sobota, 24. březen 2012

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl

Návrat z vyhnanství

Zákaz veřejně vystupovat v Čechách platil pro Talicha šest let. Od února 1948 do března 1954. Postarali se o to komunisté, především Zdeněk Nejedlý. Jak tedy Talich trávil svoje léta umělecké zralosti? Nejprve ve svojí berounské vile bez práce a bez prostředků, tři roky za neustálého dojíždění a v polních podmínkách v Bratislavě, kde spoluzakládal Slovenskou filharmonii a vedl její Komorní orchestr (1949 – 1952), a když konečně začalo Praze svítat, tak jako umělecký poradce hudebních těles Československého rozhlasu a nakonec i České filharmonie. To bylo na začátku roku 1954.

Obecenstvo povstalo

Má vlast byla pro Talicha vždy mimořádně prožívaným dílem. Hrál ji Masarykovi, ale taky obecenstvu sevřenému Protektorátem. Má vlast byla první skladba, kterou v roce 1929 nahrál pro His Master’s Voice. Když se v roce 1946 vracel na koncertní pódium po dlouhých měsících nečinnosti, vybral si Mou vlast. Když se vracel v roce 1954 po dlouhých letech, nemohl si vybrat nic jiného.

Ivan Medek, Talichův spolupracovník a blízký přítel, na ten nezapomenutelný večer v březnu 1954 vzpomíná: „Byl to druhý koncert cyklu české hudby. Talich byl uveden na plakátech celého cyklu a není divu, že pozornost obecenstva se soustředila právě k těmto večerům. Talich se bál. Snad se to zdá neuvěřitelné a přehnané, ale bál se. Veřejnosti, Mé vlasti, sám sebe. Nebyl si jist. Hledal soustředění při zkouškách. Byl neklidný, jeho nervová labilita byla jen velmi těžko zvládnutelná. Byl prostě unaven. Obecenstvo to ovšem nevědělo a zaplnilo Smetanovu síň do posledního místa. Jako za dávných dob. (...) Ještě v den prvního koncertu (5. 3. 1954) nikdo ve Filharmonii nevěděl, bude-li Talich večer vůbec dirigovat. Podařilo se mu sebrat alespoň trochu sil a k pultu přišel neklidný a dojatý do krajní míry. Řídil jen Vyšehrad. Na víc nestačily síly. Při repríze (8. 3.) se situace trochu zlepšila a provedl již i Vltavu. Ostatní části Mé vlasti řídil Karel Ančerl, který byl od počátku připraven na tuto těžkou situaci. Když Talich přišel, obecenstvo vstalo, když po prvních číslech opět odešel, vstalo znovu. Tentokrát to již nebyla manifestace, ale projev porozumění a úcty.“

Talichovi se postupně vracela sebejistota, a tak bylo Pražské jaro 1954 do jisté míry Talichovým festivalem. Patřil mu samozřejmě zahajovací koncert festivalu – už s celou Mou vlastí. Tu pak v červnu nahrál na gramofonové desky. Jedno ze svých osudových děl dirigoval naposledy na zájezdě České filharmonie do Karlových Varů začátkem července 1954. Ale zpět na Pražské jaro. Velký ohlas měl také Talichův další koncert. S Českou filharmonií nastudoval Sukovu Smyčcovou serenádu a Dvořákovy symfonické básně Vodník, Polednice a Holoubek.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl
Pražskojarní festival byl ovšem ve znamení ještě jednoho jména – Svjatoslav Richter, který obecenstvo elektrizoval obrovskou všestranností, mimořádnou technikou a přitom hloubkou a promyšleností. K nadšení, které sovětský klavírista vyvolával, se jedním dechem dodávalo, že by měl společně vystoupit právě s Talichem. A protože volání sílilo, uspořádala Česká filharmonie po skončení Pražského jara mimořádný koncert.

9. červen 1954 byl ve znamení geniálního klavíristy a knížete mezi dirigenty. Dvořákova síň pražského Rudolfina přetékala publikem dychtivým zažít tento mimořádný večer, atmosféra byla jiskřivá. Strhující dojem z podání všech skladeb (předehra ke Kouzelné flétně, Mozartova Symfonie č. 33 a Čajkovského Mozartiana), jak o tom svědčí tehdejší pražská kritika, vyvrcholil podle očekávání v Bachově Klavírním koncertu d moll. „Richterovi klavír pod prsty jenjen zpívá,“ psalo Svobodné slovo. „Česká filharmonie pod taktovkou Václava Talicha hrála s tak hlubokým pochopením a zanícením, že Bachův koncert vyzněl v celé své klasické kráse, v nejjemnějších pianissimech a všech melodických krásách, jako jsme až dosud neslyšeli. Ideální spojení Richtera s Talichem je světovou záležitostí...“ Nadšené obecenstvo se dočkalo také přídavku: „V odpověď na neutuchající ovace opakoval Svjatoslav Richter závěrečnou větu koncertu.“ Přitom už den před koncertem bylo „ideální spojení Richtera s Talichem“ nahráno. Opakovalo se zde podobné srozumění, úcta a důvěra, které s Václavem Talichem v červnu 1952 zažil jiný sovětský miláček pražského publika – Mstislav Rostropovič při nahrávání Dvořákova Violoncellového koncertu. Koneckonců Richter tuto nahrávku znal a vyjádřil se o ní jako o geniální.

Zrání

Talich byl umělec neustále hledající. Umění pro něj nebyla řada cílů, které by si narýsoval a pak postupně „odškrtával“ jejich plnění. Wilhelm Furtwängler prý jednou – v době, kdy on i Talich dirigovali ve Švédsku – prohlásil, že všichni mistři taktovky kolem Talicha jsou mírně nervózní, s čím zase tentokrát přijde (rozuměj: jaký neobvyklý háv dá dílu, u kterého už nikdo nečeká žádné objevy). A Talich vždy dokázal překvapit. I Furtwänglera, který rozhodně neplatí za „neobjevného“ dirigenta.

Po válce a těžkých životních otřesech se ztratila výbušnost, která Talichovo hledačství provázela. Dominantní byla pokora – vědomí nedozírnosti velkých uměleckých úkolů a nepatrnosti či omezenosti vlastních sil. „Což by nebylo lépe veřejně zkoušet týden za účasti interesovaných posluchačů,“ píše Talich v dopise roku 1952, „a pak si pohlédnout do očí a říci si: ‚nejde to‘ a sejít se řekněme po nějakém měsíci k dalším pokusům? Pro posluchače by takový způsob byl pramenem hlubokého poznávání, kdežto provozujícím by ušetřil vydávat za definitivní něco, co je vlastně (poněvadž tak ohromné!) ve stálém stavu tekutosti.“

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 12. díl
Tento stav „nejde to“ jako by byl pro Talicha v posledních letech jeho umělecké dráhy stále častější. Rezignaci, která se tak vkrádala do jeho života, měla ovšem příčiny mnohem spíš v nespravedlnostech, které musel snášet v československém komunistickém režimu, než v oslabení bohaté fantazie nebo touhy po poznání. Dopis z července 1953 mluví za vše. Píše ho sedmdesátiletý umělec, který Dvořákovu poslední symfonii dirigoval nesčetněkrát a v září 1954 ji bude naposledy nahrávat: „Čtu si teď znovu partituru Novosvětské: notu od noty, takt po taktu. Takovým studiem ovšem problémy neodstraňujeme, nýbrž na zdánlivě ztemnělé uklidněné obloze co chvíli vyskočí dosud neviděná hvězda, tu jedna, v zápětí druhá až konečně spatříš záplavu světla nevídanou a netušenou v místech, kde nezvídavé oko vidělo jen tmu. A s tím poznáváním budí se ovšem i touha ověřit si živým zvukem nové představy a přesvědčit se, že i ta sedmdesátka není synonymem senilního ‚nalezl jsem – heuréka‘, nýbrž bojovným pokřikem ‚hledání, bez konce hledání‘. Kolik mladické povýšenosti i pýchy se ti rozplyne v moudrém poznání, že není cíl, nýbrž pouhý směr k cíli, že není radost z nalezeného, ale rozkoš z hledání, že život není jakoby pohodlným seděním v měkkém křesle, nýbrž vyčerpávající chůzí v tvrdém terénu.“

Gramofonové závody na Talicha dlouho naléhaly, aby po krásném snímku Sukova Asraela nahrál také Zrání, jehož světovou premiéru řídil 30. října 1918. Ale Talich jako by se skladby bál, jak vzpomíná Jaroslav Šeda. „Až náhle přišla ta nadějná změna, kdy ohlásil jako nově povolaný intendant České filharmonie řadu svých koncertů a začal hned po prázdninách 1954 se Sukovým Zráním. Čtrnáct dnů denně prokousávali se filharmonici v nesmírně náročných dělených zkouškách přesložitou partiturou. Když bylo již dílo prozkoušeno a celek skladby v mohutném oblouku naplňoval Dvořákovu síň Domu umělců, stiskl náš šéftechnik František Burda – tajne, aby to nikdo netušil – knoflík magnetofonu. Byl pořízen jedinečný snímek interpretace Zrání bez přerušení, jako na koncertu, se skvělou momentální fyzickou dispozicí dirigentovou, s velikým jeho inspirativním působením. Zde bylo zachyceno, bez technických zásahů, jak skutečně Talich tvořil. (...) A tak máme i Talichovo Zrání. To jako bychom ho měli celého.“

„Mohlo bejt lepší... Jinak...“

V létě 1954 Talich plánoval a zároveň byl na pochybách. Není už skutečně čas odejít? Přemýšlel o tom i v jednom z dopisů Ivanu Medkovi. „V rozmaru svého mládí hrozíval jsem milým filharmonikům, že do svých 80 let je budu strašit svou uměleckou neústupností, a pak snad jako poctivý Ind (zajímala mne tehdy indická filosofie) zmizím kdesi v hloubi lesů a řek s touhou rozplynout se v tichu a míru přírody. (...) Oral jsem poctivě svoji rovinu. Dirigoval i učil jsem. Stopy mojí tvůrčí činnosti lze snadno hledat všude tam, kam mne osud postavil. Teď toužím po klidu. Jsem unaven. (...) Což si vskutku nezasloužím, abych byl ušetřen pohledu na vlastní umělecké dožití? Má bývalý závodní kůň z důvodů sociálního nezajištění se přetvořit v konfunebráckou kobylu, které jako čestný dar bude vyhrazeno jen obstarávání pohřbů I. třídy? Řeknete, že přeháním. Nepřeháním. To Vy z přepjatého obdivu k mé umělecké minulosti nechcete vidět věci, jak skutečně jsou, a srdečně aplaudujete moje občasné záchvaty optimismu, které se živí ze zdrojů, které vyschly nebo vysychají. Stojím před splněním nových úkolů. Nejsem s to je splnit. (...) Je mně 71 rok. Diriguji 51 rok. Je to dost na normální život českého umělce. Je snad požadavkem nesmírným žádat o zajištění po dobře vykonané práci? Raďte. Já si poradit neumím.“

Poslední koncert Talich dirigoval v listopadu 1954. V následujícím roce ještě nahrával pro Gramofonové závody a pro Československou televizi (šlo o natáčení obrazu ke gramofonové nahrávce Slovanských tanců s Českou filharmonií). V předvečer 74. narozenin, v květnu 1957, mu Antonín Zápotocký udělil titul národní umělec. Gratulací bylo mnoho, Česká filharmonie pro Talicha uspořádala slavnostní koncert. Velký dirigent byl v té době už těžce nemocen, takže je obtížné říct, jak poctu přijímal a jak moc si uvědomoval všechny paradoxy toho ocenění. Václav Talich zemřel v Berouně 16. března 1961.

Naposledy na veřejnosti hovořil v roce 1956. Na besedě v Divadle hudby se hovor stočil k jeho vztahu s Českou filharmonií po roce 1945 a 1948. „Víte, tyhle vzpomínky jsou ošklivý. Na to člověk nesmí vzpomínat. Když člověk na tohle začne myslet, tak si řekne, kolik ztratil let. Ty jsou pryč. Nenávratně. Mohlo bejt lepší... Jinak... To jsou věci, které se jednou budou muset přece jenom probrat...“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.