úterý, 20. prosinec 2011

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl

Bolest obyčejně pijeme sami...

Václava Talicha jsme opustili ve chvíli, kdy se ocitl ve věznici na Pankráci. Poté, co šel z Berouna pěšky do Prahy, aby v osvobozené republice dirigoval slavnostní představení Libuše, poté, co nebyl do budovy Národního divadla vpuštěn, poté, co si sepsal vlastní obhajobu svojí činnosti v letech nacistické okupace... Byl konec května 1945 a Češi se vypořádávali s kolaboranty a zrádci ze svého středu. Talich byl označen stejně. Tehdy se pod heslem takzvané národní očisty vyřizovalo také hodně osobních účtů a Talichův „případ“ se dá chápat jako jeden z nich.

Z Talichova obžalovacího spisu se později zjistilo, že proti němu nevypovídal nikdy ani jediný svědek, nikdy ho také nikdo neudal. K zatčení došlo na přímý příkaz ministerstva školství nové, lidové republiky – ministrem byl Zdeněk Nejedlý. Ať už za zatčením stál přímo on, nebo nestál, vliv na Talichův případ nepochybně měl. Nejedlý, který ještě před válkou odjel do Moskvy, měl naprosto jasný názor na to, co měla česká kultura dělat v Protektorátu Čechy a Morava. Měla mlčet. A pokud nemlčela, kolaborovala s nacisty a udržovala jejich režim. Všechny Talichovy válečné snahy o to, aby hudba posilovala, aby dodávala odvahu a „rovnala páteř“, jeho hudební máje, jeho cykly české hudby, úsilí o to, aby se mohla hrát Má vlast jako celek, to vše bylo několika slovy označeno nejen za pomýlené, ale svým způsobem za zločinné. Za normálních okolností by se o tom všem dala vést svobodná diskuse. Ale téma věrnosti a zrady bylo žhavé, až zaslepovalo, a zároveň se dalo dobře využít v rámci politického boje. I z Talichova případu se poměrně záhy stalo politikum: noviny demokratických stran Talicha hájily, komunistické psaly proti němu.

Edvard Beneš zasahuje...

Hned v prvních dnech po Talichově uvěznění se objevily hlasy na jeho obhajobu. Tak třeba členové orchestru Národního divadla poslali tehdejšímu předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi svoje vyjádření: „Orchestr prohlašuje, že profesor Václav Talich bez zřetele na nízké a podlé udavače gestapa, které orchestr ze svého středu vyvrhl, vždy nesmlouvavě sílil ideu češství při každé příležitosti a posiloval vírou a přesvědčením své spolupracovníky v době nejtěžšího zoufalství a zdánlivé beznaděje, a těšil je získanými zprávami zahraničního rozhlasu.“

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl
1. června 1945 napsal svoje svědectví hudební skladatel a referent František Bartoš: „Jak byla chápána ,aktivita‘ Talichova i na vedoucích a říšských místech, o tom snad nejlépe svědčí to, že nebyl poctěn za celou tu dobu žádným řádem, ačkoliv byly rozdávány po desetitisících českým lidem na nepoměrně méně exponovaných místech. Jsem přesvědčen o hluboce národním cítění Talichově, stejně jako o tom, že se ke kompromisům, které jsou mu vytýkány, propůjčil jen pod vědomím své velké zodpovědnosti za Národní divadlo.“ Talichův pobyt na Pankráci skončil 27. června 1945, dirigent byl nakonec propuštěn na přímý pokyn prezidenta republiky Edvarda Beneše.

V pankrácké věznici strávil Talich o něco víc než měsíc. Mělo to na něj naprosto zničující dopad. Byl ochoten připustit, že kompromisy, které někdy za války dělal, byly na hraně, ale naprosto ho zdeptalo, když se ocitl mezi skutečnými kolaboranty, kteří zrazovali z přesvědčení nebo ze zištnosti. Talich byl hluboce dotčen, uražen a pocitu křivdy a velké nespravedlnosti už se nikdy nezbavil. Jeho dcera Víta vzpomínala, že se pobytem na Pankráci naprosto změnil také dirigentův temperament: zmizela energičnost, výbušnost, choleričnost – a z bran věznice odcházel otřesený, nedůvěřivý a zlomený člověk. V dopise, který psal Talich později novináři Ivanu Herbenovi, se dovídáme, jak aktivní byly československé úřady v době dirigentovy vazby: „Orlicí mě Němci za věrné služby nevyznamenali, od 31. srpna 1944 byl jsem jimi z umělecké práce vyřaděn a jejich rozhodnutí převzala pak obnovená republika, zdokonalivši ho tím, že mně přestala vyplácet plat, zajistila si mě na Pankráci, naučila mne mýt záchody a podlahy, poštovní správa mně odejmula ihned telefon a národní výbory ve Slapech a v Berouně si pospíšily zajistit část mého majetku ,ve prospěch státu‘, jak zní úřední formule.“ A nejen to: část rodinné vily v Berouně byla přechodně uzavřena, úřady Talichovi svévolně zadržovaly výplatu, dopis, který Talich posílal z Pankráce byl cenzurován a zadržen... A i když byl v červnu propuštěn, ještě několik měsíců žil v nejistotě, co s ním vlastně bude dál.

Zápotockého „fajfka tabáku“

28. listopadu 1945 rozhodl čestný soud při Svazu výkonných hudebních umělců, že Talichovo obvinění z kolaborace je liché. To znovu rozvířilo talichovské polemiky v novinách. 20. prosince napsal Antonín Zápotocký, tehdejší předseda Ústřední rady odborů, v deníku Práce mimo jiné, že se „činí pokusy udělat národní mučedníky i z lidí, kteří byli v době okupace londýnským rozhlasem prohlašováni za zrádce národa“.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl
A jako jeden z příkladů uvádí právě Talicha: „Je přece všeobecně známo, že v době okupace, kdy se charakterní a národní cti dbalí čeští umělci drželi nazpět, anebo se úplně odmlčeli, aby Němcům svým uměním nesloužili, pan Talich se nejen neodmlčel, ale své umění dal plně do služeb Němcům. Pan Talich jasně prokázal, že nemá dostatek pevného charakteru a že jeho národní čest a hrdost nestála ani za fajfku tabáku.“ (Podotkněme, že v květnu 1957 udělil tentýž Antonín Zápotocký – už jako prezident – Václavu Talichovi titul národní umělec...) Talich na to reaguje v dopise Otakaru Šourkovi: „Bože, jaké krutosti nás naučila ta válka! (...) Odolnost nemám dosud žádnou a sotva, sotva jsem mohl několik dní chodit zase s poněkud vzpřímenou hlavou, dostal jsem takovou ránu mezi oči, že jsem si div nezoufal.“

Talicha takové útoky ničily, ale nejvíc ho ničilo, že nemůže nic dělat. Jeho návrat k dirigentskému pultu v Čechách nepřipadal v úvahu. Jisté světlo naděje přinesli mladí lidé kolem Ivana Medka, tehdy dvacetiletého. V době, kdy Talichovi mnozí vyjadřovali nedůvěru, ho pozvali, aby měl koncem října 1945 přednášku v refektáři dominikánského kláštera na Starém Městě. Talich měl hovořit o duchovních problémech interpretace, ale jeho text je vlastně mimořádným pohledem na vývoj hudby a její smysl. V závěru Talich reflektuje také svoje nejčerstvější zkušenosti, kterými se dnes a denně zaobíral: „Různé události mě postavily mimo můj vlastní obor působnosti. Byl jsem zvyklý jednat, teď přemýšlím. Je v tom skryta asi nějaká moudrost, kterou dosud nechápu. Věc je však příliš vážná, než abych jí nepodkládal jinotajný účel. Pro radosti najdeme hodně kamarádů, bolest obyčejně pijeme sami. Nestýskejme si proto, buďme rádi, že očistné bohatství bolesti můžeme vychutnat o samotě, a buďme bez obav, že tenhle egoismus nám někdo z našich bližních bude závidět. Vždyť až bolest překonáme, tím trvalejší radost budeme snad s to rozdávat.“

Je jedna víra: kdo nejde s námi, je fašista!

Na jaře 1946 odjel Talich dirigovat několik koncertů do Švédska, kde navázal na svoji předválečnou spolupráci s Koncertním sdružením ve Stockholmu. A přicházely také další nabídky na hostování v cizině – Bohuslav Martinů a Rudolf Firkušný například vyvinuli ohromné úsilí, aby Talich mohl dirigovat několik koncertů v Bostonu. Talich ovšem odmítl, protože se chtěl nejprve očistit doma. Zdálo se, že k tomu došlo v březnu 1946. Tehdy bylo zastaveno oficiální soudní řízení proti Talichovi, což byl poslední krok k tomu, aby byl umělec po všech stránkách rehabilitován. Jarem 1946 tak začínají necelé dva poslední, relativně šťastné roky Talichova života.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 9. díl
Jsou spojené s Českým komorním orchestrem, mimořádným tělesem složeným z mladých konzervatoristů (jednatelem orchestru a člověkem Talichovi mimořádně blízkým byl Ivan Medek). Na podzim se vrací k dirigentskému pultu – vrací se se Smetanovou Mou vlastí a se členy orchestru Národního divadla. Úvahy o vlastním příběhu provázejí dirigenta kontinuálně. Už citovaný dopis Ivanu Herbenovi, který Talich rozepsal symbolicky na Velký pátek 1946 ve Švédsku (ale list nakonec neodeslal), obsahuje výmluvnou pasáž o té podobě nenávisti, kterou na sobě Talich zažil. Při vědomí historického vývoje Československa v dalších desetiletích působí mrazivě...

„A někdy v srpnu (1945) prohlásil p. Dr. Nejedlý s jeviště N.D., že odstranil z tohoto divadla reakci. On už ji odstraňuje po celý život, neboť jen on je mužem pokroku v této zemi a poněvadž si zejména libuje ve hře ,černá-bílá, jó a ne‘, jsi buď s ním a pak tě zdobí všechny predikáty pokrokovosti a dokonalosti, anebo jsi ,ten černej vzadu‘ a mocný duch Jeho pokrokových nozder tě sfoukne jako pápěrku se zemského povrchu.

Pokud se to dělalo jen žurnalisticky, dalo se to celkem unést. Člověk si skoro mohl pokládat ctí, ocitl-li se před dveřmi laboratoře, kde pan profesor vyráběl pokrokovost. (...) Tlačil se tam Dvořák s Janáčkem, Novák se Sukem, Kovařovic s Talichem, Mussorgskij s Césarem Franckem a co já vím! Byl to právě Váš tatínek, který ve svých článcích prosvítil ledví p. profesora. Nebyly právě nikterak mazlivé, neboť Jan Herben uměl si s člověkem popovídat jako táta s děckem, ale nevychovanému klukovi dovedl sešvihat zadnici do modra. Tenkrát to dostal velmožný pán profesor! A byl zticha. Čekal na změnu společenského řádu. Konečně se dočkal: je jedna víra, je jedna pravda, kdo nejde s námi, je fašista. Což kdy voněla novina vábněji pro tohoto církevníka? Teď konečně máme pokrok, jemuž pomáhá oddaná manželka paní inkvisice. Já jsem prostým školním příkladem (totiž ten můj tzv. ,případ‘), jak názorová nesnášenlivost, opřena politickou mocí, může být nebezpečnou a jak pokrokovost nejedlovského ražení může ve své metodice dospět až k reakcionářským formám divokého západu. Ne, pro tenhle pokrok život vskutku nestojí za to, aby byl žit. To je popření oněch zásad, jimiž náš národ žil, jimiž se probíjel. Je to ochuzení srovnatelné asi s tím, jako by někdo v zájmu přírodního ,rozvoje‘ se odhodlal nějakou vivisekcí odstranit některé druhy živých bytostí... (že by hitlerovství skutečně už vymizelo?!). Buďte zdráv!

(Napsáno s využitím knihy Milana Kuny „Václav Talich – Šťastný i hořký úděl dirigenta“)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.