čtvrtek, 3. srpen 2006

Váša Příhoda: Opomíjený houslista století

Napsal(a) 

Váša Příhoda: Opomíjený houslista století Váša Příhoda: Opomíjený houslista století

Jaroslav Holec o něm v roce 1989 napsal: "Dnes, když je možné s dostatečným časovým odstupem sine ira et studio posoudit jeho umělecký význam, musíme říct, že patří mezi přední reprezentanty českého interpretačního umění a že jeho místo je v řadě houslových virtuózů, začínající Josefem Slavíkem a končící Josefem Sukem." Houslový virtuos Bohuslav Matoušek se přiznává, že pro něj "Váša vždy byl a zůstal magickým zjevením." V roce 1955 jsem slyšel v rozhlase českého houslistu Vášu Příhodu hrát Paganiniho variace na "Nel cor piu non mi sento". Mám ještě v živé paměti svůj tehdejší dojem, jakýsi pochybovačný údiv nad houslistickým výkonem non plus ultra tohoto mě neznámého houslisty! Moje již desetiletí trvající příhodovské studie a pátrání mi přinesly hodně překvapivých zajímavostí. Pro všechny, kterých jsem se na Příhodu ptal, byl nejoslnivějším houslistou své doby a zároveň jeden z velikánů, jemuž ješitnost byla úplně cizí. Byl inkarnací českého muzikantství!

Léta mládí

Váša Příhoda žil v letech 1900 až 1960. Když se 22. srpna 1900 narodil ve Vodňanech, v malém domečku svých prarodičů, neměl ještě nikdo tušení o úspěších i svízelích budoucích šedesáti let. Jeho otec Alois Příhoda pocházel z Pankráce. Jako mladý muž hrával mimo jiné v kapele Josefa Matěje Kubelíka, otce houslisty Jana Kubelíka. Svá studia houslové hry u Otakara Ševčíka a hudby u Zdeňka Fibicha úspěšně zakončil státní zkouškou. V roce 1896 založil na Pankráci soukromou hudební školu. Když se v roce 1919 natrvalo usadil v Otakarově ulici v Nuslích, zvolil pro svůj institut honosný název "První československá hudební škola pana ředitele Aloise Příhody v Nuslích". - Alois Příhoda zemřel v roce 1937.

Na Vášovy hudební začátky vzpomíná jeho sestra Růžena Příhodová-Bäumlová: "Když jsme se chystali na prázdniny do Vodňan, první zavazadlo, které tatínek nachystal, byly Vášovy housličky a spousta not, kde měl Váša energickou rukou otcovou zaškrtnuto co musí o prázdninách nacvičit. Štěstím bylo, že tatínek v nejútlejším dětství rozpoznal mimořádné nadání svého synka. Nikdy nedovolil porušit určený pracovní program, i když mu bylo často Vašíčka (jak říkával) líto. Ve Vodňanech cvičíval Váša v malém pokojíku vedle dědečkova krejčovského krámu". Váša Příhoda popisuje svoje začátky takto: "Můj otec mne vyučoval do deseti let. Pak jsem šel na pražskou konzervatoř a studoval tam u Mařáka. - Mařák není žádný spektakulózní učitel, on nemá ani nějaký podrobný systém, podle něhož by z žáka mohl udělat dobrého houslistu. Je to šlechetný, velkorysý eklektik, který z obrovského množství studijního materiálu vybírá to, co se pro vývoj studentova talentu zdá být vhodné. A když nic nenajde, tak to prostě napíše sám. Mařáka nezajímalo, jak dlouho žáci cvičili. Zajímalo jej, jak hráli to, co si pro něj připravili... Nikdy netrval na tom, aby se při interpretaci jenom sloužilo nějaké tradici. Já jsem si Beethovena, Brahmse nebo Bacha připravoval sám podle své vlastní představy: když jsem to Mařákovi předehrával, kritizoval a opravoval jenom hudebnost a vkus podání."

Váša Příhoda: Opomíjený houslista století Váša Příhoda: Opomíjený houslista století

Roku 1912 absolvoval Váša Příhoda své první veřejné vystoupení, při němž zahrál Mozartův Koncert D dur , Vieuxtempsovu Ballade et Polonaise , Sarasateho Romanza andaluza , obě Smetanova dueta Z domoviny a nějaké skladby Dvořákovy a Fibichovy. V roce 1913 hrál poprvé v pražském Mozarteu. Na programu byla mimo jiné Beethovenova Jarní sonáta a Tartiniho Ďáblův trylek .

Dále Příhoda vzpomíná: "Když už válka znemožnila v Čechách veškerou normální uměleckou činnost, tak jsem hrál ve prospěch českého Červeného kříže a když pak přišel mír, tak jsem si myslel, že bych si mohl troufnout na turné po Itálii. Jel jsem tam přes Švýcarsko, kde jsem hrál několik koncertů v Bernu a Zürichu... Ale v Itálii neměli valnou chuť naslouchat neznámému mladému českému umělci... Když jsem se svým přítelem a impresáriem, panem Richtrem o vánocích 1919 dojel do Milána, měli jsme dohromady asi jen 70 grošů a tento obnos jsme obětovali za vánoční večeři - chleba s jablky... Když jsme pak procházeli ulicemi, a šli kolem jedné kavárny s názvem La Gran Italia tak jsme slyšeli, že tam hraje orchestr... Přemluvili jsme majitele kavárny, aby mi dal šanci jeho hostům něco zahrát... Náhodou seděl u jednoho stolu pan Bavagnoli, jenž kdysi býval dirigentem v Metropolitan Opera. Zaposlouchal se a to byl začátek mých šťastnějších dní. Spolu s jinými umělci mi umožnil vystoupit na dobročinném koncertu ve prospěch Červeného kříže. Přitomen byl i Toscanini - poslechl si celý můj program. Po koncertě mě pozval k sobě domů, abych u něho zahrál, měl podíl na obrovském finančním obnose, který mi po recitalu předali a dal mi několik velice užitečných přímluvných listů. Byl spásným andělem mého italského zájezdu a po tomto setkání běželo všechno jak na drátku..."

Příhodovi dovolili i zahrát na Paganiniho oblíbený nástroj, guarnerky Canone: "Měl jsem takový dojem, že ten nástroj má krásný a slaďoučký tón a že je ve výborném stavu. Hrál jsem Paganiniho variace na Nel cor piu non mi sento a několik jeho capriccí a přiznávám, že mě to mocně vzrušilo, hrát právě na nástroj, jehož tónem Paganini okouzlil nejstarší sestru Napoleonovu, šarmantní Paulínu Borghes..."

Po velkém italském turné odjel Příhoda spolu s klavíristkou Astou Doubravskou do Jižní Ameriky, kde již byl ohlášen jako "El gran interprete de Paganini". Následující turné po USA mu přineslo obrovské úspěchy v newyorské Carnegie Hall, Chicagu, Detroitu, Clevelandu a jiných velkoměstech. Nachum Franko o něm řekl: "Váša Příhoda je ten nejlepší houslista, kterého jsem kdy slyšel." Wilson Smith prohlásil: "Intuitivní genialita, lepší než Heifetz."

Příhodu taková chvála v novinách neoklamala. Po návratu do Evropy se stáhl do ústraní, v rakouském St. Wolfgangu začal cvičit jako posedlý. Jednak se připravoval na koncerty ve Vídni, ale též piloval na své technice. V této době vznikla jeho úprava Paganiniho variací na Nel cor piu non mi sento , skladby, doprovázející ho celý život.

Hans Mühlbacher si vzpomíná: "... V St. Wolfgangu si slavný houslový virtuos Váša Příhoda pronajal feudální vilu českého krejčího Krále, vídeňského zbohatlíka. Příhoda hrával za pěkného počasí většinou při otevřeném okně. I když vilu obklopoval rozsáhlý park, naslouchali jsme vstoje za plotem spolu s milovníkem houslí Hanslem Jocherem jeho hře. Byl to nezapomenutelný zážitek..."

17. listopadu 1919 - tedy ještě než všeobecně prorazil - hrál s Vídeňskými symfoniky v Großes Konzerthaus Bachův Konzert E Dur a Čajkovského Koncert D Dur . 22. listopadu 1919 měl na programu Paganiniho Koncert č. 1 a Mendelssohnův Koncert e moll . V následujícím roce dával na tomtéž místě devět koncertů se skladbami od Beethovena, Brahmse, Lala, Mozarta, Čajkovského, Vieuxtempse. Ve vídeňském Großes Konzerthaus předvedl v následujících dvou desetiletích - až do října 1943 - všechna význačná díla koncertního a sonátového houslového repertoáru, včetně hudby 20. století.

Světlo a stín

Už během prvních let ve Vídni se Příhoda seznámil s Arnoldem Rosé. Rosé, který měl za manželku sestru Gustava Mahlera Justinu, byl 57 let - od 1881 do 1938 - prvním koncertním mistrem vídeňské Dvorní opery a Vídeňských filharmoniků jakož i primáriem ve svém smyčcovém kvartetu. Rosého dcera Alma, v té době již úspěšná houslistka, začala si vážit Příhodových schopností, nejen houslistických - za důrazné "podpory" otce Arnolda. Alma a Váša se brali 16. září 1930 ve Vídni - Alma měla za svědky svého tatínka a spisovatele Franze Werfela.

Alma a Váša pokračovali ve své koncertní aktivitě každý zvlášť nebo i společně. V roce 1933 založila Alma dívčí orchestr Wiener Walzermädeln. Manželství Příhodových však mělo velmi bouřlivý průběh a bylo 1935 rozvedeno. Hned po tak zvaném anšlusu Rakouska k Německu v roce 1938 nacisté rozpustili Almin dívčí orchestr a Arnolda Rosé zbavili všech funkcí bez nároku na důchod. Materiální situace rodiny Rosé emigraci nedovolovala. Až sbírka uspořádaná Carlem Fleschem umožnila přestěhování do Anglie. Justina Rosé zemřela krátce před odjezdem...

Angličané byli proti hudebním emigrantům zaujati, proto se Alma vrátila do Holandska a hrála tam nadále veřejně, ale po vpádu německých vojsk nedostala i tam žádné angažmá. Krátkou dobu účinkovala na soukromých koncertech v bytech přátel. Aby pomocí "árijského" příjmení oslabila pocit ohrožení, provdala se formálně za Konstanta van Leeuwena. Koncem roku 1942 se pokusila o útěk z Evropy, Němci ji však ve Francii zatkli, šest měsíců byla v Drany (u Paříže) internovaná a pak následovala deportace do Osvětimi, kde vedla orchestr složený z ženských vězňů a kde také 4. dubna 1944 zemřela.

Váša Příhoda: Opomíjený houslista století Váša Příhoda: Opomíjený houslista století

Příhoda se o Almině osudu dozvěděl až po válce. Dodnes se tvrdí, že Váša se s Almou rozešel jen z oportunismu - čímž se mu křivdí, neboť v roce 1937 se oženil podruhé, bez ohledu na rasové zákony opět s ženou židovského původu. Co bylo příčinou jeho jednání, zda osobní odvaha či politická naivita, o tom se dá spekulovat... - Arnoldův bratr Eduard (1859-1943) byl jako cellista spoluzakladatelem Arnoldova kvarteta, měl za ženu rovněž sestru Gustava Mahlera. V roce 1942 byl ve svých 82 letech deportován do Terezína kde 24. ledna 1943 zahynul...

Koncertní umělec a pedagog

1935/36 hrál Příhoda v rakousko-italském filmu Bílá paní maharadži menší roli houslisty. Scény s ním jsou jediným filmovým svědectvím jeho fenomenálně hbitého, beztížného ovládání nástroje. Druhá světová válka sice drasticky omezila jeho možnosti vystupování, dala mu však zato příležitost se intenzivněji věnovat vyučování, v Salcburku a Mnichově.

Koncertní mistr Gewandhausorchestru Jürgen Heinrich Hewers vzpomíná: "1943 jsem se v poslední chvíli dostal na seznam účastníků Příhodova letního kursu v Mozarteu... Není třeba se zmiňovat, kolik jsme se všichni ohledně houslové techniky u něho naučili... Příhodovo vstřícné chování nám vzalo náš počáteční ostych. Též mimo naši odbornou činnost jsme měli s ním kontakt. Scházeli jsme se u piva v Stern-Bräu nebo jsme v neděli chodívali na procházky na vrch Gaisberg. Ten, kdo i jiné prominenty zná, ví, že to všechno není samozřejmé... Jako pedagog byl též zajisté zvláštní případ. Nikterak nás neomezoval. Když někdo nějaký technický problém dobře vyřešil, neměl Příhoda nic proti tomu, když to bylo jinak, než si to představoval. Hlavní jeho snahou bylo podporovat nadané žáky. Koncertující umělci bohužel většinou rychle upadají v zapomenutí. Ti ale, kteří s Vášou Příhodou pracovali, získali trvalá, celoživotní povzbuzení a dojmy, které v celém rozsahu docenili až při vlastním působení."

Svůj poslední "válečný" koncert na domácí půdě se konal 31. března 1944 ve Smetanově síni "repräsentationshausu", jak se Obecnímu domu tehdy říkalo. V roce 1944 dával ještě koncerty v Mnichově, Norimberku a - asi poslední koncert za války - 18. května 1944 v Lipsku s doprovazečem Gonnermannem. V Mnichově vyučoval Příhoda na tamnějši hudební akademii tak dlouho, až tam nebyla ani jedna místnost celá. Teprve pak se vrátil do Prahy.

Pozdní léta

Přišel konec války, ale Příhodova situace se nezlepšila. Naopak. Dušan Pandula tvrdí: "Mělo by se o tom psát, jak ho jeho vlastní Češi po pětačtyřicátém týrali. On, Ludikar a Talich, tedy tři absolutní špičky, museli pochodovat po Václaváku, lidi na ně plivali, mlátili je a nutili je čistit záchody". Rudolf Kundera prohlásil: "Po roce 1945 odsoudili skoro každého jako kolaboranta. Můj bratr Leoš mu pomohl skoro pět minut před dvanáctou přes hranice. Váša měl ve Francii turné, svoje poslední jako Čechoslovák". Příhoda emigroval 27. října 1946 do italského Rapalla.

Vídeňské noviny docílily kampaněmi, při nichž jej vinili ze smrti Almy, toho, že v Rakousku nedostal ani jedno angažmá a již dojednané koncertní termíny byly zrušeny. Jen díky koncertům v Alexandrii, Ankaře, Istanbulu a v Itálii mohl zajistit své rodině existenci. Ale ještě v roce 1946 byl v Rakousku rehabilitován a od roku 1947 opět koncertoval každoročně ve Vídni.

Zato italské úřady mu dělaly stále větší těžkosti - měl totiž československý pas, jehož platnost mohl nechávat prodlužovat vždy jen o několik měsíců - až do roku 1948, kdy přistoupil na nabídku tureckého velvyslance v Itálii a stal se tureckým občanem. Od tohoto okamžiku nic neohrožovalo jeho nový domov v Rapallu.

Problémy se zdravím, především srdeční potíže trápily Příhodu stále víc. V roce 1949 koncertoval naposledy v USA, pak ve Švýcarsku, Německu a Rakousku. V roce 1950 se stal ve Vídni profesorem. Tehdy ještě bydlel a vyučoval v St. Gilgenu u Wolfgangského jezera. Jeho dům stál jen několik metrů od břehu. Zde se mohl konečně věnovat jednomu ze svých koníčků - rybaření.

V roce 1954 si Příhoda zlomil pravou ruku pod ramenním kloubem. Komplikovaná zlomenina si vyžádala zdlouhavou nemocniční léčbu se závažnými následky. Psychické a fyzické zatížení i jeho opět akutní srdeční neduhy zanechaly neodstranitelné škody. Sice mohl již v lednu roku 1955 zase koncertovat, však jeho zdravotní stav ho donutil k omezení veškeré činnosti. Aby nemusel ze St. Gilgenu dojíždět, přestěhoval se do Vídně natrvalo.

Při svém legendárním provedení Dvořákova Houslového koncert u 30. května 1956 v Smetanově síni v Praze jej publikum přivítalo asi největšími ovacemi v historii tohoto sálu. Milovníci hudby, kteří nebyli vpuštěni, se vyšplhali po fasádě nahoru a stáli v otevřených oknech. Publikum v přeplněném sále i členové orchestru pozdravili Příhodu patnáctiminutovým potleskem. Aby se mohlo konečně začít, ukončil Příhoda bouřlivé ovace krátkým poděkováním.

Mezitím se mu zamlžily brýle. "Stál jsem na podiu slepý jako krtek!" řekl později. Na vlhkém hmatníku neměly prsty dostatečnou oporu a Příhoda se skoro marně snažil dosáhnout špičkových tónů arpeggií stoupajících do nejvyšších výšek až ty přece jenom na zlomek vteřiny zasvítily! Nemenší nadšení obecenstva ho očekávalo při dvou dalších recitalech 5. a 7. června v Domě umělců. Tyto pražské koncerty patří k posledním vrcholům v jeho životě. V roce 1958 nahrál v Itálii ještě několik gramodesek, je na nich samozřejmě i několik z variací na Nel cor piu non mi sento od Paganiniho. V dubnu 1960 dával poslední koncerty. 27. července 1960, krátce před svými 60. narozeninami, podlehl své srdeční nemoci.

Váša Příhoda: Opomíjený houslista století Váša Příhoda: Opomíjený houslista století

Příběh skoro nekonečný

Krátké pražské intermezzo bylo jen malou částí dlouhé a zároveň tragické historie. Se svou sestrou Růženou mluvil často o milovaných Vodňanech: "...Tam bych se chtěl jednou usadit. Zařídil bych houslovou školu, jako měl profesor Ševčík v Písku. Ve volných chvílích bych rybařil a obnovil si vzpomínky na krásná léta v dětství."

Po skončení války chtěl svůj plán uskutečnit. 10. ledna 1946 píše místnímu národnímu výboru ve Vodňanech, s nímž chtěl navázat patřičný kontakt:

"Vážení pánové! Děkuji Vám za milou pozornost, která mně byla jakožto rodáku vodňanskému dvojnásob milá. Nemusím ani podotýkat, jak jsem si na těchto znamenitých ukázkách vodňanského slavného chovu pochutnal. Doufám, že mi bude dopřáno mé rodné město v dohledné době uviděti, mám na totéž mnoho krásných vzpomínek. S úctou Váša Příhoda"

Následuje dlouhá šňůra žádostí Váši i jeho sestry o možnost trvalého pobytu ve Vodňanech. Všechny byly zamítnuty. Po dvanácti letech, 26. července 1956 - v úzké souvislosti s pražskými koncerty - dostal místní národní výbor z pražského ministerstva kultury dopis slibného obsahu:

"Radě místního národního výboru, bytový odbor, Vodňany. Ministerstvo školství a kultury doporučuje, aby p. Vášovi Příhodovi, profesoru Vídeňské hudební akademie, byl pro jeho pobyt v ČSR vyhražen národním výborem ve Vodňanech jeden až dva pokoje v domku jeho příbuzných ve Vodňanech (jméno příbuzného: Ferdinand Řídký, Vodňany čp. 37/2). Ministerstvo školství a kultury má zájem, aby tento významný český houslista, který bude opět působit v Československu, požíval plných výhod zajištěných kulturním pracovníkům v ČSR. (Viz vyhláška býv. ministerstva práce a sociální péče č. 1152/48 Vašeho národního výboru této žádosti vzhledem k její naprosté zdůvodněnosti vyhovět. Se soudružským pozdravem Vladímír Ludvík vedoucí odboru umění"

Toto doporučení z nejvyšších míst bylo 28. června 1956 zamítnuto se zdůvodněním, že: "Přípis ministerstva kultury nemůže v tomto případě rada MNV Vodňany vzíti v úvahu..."

Příhoda zemřel o čtyři roky později, aniž by jestě jednou vstoupil na půdu své rodné vlasti. Sestře Růženě nebylo dovoleno zůčastnit se jeho pohřbu, přesto, že o to naléhavě prosila. Až do své smrti v roce 1983 bojovala za rehabilitaci svého bratra - bez úspěchu.

Až v roce 2000 se u příležitosti 100. výročí narození Váši Příhody daly věci do pohybu. Na Karlově univerzitě se měly díky iniciativě prof. ThDr. Zdeňka Kučery konat dvoudenní příhodovské oslavné akce, ale nepříznivé okolnosti zabránily jejich realizaci.

Vodňanský starosta Václav Heřman nechal umístit na podnět houslistky Pavly Žilové na Příhodův rodný dům pamětní desku a navštívil s delegací 22. srpna 2000 - v den Příhodových stých narozenin - Příhodův hrob ve Vídni. V příležitostném tisku dovolil otisknout dosud utajované dokumenty o poválečných událostech týkajících se Příhody. Vodňanská radnice udržuje archiv Váši Příhody a trvalou expozici. Hudební sál místní lidové školy umění byl pojmenován po Příhodovi.

Houslistka Pavla Žílová založila v roce 2005 Společnost Váši Příhody, kterou ministerstvo školství a kultury slíbilo podporovat. Má též v plánu zorganizovat soutěž Váši Příhody. V březnu 2005 se konalo v italské Ferraře symposium věnované čistě jen jeho památce - "Una Giornata con Váša Příhoda", příspěvky byly zveřejněny v "ESTA-Quaderni" z prosince 2005..

Hudební pozůstalost

Během svých turné v USA v letech 1921 a 1922 vznikly v Edisonově studiu dvě řady nahrávek. První cyklus doprovázela klavíristka Asta Doubravská. Až o dvacet let později, někdy za druhé světové války, se Příhoda dozvěděl, že kromě černých kotoučů spatřil světlo světa i syn Petr - ihned ho adoptoval.

Houslista, klavírista a skladatel Charles Cerné byl jeho stálým doprovazečem až do roku 1930. Příležitostně koncertoval i s klavíristy Michaelem Raucheisenem a Brunem Seidlerem-Winklerem. Po nich následoval Otto Alfons Graef, jež se do roku 1960 také staral o organizaci koncertů. Duo Příhoda-Graef absolvovalo spolu v časovém rozpětí třiceti let skoro 2000 koncertů!

K Příhodovým ještě dnes platným, byť velmi osobitým výkonům patří přednes Houslového koncertu , Romantických kusů , Sonatiny G Dur od Dvořáka, Smetanova dueta Z domoviny , Čajkovského Houslového koncertu , Tartiniho sonáty Ďáblův trylek s Příhodovou vlastní, neuvěřitelně provedenou kadencí, Bachovy Chaconny a Fugy ze sólové Sonáty C Dur , jeho úpravy valčíků z Růžového kavalíra od Richarda Strausse, Paganiniho variací na Nel cor piu non mi sento a celé řady nenapodobitelně dokonale zahraných kousků lehčího žánru.

Milovníci hudby, mezi nimi především houslisté, vzpomínají se smíšenými pocity na jeho podání houslových koncertů a sonát Paganiniho, Veraciniho, Beethovena, Brahmse, Sibelia, Francka, Schumanna... S pocitem vděku za nezapomenutelné dojmy - a s pocitem lítosti, že podstatné části Příhodova repertoáru neexistují ve zvukovém záznamu.

Bohuslav Matoušek to výstižně formuloval: "Škoda, že maestro Příhoda už není mezi námi, ale jeho muzikantství zůstává zde jako fascinující požitek navždy..."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.