pondělí, 6. únor 2012

Varhaník z Emauz

Napsal(a) 

Varhaník z Emauz Varhaník z Emauz

Bedřich Antonín Wiedermann je nejvýraznější osobností české varhanní školy první poloviny 20. století. Pocházel z rozvětvené učitelské rodiny, jejíž členové působili v různých moravských obcích jako výborní hudebníci. Láska k hudbě byla u Wiedermannů rodinnou tradicí. Strýc Osvald vedl hudební život na Litovelsku a v Nákle, matka Františka pocházela ze známé hudebnické rodiny Krajsů v Lulči u Vyškova, otec Antonín učil v Kostelci na Hané, Dědicích, Hodoníně, Ivanovicích na Hané a v Lulči. Byl všestranným hudebníkem a horlivým organizátorem hudebního života.

Bedřich se narodil 10. listopadu 1883 v Ivanovicích na Hané. Otec si brzy všiml jeho nadání a začal ho učit zpěvu, hře na housle a na klavír. V pěti letech začal hrát i na varhany a improvizovat. V roce 1895 se Wiedermannovi přestěhovali do Prahy a Bedřich se stal žákem klasického gymnázia v Žitné ulici, kde ho dějepis a zeměpis učil Alois Jirásek. Na gymnáziu se při hodinách nepovinného zpěvu sešel i se svým budoucím profesorem varhanní hry Josefem Kličkou. Po maturitě v roce 1903 Wiedermann krátce pracoval jako berní úředník v Kroměříži. Volba povolání nebyla pro něj jistě lehká. Být tenkrát profesionálním hudebníkem znamenalo mít nejistou existenci. V roce 1904 se rozhodl pro studium teologie v Olomouci. Věděl, že představení olomouckého semináře přejí hudbě. Často hrál na veřejných koncertech na klavír, zpíval ve sboru, hrál v kvartetu a zabýval se studiem staré hudby. Vynikl i jako zastupující varhaník a dirigent v dómu. Nakonec láska k hudbě zvítězila a Wiedermann v posledním ročníku v únoru 1908 vystoupil ze semináře. Hned v březnu začal studovat na varhanním oddělení pražské konzervatoře, které absolvoval za necelého půldruhého roku. Poté byl přijat do výběrového skladatelského ročníku k Vítězslavu Novákovi. Po několika měsících, zřejmě z finančních důvodů, studium ukončil a začal pracovat jako dómský varhaník v Brně na Petrově. Ani ne za rok (1. 2. 1911) se stal varhaníkem v benediktinském opatství v pražských Emauzích, kam jej povolal opat Alban Schachleiter na uvolněné místo po známém varhaníkovi Maxu Springerovi. Při každodenním zpěvu gregoriánského chorálu a hodinek Wiedermann mnichy mistrovsky doprovázel. Díky bohatě disponovanému nástroji se naplno rozvinula jeho virtuozita, improvizační schopnosti a skladatelská práce. Záhy vznikly „emauzské hodinky“, což byly koncerty před bohoslužbami nebo po nich, na kterých Wiedermann hrál nejrůznější varhanní literaturu. Získaly značnou oblibu a položily základ jeho proslulosti. Koncem října 1917 Wiedermann Emauzy opustil a stal se ředitelem kůru v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Zároveň tři roky působil jako violista v České filharmonii. Jeho emauzské koncerty však trvaly nadále. Prakticky až do doby, kdy byl kostel za druhé světové války uzavřen. Roku 1919 skončil své působení i na karlínském kůru a věnoval se výlučně činnosti koncertní, skladatelské a pedagogické.

Firma Tuček (ve spolupráci s firmou H. Voit z Durlachu-Karlsruhe) postavila roku 1912 v Obecním domě v Praze nové koncertní varhany, které od začátku vzbuzovaly Wiedermannův zájem. Teprve však v listopadu 1919 schválila městská rada jeho návrh na zavedení nedělních varhanních matiné. První se konalo 25. ledna 1920 a mělo velký úspěch. Koncerty plnily celých třináct let důležitou úlohu v pražském hudebním životě. Jejich programy podávaly dokonalý přehled o světové varhanní tvorbě. Vedle toho Wiedermann koncertoval v celém tehdejším Československu. Kritika oceňovala jeho dokonalou techniku, citlivou hudebnost a neobyčejný smysl pro stavbu a barvitou registraci. Svou mistrovskou hrou upozornil na varhany jako na koncertní nástroj. Bohužel přes rozsáhlou spolupráci s Českým rozhlasem se dochovalo jen několik spíše bezvýznamných záznamů jeho umění. Jeho časté zahraniční zájezdy (Anglie, Německo, USA, Švédsko, Belgie) byly velkou propagací české varhanní školy. Byl uznávaným poradcem při stavbě a kolaudaci nových varhan.

Na konci třicátých let probíhaly úpravy interiéru kostela sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Tehdejší představený kláštera P. Alfons Vojtěch Lhotský se rozhodl pořídit i nové varhany. Wiedermann, který zde často koncertoval, vypracoval dispoziční návrh nástroje a kutnohorská firma Jana Tučka provedla v roce 1941 přestavbu varhan. Výsledkem byly velké třímanuálové elektropneumatické varhany se 75 rejstříky a velkým rozsahem klaviatur. Romantická dispozice nástroje vynikala pestrým výběrem sólových hlasů v základních stopových polohách 16’– 8’– 4’. Na podzim tam Wiedermann zahájil nedělní varhanní půlhodinky, které v podstatě trvají až dodnes. Nástroj sám však neunikl dalším přestavbám, které tak neumožnily zachovat Tučkovy koncertní varhany spojené s Wiedermannovým jménem.

Wiedermann byl také velmi oblíbeným pedagogem. Od března 1917 vyučoval na pražské konzervatoři. V roce 1919 se stal jejím řádným profesorem varhanní hry a setrval zde až do roku 1944. Poté byl jmenován na dva roky profesorem mistrovské školy a od roku 1946 učil varhanní hru na nově vzniklé Akademii múzických umění. Vychoval řadu varhaníků, z nichž jmenujme alespoň Jana Krajse, Václava Trojana, Alexandra Moyzese, Jána Cikkera, Josefa Černockého, Bedřicha Janáčka, Jiřího Ropka, Milana Šlechtu a Jiřího Reinbergera. Se svými studenty trávil volný čas ve Velkých Opatovicích, kam často zajížděl. Zde se setkával se sochařem Karlem Otáhalem, který je autorem Wiedermannova reliéfu na opatovickém zámku i jeho busty na vyšehradském hřbitově. Bohužel ta se dochovala již jen na fotkách, protože před nedávnem ji zcela zničili vandalové.

Je pozoruhodné, že při bohaté koncertní a pedagogické činnosti Wiedermann soustavně komponoval. Mezi přibližně 350 skladbami najdeme mše, písně duchovní i světské, sbory, kantáty, instrumentální a klavírní díla a 85 varhanních skladeb. Wiedermannův skladatelský styl lze charakterizovat jako pozdně romantický. U varhanních děl můžeme sledovat autorovu snahu o novou nástrojovou stylizaci, při častém užití tradičních forem i oblibě církevních tónin. Najdeme však i řadu skladeb drobnějšího charakteru, které jsou vyjádřením autorových nálad.

Asi od roku 1948 byl Wiedermann nemocen, zemřel až 5. listopadu 1951. V den jeho šedesátých osmých narozenin se po pietním shromáždění v Rudolfinu konalo poslední rozloučení v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kde byl Wiedermann uložen do rodinné hrobky.

Wiedermannův život i jeho dílo bylo spjato s církevním prostředím natolik, že po smrti v totalitním režimu upadl téměř v zapomnění. Rukopisy i opisy obětavého přítele a vydavatele Josefa Miloty z Třebechovic pod Orebem byly uloženy ve sbírkách Českého muzea hudby nebo v soukromém vlastnictví. Tiskem vyšel jen malý zlomek, a to díky jeho žákům dr. Reinbergerovi a dr. Ropkovi. Až v letech 2007 a 2010 z iniciativy varhaníka Josefa Popelky vydal Český rozhlas ve čtyřech svazcích Wiedermannovy varhanní skladby. V roce 2005 hudební nakladatelství ROSA vydalo CD s písňovou a varhanní tvorbou (I. Chřibková – varhany, P. Vykopalová – mezzosoprán).

Ještě za svého života, v říjnu 1947, mu jeho rodné město Ivanovice na Hané udělilo čestné občanství. Jedna z ulic v Praze-Stodůlkách nese již několik let Wiedermannovo jméno.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.