
„V době velkého znehodnocování hodnot a neslýchaného duševního šejdířství“
Ano, jsme v období nedlouho po 25. únoru 1948. Výstižnou formulaci, kterou jsme nadepsali předposlední talichovské vyprávění, čteme v jednom z desítek dopisů, které Talich v tomto čase dostával – jako podporu – často od úplně neznámých lidí. Připomeňme, co se po komunistickém převzetí moci v Československu změnilo: postupně zanikla většina občanských a spolkových aktivit, místo rozmanitosti ovládla život masovost a svobodu nahradila poslušnost vynucená strachem. Nic už se napříště nemělo dít bez vědomí „strany“, pod absolutní kontrolou byla zakrátko média, armáda, školy i soudy. Na „nepřizpůsobivé a reakční živly“ čekaly procesy a tvrdé tresty. V zemi, která v meziválečném období patřila k nejvyspělejším na světě, se s „budovatelským nadšením“ pracovalo na kulturní i morální devastaci.
Individualistický improvisátor
„Vítězný únor“ Talicha připravil o šéfovskou funkci v Národním divadle, o veřejné vystupování s Českou filharmonií, možnost učit na Pražské konzervatoři, ale hlavně vést Český komorní orchestr. V Čechách nesměl veřejně vystupovat až do března 1954! Byl prakticky bez finančních prostředků. I když neexistoval žádný oficiální zákaz, s Talichem se nepočítalo. Z politických míst se pouze proslýchalo, že bude nutné znovuotevřít takzvaný Talichův případ, protože se objevily nové důkazy o dirigentově válečné kolaboraci s nacisty. Obvinění ze zrady na národu vymyslel v květnu 1945 Talichův dlouholetý odpůrce, muzikolog a komunistický politik Zdeněk Nejedlý. Tehdy ovšem bylo možné vést veřejnou polemiku, spravedlnosti bylo nakonec učiněno zadost a Talich byl v plném rozsahu očištěn. Po únoru 1948 ovšem o spravedlnosti rozhodovala strana... Zdeněk Nejedlý byl novopečeným ministrem školství, věd a umění, který neváhal použít svoji moc a slova proti Talichovi.

Hlasy podpory a útěchy
Veřejný názor na Talicha tedy formuloval Zdeněk Nejedlý, případně jeho nohsledi. V soukromých dopisech, které Talichovy chodily, nacházíme úplně jiný svět – svět, ve kterém se ještě může psát pravda. „Je tragickým paradoxem nikoli Vaším, ale soudobého života hudebního, že přicházíme krátkozrakým a nesmyslným záštím několika jednotlivců o tolik hodnot bohaté žně Vašeho života právě dnes, kdy tíseň a potřeba je největší, kdy slyšíme všude – leckdy i opravdově míněné – volání po budovatelském úsilí, kdy drobné sazeničky budoucích ovocných stromků hudby (...) potřebují vzor, péči, zahradníka, učitele a přítele.“ Slova mladého adepta dirigování a muzikologie Jarmila Burghausera vystihují neradostnou situaci velmi trefně. A podobně jako mnoho dalších dopisů je i tento svědectvím o obavách a smutku, ale také o velké solidaritě vůči Talichovi. „Jest nám opravdu teskno při pomyšlení, že snad zase na dlouhou dobu nebudete moci předstoupiti k pultu našich symfonických orchestrů, abyste nám podal dokonalou, do podrobností propracovanou reprodukci hudebního díla. (...) Nebýval jste jen oživovatelem a dárcem krásy, byl jste nám i učitelem. Učitelem v tom smyslu, že bez úsilí, tvrdého, poctivého, sebe nešetřícího, není krásy a dokonalosti, že nepoctivost, pohodlnost a sebechvála nemohou nikdy dáti život něčemu velkému a ušlechtilému. To jest, dovolíte-li, hlavní motiv Vašeho životního díla. Proto Vaše jméno nikdy nemůže zůstati zapomenutým zvukem. Proto nikdo nemůže sebehrubším slovem a nenávistí pošpiniti Vaši životní práci. (...) Vaše práce jest živena vírou ve vítězství ducha a křesťanství lásky,“ psal Talichovi pan Kosina, jeden z dlouholetých posluchačů jeho koncertů.

Nejlepší nahrávky
Talich se snažil zoufalé situaci po únoru 1948 čelit. I když byl oslabený i zdravotně – vzpamatovával se ze záchvatu mrtvice, která ho postihla v prosinci 1947... V létě 1948 dojednává cestu do Finska, kde má v listopadu dirigovat několik koncertů. Už na ně ale nesmí. Naštěstí zůstávají přátelé, kteří Talichovi pomáhají překlenout nejhorší období. Především Ivan Medek, který mezi prosincem 1948 a květnem 1949 zorganizoval čtyři komorní koncerty s beethovenským programem – hráli bývalí členové Českého komorního orchestru. Program se studoval s Talichem u něj v bytě. Především zásluhou Eugena Suchoně a Laca Novomeského byl Talich přizván k nově založené Slovenské filharmonii, kde působil od září 1949 do poloviny roku 1952. Možnost pravidelné práce pro něj byla jednou z klíčových věcí. Další podstatná se udála díky Janu Seidlovi, tehdejšímu uměleckému řediteli Gramofonových závodů. Talich začal příležitostně nahrávat s Českou filharmonií. Vůbec prvně se tak stalo na Štědrý den (!) 1948, kdy byla zaznamenána Dvořákova předehra V přírodě. Další snímky následovaly, takže neobyčejně cenný, byť malý vzorek Talichova umění máme zachovaný napořád.

A ještě jeden silný moment z roku 1952 spojený s nahráváním. V květnu se natáčela Sukova smuteční symfonie Asrael. Pro Talicha osobně se v tomto díle spojovalo mnohé. A během nahrávání ještě navíc slavil 69. narozeniny. Když mu filharmonici na zkoušce zahráli pochod Castaldo, v improvizovaném proslovu jim poděkoval a připojil jedno přání: „Vy víte, že už je to hezká řádka let, že můj život, který předtím byl v samé radosti, najednou šel cestami trní. A byly to těžké chvíle. Mě ale drželo vždycky jedno vědomí. Já strašně rád pracuju a pracovat se dá za každých okolností. Tak tento fanatismus práce mě převedl přes všecko a říkal jsem si: revoluce má svoje práva, revoluce má taky právo ukřivdit člověku. Ale když už jsme z revoluce venku, tak by bylo taky zapotřebí jednou se podívat, komu jsme šlápli – když jsme revoluci dělali – na nohy a abychom tu křivdu konečně spravili. Poněvadž já nechci dál chodit jako člověk, který se čímkoli – a tím nejmenším – svému národu provinil. Víte, tak to je přání – mé přání – k 69, aby v té době, než uhodí 70, aby tato křivda, která na mně leží sedm let, byla konečně spravena.“