čtvrtek, 23. únor 2012

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl

„V době velkého znehodnocování hodnot a neslýchaného duševního šejdířství“

Ano, jsme v období nedlouho po 25. únoru 1948. Výstižnou formulaci, kterou jsme nadepsali předposlední talichovské vyprávění, čteme v jednom z desítek dopisů, které Talich v tomto čase dostával – jako podporu – často od úplně neznámých lidí. Připomeňme, co se po komunistickém převzetí moci v Československu změnilo: postupně zanikla většina občanských a spolkových aktivit, místo rozmanitosti ovládla život masovost a svobodu nahradila poslušnost vynucená strachem. Nic už se napříště nemělo dít bez vědomí „strany“, pod absolutní kontrolou byla zakrátko média, armáda, školy i soudy. Na „nepřizpůsobivé a reakční živly“ čekaly procesy a tvrdé tresty. V zemi, která v meziválečném období patřila k nejvyspělejším na světě, se s „budovatelským nadšením“ pracovalo na kulturní i morální devastaci.

Individualistický improvisátor

„Vítězný únor“ Talicha připravil o šéfovskou funkci v Národním divadle, o veřejné vystupování s Českou filharmonií, možnost učit na Pražské konzervatoři, ale hlavně vést Český komorní orchestr. V Čechách nesměl veřejně vystupovat až do března 1954! Byl prakticky bez finančních prostředků. I když neexistoval žádný oficiální zákaz, s Talichem se nepočítalo. Z politických míst se pouze proslýchalo, že bude nutné znovuotevřít takzvaný Talichův případ, protože se objevily nové důkazy o dirigentově válečné kolaboraci s nacisty. Obvinění ze zrady na národu vymyslel v květnu 1945 Talichův dlouholetý odpůrce, muzikolog a komunistický politik Zdeněk Nejedlý. Tehdy ovšem bylo možné vést veřejnou polemiku, spravedlnosti bylo nakonec učiněno zadost a Talich byl v plném rozsahu očištěn. Po únoru 1948 ovšem o spravedlnosti rozhodovala strana... Zdeněk Nejedlý byl novopečeným ministrem školství, věd a umění, který neváhal použít svoji moc a slova proti Talichovi.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl
Jaký měl být veřejný obraz Talicha jako umělce, dokládá Nejedlého článek v časopise Var z března 1949. V článku o nové inscenaci Smetanova Dalibora rekapituluje smetanovskou interpretaci v Národním divadle. Poté, co zhodnotí Otakara Ostrčila, čteme: „Bohužel, zemřel více než předčasně, a jeho dílo v Národním divadle brzo vzalo za své. Jeho nástupce V. Talich, individualistický improvisátor beze vší vnitřní i vnější kázně, rozložil vůbec operu Národního divadla, ale co zvláště rozložil, byla Smetanova díla. Umění jeho anarchistickým přímo protichůdné. (...) Těžká proto byla situace naší opery, když r. 1945 znova se vracela k životu v nové již, demokratické republice. A bylo přímo zázrakem první představení „Libuše“ v květnu r. 1945 pod taktovkou O. Jeremiáše. (...) Dalibor potřeboval obrození ze všech Smetanových oper snad nejvíce. Na něm rozložení operního organismu Národního divadla bylo nejcitelněji patrno. Orchestr, jak ho tomu učil Talich, hrál symfonicky hutně, až hrubě, bez smetanovských kouzelných pianissim, zpěváci křičeli jeden přes druhého (...) Prostě srdce bolelo se dívat na tu spoušť a poslouchat ty nezušlechtěné, syrové, hrubé zvuky beze všeho výrazu a smyslu. Zde bylo proto nutno nejdříve zasáhnout.“

Hlasy podpory a útěchy

Veřejný názor na Talicha tedy formuloval Zdeněk Nejedlý, případně jeho nohsledi. V soukromých dopisech, které Talichovy chodily, nacházíme úplně jiný svět – svět, ve kterém se ještě může psát pravda. „Je tragickým paradoxem nikoli Vaším, ale soudobého života hudebního, že přicházíme krátkozrakým a nesmyslným záštím několika jednotlivců o tolik hodnot bohaté žně Vašeho života právě dnes, kdy tíseň a potřeba je největší, kdy slyšíme všude – leckdy i opravdově míněné – volání po budovatelském úsilí, kdy drobné sazeničky budoucích ovocných stromků hudby (...) potřebují vzor, péči, zahradníka, učitele a přítele.“ Slova mladého adepta dirigování a muzikologie Jarmila Burghausera vystihují neradostnou situaci velmi trefně. A podobně jako mnoho dalších dopisů je i tento svědectvím o obavách a smutku, ale také o velké solidaritě vůči Talichovi. „Jest nám opravdu teskno při pomyšlení, že snad zase na dlouhou dobu nebudete moci předstoupiti k pultu našich symfonických orchestrů, abyste nám podal dokonalou, do podrobností propracovanou reprodukci hudebního díla. (...) Nebýval jste jen oživovatelem a dárcem krásy, byl jste nám i učitelem. Učitelem v tom smyslu, že bez úsilí, tvrdého, poctivého, sebe nešetřícího, není krásy a dokonalosti, že nepoctivost, pohodlnost a sebechvála nemohou nikdy dáti život něčemu velkému a ušlechtilému. To jest, dovolíte-li, hlavní motiv Vašeho životního díla. Proto Vaše jméno nikdy nemůže zůstati zapomenutým zvukem. Proto nikdo nemůže sebehrubším slovem a nenávistí pošpiniti Vaši životní práci. (...) Vaše práce jest živena vírou ve vítězství ducha a křesťanství lásky,“ psal Talichovi pan Kosina, jeden z dlouholetých posluchačů jeho koncertů.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl
Manželé Machoňovi adresují Talichovi několik slov „dokud je čas, – nevíme dne ni hodiny. Chtěl bych Vám hlavně povědět – za nás oba, že po celá 3 desetiletí – v dobách dobrých i zlých – byli jsme s Vámi spojeni velmi upřímnými přátelskými city, – i když Vaše výjimečné (a jistě často velmi neklidné) společenské postavení nemělo styčných bodů s naším klidnějším úřednickým údělem. To pokládám za povinnost říci Vám právě nyní, v době velkého znehodnocování hodnot a neslýchaného duševního šejdířství. Víme, že nejsme sami, kdo tak cítí. Je nás mnoho.“ Z Plzně píše pan Horák: „Buďte ujištěn, že Váš případ sleduji s tlukoucím srdcem a chápu dokonce, proč nesmíte býti připuštěn k další činnosti, jelikož byste tu smečku „také umělců“, která kolem Vás v nezměrném záští hradbu stavěla, jediným Vaším dirigentským rozmachem smetl ke všem čertům, kam jedině patří.“ A z New Yorku se ozývá skladatel a dávný přítel Bohuslav Martinů – obavy o Talicha má nejen on, ale také Charles Munch nebo Ernest Ansermet. Martinů naléhavě prosí Talicha o jakékoli zprávy a nabízí mu veškerou pomoc, která je v jeho silách. „Nevím, jak velký vliv mám, nikdy jsem se o to nestaral a toho neužil pro sebe, jenom to mohu říci, že jsem dostatečně znám po celém světě v hudebních střediskách, že moje žádost nezůstane nepovšimnuta v žádném centru Evropy i zde, vyjma ovšem v Praze.“ Martinů chce svými dopisy přinést útěchu, „i malou chvilku potěšení“ , to když se skladatel vyznává ze vztahu k jednomu ze svých nejpovolanějších interpretů (nejraději vzpomíná na slavnou premiéru svojí opery Julietta, kterou Talich dirigoval v březnu 1938 v pražském Národním divadle). A hlavně zdůrazňuje: „Situace mohou býti zoufalé, ale situace se mohou změniti, ale myšlenku nikdo nemůže zničiti ani potlačiti.“

Nejlepší nahrávky

Talich se snažil zoufalé situaci po únoru 1948 čelit. I když byl oslabený i zdravotně – vzpamatovával se ze záchvatu mrtvice, která ho postihla v prosinci 1947... V létě 1948 dojednává cestu do Finska, kde má v listopadu dirigovat několik koncertů. Už na ně ale nesmí. Naštěstí zůstávají přátelé, kteří Talichovi pomáhají překlenout nejhorší období. Především Ivan Medek, který mezi prosincem 1948 a květnem 1949 zorganizoval čtyři komorní koncerty s beethovenským programem – hráli bývalí členové Českého komorního orchestru. Program se studoval s Talichem u něj v bytě. Především zásluhou Eugena Suchoně a Laca Novomeského byl Talich přizván k nově založené Slovenské filharmonii, kde působil od září 1949 do poloviny roku 1952. Možnost pravidelné práce pro něj byla jednou z klíčových věcí. Další podstatná se udála díky Janu Seidlovi, tehdejšímu uměleckému řediteli Gramofonových závodů. Talich začal příležitostně nahrávat s Českou filharmonií. Vůbec prvně se tak stalo na Štědrý den (!) 1948, kdy byla zaznamenána Dvořákova předehra V přírodě. Další snímky následovaly, takže neobyčejně cenný, byť malý vzorek Talichova umění máme zachovaný napořád.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 11. díl
Mnohé nahrávky můžeme vnímat vlastně jako historické události. V roce 1952 vznikl snímek Dvořákova Violoncellového koncertu s mladým Mstislavem Rostropovičem, který ještě po letech vzpomínal: „Když jsme se s Václavem Talichem seznámili, požádal mě mistr, abych mu Dvořákův koncert zahrál s klavírem, aby poznal moji interpretaci. V jedné třídě v Rudolfinu jsme s klavíristou dílo zahráli. Po vyslechnutí mně Václav Talich velice jemně, skoro stydlivě řekl, že se mu zdá, že by to Dvořák v jedné části možná hrál pomaleji a postupně by tempo zrychloval. Mně se to velice líbilo, přestal jsem hrát a řekl jsem: „Mistře, moc vás prosím, naučte mě, jak mám Dvořákův koncert hrát!“ Usmál se a skutečně mi začal velmi podrobně vysvětlovat svůj pohled na toto dílo. (...) Po nějaké době od vydání desky mi zavolal můj přítel Svjatoslav Richter, že si právě poslechl tuto nahrávku s Václavem Talichem a podle jeho mínění je absolutně geniální! Byl nadšený. Tuto nahrávku Dvořákova Violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“

A ještě jeden silný moment z roku 1952 spojený s nahráváním. V květnu se natáčela Sukova smuteční symfonie Asrael. Pro Talicha osobně se v tomto díle spojovalo mnohé. A během nahrávání ještě navíc slavil 69. narozeniny. Když mu filharmonici na zkoušce zahráli pochod Castaldo, v improvizovaném proslovu jim poděkoval a připojil jedno přání: „Vy víte, že už je to hezká řádka let, že můj život, který předtím byl v samé radosti, najednou šel cestami trní. A byly to těžké chvíle. Mě ale drželo vždycky jedno vědomí. Já strašně rád pracuju a pracovat se dá za každých okolností. Tak tento fanatismus práce mě převedl přes všecko a říkal jsem si: revoluce má svoje práva, revoluce má taky právo ukřivdit člověku. Ale když už jsme z revoluce venku, tak by bylo taky zapotřebí jednou se podívat, komu jsme šlápli – když jsme revoluci dělali – na nohy a abychom tu křivdu konečně spravili. Poněvadž já nechci dál chodit jako člověk, který se čímkoli – a tím nejmenším – svému národu provinil. Víte, tak to je přání – mé přání – k 69, aby v té době, než uhodí 70, aby tato křivda, která na mně leží sedm let, byla konečně spravena.“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.