Ke konci minulého roku byl potvrzen v roli generálního ředitele České filharmonie David Mareček. Po téměř šesti mimořádně šťastných letech národního orchestru je zřejmé, že je to pro něho poslání, kterému věnuje téměř veškerý čas. (I když z klavírní spolupráce například s basistou Janem Martiníkem je zřejmé, že naštěstí mu zbývá čas i na aktivní kontakt s hudbou.) O další šestiletce České filharmonie jsme vedli zajímavý dialog.
Na konci listopadu jste byl potvrzen v roli generálního ředitele České filharmonie. Uplynulých šest let bylo vzrušujících, riskantních, těžkých, radostných, překvapivých, klopotných…? Od všeho trochu. Osud je milosrdný v tom, že když se člověk pustí do něčeho obtížného, nikdy se mu na začátku neukáže, jak těžké to bude. To zjistí až ve chvíli, kdy není úniku. Tušil jsem, že uskutečnit plán, který jsme s Jiřím Bělohlávkem, Robertem Hančem a později i s filharmoniky měli, nebude snadné. Když jsme zjistili v plném rozsahu, do čeho jsme se pustili, bylo už pozdě couvat a to nás, myslím, zachránilo. Zároveň to pro mě bylo pracovně nejzajímavější období, jaké jsem dosud prožil. Od hudebního snu, přes tvrdý náraz reality, postupné krůčky dopředu a pak radost z toho, že se nám to společně povedlo. Slovo společně bych rád zdůraznil, protože klíčem k úspěchu byl podíl všech zúčastněných. Od Jiřího Bělohlávka a klíčových politiků, přes muzikanty, až po celou administrativu orchestru.
Nechci recitovat bilanční data, takže se chci zastavit u několika z mého pohledu důležitých věcí. Orchestr výrazně snížil věkový průměr. Co to udělalo s celým týmem? Věkový průměr se snížil přirozeně tím, že řada členů orchestru odešla do důchodu a na jejich místa přišli mladí hráči. Na to, kdo koho víc ovlivnil, by museli odpovědět sami hudebníci. Ale otázka přílivu energie či naopak přežívajícího stereotypu vůbec není otázkou věku. Řada našich hráčů, kteří strávili ve filharmonii dvacet a více let, má energii a nadšení, jako by přišli teprve nedávno. A mládí není nutně zárukou čerstvého uvažování a touhy po hudební dokonalosti. Myslím, že mladí hráči si váží těch zkušených a starší hudebníci mají zase radost, když do jejich skupiny přijde nový kolega, který je nástrojově a hudebně na vysoké úrovni. Možná je to jen moje představa, ale zdá se mi, že postupná generační výměna prospívá oběma stranám stejnou měrou.
Česká filharmonie není jediným světovým orchestrem, kdo hodnotí hostující dirigenty a sólisty. Dokonce kdo chce, tak prý může bodovat. Je taková response pozitivní a má to vliv na uvažování managementu? Bereme ji jako rychlou zpětnou vazbu, která je spíše sondou do momentálního vztahu orchestru k danému dirigentovi. Tentýž umělec může být jednou hodnocen velmi pozitivně a příště třeba jen průměrně. Záleží to na repertoáru, způsobu zkoušení a velký vliv má i osobní vyzařování dirigenta.
Jak silný vliv na umělecký život orchestru mají odbory? Odbory mají z definice vliv na pracovně právní vztahy. Hlídají dodržování zákonů, vnitřních úmluv a pravidel v orchestru. O umělecké otázky se stará šéfdirigent, koncertní mistři a Umělecká rada. Zároveň se tyto dvě oblasti dají dost těžko úplně oddělit, takže odborům se přirozeně stává, že jejich rozhodnutí ovlivní uměleckou část provozu a na druhé straně umělecký provoz často zasáhne do oblasti, která náleží odborům. Místo křečovité snahy tyto dvě složky za každou cenu oddělovat, vedeme průběžně dialog, při kterém se nám daří většinu problémů vyřešit ve shodě. Pochopitelně se to nemůže podařit vždycky, ale za celých šest let se nestalo, že bychom kvůli odborům přišli byť o jediný důležitý projekt. Může to znít jako samozřejmost, ale z vlastní zkušenosti vím, že je to zdaleka samozřejmé není.
Je pravda, že Semjon Byčkov, který patří k současným oporám filharmonie, nebyl hodnocen častí orchestru občas dobře? Správně bych tuhle otázku neměl komentovat, protože hodnocení dirigentů je vnitřní záležitostí filharmonie. V obecné rovině však rád odpovím. Semjon Byčkov patří dlouhodobě k našim nejlépe hodnoceným dirigentům. U každého z dirigentů, kteří k filharmonii jezdí pravidelně, se jednotlivá hodnocení liší. Svou roli v tom hraje mnoho faktorů od náročnosti programu až po atmosféru ve zkouškách. Proto je běžné, že tentýž dirigent může mít v jednom týdnu téměř stoprocentní úspěch a jindy to tak jednoznačné není. Je to stejné jako u recenzentů, kteří také orchestr vždycky nepochválí, i když se snaží hrát pokaždé dobře. Myslím, že je to v obou případech přirozené a zdravé.
Mezi důležité úkoly šestiletky patří pevné zakotvení ČF coby „národního orchestru“. Proč? Vždyť je přece zřejmé, že ČF má doma nejvyšší umělecký průměr, že roste a mám pocit, že tento termín není v zemích, které jsou nám vzorem – Německo, Rakousko, Anglie -, aktuální… V sousloví „národní orchestr“ vidím obrovskou příležitost směrem do České republiky i do zahraničí. Ve vztahu k domácímu prostředí se chceme daleko více stát součástí obecného hudebního vzdělávání. Kromě pokračující spolupráce se základními uměleckými školami chceme vstoupit i do hodin hudební výchovy na základních školách. To je samozřejmě fyzicky zcela vyloučeno, a proto jsme s podporou ministra kultury Daniela Hermana spustili projekt Digitální koncertní síně. S její pomocí dokážeme přenést koncerty a edukační programy České filharmonie do kterékoli školy a nabídnout učitelům a dětem zajímavý a přitažlivý pohled na probíranou látku. V oblasti profesionálního vzdělávání chceme dát českým studentům konzervatoří a vysokých škol možnost, stát se špičkovými orchestrálními hráči. V tom nemáme žádný vzor, protože pokud je mi známo, žádný ze zahraničních orchestrů takový vzdělávací systém dosud nemá. U nás i v zahraničí jsou běžné orchestrální akademie. Ty jsou však určeny již dospělým hráčům, zatímco my bychom chtěli talentované hudebníky podchytit daleko dříve.
Téměř napínavou novinkou je Digitální orchestrální síň, kde jste se nejspíš prvotně inspirovali v Berlínské filharmonii. Inspirovali jsme se kvalitou zvuku, obrazu a zabezpečením přenosu. Kolegové z Berlína byli nesmírně vstřícní a seznámili nás s fungováním projektu Digitální koncertní síně do všech podrobností. Náš koncept se však liší v tom, že primárně bude určen pro přenos koncertů a dalších programů do škol v České republice. Chtěli bychom dosáhnout toho, aby pořady České filharmonie byli součástí každodenní výuky hudební výchovy na základních a později i středních školách. Chceme-li získávat budoucí publikum pro klasickou hudbu, je to podle mne jedna z nejlepších cest. Kromě toho budeme samozřejmě přenášet vybrané abonentní koncerty a vytvářet postupně bohatý audiovizuální archiv. Digitální koncertní síň bude mít určitě přesah i do zahraničí, ale chceme začít tím, že připravíme a zvládneme pokrýt Českou republiku. Potom se teprve pustíme do případného rozšíření projektu. Podle optimistických odhadů bychom mohli začít již na podzim 2018.
Prvního ledna podepsal Jiří Bělohlávek další kontrakt na umělecké vedení orchestru. Na kolik let byl signován a co to pro Českou filharmonii znamená? Smlouvu jsme podepsali na šest sezon včetně té probíhající. Znamená to pro nás návrat k vysokému standardu České filharmonie z dob šéfdirigentů Václava Talicha, Karla Ančerla nebo Václava Neumanna. Všichni vedli filharmonii delší dobu, což se pozitivně odrazilo v uměleckém profilu tělesa, ve zvuku i v celkové kvalitě. Od začátku jsme počítali s tím, že Jiří Bělohlávek bude stát v čele České filharmonie déle než čtyři roky, na které byla uzavřena jeho první smlouva. Umělecké plány s Jiřím Bělohlávkem máme na několik let dopředu a většina nahrávacích projektů i významných koncertů u nás a v cizině je přirozeně spojena s jeho osobností.
Proslýchalo se, že jeho podpis odvisel od navýšení podpory státu pro orchestr co se týká edukačních projektů, Digitální koncertní síně a zásadních hostování v cizině. Je to poněkud předčasné, ale nemáte obavu o ekonomický rozvoj České filharmonie v období po skončení nové smlouvy pana šéfdirigenta, pakliže ji už nebude chtít prodloužit? Na to teď vůbec nemyslím, protože šestileté období, které máme před sebou, je naplněno řadou nových projektů, na které se musíme plně soustředit. Čekají nás přípravy na Digitální koncertní síň, rozsáhlé nahrávací projekty, hlubší práce na uměleckém rozvoji orchestru, příprava vzdělávacího systému pro budoucí orchestrální hráče a řada dalších věcí. O ekonomický rozvoj České filharmonie se přirozeně musíme s celým týmem starat pořád. Osobnost Jiřího Bělohlávka v tomto směru hraje klíčovou roli, ale získávání peněz na další rozvoj orchestru je v první řadě úkolem managementu.
Čas od času vystoupil pod logem České filharmonie komorní orchestr. Teď je avizována „stálá činnost“. Co si mám pod tím představit? Speciální cyklus, stálé obsazení členů České filharmonie? Budou na něm participovat i frekventanti Orchestrální akademie ČF? Je ambicí pouze „umělecká hygiena“ či širší nabídka abonentům nebo bude konkurovat například PKF – Prague Philharmonia? Na většinu otázek, které kladete, budeme hledat odpověď s Jiřím Bělohlávkem a Uměleckou radou v příštím půl roce. Se stálou činností Komorního orchestru České filharmonie počítáme od sezony 2018/2019, máme tedy ještě pár měsíců na přípravu. Důležitou roli v komorním orchestru budou mít oba naši koncertní mistři, Josef Špaček a Jiří Vodička, budeme však připravovat i projekty čistě pro dechové nástroje nebo různé zajímavé nástrojové kombinace. Určitě nechceme konkurovat PKF, naše obsazení bude daleko menší a tomu bude odpovídat i repertoár.
Českou filharmonii prezentujete coby zdravě konzervativní orchestr. Dramaturgie ČF je sice velmi kvalitní a úspěšná, ale setkal jsem se i s výtkou přílišné konzervativnosti. Obecně – v následujících šesti letech se posune, nezmění… K proměně koncertních cyklů a s tím související dramaturgie jsme přistoupili poměrně nedávno. Proto se mi zdá správné, držet tento trend i v následujících letech. Na její tvorbu mají kromě šéfdirigenta vliv i oba naši stálí dirigenti, Semjon Byčkov a Jakub Hrůša. Z pohledu našeho abonentního publika se nastoupená cesta jeví jako správná a v nabídce pražských orchestrů je dobře rozpoznatelná. Je také do značné míry ovlivněna našimi nahrávacími projekty. Připravujeme však dlouhodobou strategii pro uvádění nových skladeb českých i zahraničních autorů, která se do příštích koncertních sezon rozhodně promítne.
Rozumím snaze etablovat se ve všech relevantních světových sálech a přesvědčit pořadatele o koncertních rezidencích. Jsou však takové rezidence reálné? Je už něco vyjednáno? Koncertní rezidence reálné jsou a někteří pořadatelé je přímo vyžadují. Sál, který dokáže nabídnout hostování orchestru se dvěma nebo třemi programy, vyvolá daleko větší zájem publika i médií. Dopad takového hostování je výraznější a naděje, že dostanete pozvání i příště, se tím zvyšuje. Nejčastějším modelem jsou dvě až tři vystoupení v řadě. Generální manažer ČF Robert Hanč má již několik rezidencí rozjednaných. Jakmile budou podepsané smlouvy, zveřejníme jména sálů, kterých se rezidence budou týkat.
Ještě ambicióznější je export edukačních programů… Ten je přímo vázaný na zmiňované rezidence. Řada světových sálů má své vlastní edukační programy a pořadatelé by uvítali jejich rozšíření o edukace hostujících orchestrů. Pochopitelně to bude znamenat, převést je do cizích jazyků, zajistit zahraniční moderátory a najít témata, která osloví děti v Evropě, Americe nebo Asii. Příprava nám zabere poměrně hodně času a první výsledky můžete očekávat nejdříve za dva až tři roky.
À propos – edukace. V tom je ČF stále úspěšnější. Jak se bude vyvíjet a kde by měla být za šest let? Edukace by se měly vyvíjet dvěma směry: jedním je rozšíření stávajících programů prostřednictvím Digitální koncertní síně a spolupráce se základními školami. Nesmím samozřejmě zapomenout ani na rozvoj sociálních projektů a pokračování spolupráce se základními uměleckými školami a se sborem Čhavorenge. Druhým směrem jsou profesionální edukace zaměřené na výchovu budoucích orchestrálních hráčů. Jedná se o rozsáhlý a velmi náročný projekt, který budeme realizovat postupně. Optimisticky doufám, že během příštích čtyř let dokážeme spustit jeho první část a do šesti let i druhou. Více k tomu zatím nemohu prozradit, abych neohrozil probíhající jednání.
Hudební výchovu na základních školách byl měl podpořit společný projekt České filharmonie a Nadace Agrofert. Aktivita nadace pana Andreje Babiše je zajímavá, ale neutrpí tím podpora České filharmonie zuškám? V žádném případě. Projekt „Hudba do škol“ je novou aktivitou, kterou jsme připravili na míru pro Nadaci Agrofert. Jeho výstupem bude učebnice hudební výchovy pro základní školy, která vhodně doplní nabídku Digitální koncertní síně. Díky finančnímu zajištění od Nadace Agrofert nemusíme omezit žádný z našich stávajících projektů.
Koncepce rozvoje ČF neobsahuje Český spolek pro komorní hudbu, jenž se v uplynulé době pohyboval jaksi samopohybem. Dozná změn i komorní pilíř Rudolfina? Český spolek pro komorní hudbu vždycky byl a stále je svébytnou jednotkou. Naše spolupráce je však velmi dobrá a otevřená. Reprezentanti spolku mají jasnou představu o tom, jak by se měl v budoucnu rozvíjet, ale potřebují větší marketingovou a finanční podporu. Společně pracujeme na tom, aby se to v nejbližší době podařilo. Zájem o činnost Spolku projevil nedávno jeden významný sponzor. Pokud se s ním dohodneme, umožní nám to realizaci projektů, které nabídku Spolku významně obohatí.
Na závěr jsme se dostali k samotné budově. Vylepšením prošla Dvořákova síň, Sukova síň, zázemí orchestru. Návštěvníci se těší na nové pokladny, restauraci, info centrum ve Dvoraně. Nicméně zájem o Českou filharmonii roste, kapacita hlavního sálu má své limity, je stále více neuspokojených zájemců o koncerty. Jakkoli je Rudolfinum budovou se silným geniem loci, úctyhodným chrámem umění, ke kterému má mnoho lidí takřka intimní vztah, netouží Česká filharmonie po sálu se světovou akustikou s kapacitou kolem 2000 sedadel, kde by měli více prostoru jak muzikanti, tak posluchači? Touží, dokonce ho potřebuje. Už teď jsme omezeni v uvádění některých prostorově náročných děl. Thomas Adès, jehož skladbu zahrajeme v jedné z příštích sezon, ji musel dokonce pro možnosti Rudolfina upravit, aby se vešla na pódium. Myslím, že více než dva tisíce sedadel je zbytečně moc. Nová Labská filharmonie v Hamburku má jen něco málo přes dva tisíce míst, sál v Lucernu má tisíc devět set míst a například Palác umění v Budapešti jich má tisíc sedm set. Pro akustiku i komfort posluchačů je optimální počet kolem osmnácti set. Podstatné je, aby Česká filharmonie měla v novém sále domovské právo. Na všechny orchestry, které mají pro zkoušení k dispozici moderní sál se špičkovou akustikou, má takové prostředí blahodárný vliv. Nový sál by přitom měl fungovat paralelně s Rudolfinem a obě místa musí mít jasnou programovou koncepci. Současný ministr kultury Daniel Herman stavbu nového sálu podporuje a pokud se stát a hlavní město Praha dohodnou, věřím, že sál může získat reálné obrysy.
