávil jsem u filharmonie v Oslu třiadvacet let. Byla to úžasná doba v mém životě. Před rokem a půl jsem skončil jako šéfdirigent, ale spolupráce ještě pokračovala. Právě před odjezdem do Prahy jsme však v Oslu měli můj skutečně poslední abonentní koncert s Mahlerovou Třetí symfonií , definitivně jsem skončil. Byl to pohnutý večer, někteří lidé plakali.

Podle všeho jste vy ani filharmonie z Osla v Praze ještě nevystoupili. Je to tak? Řekl bych, že ano, společně určitě ne. Byl jsem v Praze sám před mnoha lety, ale nedirigoval jsem tehdy. Jen v Bratislavě jsem dirigoval. Ale blízkost k Československu jsem měl velkou. Otec začal v roce 1951 zahraniční dirigentskou činnost právě tady, byl zde snad každý rok. Povídal mi mnoho o Československu, o zdejších hudebnících. Karla Ančerla jsem znal dobře, Václava Smetáčka... Otec znal i Václava Talicha.

Jaké místo tedy má ve vašem repertoáru česká hudba? Vaše země má velkou tradici stejně jako Rusko. Českou hudbu obdivuji - Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Suka... V Oslu jsme například natočili Dvořákovu Pátou , Sedmou , Osmou a Devátou symfonii , Karneval , Othella a Violoncellový koncert .

Jaký dirigentský vliv měl na vás otec? Pochopitelně, že na mě měl značný vliv. V Rize jsem chodil už od tří let na všechny zkoušky, nebyl nikdo, kdo by mě mohl hlídat. Moc jsem tomu jako dítě nerozuměl, ale později už jsme hovořili o dirigování, navštěvoval jsem jeho koncerty, jeho mistrovské kurzy, bylo to spíše domácí učení, nebyl mým učitelem. Ale dal mi první hodiny na housle. Jeho vliv byl jistě velký. Také mé matky, která zpívala. Pak jsme se přestěhovali do Leningradu.

Ovlivnil vás Mravinskij? Jistě. Stal jsem se po studiích jeho asistentem. Studoval jsem také ve Vídni u Hanse Swarovského a u Karajana... Měl jsem velké štěstí, že jsem měl takové možnosti a takové učitele. Byla to doba diktatury, ale já měl štěstí. Karajan, Mravinskij, můj otec... všechno dohromady byla velká škola. Nedá se říci, že jen někdo z nich.

Nikoho byste nevyzvedl jako nejdůležitějšího? Nikdy jsem nechtěl nikoho kopírovat. Ale myslím, že jsem absorboval mnoho od každého z nich a dostalo se mi to hluboko do krve; všechno jsem přetavil a pojal za své. Doufám, že mám to dobré z každého z nich. Ale určitě jsem svůj. Už mnoho let naopak také sám učím.

Skutečně si nestěžujete na někdejší poměry? Bylo snadné dostat se do zahraničí? Karajan mě na samém konci šedesátých let pozval, abych po mistrovských kurzech u něj zůstal na studium, ale úřady to nepovolily. Pak ale mé jméno dostal do seznamu výměny mezi Rakouskem a Sovětským svazem a vyšlo to. Když už jsem byl ve Vídni, jel jsem i do Salcburku za Karajanem. Poté, co jsem získal cenu v Karajanově soutěži, pozval mě na rok do Berlína, to bylo v propozicích soutěže, ale zase to úřady nepovolily... Strávil jsem s ním nicméně mnoho času, na několika festivalech jsem byl jeho asistentem. Byl jsem mu tehdy nablízku od rána do noci.

Jste typem, který vše připraví na zkouškách, nebo jste pro okamžitou inspiraci při koncertě? Ideální je připravit se dobře na zkouškách, to dává velkou svobodu pro koncert. Když pak přijde duchovní inspirace, může se při koncertě dosáhnout ještě více, může se dosáhnout mnohého, opravdu vysoké úrovně. Důležité je, aby se cítili všichni pohodlně. Když není dirigent připraven, je trochu nervozity, je to risk. Ale zkoušet přes míru také není dobré, hráči jsou přesyceni a je pak těžké přidat večer něco navíc.

Je pro dosažení špičkového výsledku výhodou být u svého domácího tělesa? Šéfdirigent to má skutečně lehčí, host to má vždy těžší. Koncert nesmí nudit. Za nejdůležitější sám považuji interpretovat to, co je za notami. Atmosféru, myšlenky, pocity. Zápis není všechno, zápis není dost. Důležitá je spirituální část hudby, kdy se odkrývá obsah. Tam je nezbytné jít. Říkám tomu kosmická úroveň. Chce to samozřejmě fantazii, imaginaci. O každé notě vědět, co jí chcete říci. Například stačí hráčům krátce povědět: tohle by mělo být mysteriózní. Když jim jen řeknete, tohle hrajte piano, není to dost. A publikum to vycítí.

Věříte na neopakovatelnost a osobitost každého orchestru? Každý orchestr má svou duši. Orchestr je osobnost. Vezměme Vídeňskou a Berlínskou filharmonii. Obě jsou skvělé a každá má jinou duši - i mezi takovými špičkami rozdíl existuje. Má v tom co říci mentalita, vzdělání, hudební inteligence, tradice... Působí tu mnoho věcí pohromadě. Identitu, osobitost je potřeba držet, aby se neztratila. Je zajímavé pozorovat, když přijde nový člen, jak se učí, jak následuje. Mladí napodobují staré. V Berlíně při koncertě každý hudebník hraje jako tajfun, jako sólista. To je z dob Karajana. Lidé se vyměnili, ale je to tam pořád!

Cítíte se patřit k lotyšské kultuře, nebo k ruské tradici, nebo jste spíše světoobčan? Mnoho krve a mentality je ve mně, díky bohu, lotyšské. Současně jsem rád za své kontakty s úžasným vzděláním a velkou ruskou kulturou. V Sovětském svazu panovala diktatura, ale to byla sféra politiky. Pokud se týká hudby, byla tam neuvěřitelná úroveň a vysoká míra kvality požadovaná už od dětí a studentů. Byli tam Rostropovič, Gilels, Mravinskij, Richter... Absorboval jsem mnoho. Studovat ve Vídni bylo také skvělé, dalo mi to možnost být na Západě a slyšet mnohé orchestry, dirigenty, sólisty, studovat novou hudbu... To bylo samozřejmě k nezaplacení. Poslední dobou jsem navštívil už spoustu zemí světa. Když dirigent může skladbu studovat tam i jinde, obohatí se. Jsem pro široké myšlení, nechci být ve škatulce, nechci být provinční.

Co očekáváte od působení v Mnichově? Nový orchestr znamená mnoho nového, Mnichov je navíc skvělé hudební město, orchestr má vysokou úroveň. Je přede mnou nová éra. Myslím jen, že Mnichov potřebuje být uveden více na mezinárodní scénu. Ale ze zkušenosti vím, že nemohu přijít a říkat, že se musí to a to. Tohle možná lze s nějakým orchestrem malé úrovně. V Mnichově, až přijdu, se nejdříve musím dívat, hledat a najít to podstatné. Také v Oslu jsem nejprve zjišťoval, co potřebují. Samozřejmě jsem měl koncept, směry, způsoby... Ale teprve později lze z nich uplatnit víc.

Jak jste se vlastně dostal do Osla? V roce 1974 jako host, pak mě pozvali, abych byl šéfdirigentem. Moskva ale řekla ne. V té době jen Rožděstvenskij směl být ve Stockholmu. Přimlouval se velvyslanec Norska, nebylo to nic platné. Šel jsem sám na ministerstvo. Nakonec mi řekli - jsi mladý, tak dobře, jdi. Ale nikdy nebylo oficiálně napsáno, že mi to dovolili. Jel jsem do Norska jako na koncert. Věděli o mé pozici, ale báli se povolit mi ji písemně. Trvalo to až do perestrojky, teprve pak jsem podepsal první smlouvu. Předpisy tehdy říkaly, že jsem směl být jen 90 dní v cizině, v jednom roce se nesmělo dvakrát do stejné země... Ale peníze, které jsem tam vydělával, byly potřebné a snad mezi nimi byli i dobří lidé - dali mi prostě možnost.

Jaké byly začátky? Říká se, že jste filharmonii výrazně pozvedl. Orchestr nebyl dost velký, ale začali jsme intenzivní práci - a s velkým entuziasmem. Tvrdě se pracovalo na zkouškách. V orchestru jsem naštěstí měl podporu.

Přinesl jste do Osla ruskou hudbu? Když jsme se rozhodli natočit první desku, rozhodli jsme se - aby lidé neřekli, že hrajeme jen norskou hudbu - pro Čajkovského. Zaplatili jsme londýnskému producentovi. Velká firma snímek nechtěla. Dali jsme nahrávku Chandosu. A v této britské firmě byli chytří, takže jsem posléze dostal kontrakt na celý cyklus. Komplet Čajkovského symfonií byl nakonec obrovským úspěchem.

To zní jako zázrak... Všechny noviny nás konfrontovaly s Karajanem, s Bernsteinem... Čajkovskij nás udělal před očima světa. A tak jsme začali velkou mezinárodní kariéru, přišlo Japonsko, USA... Mohl jsem se pak opravdu soustředit na ruskou hudbu. V orchestru panovalo nadšení. Když jsme například točili Čajkovského Šestou , nebyl jsem spokojen - a orchestr říká O.K., udělejme to celé ještě jednou. Udělali. Bez placení.

Proč jste vlastně už v Oslu skončil? Obával jsem se, že tam jsem už dlouho. Dnes už není doba jako za Karajana nebo za Mravinského, kdy bývali dirigenti v čele těles desítky let. Teď už je to tak maximálně na deset let. Co bych jim ještě mohl přinést nového?

Kde vlastně sídlíte? Mám dvě stálé adresy. Locarno a Petrohrad. Jinak jsem vlastně ale pořád na cestách. Takže v Petrohradu jsem jen zřídka a vím, že nemusím prožívat každodenní těžkosti, jaké tam lidé mají.

Jste rád, že jste dirigent? Mám štěstí. Jsem šťasten, mám fantastickou profesi, hudba je to nejkrásnější, co mohu dělat. Nemohu si stěžovat, i když život není vždy snadný. Stěžovat si, to by bylo nedobré vůči Bohu. Musím mu děkovat.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.