pondělí, 3. říjen 2005

Varšavská nahrávka Jenůfy

Napsal(a) 

Leoš Janáček Leoš Janáček

Marta Wylomanska - Jenůfa, Krzysztof Machowki - Laca, Zdzislaw Kordyjalik - Števa, Agnieszka Kurowska - Kostelnička, Orchestr a soubor sólistů Varšavské komorní opery a Varšavská Sinfonietta, dirigent Ruben Silva. Produkce: Varšavská komorní opera. Text: polsky. Nahráno: live, 30. 5. 2004, Divadlo Varšavské komorní opery. Vydáno: 2004. TT: 69:40 + 56:33. DDD. 2 CD WOK 0047 A/B (www.wok.pol.pl, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.).

Zakládací ideou Varšavské komorní opery je prezentace oper v jejich původních, originálních verzích očištěných od následných úprav, včetně podob ustálených běžnou inscenační tradicí. Umělecký vedoucí Stefan Sutkowski se rozhodl takto inscenovat i Janáčkovu Její pastorkyni . Nastudování se stalo součástí velkoryse koncipovaných oslav souhrnně nazvaných Óda Evropě, během nichž Varšavská komorní opera a její hosté od dubna 2004 do května 2005 prezentovali v pozoruhodné sérii produkcí hudbu všech 25 zemí EU - sólovou, komorní, symfonickou, oratorní a samozřejmě i operní. V případě Její pastorkyně Varšavská komorní opera připomněla i 100. výročí brněnské premiéry.

Dochované listy Janáčkova svérázného rukopisu Její pastorkyně, s mnoha vsuvkami, škrtanci a přepisy, můžeme vnímat i jako pozoruhodné výtvarné dílo nebo jako materiál pro psychologickou analýzu - ale také jako výzvu k odkrývání mnoha vrstev díla a komplikovaných cest a křižovatek Janáčkova tvůrčího procesu, během něhož Jenůfu opouštěl, přepisoval a znovu se k ní vracel.

Live nahrávka inscenace Její pastorkyně Varšavské komorní opery nám nabízí vzácnou možnost seznámit se s operou ve stejné podobě, v jaké ji patrně slyšelo publikum brněnského Národního divadla při historicky prvním provedení 21. ledna 1904.

Stručně shrňme dlouhý proces změn, jimiž Pastorkyňa od svého dokončení, které Janáček datoval 18. březnem 1903, prošla. V souvislosti s lednovou premiérou v roce 1904 Janáček přihlédl i k radám dirigenta tohoto nastudování Cyrila M. Hrazdíry a provedl první rozsáhlé úpravy. Spočívaly především ve vyškrtnutí velké árie Kostelničky v prvním dějství Aj i on byl zlatohřivý , v níž vypráví své vlastní životní osudy jako odstrašující příklad pro Jenůfu, ale i v zestručňování a koncentraci hudebního dramatu o delší úseky (například v 5. výstupu včetně ansámblu Každý párek si musí ), orchestrální úvody scén i jen o několik taktů. Tak se hrála Její pastorkyňa o dva roky později při druhém brněnském nastudování 6. října 1906. Ani toto znění však Janáček nepovažoval za definitivní a prováděl další úpravy, zejména když se objevila možnost vydat klavírní výtah, který v roce 1908 publikoval brněnský Klub přátel umění a do kterého Janáček zahrnul všechny dosavadní korekce. Ale ani pak nebylo změnám konec a třetí i čtvrté brněnské nastudování v roce 1911 a 1913 doznávalo revizí, které byly vpisovány do téže partitury a do týchž partů tak, že původní znění bylo vyškrábáno a přes něj přepisována či přelepována verze nová.

Mezi tím se odehrávalo známé drama se šťastným koncem, totiž prosazení Její pastorkyně na scénu pražského Národního divadla proti

Její pastorkyňa ve Varšavské komorní opeře, foto Jaroslaw Budzynski Její pastorkyňa ve Varšavské komorní opeřefoto: Jaroslaw Budzynski
původně příkrému odsudku tehdejšího šéfa Karla Kovařovice. Její pastorkyňa 26. května 1916 v Praze konečně zazněla - Karel Kovařovic ji nejen řídil, ale podrobil rozsáhlým úpravám. Spočívaly v dalších škrtech a instrumentačních retuších, které jednak odstraňovaly někdy drsně znějící orchestr (často nahradil pozouny měkčím zvukem lesních rohů), jednak projasňovaly příliš zahuštěnou orchestrální sazbu - ale především spočívaly v úpravě finále opery, které Kovařovic doplněním imitace protihlasů dovedl k mohutné hymnické gradaci. Janáček tehdy souhlasil. A protože se toto pražské znění stalo základem pro vydání kompletního notového materiálu ve vídeňské Universal Edition, na dlouhou dobu byla Jenůfa kodifikována v této podobě. Nutno ale shrnout, že změny v hudbě, instrumentaci a textu (kromě árie Kostelničky) nezasahují do vlastní podstaty díla.

Třebaže se Břetislav Bakala a později i František Jílek ojediněle pokoušeli vrátit do opery velkou árii Kostelničky Aj i on byl zlatohřivý, teprve v souvislosti s celosvětovým trendem hledání původních verzí začalo systematické pátrání po "UrJenůfě". V roce 1969 vyšla v Universal Edition zásluhou J. M. Dürra verze oproštěná od doplňků Kovařovicových stejně jako dodatků Ericha Kleibera či Václava Talicha. Avšak až v roce 1982 Sir Charles Mackerras po studiu dochovaných rukopisných materiálů a pátrání po verzi Jenůfy založené na klavírním výtahu z roku 1908, silou své osobnosti začal prosazovat tak zvanou brněnskou Jenůfu 1908 - do které ovšem zařadil i árii Kostelničky, Janáčkem vyškrtnutou již po prvním uvedení v roce 1904. Universal Edition pak partituru s touto brněnskou verzí připravenou Charlesem Mackerrasem a Johnem Tyrrellem vydala. Tato Jenůfa se poté začala objevovat na operních scénách v Paříži, Vídni, New Yorku, Londýně i v Brně u příležitosti mezinárodního hudebního festivalu v úplnosti provádějícím všechny Janáčkovy opery.

Mark Audus z nottinghamské univerzity se rozhodl pátrat ještě dál a zrekonstruoval první brněnské znění Její pastorkyně z roku 1904. Protože se autograf kromě jednoho listu a jednoho náčrtku nedochoval, Audus analyzoval, prosvěcoval a porovnával dochované, mnohokrát vymazávané, vyškrabávané, přepisované a přelepované brněnské rukopisy orchestrálních hlasů, partitury, klavírního výtahu i nápovědní knížky a studoval dochovaná svědectví. Dopracoval se tak k podobě, ve které - s poměrně vysokou mírou pravděpodobnosti - opera zazněla při prvním provedení.

Jakkoli sté výročí premiéry Její pastorkyně vybízelo k využití Audusových badatelských výsledků, nechopil se této příležitosti žádný z operních souborů českých (jak by se snad dalo očekávat), ale specializovaný soubor polský - Varšavská komorní opera. Živý záznam představení pochopitelně nelze srovnávat se studiově vycizelovanou nahrávkou - trpí nevyvážeností hlasů i orchestru, "suchým" zvukem nástrojů i občasnou nesouhrou, která se při představení se soustředěním na hereckou akci běžně stává. Nicméně jak nastudování dirigenta Rubena Silvy , tak výkony všech sólistů lze poměřovat vysokými standardy.

Soudobá tendence návratů k původním verzím má svá úskalí - je však třeba přiznat, že možnost slyšet takto "původní" Pastorkyni poskytuje zajímavý zážitek, jehož nejvyšší hodnotou je právě tato možnost, jinak nedostupná. Snaha proniknout k té nejpůvodnější podobě notového zápisu má jistě badatelskou hodnotu; s hodnotou uměleckou již to tak jednoznačné není. Tvůrčí proces má několik fází a každé dílo je jen "vrcholem ledovce"; to podstatné, skryté pod hladinou, není často přístupné ani tvůrci samotnému. Zda výsledky badatelské archeologie zásadně změní dosud zavedenou inscenační praxi není jednoznačné; i proces přijímání díla publikem je komplikovaný a vyrovnat se s jeho "novou/původní" podobou, jakkoli přesně doloženou, není snadné. Podobná bádání jsou cenná především tím, že pomáhají zmapovat tvůrčí proces. Vyvodit z nových nálezů, že první verze je také umělecky nejvýraznější, může přivodit zklamání a realizace takto "očištěného" originálu zakládá riziko, že náročná a nákladná archeologie historie díla osloví jen hudební vědce. Právě tyto otázky vytanou na mysli, když se zaposloucháme do původního závěru Její pastorkyně bez Kovařovicových doplňků.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.