středa, 21. září 2011

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. díl

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. díl, foto archiv Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. dílfoto: archiv

Bez fraku

Jak Václav Talich odpočíval? A odpočíval vůbec, když sám o sobě často říkal – a potvrzovali to i jeho spolupracovníci, že je fanatikem práce? Ve 20. a 30. letech 20. století, když Talich vedl Českou filharmonii, začínaly abonentní koncerty v říjnu a končívaly v dubnu. A potom? „Vzal jsem zpravidla batoh na záda (čím těžší, tím milejší), do ruky pořádnou hůl s bodcem a vyšel jsem na výzkumy. Zchodil jsem tak (nejraději zcela sám) značný kus naší vlasti, nejprve po hraničních horách od Aše až kamsi do Slezska a potom takové speciální úseky jako z Vlašimě do Tábora nebo z Berouna podél Berounky do Plzně. Skřivani zpívali, jarní ornice voněla, potůčky si šeptaly svá tajemství a já si vykračoval sebevědomě u vědomí vykonané povinnosti i pokorně v obdivném zahledění v nevyčerpatelnost přírodních variací.“ Takto vzpomínal třiašedesátiletý Talich na svá putování v dopise napsaném ve Švédsku na jaře 1946. Mimochodem: zmiňovaný batoh nebýval obtížen jen věcmi, které Talich na cestách nutně potřeboval. Nesmlouvavý, přísný a náročný byl totiž nejen na hráče v orchestru, ale i na sebe. Takže si do batohu zcela záměrně a cílevědomě dával kameny a podle svědectví dcery Víty dokonce i cihly, aby se opravdu tužil.

S Talichem na výlet

Smysl Talichových cest ovšem nespočíval v tom, že by chtěl být tělomrskem. Miloval přírodu a „nevyčerpatelnost přírodních variací“ ho celoživotně fascinovala. Velký a přitom pokorný obdiv objevíme už v textech a dopisech z gruzínského Tbilisi, kde strávil několik měsíců roku 1905. Dlouhodobé pouto ho vázalo ke Slovinsku, kde v letech 1908 – 1912 dirigoval a poznal tam svoji budoucí ženu. Ostatně celá Jugoslávie patřila k místům, kam se vracel nejčastěji a nejraději. Ne jako turista, který se chce odreagovat, ale jako poutník a hledač krásy skal, lesů, potoků i moří. Přírodu objevoval s velkou chutí, ohromným batohem a pořádnou holí taky na svých vandrech po Československu. Podobně jako velké cesty přes hraniční hory a podél řek ho ale lákalo objevovat třeba zákoutí vlastní velké berounské zahrady a budovat v ní – jak sám říkal – „stezičky míru“. Když si v roce 1936 koupil v Berouně vilu, ve které pak pobýval rok od roku čím dál raději, začal si své turistické trasy systematicky zapisovat do speciálního „putěvoditelského“ zápisníčku. Možná někoho inspirují i dnes. Tak třeba jedna z prvních: „Zamiř k brdatecké restauraci a vstup na Třeštíkovu stezku. Z ní odboč po žluté k studánce (25'). Pak se namáhej vzhůru po modré. Dojdeš k rozcestí za 25'. Na Děd musíš přidat ještě 15'. Od rozhledny se spusť po zelené značce směrem na Králův Dvůr. Za 30' dorazíš do Záhořan (zelená značka), pak jdi stezkou podél potoka a za 13' staneš na hlavní silnici Beroun Plzeň. Stále pak dál podél potoka k Berounu. U Grünwaldu za 47'. Do vily 25'. Úhrnem 3 hodiny.“ Ne všechny procházky a výlety se ale odvíjely podle Talichových očekávání. Trasa, která má v „putěvoditeli“ číslo 16, je uvedena slovy: „Pouze pro badatele! Nur für romantisch Veranlagte! Seulement pour Don Quichots!“ A čeho že se takový romantický badatel s donkichotskými rysy mohl dočkat? „Od lavičky neznačenou vozovkou vzhůru krajem lesa. Po 16' dojdeš k rozcestí: nedej se svést ni vlevo, tím méně vpravo, anóbrž se drž cesty střední, kteráž již odedávna sluje nejlepší. Za 4' ocitneš se na červeně značené Hrubého cestě a kráčej po ní ještě pohodlně 12'. Pak sotva cesta zahne do lesíka vpravo, zvábí tvoji podnikavou zvědavost nepatrná stezka vpravo. Dáš-li se po ní, veta po tvém pohodlí. Půjdeš po úbočí Zdejcinského vršku srázem dolů. (Zdá se, že tuto cestu vyšlapal nějaký neznámý, pravděpodobně už vyhynulý druh kamzíků. Camsus sdeicinalis!) Když už jsi se hodně zpotil, hleď se dostat na nějakou cestu vlevo vzhůru. Mně se to podařilo a přišel jsem šťastně po silnici domů. Trvalo to od nešťastného zabočení ještě 58'.“

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. díl, foto archiv Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. dílfoto: archiv
Ne vždycky Talich putoval a objevoval sám, i když to měl asi nejraději. Byly samozřejmě četné rodinné výlety, při kterých myslel hlavně na svoje děti – syna Venku (narozen 1912) a dceru Vítku (narozena 1920). Ta ještě po letech ráda vzpomínala na to, jak jí táta výlety zpestřoval. Slovutný a evropsky proslulý dirigent Václav Talich si při nich hrál na jejího syna Jirku, ona se ujala role maminky a usměrňovala jeho různá uličnictví. „Později jsem si ale cestou všímala kvetoucích rostlin a chtěla znát jejich jména. Otevřeně přiznal, že je nezná, ale brzy mi koupil a přinesl drobnou knížku s mistrovskými kresbami Svolinského. Jsem mu dodnes vděčná, že mi nekoupil Klíč k poznávání rostlin, ale jen malířský projev květinky s jejím jménem. Já jsem se tak postupně seznamovala s těmi malými přáteli a už mi s nimi bylo na výletě veselo... A milující táta si pak na své túry brával do knížky několik poskládaných pijáků. Do nich pečlivě vkládal, co cestou viděl, a já jsem přinesené úlovky lisovala, a založila tak bohatý herbář.“

Poutník hovoří...

Talich přírodu pozoroval a prožíval s velkou citlivostí. Bohatství, které tak získával, se zajímavě zrcadlilo ve způsobu, jakým přemýšlel o hudbě a jejích tvůrcích. I na jeho interpretacích byla koneckonců často oceňována přírodě podobná bohatost, živost či přímo nevyčerpatelnost variací... Svědčí o tom třeba Talichův článek nazvaný Co jsme dlužni Dvořákovi: „Jsou lidé, kteří, jdou-li tichým lesem nebo loukou v době přelomu dne a večera, ztrácejí jakoby vědomí osobnosti a splývají s okolím v nerozlučnou jednotu. Filozof tu procítí souvislost všeho dění, hudebník splyne s mikrokosmem, jímž prochází, vláčným poutem melodie. Antonín Dvořák dovedl naslouchat přírodě. Reálné hodnoty předmětů mění se mu v spirituální hodnoty hudební. Zpívá strom, zpívá potok, zpívá kámen. Naturalistické rytmy venkovských muzik přetavují se v rytmickou poezii. Zem zpívá... (...) Jeho symfonie F dur (5. symfonie – pozn.) dýše poezií českého jara. Tutéž základní náladu vyslovuje později mnohem dokonaleji ouvertura V přírodě. Symfonii D dur (6. symfonie) bych nazval českou symfonií vánoční. Je úzce spřízněna s malou suitou z D dur (Česká svita), jejíž úvodní pastorale preluduje komorními prostředky k veliké fantazii monumentální symfonie vánoční. Ve své strohosti obdivuhodná symfonie d moll (7. symfonie) je symfonií podzimu. (...) Kdo dovede negovati krásy symfonie G dur (8. symfonie), této obsahově i formově nejčeštější naší symfonie, díla, zpívajícího o radosti zelených trávníků, o letních večerech, o melancholii modrých lesů, o vzdorovitém veselí českého venkovana, ten nevyslovil rozsudek nad Antonínem Dvořákem, leč spíše nad sebou samým.“ Psal Václav Talich v roce 1934.

O deset let později vznikl text Sukova stezka. Talich ho napsal k nedožitým 70. narozeninám svého přítele – a přítele z nejbližších – Josefa Suka (1874 – 1935). Vydal jej pak jako soukromý tisk s kresbou Karla Svolinského. Talichovo vyznání skladateli se tady pojí s putováním Sukovým krajem, kam se dirigent vydal na podzim roku 1935 po Sukově smrti. „Z Hněvšína padá cesta srázem k Vltavě. Je tu v Ústí převozník, který Vás přepraví na druhý břeh k ústí potoka Masníku – do vlastního Sukova kraje. Jeho základnu tvoří Vltava. Ta Vltava od Orlíka, přes Cholín, Sejce, Živohoušť, Moráň k Štěchovicům. Vltava nejromantičtější. Vltava, kterou Smetana posvětil čarovným nočním As dur, v jehož klidné velebě se zhlíží Zvíkov i Orlík a z jehož zvlnění se zrodí přemilostná těla luzných rusalek vábících měsíc ve svá rozechvělá objetí. Josef

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. díl, foto archiv Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. dílfoto: archiv
Suk tvrdíval, že Smetana jistě znal Živohoušť, neboť to prý je jediné místo na celém toku Vltavy, které má měkkost i šerosvit As dur tóniny. Nebyla to však jedině krajina, co Josef Suk miloval na své Vltavě. Neméně drahý mu byl onen chudý, málomluvný vorařský národ, stejně šetrně zacházející se statky pozemskými jako s darem řeči. Rád se vozíval Josef Suk na vorech a s oblibou přespával ve vorařských hospůdkách. Očišťoval se tu z velkoměstského nánosu a po putování cizími kraji ocital se tu jakoby u samého zrodu svého lidu, prostého, chudého, tvrdě skutého. Vždyť ten křečovický učitelský synek zůstal vlastně po celý svůj život věrným dítětem své rodné vsi. Město mu sice bylo vzruchem, ač neprožívanou přelétavostí dojmů i pramenem a důvodem zpovrchnění, místem penězokazů, odkud rád prchal, kdežto síla, soustředění, básnický vzlet vyvěraly mu z odříkavé krásy jeho rodného kraje a jeho lidu.“

Talich měl – jak patrno – mimořádný dar slova a sukovské svědectví patří k jeho vůbec nejsilnějším textům. „Znáte Křečovice? Skromná vesnička mezi Sedlčany a Neveklovem, stulená v mírném dolíku, jemuž vévodí vršíček se starobylým kostelíkem a hřbitůvkem. V kostelíku vyhrával pánubohu mladý Souček za vedení svého tatínka – pana řídícího. Oba i s maminkou odpočívají už na křečovickém hřbitově v bezprostřední blízkosti kostela. Tam doleji bývala stará škola. To je rodné místo Josefa Suka. Kraj bez velikých obzorů. Políčka, louky, lesíky, tu kopeček, tam kopeček. Příroda, která člověka neutlačuje. Žije s ním v bratrské družnosti a vábí ho k důvěrným rozhovorům. Není tu jakoby rozdílu mezi kamenem, potokem, klasem, stromem, ptákem, zvířetem a člověkem. Marně byste tu hledali „pána tvorstva“. Je tu prostě tvorstvo splývající, vzájemně se prostupující.“ A právě tam vidí Talich skutečnou duši Josefa Suka a zároveň klíč k jeho tvorbě. „Což divu, že Josef Suk, hledající uklidnění po titánském rozpětí Asraela, po prohře, kterou mu připravil jeho soukromý život (tzn. po smrti mladičké Sukovy manželky Otýlie, dcery Antonína Dvořáka, v roce 1905 – pozn.), utíká se ke křečovickému bratru stromu a bratru lesu, aby v souznění s nimi vyzpíval svoji Pohádku léta. Což divu, že šum dozrávajících klasů mu hovoří o hynutí i růstu, o smutcích i nadějích, o radosti věčně se obnovujícího života, o vůli k činu, o odhodlání překonávajícím i samu smrt. Zrání je oním obdivuhodným hymnem života, jejž mohl intonovat jedině člověk, jenž pil z tajemných pramenů ztichlé přírody. Jeho velikost je tím osamocenější, že jeho monumentalita je podmíněna úžasným zmocněním prvků prvotně prostých, takřka přízemních. Ani tvrdé Tatry, ani velkolepé Alpy nebyly tu oživujícím popudem, nýbrž obyčejná, zapadlá česká vesnice.

Josef Suk právě proto, že zůstal v podstatě venkovanem, dopracoval se onoho nepřeberného výrazového bohatství, neboť jestli se dramatik Janáček zaposlouchával do nápěvků svých spolubližních, zaposlouchával se symfonik Josef Suk do ticha lučin, do šepotu potoků, do tichého hovoru klasů i stromů, do svištění větru i halasu bouře, aby v nich nalézal souběžnost s vlastním nitrem a pochopil, že přírodou nevládne, nýbrž s ní splývá v dokonalé, vzájemně se oplodňující jednotě. Proto dílo Josefa Suka nikdy nenačichlo zatuchlostí uzavřené místnosti, nýbrž voní, zpívá, dýchá jarem, létem, podzimem a zimou volné přírody. Není součtem rozmyslných mozkových kombinací, nýbrž vřelou lávou velikého lidského srdce, které horoucně milovalo svůj rodný kraj, čerpajíc z něho posilu ve chvílích umdlévání a nerozkolísanou víru ve spasení skrze lásku.

„Milujte se vespolek!“ To je poslední slovo Josefa Suka, uložené v Epilogu. Je to nejvyšší poznání silného. Až k této metě nás zavedla Sukova stezka. Na výšiny, kde lidské úsilí vplouvá v boží moudrost, kde tělesnost je bez tíhy a určitý obrys věcí vezdejších se v nesmírných dálkách průzorů mihotavě rozhýbá hebkým splýváním věčna.

Kraj, kde se mlčí.

Tam se nám Josef Suk rozplynul.“

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. díl, foto archiv Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 6. dílfoto: archiv
Vynucený odpočinek

Název této talichovské kapitoly zní: Bez fraku. Kromě všech jeho putování a soukromých zálib můžeme tento název vztáhnout i na situace vážnější a pro dirigenta tragičtější – situace, kdy mu bylo znemožněno dirigovat. Byla to především doba od února 1948 do podzimu 1949, než mohl začít pracovat v Bratislavě se Slovenskou filharmonií. „Vítězný únor“ ho připravil o šéfovskou funkci v Národním divadle, o veřejné vystupování s Českou filharmonií, možnost učit na Pražské konzervatoři, ale hlavně vést Český komorní orchestr. Byl prakticky bez finančních prostředků. I když neexistoval žádný oficiální zákaz, s Talichem se nepočítalo. Z politických míst se pouze proslýchalo, že bude nutné znovuotevřít takzvaný Talichův případ, protože se objevily nové důkazy o dirigentově údajné válečné kolaboraci s nacisty. Obvinění ze zrady na národu se poprvé objevilo v květnu 1945, kdy byl Talich na přímý příkaz z ministerstva školství (vedl jej tehdy Zdeněk Nejedlý) zatčen a více než měsíc vězněn na Pankráci. Proti absurdním obviněním se zvedla vlna odporu a spravedlnosti bylo učiněno zadost. Po únoru 1948 ovšem o spravedlnosti rozhodovali straničtí funkcionáři...

„Je tragickým paradoxem nikoli Vaším, ale soudobého života hudebního, že přicházíme krátkozrakým a nesmyslným záštím několika jednotlivců o tolik hodnot bohaté žně Vašeho života právě dnes, kdy tíseň a potřeba je největší, kdy slyšíme všude – leckdy i opravdově míněné – volání po budovatelském úsilí, kdy drobné sazeničky budoucích ovocných stromků hudby (...) potřebují vzor, péči, zahradníka, učitele a přítele.“ Slova mladého adepta dirigování a muzikologie Jarmila Burghausera vystihují neradostnou situaci velmi trefně. Desítky dopisů, které Talich tehdy dostával – často od úplně neznámých lidí – jsou dalším svědectvím o obavách a smutku, ale také velké solidaritě, podpoře a naději. „Jest nám opravdu teskno při pomyšlení, že snad zase na dlouhou dobu nebudete moci předstoupiti k pultu našich symfonických orchestrů, abyste nám podal dokonalou, do podrobností propracovanou reprodukci hudebního díla. (...) Nebýval jste jen oživovatelem a dárcem krásy, byl jste nám i učitelem. Učitelem v tom smyslu, že bez úsilí, tvrdého, poctivého, sebe nešetřícího není krásy a dokonalosti, že nepoctivost, pohodlnost a sebechvála nemohou nikdy dáti život něčemu velkému a ušlechtilému. To jest, dovolíte-li, hlavní motiv Vašeho životního díla. Proto Vaše jméno nikdy nemůže zůstati zapomenutým zvukem. Proto nikdo nemůže sebehrubším slovem a nenávistí pošpiniti Vaši životní práci,“ psal Talichovi jeden z dlouholetých posluchačů jeho koncertů. Z New Yorku se ozývá skladatel a dávný přítel Bohuslav Martinů – obavy má nejen on, ale také dirigenti Charles Munch nebo Ernest Ansermet, kteří se na Talichův osud neustále ptají. Martinů naléhavě prosí Talicha o jakékoli zprávy a nabízí mu veškerou pomoc, která je v jeho silách. „Nevím, jak velký vliv mám, nikdy jsem se o to nestaral a toho neužil pro sebe, jenom to mohu říci, že jsem dostatečně znám po celém světě v hudebních střediskách, že moje žádost nezůstane nepovšimnuta v žádném centru Evropy i zde, vyjma ovšem v Praze.“ Martinů chce svými dopisy přinést útěchu, „i malou chvilku potěšení“ , to když se skladatel vyznává ze vztahu k jednomu ze svých nejpovolanějších interpretů (nejraději vzpomíná na slavnou premiéru svojí opery Julietta, kterou Talich dirigoval v březnu 1938 v pražském Národním divadle). A hlavně zdůrazňuje: „Situace mohou býti zoufalé, ale situace se mohou změniti, ale myšlenku nikdo nemůže zničiti ani potlačiti.“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.