pondělí, 6. červen 2011

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni

Napsal(a) 

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni

Názvem našeho seriálu připomínáme Talichova slova určená kterémusi z orchestrálních hráčů, jemuž přišlo nemožné zahrát určitou hudební pasáž tak, jak po něm dirigent chtěl. Nebyla to samozřejmě jediná situace, kdy se Talichovy požadavky zdály přemrštěné, nesplnitelné, prostě nemožné. Pokud si ale chceme doopravdy připomenout odkaz největšího českého dirigenta, nemůžeme právě tento jeho rys pominout. Václav Talich měl nejvyšší nároky, byl fanatikem práce a nesnášel kompromisy. Jen díky tomu ale v českém hudebním životě vytvářel kvalitu, která snesla jakékoli srovnání. Česká filharmonie před Talichem byla milé, ale provinční těleso, po jeho dvacetileté éře patřila ke světové špičce. Jako člověk byl Talich konfliktní, vznětlivý a často polarizoval své okolí. Ze zahraničí vozil skvělé kritiky, nová a nová pozvání, zatímco někteří čeští kritikové psali (z různých důvodů), že se tento muž naprosto nehodí na šéfa symfonického orchestru... Tuto situaci trefně popsal Karel Ančerl, když na Talicha kdysi vzpomínal: „O Václavu Talichovi jsem už jako kluk věděl mnohem víc, než jsem vědět měl a než bylo dobré k tomu, aby ho člověk skutečně poznal. Například jsem se dočetl, že to je člověk ješitný, zlý, že to je člověk bezcharakterní, že to je člověk, který by neměl v žádném případě stát na vedoucím místě jakékoli české hudební instituce, tím méně třeba Národního divadla nebo České filharmonie. Na druhé straně že je to člověk geniální, že je to báječný společník, že je to skvělý interpret Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka, že to je nejhorší interpret Smetany, Dvořáka, Suka, Nováka, že to je geniální interpret pro řízení světové klasiky, zejména Mozarta, že to je naprosto neschopný mozartovský dirigent. Že to je člověk zlostný, že je to člověk hodný, že to je člověk, který nemá vůbec žádný vztah ke své rodině, že to je člověk, který má svou rodinu rád...“ Jaký tedy Václav Talich byl a co znamenal a znamená? To se pokusíme postihnout v následujících dvanácti měsících. Bude dobré mít při tom na paměti několik „srovnávacích“ otázek. Tak například: jak by byl Václav Talich se svými nároky, s odporem k rutině a polovičatosti, s neúnavným hledačstvím a zároveň velmi autoritativním přístupem přijímán v našem dnešním hudebním životě? Nepořádaly by se proti jeho metodám protesty, ba stávky? Neříkalo by se, že je až příliš náročný? Nemusel by dnes takový talichovský typ raději odejít pracovat do ciziny, než aby se mordoval s čecháčkovstvím? A z druhé strany: nesemlel by ho stávající koncertní provoz, v němž jsou hlavními kritérii rychlost a efektivita? Dokázal by soustředěně a smysluplně pracovat, kdyby jeden týden dirigoval v Rio de Janeiru, druhý v Kuala Lumpur a pak na skok přijel do Prahy? Tak to je jen několik vysloveně hypotetických otázek na úvod...

Když čteme Talichovy vlastní vzpomínky na dětství a dospívání, můžeme mít pocit návratu do legendárních časů. Hemží se to v nich jmény jako Antonín Dvořák, Jan Kubelík, Otakar Ševčík, Arthur Nikisch... V jejich blízkosti a pod jejich vlivem Talich byl, vyzařování těchto osobností vstřebával a z něj rostl. Narodil se ovšem v malé moravské Kroměříži (28. května 1883), krátce pobyl v Rožnově pod Radhoštěm, odkud se celá rodina přestěhovala do západočeských Klatov. To byly Václavovi čtyři. Líčení jeho klatovských hudebních začátků je zároveň pěkná ukázka toho, jak vypadaly české země v době, kdy se ještě mohly zvát konzervatoří Evropy.

„Mým prvním rytmickým a intonačním brusem se staly tympány (kotle je rozhodně případnější název pro druh i provedení nástroje, který jsem tehdy obsluhoval!). U varhan sedávala sestra Marie a otec ten svůj rozlehlý soubor řídil, zpíval tenorová sóla, obstarával slavnostní předehry i dohry na varhanách a pomáhal všude tam, kde byl varhanní part nad možnosti mladé dívčiny. Ty slavné figurálky Führerovy, Horákovy, Veitovy a vánoční mše Rybova – to jsou nejsilnější dojmy mého dětství. Když kněz zaintonoval u oltáře Gloria in excelsis Deo, moje tympány zavířily na kóru, pan Čanda a ještě kdosi rozezvučel břesknou fanfárou svoje clarini, a teprve po skončení naší improvizované slávy mohl přijít ke slovu autor s pokračováním liturgického textu. (...) Těmto silným dojmům z dětství vděčím jistě i za pozdější přilnutí ke gregoriánskému zpěvu. O skutečné reformě církevního zpěvu nebylo tehdy ještě ani potuchy, suché akordické spoje nenadaných nebo málo nadaných tehdejších ceciliánců nebyly ovšem s to obnovit vládu vznosných, divadelně stavěných figurálek – ale tím hlouběji se vrývaly v rozdychtěnou dušičku mladého hudebníka útržky gregoriánských chorálů, zpívaných hlavně ve svatém týdnu velikonočním. Tyto zpěvy se ve své výjimečnosti tak nějak podivně odrážely svou prostou pravdivostí od zevnější pompy obvyklé boží slávy. Rybova vánoční mše,

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni
provozovaná pravidelně o Půlnoční na Štědrý den a na ,prostřední‘ svátek, byla úhlem, v němž se mně stýkala umělá hudba s hudbou lidovou. Z pramene lidové hudby jsem pil jednak prostřednictvím venkovských muzik, jednak z vlastní činnosti ve studentských kapelách, které jsme měli na našem klatovském gymnasiu tři. (Kdyby teď byla na tři gymnasia alespoň jedna podobná kapela!)“ A kdyby dnes byla alespoň jedna taková na třicet gymnázií!

Talichův otec Jan byl původně učitelem, ale pak ho zlákala hudba, takže se dal zapsat na pražskou varhanickou školu. Když ji dokončil, stal se učitelem na hudební škole v Kroměříži, později ředitelem kůru a kapelníkem lázeňské hudby v Rožnově pod Radhoštěm, až nakonec zakotvil v Klatovech – opět jako ředitel kůru, ale také sbormistr „Šumavana“. A ještě k tomu založil hudební školu, kde vychovával i svého syna: „Učitel byl můj otec přísný a temperamentní. Vlasy i prsty jeho metodou často trpěly. Dovedl sice každému naměřit podle jeho schopností, ale svoje penzum vymáhal s krutou neúprosností.“

Malý Václav byl především houslistou. Od svých deseti let veřejně vystupoval v Klatovech i v okolí. A někdy v té době zažil jedno nezapomenutelné hudební vystoupení. Koncert houslového virtuosa Františka Ondříčka na klatovské radnici: „Malý zavalitý muž s tvrdě řezaným obličejem a hlavou zdobenou jakoby lví hřívou. (...) Mužný, vášnivý tón, hra neutápějící se nikdy v laciné citlivosti nebo ve zženštilé nasládlosti: hudba z něho proudila jako vřelá láva, překotně a nezadržitelně. (...) První tahy smyčce a ten malý, zázračný muž na pódiu, s bradou těsně přisátou k desce houslí, takže se zdálo, že nástroj je organickou součástí jeho těla, rostl do neslýchaných rozměrů, chvílemi mě zvedal k sobě, chvílemi tlačil k zemi, aby mě konečně povzneseného poznáním tolikeré krásy a zdeptaného vědomím vlastní nemohoucnosti vrátil zase každodenní skutečnosti.“

Do Prahy

Díky klatovským podporovatelům se nadějný houslista dostal na Pražskou konzervatoř. Psal se rok 1897 a bylo mu čtrnáct. Pražský hudební život tehdy tvořila především opera Národního divadla, nově Česká filharmonie (od roku 1896), ale také České kvarteto (od roku 1892), které do Talichova života později významně vstoupilo. Čemu se věnovali konzervatoristé na konci 19. století? „Se svými novými kamarády spolužáky jsme závodili nejen ve hře na housle, ale i ve hře v šachy a na kulečníku i v mladistvém řečňování. Milan Zuna, Jaroslav Křička, Jaroslav Kocian, Rudolf Karel a já – to byli ti rozhořčení mladí muži, kteří navštěvovali i universitní přednášky, četli Herbenův Čas, Emila Zolu, L. N. Tolstého a ovšem Dostojevského – co tu bylo látky k smrtelně vážným úvahám, pochybnostem, hned zase nadějím a radostem!“

Mladý konzervatorista Václav Talich měl hlavně málo peněz. Když se o svízelné finanční situaci svého žáka dověděl houslový pedagog Jan Mařák, zprostředkoval mu návštěvu u tehdejšího ředitele Pražské konzervatoře Antonína Dvořáka. Talich se tedy vypravil do Žitné ulice, kde Dvořák bydlel, a s rozechvěním zazvonil. Otevřela skladatelova dcera Magda. Talich vzpomínal, že pro něj v tu chvíli byla andělem, který zprostředkovává kontakt obyčejného smrtelníka s hudebním bohem. A tento anděl mu vyřídil, aby znovu přišel následujícího dne. „Druhého dne ocitl jsem se tváří v tvář onomu bohu... Byl už napřed připraven, a proto jeho bystré oči, které s oblibou zabodával do svých bližních, aby jim nahnal strach, byly tentokráte dobré a mírné. (...) Jednání nebylo dlouhé a výsledek se dostavil v několika dnech.

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni
Dvořák se za mne přimluvil u našeho největšího mecenáše Josefa Hlávky, s jehož paní jsem na zkoušku zahrál několik houslových sonát, a dostalo se mně stipendia, kterého jsem pak požíval až do konce svých konzervatorních studií.“ A ještě jedna dvořákovská příhoda z Talichova studentského života. I ona se vlastně dotýká závažných otázek finančních. S oblibou ji vždy vyprávěla Talichova dcera Víta: „Můj otec si vesele vykračoval Křižovnickou ulicí a pokuřoval doutník. Tu si povšiml, že na něho z druhého chodníku mává Antonín Dvořák. Přešel tedy k němu přes ulici a vyslechl napomenutí, aby nekouřil doutníky, ale raději viržinka. Poslušně chtěl rychle doutník uhasit a zahodit. Ale šetrný Dvořák nedovolil: ,Tenhle doutník ještě dokuřte, ale další už nekupujte!‘“

Kubelík versus Ondříček

V Talichových vzpomínkách najdeme také svědectví o velmi zajímavém uměleckém střetu. Souvisel s pozdější legendou české houslové hry Janem Kubelíkem, který se na koncertním pódiu v Praze „zjevil“ při svém absolventském koncertě na podzim 1898. „Bylo prostě ohromující, co ten osmnáctiletý mladíček na houslích svedl. Prováděl technickou akrobacii s tak naprostou dokonalostí, že my mladší konzervatoristé, sedající na schodech sálu v Rudolfinu, jsme marně čekali na sebemenší skřípnutí nebo selhání intonační, abychom našli ospravedlnění vlastní nedostatečnosti. Ten stroj prostě nikdy nevynechával, nikdy nezklamal.“ Kubelík publikum ohromil a rázem přezářil mnohé z velkých houslistů. Situace nebyla jistě snadná třeba pro jednačtyřicetiletého Františka Ondříčka, ke kterému – jak už víme – Talich vzhlížel s mimořádnou úctou. Jak se vypořádal se situací velké (a vlastně ohrožující) umělecké konkurence? „V té době František Ondříček zakolísal. Ale vzdát se – to nebylo v jeho povaze. Zabořil se do nového studia, pročistil a prosvítil kdekterý koutek své technické výzbroje, zbavil se nánosu umělecké rutiny, jakou nezbytně přináší dlouholeté, téměř každodenní veřejné vystupování v repertoáru celkem omezeném, a tohoto znovuzrozeného Fénixe jsem měl příležitost slyšet někdy v roce 1901 nebo 1902. Způsob, jakým tehdy zahrál slavný Mendelssohnův Houslový koncert, byl tak strhující, že dvorana bouřila jako moře, jehož hluk dozníval ještě na ulici. My, dospívající konzervatoristé, vypřáhli jsme koně z jeho vozu a v triumfálním průvodu jsme obdivovaného umělce vlastnoručně zavezli až do hotelu.“

Ševčíkova škola

Poslední rok svých studií každopádně strávil Talich u legendárního houslového pedagoga a Kubelíkova učitele Otakara Ševčíka. Talich se u něj učil především systému a metodě. A zároveň obdivoval věc, kterou velcí pedagogové vždycky dokážou. „Dovedl najít pro každý případ speciální lék, dovedl znamenitě zakrývat nedostatky svých žáků, ale dovedl také podtrhnout jejich přednosti. To ovšem mohl činit jenom ten, kdo nevycházel z nějaké předem určené teorie, kterou by násilně očkoval svým svěřencům, nýbrž muž, který především mluvil a jednal s živým člověkem a nacházel pro něho ten způsob výchovy, který jen právě jemu vyhovoval. Mluvívalo se často o zmechanizování

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 1 díl – Domov, učitelé a velikáni
jeho žáků. Ano, vychovával k dokonalosti technický mechanismus, protože ten mu byl předpokladem uměleckého rozvoje a v plném pochopení pro člověka usiloval o to, aby jeho žák dokončil technické školení dříve, než se začal komplikovat jeho duševní život. Řekl mi jednou docela lapidárně: „Pořádně hrát škály se musí mladý člověk naučit dřív, než se zamiluje.“ Talich ovšem vzpomíná, že nejzásadněji ho ovlivnila jiná část Ševčíkovy metodiky. Sám ji také později uplatňoval při studiu partitur: „...způsob, jak rozložit nejdůležitější pasáže na zcela jednoduché prvky, jichž součtem se takřka hravě dosahuje rozřešení problémů, které na první pohled se zdají téměř neřešitelné.“

Otakar Ševčík měl i pozoruhodnou „metodu“, jak motivovat žáky, což je jedna z kardinálních otázek pedagogiky... „Nechválíval téměř nikdy, a proto když někdy proklouzlo z koutku jeho úst suché: ,dobře‘, cítili jsme se vrcholně polichoceni. Tyto blahé chvíle byly však tak inkvizitorsky ničeny za ,černých pátků‘, kdy se člověk během půlhodinové lekce nedostal snad ani přes dva takty a slovní doprovod milovaného učitele z nás vyhnal i poslední špetku marnivosti a spokojenosti s tím, co už umíme. Tehdy jsme chodívali z jeho třídy v takové náladě, že nás Vltava přímo lákala, abychom tam hodili pouzdro i s houslemi. Zpravidla po takové hodině jsme pohodili svoje housle kdesi v koutě bytu a vyhýbali se na ně pohledět, neřku-li zahrát, ale pak se probudil zdravý vzdor a vůle ukázat našemu vychovateli, že přece jenom něco umíme, a s tím větším úsilím jsme se vrhli do nové práce. To bylo jistě jeho zámyslem, a proto nezřídka právě po takové bouřlivé hodině přišla náplast v příští hodině v podobě suchého: ,dobře‘, doprovázeného tichým úsměvem ztrácejícím se kdesi v hustém vousisku.“

Do Berlína

Otakaru Ševčíkovi svým způsobem vděčíme za to, že se z Václava Talicha stal dirigent. V roce 1903 se totiž dvacetiletý houslista ocitl v komorním souboru, který se spolužáky založili a značně ambiciózně nazvali Nové české kvarteto. Po absolutoriu všichni plánovali odjet do Ameriky a působit tam. Plán naštěstí „překazil“ Otakar Ševčík, když Talicha doporučil na místo koncertního mistra Berlínské filharmonie. Rok 1904, který v ní strávil, zásadně změnil jeho směřování. A vzpomínal na něj jako na nejkrásnější studijní i pracovní období svého života. To vše díky Arthuru Nikischovi, šéfdirigentovi Berlínských filharmoniků v letech 1895 – 1922. „Stačilo, že jsem poprvé zhlédl jeho zpívající ruce, jeho neobyčejně výrazný zjev, abych si uvědomil, že celá moje dosavadní cesta byla omylem. (...) Byl vybaven přírodou zcela mimořádně. Nevelké, dekorativní a elastické postavy, s nevšední hlavou, s hlubokýma, blouznivýma, zasněnýma očima a zejména s lehkou, tvárlivou dirigentskou rukou, jejíž krása musela naráz upoutat. Jsou to vnějšnosti? Snad. Ale jsou to vnějšnosti tím význačnější, poněvadž příroda mu je nesvěřila jako mrtvý kapitál, ale dala mu také schopnosti, jak s nimi správně zacházet. (...) V intimním kroužku uměleckého pokoje před zahájením koncertu býval veselý, družně naslouchající, aniž se sám zúčastňoval aktivně hovoru. Ale jakmile sluha orchestru ho upozornil na blížící se zahájení koncertu, tu prošel jeho tělem jakoby prudký záchvěv, jakési odpoutání a milý společník se náhle změnil ve velekněze. Kdo měl příležitost sledovat Nikische v oněch posledních okamžicích, předcházejících koncertnímu začátku, musil být dojat. Jak kráčel orchestrem, aby stanul u svého pultu, jak děkoval obecenstvu za uvítání, v tom se jevil trochu jako náměsíčník, chystající se k hovoru o onom světě. Pak se obrátil ke svému orchestru – pozdravil se nenápadným pohybem s každým jednotlivcem – přivřel na okamžik oči – a niterní obřad mohl začít. Taktovka se zvedla. Všechna ušetřená energie promítla se úvodním gestem, jež podle předpisu partitury zaburácelo hromem fortissima či roztouženým a vášnivým zpěvem, skvějícím se barvami všech poloh – hasnoucím případně v nejjemnějších dálkách.“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.