Nově vydané album dvou CD Václav Talich live 1939 , které prezentoval bývalý generální ředitel České filharmonie prof. Václav Riedlbauch na samém konci 113. sezony orchestru, je možno vnímat jako symbolickou tečku za jedním obdobím. Album vydané ve vlastní edici České filharmonie, vyšlo mimoto symbolicky v červnu 2009, právě sedmdesát let poté, co Václav Talich započal tradici festivalu Pražský máj.
Mezi druhým a dvacátým pátým květnem 1939 se v dusném ovzduší počátku Protektorátu odehrálo sedm koncertů Pražského máje s tak velikým ohlasem, že dva z nich musel Talich v červnu opakovat. Oba dodatečné koncerty byly přenášeny Českým rozhlasem, večer 5. června se Smetanovou Mou vlastí bylo možno slyšet kromě Prahy také v Brně, Ostravě, Paříži a Oslu. Koncert 9. června se vysílal navíc ještě do Dánska, Belgie, Itálie a Jugoslávie. V českých archivech leží programy, kritiky a plakáty, ale nikoli hudební záznamy. Donedávna by snad jen výjimečný pamětník mohl zavzpomínat na vypjatou atmosféru okolo prvního roku Talichova festivalu. Mohl by vyprávět, jak čtvrt roku po vpádu Hitlera do země publikum v hledišti Národního divadla po každé skladbě propukalo v mohutný potlesk a dokonce jako jeden muž povstalo a zazpívalo Kde domov můj. Vzpomínka jistě nahánějící husí kůži.
Ale občas se stane něco jako zázrak a tak si dnes můžeme poslechnout záznam z oněch dvou koncertů, které byly přenášeny rozhlasem. Jsou nejen dokladem doby národní tragédie, ale hlavně strhujícím snímkem umění Václava Talicha a jeho orchestru. Je to určitě interpretační vrchol právě šetapadesátiletého dirigenta, který spolu s 88 hudebníky (ČF byla posílená členy rozhlasového orchestru) sděloval prostřednictvím Smetanovy a Dvořákovy hudby své hoře, ale i odhodlání vytrvat proti nepříteli. Album obsahuje vše, hudbu, potlesk, zpěv i emocionálně pohnuté oznamování koncertu české hlasatelky. A jako bonus a propojení obou koncertních programů je zařazen i rozhlasový projev Václava Talicha z roku 1936, kde dirigent s láskou mluví o práci s Českou filharmonií. Je to mimořádný zážitek, slyšet mezi dvěma koncerty i vlídný hlas dirigentův. Kdo tehdy mohl tušit, jaký osud tomuto člověku po válce připraví Zdeněk Nejedlý?
Jak se vůbec stalo, že dnes držíme album v ruce? Nikdo přece o existenci snímku v Čechách nevěděl. Přes rozhlasové archivy se přehnala válka či pozdější necitlivé vyřazování starých nahrávek. Avšak v roce 1971 švédský muzikolog a publicista dr. Carl-Gunnar Åhlén při jedné ze svých mnoha cest po rozhlasových archivech si v Norsku poznamenal údaje o Talichových koncertech z června 1939. Byl to pouze rozhlas v Oslu, kde se snímek dochoval, unikl válečné vřavě a záznamy z pražských koncertů byly s tisíci dalšími v 70. letech přepsány na magnetofonový pás. Åhlénovi nebyla česká hudba cizí, Prahu navštívil poprvé už v roce 1966 a dokonce tehdy rozsáhle referoval ve švédském tisku o koncertech a představeních. Podobných historických záznamů ze světových archivů má ve svých sešitech tisíce. Až teprve s nástupem digitální techniky, která umožňuje staré, téměř nepoužitelné snímky vyčistit, se osud historických nahrávek, včetně pražské, probudil naplno.
V roce 2004 projevila jedna anglická firma zájem o neznámé snímky s Talichem a tehdy Åhlén začal jednat. Poté, co zdolal problém v podobě nehorázně vysoké ceny za práva od Norského rozhlasu, bylo možno přikročit k technickému zpracování zvuku. Snímek nachystal k vydání, i Česká filharmonie se těšila na prezentaci alba ke Dni České filharmonie 4. 1. 2007, leč marně. K vydání nedošlo. Až nyní vyšly vzácné a neznámé snímky přímo v edici České filharmonie.
Trochu nezvyklý osud nahrávky přináší sebou i mírně nezvyklou perspektivu zvenčí na Českou filharmonii a Talicha. Český posluchač možná nečeká detaily k nehudebnímu programu Mé vlasti, ale na druhou stranu dostává i text, bohatý na historické, srovnávací a technické podrobnosti, který je výsledkem pečlivé badatelské a vydavatelské práce. Další zajímavost a vlastně důvod, proč se snímek zachoval právě v Oslu, tkví v použití speciální dobové nahrávací techniky. Její popis i obrazová dokumentace se také nachází v obsáhlém, více než padesátistránkovém bookletu. Jedinou slabou stránkou publikace je podprůměrná jazyková kvalita českého překladu (V. Šefranka), místy bohužel i znejasňuje smysl věci. Proto, je-li to možné, doporučuji číst texty v anglické verzi!
Zvuk nahrávek je zpracován velmi citlivě, s úmyslem ponechat jakousi jemnou iluzi dobového rozhlasového přenosu. Zvuk, který před sedmdesáti lety cestoval z (nepříliš akusticky ideálního) prostoru Národního divadla prostřednictvím telefonních spojení až do vzdáleného Osla, se zachoval v překvapivě dobré kvalitě. Je radost poslouchat filharmoniky a přitom si uvědomovat, že tehdy, s Talichem, se utvářela ona specifická a obdivovaná interpretace zejména Smetanovy a Dvořákovy hudby, ve které – možná nevědomky – dnešní hráči pokračují a zdokonalují ji. Ale vedle čistě hudebního zážitku neunikne posluchač dalším emocím: v každém taktu cítíte, že v době velkého zoufalství je potřeba držet se krásy. Åhlén považuje tuto Talichovu nahrávku Mé vlasti za nejlepší ze všech čtyř existujících. I on cítí velkou dramatičnost chvíle a o Táboru a Blaníku mimo jiné píše: „Tato hudba statečně cení zuby a divoké vyvrcholení na konci vyvolává u publika absolutní národní nadšení.“ A až uslyšíte, jak naši (pra) dědečkové a (pra) babičky 5. června 1939 v publiku zpívají na závěr koncertu spontánně hymnu, půjde vám asi také mráz po zádech. Je to opravdu klenot v kolekci nahrávek České filharmonie.
