pondělí, 14. červenec 2003

Václav Talich: Pracovat se dá za každých okolností

Napsal(a) 

Václav Talich: Pracovat se dá za každých okolností Václav Talich: Pracovat se dá za každých okolností
Václav Talich znamená pro české interpretační umění to, co Smetana nebo Dvořák pro umění skladatelské. Obsáhl velkou tradici české hudby 19. století a dal jí tvář, která je dodnes moderní. Když se díváme na jeho činnost v České filharmonii, Národním divadle i jinde, záhy zjistíme, že to byl možná nejpracovitější český umělec - a hlavně v zahraničí byl srovnáván s největšími dirigenty své doby. Už jen proto je dobré se o Václava Talicha zajímat. Smysl jeho životního příběhu ovšem dalece překračuje oblast hudebního umění. Stejně jako osudy všech velkých umělců nastavuje zrcadlo době, v níž žil, ale také úrovni dneška.

UČEDNICKÁ LÉTA

Narodil se 28. května 1883 v Kroměříži, ale od dvou let vyrůstal v Klatovech. Neprožil dětství zázračného dítěte a jeho vzpomínky na studentské kapely, hraní na tancovačkách či provádění Rybovy mše - kde účinkoval jako tympanista - tak trochu připomínají časy F. L. Věka. Už na klatovském gymnáziu byl fascinován latinskou a řeckou literaturou, která se stala jeho erbovní četbou na celý život.

Na pražské konzervatoři studoval od roku 1896 housle a vstoupil dokonce do exkluzivní třídy profesora Ševčíka. Stipendium, které dostal na osobní doporučení Antonína Dvořáka, ho navíc po dobu studií zbavilo hmotných starostí. Mohl navštěvovat koncerty, univerzitní přednášky, sledovat Herbenův Čas a vášnivě diskutovat se spolužáky o literárních novinkách.

Po absolutoriu působil rok jako první houslista Berlínské filharmonie. Setkání s dirigentským uměním jejího šéfa, legendárního Artura Nikische, na něj zapůsobilo tak silně, že se jednadvacetiletý Talich rozhodl stát dirigentem. Kvůli onemocnění tuberkulózou musel ale z Berlína zanedlouho odejít a po uzdravení odjel do Ruska. Jeho zážitky z působení v Oděse, kde v roce 1905 zažil památné přistání křižníku Potěmkin, a v Tbilisi jsou často spíš dobrodružné než umělecké. Byl ale rád za každou příležitost odložit housle a chopit se dirigentské taktovky. První delší angažmá získal Talich v Lublani v letech 1908 - 1912. Během té doby se také oženil a stihl si "odskočit" do Lipska, kde se zdokonaloval v hudební teorii a skladbě u Maxe Regera.

Následovalo tříleté kapelnické působení v Plzni a tříleté období "bez práce" (1915 - 1918). Tehdy se intenzivně věnoval antickým klasikům, ale hlavně studiu partitur - aniž by tušil, jestli je vůbec někdy bude dirigovat. V roce 1917 dokončil Josef Suk symfonickou báseň Zrání . O její provedení se ucházeli Ludvík Vítězslav Čelanský i Karel Kovařovic, který předtím dirigoval premiéry Asraela i Pohádky léta . Suk však svěřil Zrání svému příteli, pro Prahu dosud neznámému plzeňskému kapelníkovi, Václavu Talichovi. Premiéra 30. října 1918, pouhé dva dny po vyhlášení samostatnosti Československa, se pro něj stala zásadním mezníkem. Po novém roce byl jmenován druhým dirigentem České filharmonie a v září 1919 se stal jejím šéfem.

Václav Talich: Pracovat se dá za každých okolností Václav Talich: Pracovat se dá za každých okolností
DŘINA A SLÁVA

Stát v čele mladého orchestru zpočátku znamenalo každodenní boj za zlepšení materiálních podmínek hráčů. Chybělo stálé organizační zázemí i společenské povědomí, že česká kultura potřebuje stálý orchestr. Hmotná nouze pro Talicha ale nikdy nebyla argumentem pro snižování nároků. Hospodářská situace orchestru se zlepšovala jen pomalu, zato jeho úroveň rostla strmě vzhůru. "Nepopírám, že v českém hudebníku je velké přirozené nadání, temperament a vášeň, avšak záhy mi bylo jasno, že mu chybí disciplinovanost a úcta k notě, předpisu," vzpomínal později Talich. "Proto první léta mé činnosti v České filharmonii byla léty příprav a školení. Teprve když jsem si vytvořil nástroj, přicházely těžší a těžší úkoly reprodukční."

Do filharmonie přinesl nejen umělecký idealismus a nový způsob práce, ale také skutečně koncepční přemýšlení o repertoáru. Hned v prvních letech uvedl cyklus českých symfonií a symfonických básní, ale přišel také s myšlenkou stylových večerů věnovaných hudbě jednotlivých evropských národů. A když uvážíme, že všechny skladby studoval hlas po hlase z partitur, je rozsah prováděných děl až neuvěřitelný. Filharmonie v té době hrála největší množství novinek a soudobých skladeb a Talich při interpretaci rád experimentoval.

Nešlo ovšem jen o objevování nových děl ale často o první pořádné nastudování děl známých. Například o provádění Slovanských tanců v dopise z roku 1918 vtipně napsal: "Rád bych dokázal, že Dvořák byl poetou rytmu a nikoli muzikantem píšícím taneční hudbu. Že je, či bylo možno tím způsobem o Dvořákovi mluvit, toho hlavní vinu má naše skvělé reprodukční ťuměníŤ, jež Slovanské tance omílalo v zakouřeném vinohradském domě při pivě a nyní myslí, že chybu napravilo, přeneslo-li je prostě do Obecního domu. Kouř a pivo na nich zůstalo dodnes!"

V roce 1924 Česká filharmonie pod Talichovým vedením excelovala na mezinárodním hudebním festivalu v Praze, o dva roky později s ní Talich provedl Stravinského Svěcení jara , v tomtéž roce podnikl s Mahlerovou 9. symfonií zájezd "do jámy lvové" - do Vídně - a úspěch byl ohromný. Talichova mezinárodní proslulost rostla, takže byl zván ke všem významným evropským orchestrům - do Itálie, Francie, Německa, Velké Británie, Sovětského svazu nebo do Švédska. Vítal příležitost ověřit si, jestli obstojí také jinde. To vyústilo v letech 1931 - 1933, kdy byl hlavním dirigentem Stockholmského orchestru.

Ve Švédsku zažil něco podobného jako osmdesát let předtím Bedřich Smetana: země s nesrovnatelně chudší hudební tradicí ho přijala s větší otevřeností, zájmem, úctou a hlavně s větším vděkem. A Talichovo jméno tu dodnes figuruje v čestné galerii dirigentů někde mezi Toscaninim a Furtwänglerem. Po dvou sezonách se ale znovu vrátil k České filharmonii a konečně mohl začít vyučovat i na Mistrovské škole Pražské konzervatoře.

Od počátku svojí činnosti měl ale řadu zavilých nepřátel a prakticky každý jeho významný krok byl někým napadán. Za přílišné prosazování Smetany, za malou úctu ke Smetanovi, za malou péči o soudobé autory, za příliš časté uvádění soudobých autorů, za pedantství, zároveň za subjektivismus atd. Bránil se proti tomu málokdy a věřil, že nejsilnějším argumentem je dobře vykonané dílo. Největší kampaň se rozpoutala, když mu bylo po smrti Otakara Ostrčila nabídnuto místo šéfa opery Národního divadla. Tím se Talich stal roku 1935, kvůli povinnostem se ho ale ujal v podstatě až na jaře 1936.

NÁROD SOBĚ

Zatímco v České filharmonii musel mnohé budovat úplně od začátku, jako správce opery Národního divadla mohl navázat na dva svoje předchůdce. Měl Kovařovicův temperament a smysl pro plnost zvuku i vzdělání a rozhled Otakara Ostrčila. Navíc měl moderní hudebně dramatické cítění, touhu po dokonalosti a odhodlání vytvořit interpretační tradici smetanovskou, ale stejně tak dvořákovskou, janáčkovskou a mozartovskou. Prvním dílem, kterým se uvedl, byla 19. 6. 1936 Dvořákova Rusalka . Postupně uvedl Janáčkovu Káťu Kabanovou , Její pastorkyni , Smetanovu Prodanou nevěstu , ale také Tajemství , Čertovu stěnu a další. S novou energií se pustil do inscenací Mozartových oper.

Situace po mnichovském diktátu ho postavila před otázku, jestli zůstat doma a vystavovat se rizikům, nebo emigrovat. Možností, kde hledat útočiště, nebylo málo, ale rozhodl se zůstat. Válečná úroveň Národního divadla byla díky němu nejvyšší v historii. Vedle toho založil festival Pražský hudební máj a až do roku 1941 byl zároveň šéfdirigentem České filharmonie. Byl na vrcholu sil a jeho činorodost se opírala o jasné přesvědčení, že práce a nejvyšší kvalita sama o sobě znamená určitou mravní hodnotu: "Záležitosti kulturní přestaly být výsadou zasvěcenců a mají se stát nejdůležitější složkou projevu národní vůle a hrdosti." A kolegy přímo i nepřímo získával na svou stranu: "Obklopeni německým mořem můžeme prokázat právo na život jedině fanatickou výkonností, věnujte se úplně naší práci - vždyť je to už jediné právo, které nám ponechává dnešní systém."

Nacisté se přirozeně snažili získat Talicha na svou stranu. A když se jim to nedařilo s jeho souhlasem, obešli se bez něj. "Vylepšovali" jeho novinové články a rozhovory, proti jeho vůli ho jmenovali do Ligy proti bolševismu, čímž oklamali značnou část veřejnosti. Talich protestoval a bránil se dalším pastem. Nechal si například zbytečně operovat kýlu, jen aby nemusel dirigovat v berlínské opeře. Když musela v Berlíně hostovat Česká filharmonie, vymínil si Talich na program Beethovenova Egmonta a celou Mou vlast , která se v Protektorátu směla hrát jen bez Tábora a Blaníku .

V roce 1944 se marně snažil zachránit soubor Národního divadla před totálním nasazením. Od uzavření Národního divadla 1. září 1944 žil ve své berounské vile. Tam znovu studoval partituru Smetanovy Libuše a věřil, že po válce to bude první opera, kterou uvede v Národním divadle. Nikdy už ji ale nedirigoval... Během své horečnaté činnosti za války netušil, že nejhorší období teprve přijde.

MEZI DVĚMA PROPASTMI

Po osvobození mu byl vstup do Národního divadla zakázán. Podle Talichova starého nepřítele a nového ministra školství Zdeňka Nejedlého mělo Národní divadlo za války mlčet, a ne hrát Němcům. Ještě v květnu 1945 byl Talich zatčen - či jak se psalo "zajištěn" - a strávil šest otřesných týdnů v pankrácké věznici. Důvod? Kolaborantské chování za války. Obvinění bylo dlouhodobě neudržitelné, takže byl Talich nakonec čestným soudem v plném rozsahu osvobozen a bylo mu vysloveno "plné zadostiučinění".

V tisku se ale "případ Talich" odvíjel dál a další rány na něj tvrdě a nečekaně dopadaly. V jednom z dopisů z roku 1945 píše: "Pravda a právo ovšem vítězí, ale běda těm, jež Bůh vybírá, aby na nich provedl důkaz o nepotlačitelnosti dobra. Pocítil to náš národ během těch hrozných šesti let ve velkém a pocítil jsem to já během posledních sedmi měsíců v malém. Teď chodím nedůvěřivý, potlučený, a bude třeba potkat ještě mnoho dobrých lidí, aby se ve mně znovu rozhořela důvěra a chuť k práci." A dá se říct, že obojí znovu našel hlavně díky vzniku Českého komorního orchestru.

Na jaře roku 1946 se sešla skupina jeho žáků z mistrovské školy konzervatoře a spolu s Ivanem Medkem, který pak měl na starosti většinu organizačních záležitostí, založili dobrovolný soubor mladých konzervatoristů. S nimi mohl Talich začít pracovat v době, kdy nesměl veřejně vystupovat. Talichovi se tím zároveň splnil dávný sen pracovat s menším souborem. Na první zkoušce v březnu 1946 měl 24 smyčcových nástrojů a postupně přibyly další.

Když se v květnu téhož roku konaly první poválečné volby, stal se ministrem školství a osvěty dr. Jaroslav Stránský. A ten byl Talichovi nakloněn. Jako první se znovu otevřela možnost pracovat s orchestrem Národního divadla. S ním Talich nastudoval Mou vlast pro své první poválečné vystoupení, které se uskutečnilo 27. září 1946 ve Smetanově síni. Když se objevil na pódiu, posluchači vstali a vzdali mu hold.

Brzy poté přišel první koncert s Českým komorním orchestrem s pořadem staré české hudby. Výkon mladého souboru vzbudil malou senzaci a každé další vystoupení jen potvrzovalo prvotní nadšení. Hráli také se slavným francouzským violoncellistou Pierrem Fournierem, který řekl: "Učiním vše možné, aby tento výjimečný soubor přijel do Paříže, aby Francouzům ukázal, jak se dělá komorní hudba... Je to nejdokonalejší soubor, který jsem nejenom kdy slyšel, ale jaký vůbec existuje."

Práce s ČKO Talicha těšila do té míry, že se zdráhal přijmout nabídku vrátit se znovu na post šéfa opery Národního divadla. Nejraději by pracoval jen se svým mladým souborem. Mohl tam totiž dělat to, co v žádném jiném orchestru nebylo možné - a mezi ním a mladými hráči se vytvořil naprosto ojedinělý vztah. V roce 1947 se do Národního divadla vrátil, začal obnovovat dřívější inscenace a připravovat premiéru Debussyho Pelléa a Melisandy . Psychické a pracovní vypětí však způsobilo, že koncem roku dostal záchvat mrtvice a několik měsíců se léčil.

A pak přišel únor 1948. Z bezvýznamných pisálků se stali zasloužilí a mocní kulturní pracovníci. A jimi vytvořená "kulturní fronta", v čele se Zdeňkem Nejedlým, byla spíše likvidační četou. Nový zákaz Talichova vystupování a zánik Českého komorního orchestru jsou živoucí ukázkou kulturního barbarství socialismu.

TEMNÉ OBDOBÍ

Druhý zákaz činnosti znovu oživil ránu, kterou mu zasadilo uvěznění na Pankráci, ránu, ze které se už nikdy zcela nevzpamatoval. Statečně se chopil příležitosti budovat od základů Slovenskou filharmonii a po tři léta (1949 - 1952) pravidelně dojížděl do Bratislavy. S Českou filharmonií mohl postupně začít alespoň nahrávat. Díky tomu máme zaznamenáno z Talichova hudebního mistrovství alespoň torzo.

I v těchto ztížených podmínkách byl nadále člověkem, který zářil a rozdával. Slovenská filharmonie mu byla během spolupráce vděčná přinejmenším tak, jako před lety Stockholmská. A atmosféra při nahrávání s Českou filharmonií byla někdy přímo zázračná. "Já strašně rád pracuju a pracovat se dá za každých okolností. Tento fanatismus práce mne převedl přes všechno," řekl Talich při krátké promluvě k filharmonikům v den svých devětašedesátin, "ale nechci dál chodit jako člověk, který se čímkoliv a tím nejmenším svému národu provinil."

První veřejné vystoupení s Českou filharmonií a znovu se Smetanovou Mou vlastí se ale mohlo uskutečnit až 5. března 1954. Ten den našel Talich síly dirigovat jen Vyšehrad . Zbývající část koncertu ve zcela zaplněné Smetanově síni převzal Karel Ančerl. Celou Mou vlast provedl Talich o dva měsíce později na zahajovacím koncertě Pražského jara. Během festivalu vystoupil ještě několikrát, například na legendárním koncertě se Svjatoslavem Richtěrem. Naposledy veřejně dirigoval 19. listopadu 1954 abonentní koncert s mozartovským programem.

Díky rodině, přátelům a žákům se dočkal momentů šťastného stáří. Celkový obraz o tragickém konci jednoho z největších českých umělců to ale těžko změní. Tím méně vinu těch, kteří ho způsobili. V předvečer jeho čtyřiasedmdesátin přišlo jmenování národním umělcem - pokrytecké gesto režimu a pozdě splacený dluh. K této příležitosti byla napsána kniha Dokument života a díla , která je vynikajícím a dodnes nepřekonaným portrétem. Vyjít ale mohla až v roce 1967, tedy šest let poté, co Václav Talich 16. března 1961 v Berouně zemřel.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.