neděle, 16. říjen 2011

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I.

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I.

„Správcem opery Národního divadla jsem byl jmenován na podzim 1935. Kvůli závazkům v cizině a pro těžké nervové onemocnění ujal jsem se však svého úřadu teprve na jaře 1936. Po necelé tříleté činnosti změnily se politické poměry naší vlasti a na podzim 1939 jsem si i já položil otázku, mám-li vytrvat doma, či navázat svoje nedávná, sotva přerušená zahraniční spojení. Provést to nebylo nikterak nesnadno, poněvadž ještě v zimě 1939 mohl jsem odjet s řádným pasem do Stockholmu, kde jsem řídil tuším tři koncerty. Tamnímu vyslaneckému úředníku, p. Walterovi, jsem radil, aby zůstal na místě, ale sám jsem se vrátil opět domů. Zdálo se mně neodpovědným opouštět Národní divadlo ve chvíli, kdy ono jediné bylo půdou, na které se národ mohl shromažďovat, a věřil jsem, že byť by se poměry vytvářely sebehrůzněji – zlatý, nepřeložitelný nadpis nad oponou „Národ sobě“ bude všem pochybujícím stálou výzvou a povzbuzením. Šlo mi o udržení opery Národního divadla. Zpočátku nebylo to ani tak složité, ale postupujícím tlakem, úměrně k stále důrazněji uplatňovanému vlivu K. H. Franka, byla oprátka utahována úžeji a úžeji a já ve snaze udržet ústav jsem byl zatlačován ke kompromisům, kterých bych se sotva mohl dopustit jako jednotlivec a jež jsem před svým svědomím mohl pojímat jedině jako oběť pro celek.“

Těmito slovy začíná vlastní obhajoba Václava Talicha, obhajoba jeho činnosti v letech 1939 – 1945. Sepsal ji v květnových dnech 1945. Krátce poté, co nebyl vpuštěn do budovy Národního divadla, kam přišel dirigovat první představení Libuše v osvobozeném Československu, a krátce předtím, než se – coby údajný kolaborant – ocitl ve věznici na Pankráci... V Talichově obhajobě najdeme některé z odpovědí na otázky, jak se dirigent vyrovnával s životem v Protektorátu Čechy a Morava, jak se do jeho života a práce nacistická okupace promítala a – v neposlední řadě – jakým tlakům musel jako hudební veličina číslo jedna čelit.

Talichův příklad

V roce 1939 bylo Václavu Talichovi 56 let. Byl na vrcholu sil i umělecké prestiže. Už dvacet let stál v čele České filharmonie a čtyři roky vedl operu Národního divadla. Byl dirigentskou osobností, kterou znala a respektovala celá Evropa. Těsně před druhou světovou válkou začal dokonce vyjednávat o dirigentském turné po Austrálii...

„Žijeme v hrozné době,“ psal Talichovi 9. 3. 1939 Václav Smetáček. „Naše duše jsou vězněny. Není přece možno, abychom zmizeli, máme-li takovou kulturu. Často se nyní modlím.“ Po 15. březnu bylo ještě hůř. Talich se přesto rozhodl v Protektorátu Čechy a Morava zůstat. V jeho postoji bylo mnohé z étosu první republiky. Pokud beru stát, ve kterém žiji, za svůj, pokud ho spoluvytvářím, pokud s ním cítím sounáležitost, nemohu odejít, když je mu nejhůř. Asi takto mohl Talich uvažovat. Zůstal, ale věděl, že jeho činnost musí za nových podmínek vypadat jinak.

Na příval beznaděje a malomyslnosti zareagoval hned na jaře 1939 velkým hudebním festivalem. Smyslem tohoto Pražského hudebního máje bylo „narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti“. A také posílit českou národní pospolitost. Talich věřil, že po 15. březnu kultura nemůže být výsadou zasvěcenců, ale musí se stát nejdůležitější složkou projevu národní vůle a hrdosti. Festival přinesl devět mimořádných večerů, mimo jiné se Smetanovou Libuší, ale také Mou vlastí, s Mozartovou Kouzelnou flétnou, Sukovým Epilogem či Beethovenovou IX. symfonií. Pražský hudební máj měl mimořádný ohlas u posluchačů i u kritiků. E. F. Burian o něm v Přítomnosti napsal: „Říšští občané, zdalipak jste slyšeli takového Beethovena, tak podaného a provedeného a s takovou kulturou, objektivitou a úctou k velkému německému kulturnímu dílu? Říšští občané, zdalipak jste si všimli, jak se v této vyspělé kulturní zemi dovede sklonit český člověk před geniem jiného národa? (...) Jakým úchvatným prostředníkem všech se může stát jedinec! Všelijaké cykly už jsme slyšeli za života. Ale toto nebyl cyklus. Být svědkem sladkého koncertu, v němž zazní vedle smyčcových a dechových harmonií i harmonie lidu! (...) Být svědkem uskutečněné jednoty, ve které není slabých a poražených, ale kde jsou silní a duchem génia vítězící! Ó, moci být svědkem této krásy a síly, Talichu – to je Tvůj příklad! (...)

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I.
Pomalu už by si člověk myslil, že se mezi námi nenajdou lidé, kteří by se pyšně přiznali ke kvalitě svého ducha. (...) Zde je cesta pro všechny Čechy! Zde vidíme příklad pro ty, kteří se svěšenou hlavou a s mozkem uschovaným v přihrádkách mají opět jen výmluvu pro své pohodlí. (...) Talichův příklad by měl být následován ve všech ostatních oborech umění a kultury.“ V Talichově pozůstalosti najdeme desítky dopisů od návštěvníků Talichových koncertů na Pražském hudebním máji i posluchačů, kteří je poslouchali prostřednictvím Českého rozhlasu. „Poslouchám Vás sice jen u přijímače,“ psala Talichovi Cyrila Vykysová, „ale věřte mi, bývám dojata k slzám nad výkony, které Vaší zásluhou mají jiskru boží, které pod Vaší taktovkou jsou nám předváděny tak česky, tak dokonale, tak přístupně a srozumitelně, jak jsme dosud neslyšeli. (...) Jsem odborná učitelka v podhorském městě a kromě svých školních povinností konám drobnou kulturní práci zpěvem. Zpěv a hudba jsou mi vším na světě. Proto Vaší hudební řeči tak dobře rozumím a vím, co pro nás dnes znamená.“ Pro skladatele Pavla Bořkovce bylo jedním ze silných zážitků vidět, jak Talichovy koncerty působily na mladou generaci: „Vaše veliké umění, které jste dal do služeb toho nejvyššího v hudbě, ji zcela strhlo a věřím, že trvale připoutalo. Kdybyste byl viděl to bezprostřední nadšení, živelné a radostné, jehož stopy nesly tváře všech těch hochů a děvčat ještě na ulici i v tramvaji, byl byste jistě cítil uspokojení za nadlidskou námahu posledních týdnů.“ Anebo ohlas z Humpolce po rozhlasovém vysílání Mé vlasti v červnu 1939: „Podařilo se Vám proraziti zastrašenost a dáti bojovníkům první zbraň – odhodlanost a odvahu. Kdybyste byl vojevůdcem, padli bychom rádi pro myšlenku, za niž bojujete, neboť bychom padli pro Vás. Ale Vy jste mnohem, mnohem více... Můžeme pouze stát za Vámi, chránit a podporovat Vás, kdybyste únavou klesal. – Nasloucháme Vašemu absolutnímu umění jinak než dříve. Rozumíme Vám lépe. Neboť naše duše jsou po otřesu citlivější. (...) Věříme s Vámi, že národ český pekla hrůzy slavně překoná. Budete mít lví podíl na jeho konečném vítězství... | Jaromír Žáček, učitel | P. S.: Nikdy jsem nepsal umělci. Ale dnes musím, abyste věděl, že Vás chápeme, že jste promluvil za nás a nikdo to nemohl říci lépe... Umělci se tleská. Ale to se dnes dělá i každému tlučhubovi. Proto Vám jen tiše děkuji...“ O něco pozdější je dopis neznámého posluchače, postiženého rasovými zákony. Ten v lednu 1940 formuloval nezapomenutelný dojem z Talichova nastudování Gluckova Orfea a Eurydiky: „Jsem člověk dle dnešního názoru sice méněcenný – Neárijec, ale doufám, že Vám jakožto člověku a velkému umělci nemůže tato okolnost vaditi. Bylo to včera po dlouhém čase (radio jsme před 3 měsíci „dobrovolně“ odevzdali), kdy jsem mohl naslouchati krásné a povznášející hudbě a tato vzácná událost je právě důvodem k tomuto projevu vděčnosti.“

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I.
Proto vás už nechceme vidět ani slyšet

Talichovy koncerty a představení měly manifestační ohlas a nezapomenutelnou atmosféru. „Za neutuchajícího nadšení vztáhl ruku po partituře Mé vlasti, dosud rozevřené na dirigentském pultu na poslední straně Smetanovy básně, a v pokoře a hluboké vděčnosti ji políbil... Tím okamžikem zvedla se mocná vlna otřásajícího pohnutí a Národní divadlo v základech se zachvělo přívalem jásotu a souhlasu...“ Lidé skoro ani nechtěli Národní divadlo opouštět, na závěr koncertů se zpívala hymna. To začalo pochopitelně být trnem v oku okupačním úřadům. Smetanova Libuše byla zakázána stejně jako Kovařovicovi Psohlavci, Mou vlast nebylo po čase možné hrát jako celek... Příliš burcující symfonické básně – Tábor a Blaník – se nehrály.

Na Talicha také útočili čeští fašisté, především z časopisu Vlajka. Titulky článků mezi podzimem 1939 a jarem 1940 jsou výmluvné: „Talich je špatný dirigent... – Kde jsou výdělky, nesmí Václav Talich chybět... – Skandál s Talichem v Národním divadle. Orchestr odmítá hrát pod taktovkou Václava Talicha. Odejde Václav Talich z Národního divadla sám, nebo bude odstraněn? Nepřetržité chyby tohoto operního začátečníka se mstí na nejdražším statku českého národa... – Talichovy Dvě vdovy = nový omyl...“ Pod dojmem této kampaně Talich na jaře 1940 vážně přemýšlel o tom, že odejde z Národního divadla a přestane také organizovat festival Pražský hudební máj. Na naléhání přátel, mezi jinými i Otakara Šourka, tak nakonec neučinil.

Tlaků ovšem přibývalo. Talich se jako čelný představitel českého hudebního života nevyhnul jednání s nacisty. Okupanti si byli velmi dobře vědomi Talichova renomé a také výhodnosti toho, kdyby se k nim Talich přidal. Zároveň je zajímavé vědět, že nacistický pohled na Talicha byl velmi ostražitý, a jak ukazuje stručná charakteristika pražské německé bezpečnostní služby, i dost vyhrocený. O Talichovi v jednom dokumentu čteme jako o kulturním bolševikovi, stoupenci Beneše a svobodném zednáři...

V září 1940 byl Talich vyslán – jako jeden z účastníků – na zájezd kulturních pracovníků do Německa. Účastnil se až na naléhání tehdejšího ředitele Národního divadla. Spolu s Talichem jely další čtyři desítky lidí, mezi nimi třeba básník Josef Hora nebo prozaik Jaroslav Durych. Návštěva dobytého a zničeného Rotterdamu, jakož i zbrojařských Kruppových závodů měla na účastníky veskrze drtivý vliv. Krátce po návratu přišel Václavu Talichovi nepodepsaný dopis: „Kdybyste – jako tolik ubohých rodičů – měl nevinného syna v koncentračním táboře, jen proto, že byl českým studentem, kdybyste nezapomněl, že v naší univerzitě místo české mládeže vládnou hordy jejích trapičů, kdybyste místo na bezcharakterní osobní zisk myslel na bolesti a hanbu svého národa, tak byste se styděl. Vám schází čest a cit. Proto vás už nechceme vidět ani slyšet.“ Talich se musel vyrovnat se situací, kdy začal být některými vnímán jako člověk, kterému nejde o národní věci, ale o vlastní prospěch. Tento pocit, jakkoli mylný, mohl být posilován událostmi z listopadu 1940... Do Prahy tehdy přijel ministr propagandy Joseph Goebbels a během přestávky představení v Národním divadle pozval osobně Václava Talicha s Českou filharmonií do Říše. (Oficiální písemné pozvání přišlo z Říšského ministerstva lidové osvěty a propagandy už v říjnu 1940.) Repertoár si dirigent mohl určit.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I. Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 7. díl – nacistická oprátka I.
Vybral Smetanovu Mou vlast, která se tehdy v Protektorátu jako celek nesměla hrát... „Rozhodl jsem se tedy pro ni, jednak v naději, že tím umožním, aby i náš člověk doma z ní opět čerpal důvěru a sílu, a jednak že ukážu Němcům, jaký jsme to vlastně národ. Ožíval tu ve mně nějak dojem z roku 1922, kdy po vídeňském provedení napsal jistý tamní časopis, že posluchači se zdálo, jako by se na něj valilo husitské vojsko.“ Koncerty měly úspěch i ve druhém plánu: když bylo možné hrát Smetanův cyklus přímo v lůně Třetí říše, bylo logické hrát ji celou i v Protektorátu. A tak hned po návratu Talich uvedl všech šest symfonických básní na mimořádném koncertě v Praze. Kvůli říšským koncertům začaly Talichovi chodit nenávistné anonymy. V jednom z nich se o něm píše jako o „dirigentu s křivou nahrbenou páteří, který kupčí s naším národním uměním a který sám sebe zesměšňuje před celým civilizovaným světem. (...) Bojíte se, že upadnete v nemilost nových pánů, ale zapomínáte, jak hrozná je trestající ruka vlastního národa. A ta doba, kdy budeme trestat, ta přijde! A kdyby Vaše dirigentská sláva hvězd se dotýkala, nebude Vám to nic platné.“

Jako bez duše...

Blížíme se k jednomu z nejkrizovějších a nejtěžších období. Jsme v polovině roku 1942, v období heydrichiády. Bylo rozhodnuto, že čeští kulturní pracovníci musí vyjádřit svoji věrnost říši. Stalo se tak na večeru v Obecním domě 12. července 1942, kde byly vybraným umělcům předány ceny. Předával je jeden z kolaborantských ministrů – ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Ten si Talicha před celým aktem pozval k sobě na ministerstvo: „Tam mně byl předložen uspořádaný materiál, dle něhož jsem měl sestavit přednášku při udílení státních cen. Mým vlastním úkolem byla stylizace. Nepodvolit se znamenalo zahrávat si se smrtí. Elaborát jsem druhého dne předal ministrovi, kde byl doplněn a změněn a tento upravený text mně bylo nazítří přečísti v Obecním domě. Tehdy mně bylo skutečně úzko...“

Talichův projev končil větami, které – podle dirigentových slov – „vylepšil“, respektive zcela připsal právě Emanuel Moravec: „Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení, a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (...) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální vůdce Adolf Hitler.“

Vzpomínku na toto neblahé shromáždění máme zachycenou ještě od jednoho svědka. Vladimír Strand, který byl přítomen, dokonce popisuje přímo Talichovo vystoupení. Jeho svědectví je výmluvné. „Bylo smutné podívání na nešťastníky, kteří byli protektorátními úřady určeni k této manifestaci. Muka jsem prožíval, když vcházel na pódium Václav Talich. Dlouho mu trvalo, než přešel dva tři metry do středu jeviště. Jeho jinak dlouhé ruce se mu ještě protáhly a bezmocně visely podél těla. Ruce, které jindy udržely stočlenný orchestr v náležité pozornosti, zdály se nyní odumřelé a zbytečné. Šel jako bez duše. Tak mohou jít pouze odsouzenci na popravu, váhavě, žádostivi prodloužit si o několik vteřin život. Jeho obličej mluvil o nezměrném utrpení, o fyzické bolesti, kterou prožívá. Konečně stanul uprostřed jeviště, obrátil se k nám do hlediště a jeho obličej byl bledý, bez krve. Hluboké ticho v sále prořízl v tomto okamžiku suchý Talichův hlas, když důkladně a s pozorností, s důrazem na každém slově předčítal věrnost k říši . Kdyby v tom okamžiku Václav Talich kleknul, rozpřáhl ruce a řekl – Lide přeslavný, odpusť mi, neboť jsem zhřešil – snad bychom všichni v sále vstali a unisono řekli: Odpouštíme Ti! – Napjatá, strašná to byla situace tehdy... Talichův způsob, jakým přečetl ono osudné prohlášení, byl vpravdě výzvou nám všem v sále, abychom nepropadli apatii, ale bojovali všemi prostředky, jež má lid k dispozici, abychom bojovali i mluveným slovem, neboť slovo může někdy být strašnější zbraní než meč.“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.