středa, 2. listopad 2011

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II.

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II.

„Spolupracoval jsem s Němci? Nikdy. Ve velmi omezené míře jsem se s jednotlivci stýkal. Ne kvůli sobě, nýbrž abych zabránil té které škodě nebo využil situace k určité výhodě Národního divadla. Spolupráce předpokládá buď přesvědčení, nebo prospěchářství. O prvém nemohu vůbec diskutovat, a kdybych chtěl těžit ze svých styků s Němci osobně, nebyl bych odříkal pozvání dirigovat ať ve Vídni, v Drážďanech, v Berlíně nebo Mannheimu. Za nastudování a dirigování Pastorkyně slibovala mně státní opera berlínská 80 000 K. Proč asi jsem si šel raději lehnout do vinohradské nemocnice kvůli nevýznamné operaci, než abych jel do Berlína?“

Ptá se Václav Talich (1883 – 1961) v textu, kterým vysvětluje a obhajuje svou činnost v době nacistické okupace. Rok od roku tehdy rostl tlak, pod který se dirigent dostával. Zprvu si ho na mušku vzali čeští fašisté, kteří psali o Talichovi jako o neschopném dirigentovi, případně ho podezírali ze zednářství. Na svoji stranu se Talicha snažili získat okupanti a nutili ho, aby jejich režimu vyjadřoval podporu nebo byl alespoň loajální. Pořádaly se pravidelné koncerty k výročí Protektorátu, k narozeninám Háchovým či Hitlerovým. Talich se snažil – pokud to šlo – koncerty odmítat nebo na poslední chvíli „onemocnět“. Jak to tak bývá, mnohé nabídky v sobě měly i leccos svůdného, co může snadno zahrát na struny lidské ctižádosti. Třeba když mu na jaře 1944 protektorátní ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec nabídl funkci Generalmusikdirektora – jakéhosi oficiálního muže č. 1 a „ředitele“ veškeré hudby v Protektorátu Čechy a Morava. „Návrhy jsem vyslechl a během 48 hodin odmítl s tím, že netoužím po extenzitě činnosti jako spíše po zintenzivnění vlastní činnosti Národního divadla...“

Začátkem roku 1944 iniciovali nacisté vznik takzvané Ligy proti bolševismu a Talich byl důrazně vyzván, aby do tohoto „spolku“ vstoupil.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II.
Dirigent se o celé věci radil s činohercem Jaroslavem Vojtou, který mu doporučil ustavující schůzi ignorovat. „Rozmyslel jsem věc i dále a napadlo mě, že by snad bylo vhodno formulovat neúčast dopisem. Uvažovali jsme o tom s řed. Dostalem a malířem Muzikou, s nimiž jsem měl (...) poradu ohledně výpravy Fidelia.Oba mínili, že dopisu by mohlo být zneužito (...) a radili nikam nechodit.“ Když iniciátoři ligy volali Talichovi do Národního divadla, nechal se zapřít. „Z divadla jsem ihned odešel a skrýval se až do šera v Šáreckém údolí, abych se dostal nepozorován domů. Druhý den asi v 11.15 zvoní telefon (v 11.00 měla začít schůze) a u telefonu se hlásí jakýsi „šéfredaktor“. (Tak si říkaly všechny ty koupené žurnalistické duše.) Ptám se, s kým si přeje hovořit, a když jmenoval mne, řekl jsem mu, že volal chybné číslo. Volal pak „správné“ číslo s velkou neústupností, ale k telefonu už mě nedostal, poněvadž jsem tušil, že je to někdo z pořadatelů schůze. Večer jsem přišel do Národního divadla řídit Gluckova Orfea a tam jsem se dozvěděl, že jsem byl zvolen členem ligy.“ Talich se pokoušel přesvědčovat „ligaře“, že nemůže být s nimi, mimo jiné proto, že jeho umělecké návštěvy v Sovětském svazu v letech 1932 a 1933 patřily k vrcholům jeho umělecké kariéry, ale nic to nezměnilo. Bylo mu řečeno, že nemusí veřejně nic vyhlašovat, nemusí se účastnit činnosti ligy proti bolševismu, ale na seznamu jejích významných členů zůstane.

Tlak ovšem na Talicha doléhal i v záležitostech osobních. Protektorátní léta jsou dobou silného napětí v jeho vlastní rodině, které souviselo s Talichovým vztahem k sólistce opery Národního divadla – sopranistce Otě Horákové. Ochlazuje se pochopitelně vztah s manželkou Vidou, ale také s oběma dětmi, synem Václavem a dcerou Vítou.

Od Fidelia k Tajemství – a na Pankrác

Talich byl za Protektorátu nucen víc a častěji dirigovat německou hudbu. Jeden ze způsobů, jak vyhovět a zároveň si udržet čisté svědomí, ukazuje jeho nastudování Beethovenova Fidelia. Díla se silným voláním po svobodě... Jak asi mohlo působit v únoru 1944? Vlnu nadšení českého obecenstva po skončení představení zažil při premiéře také ministr Emanuel Moravec. Aby se předešlo dalším manifestacím, zakázal jeho úřad jakékoli reprízy.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II.
Je léto 1944. Němci prohrávají válku, ale nevzdávají se. Přichází nařízení zastavit většinu kulturní činnosti ve prospěch totálního vedení války. Uzavření hrozí také Národnímu divadlu. Talich v té věci píše 27. srpna 1944 ministrovi Emanuelu Moravcovi. „Neníť v souboru světových divadel ni jediného, které národ vystavěl sobě, jehož zrod by vydupal řadu umělců, největších, které zrodila naše země. Ne, my jsme nestavěli divadlo, my jsme dali vzplanout myšlence a kategorický imperativ této myšlenky krotil ctižádosti, pokud měly sloužiti jednotlivcům, a zaciloval je jediným směrem: v služebnost celku, bičoval schopnosti k nejvyššímu vypětí. (...) Jako si nedovede německý občan představiti svůj hudební život bez vídeňských nebo berlínských filharmoniků, tak si ho český člověk nedovede představiti bez Národního divadla, a jsem si jist, že kdyby byla vhodná doba pro podobné pokusy, aby lidovým hlasováním bylo rozhodnuto o trvání berlínských filharmoniků či tamní státní opery, jistě by hlasování rozhodlo pro filharmoniky, jako my tu doma i bez hlasování víme, že náš člověk by ve zdrcující většině hlasoval pro Národní divadlo. (...) ... prosím Vás proto snažně, pane ministře, abyste se pokusil ještě v posledním okamžiku zachrániti ND aspoň do doby, kdy by si vojenská hlediska automaticky vynutila zhasnutí všeho, co není v přímé souvislosti s válkou.“ Národní divadlo bylo k 31. srpnu 1944 uzavřeno, ale Talich bojuje dál – tentokrát o osud orchestru. Ministru Moravcovi píše znovu 10. září a upozorňuje, že některé zábavní orchestry byly uznány za prominentní a zůstaly zachovány. A nejen orchestry: „Při provádění totálního válečného nasazení byly uzavřeny také cirkusy. Z toho však byly v Protektorátě Čechy a Morava až do odvolání vyňaty cirkusy Apollo v Praze a cirkus Henry v Brně. Protože mají obzvlášť cenné zvířectvo nebo jsou s to, převzíti zvířata z jiných cirkusů. (...) Lituji, že Národní divadlo nemá v majetku nějaké to cenné zvířectvo. Ceterum autem censeo: Uvolněte orchestr Národního divadla pro uměleckou práci.“

Posledním představením v Národním divadle před jeho uzavřením, bylo Smetanovo Tajemství. Atmosféru po jeho skončení máme zachycenou ve vzpomínce hudebního kritika Vladimíra Bora. Píše se 31. srpen 1944: „Po posledním aktu se rozhrnuje opona. Uprostřed všech sólistů a sborů stojí Talich. Ani stopy po nějakém aktérství. Vyhasle a přitom nenasytně se bez hnutí dívá do hlediště. Je vidět, že slzy má jistě až v hrdle. Ale všechny nás pálí v očích. S galérií, balkónů a z přízemí létají kytice a květy, všichni stojíme a vytrvale, nepřetržitě tleskáme. Jsme očima pevně sbratřeni s těmi na jevišti. A oni s námi. Jednota myslí je dokonalá a jasná. Přímo demonstrativní. Nové květiny. Mávání šátky. Volání. Sám mávám klátivě rukou a něco křičím. Nikdo neodchází. Už je to přímo hrozné to napětí. Takhle dochází asi k revolučnímu nadšení.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 8. díl – nacistická oprátka II.
Dav se pomalu hypnotizuje. Ale tahle scéna je daleko vzdálena stádnosti. Krásou Smetanovou tu byla zažehnuta úžasná jednota síly a pravdy. Konečně zhasínají a spouštějí železnou oponu. Někteří odcházejí, jiní dupou a stupňují volání. V uličce se motá nějaký pán s hákovým křížem. Jsem už venku v měsíční noci a stále jsem hodně dojat. Vidím ještě Talicha. Člověka vypleněného uměleckým seberozdáváním. Člověka, který tuší, že se už nevrátí. Umělce, který si k rozloučení vybral nejvyšší mistrovství Smetanovo, člověka, o kterém zlé huby říkají, že se dal k Němcům.“

Po uzavření Národního divadla žil Talich ve své vile v Berouně a čekal na konec války. 9. května 1945 se Václav Talich vydal pěšky se svou dcerou z Berouna do Prahy, protože věděl, že první dílo, které se bude v znovuotevřeném Národním divadle hrát, bude Smetanova opera Libuše, která byla během války zakázaná. Do Národního divadla ale nebyl vpuštěn, bylo mu řečeno, že se za války nechoval správně a že jeho případ bude řešen. Talich se vrátil do Berouna a napsal si vlastní obhajobu své činnosti za války. Jak končí?

„Mohlo by se snad ještě to či ono uvést na moji omluvu nebo k zesílení podezření. Spoléhal jsem vždy na své dobré jméno umělce, který svou dělnickou poctivostí stavěl kdysi Českou filharmonii, sloužil jménu svého národa ať ve Skotsku, ve Švédsku, v SSSR či v ostatních evropských státech a stejně oddaně se snažil dát své schopnosti v služebnost Národnímu divadlu. Vždyť volbou svého repertoáru, jarními cykly a konečně i soukromým stykem s umělci souboru, kde jsem se vždy cítil první mezi sobě rovnými, muselo být každému zjevno, kde stojím svým srdcem i přesvědčením a kde promlouvám pod nátlakem v dobré víře, že tím chráním celek Národního divadla. Snad to byla mylná koncepce – pak jsem za ni už teď trestán nejkrutěji, jak český umělec vůbec může být trestán, neboť sotva si lze představit tvrdšího trestu než vzít mu možnost pozdravit svůj obnovený stát i národ tím nejvznešenějším, co máme: Smetanovou Libuší. Smiřuji se a musím se smířit. Jsem odhodlán začít znovu a nabízím své služby jako prostý voják všude tam, kde jich bude k nové výstavbě našeho hudebního života třeba, v neporušené kontinuitě své dosavadní umělecké poctivosti, jen mě proboha neviňte z lidské podlosti a nestavte mě do jedné řady s těmi, kteří vědomě zrazovali postoj svého národa, nebo se prostituovali ze zištnosti. To už by nebylo k přežití.“

Krátce po dopsání těchto slov, 21. května 1945, byl Talich zatčen a šest týdnů vězněn v Praze na Pankráci. Po četných intervencích byl propuštěn 27. června 1945. Jeho křížová cesta tím ovšem zdaleka neskončila.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.