Byl uznávaným sólistou i členem řady komorních těles: Vlachova kvarteta, Českého noneta, souboru Ars rediviva, Smetanova tria. Přes čtyřicet let působí jako profesor pražské HAMU. Mezi jeho nejznámější žáky patří Václav Dvořák, Václav Hudeček, Vlastimil Kobrle, Petr Zdvihal, Radim Kresta, Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl, Miroslav Vilímec, Jiří Hurník, Pavel Frantl, Min Lee a mnozí další. Přes třicet let předsedal porotě Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. V roce 2003 ho prezident republiky vyznamenal Medailí Za zásluhy. Ač by profesor Václav Snítil (nar. 1928) mohl být právem pyšný muž, každé setkání s ním voní po lidskosti, vnitřní pravdivosti a skromnosti. Snad aspoň malý obláček té vůně dokáže na čtenáře přenést i tiskařská čerň.
Začněme od samého začátku. Jak se přihodilo, že jste se stal houslistou? Původně jsem měl být vojenským lékařem. Tuto kariéru mi připravoval můj otec. Ačkoli byl důstojníkem československé armády, byl také velkým básníkem a dobrým muzikantem. Hrál na několik nástrojů a patřil k zakladatelům Sokolské filharmonie v Hradci Králové – stočlenného amatérského orchestru, na jehož základech vznikla současná hradecká filharmonie. Byl mi velkým vzorem a příkladem, jak sám sebe vychovávat, jak řešit životní otázky, jak chápat umění v širokém záběru.
V kolika letech jste se začal učit hrát na housle? Nebyl jsem žádné zázračné dítě, hrát jsem začal až v osmi letech. Otec chtěl, abych uměl napřed číst, psát a počítat. Ale dělal jsem velké pokroky a za dva roky už jsem nastoupil do Sokolské filharmonie. Houslím jsem doslova propadl! Začal jsem chodit k paní učitelce Anně Serbouskové, vynikající hradecké učitelce, která mi perfektně postavila obě ruce. Pod jejím vedením jsem startoval rychle jako letadlo.
Jak jste se stal žákem Jaroslava Kociana? Můj otec i Kocian pocházeli z Ústí nad Orlicí, v dětství byli kamarádi a společně lezli přes plot k našemu dědečkovi na hrušky. A protože tatínek chtěl vědět, jestli jsem opravdu tak velký houslový talent, za jakého mě v Hradci všichni považují, nebránil tomu, aby si mě Kocian nezávazně poslechl. Kocian mě přijal velice vlídně a pozval mě následující týden na soukromou hodinu. Byl jsem nadšený! S něčím takovým jsem vůbec nepočítal. Organizačně to nebylo úplně jednoduché, protože se psal rok 1942 a byl jsem teprve v sekundě na gymnáziu. Po dlouhém vyřizování jsem ale nakonec dostal ve škole výjimku, každý pátek jsem směl zameškat vyučování a jet do Prahy na hodinu ke Kocianovi.
Jaký byl Jaroslav Kocian pedagog? Byl skoro jako můj druhý otec. Učil mě celých osm let zcela zdarma. Dával mi hodinu každý týden, žádné prázdniny neexistovaly. Pokládal jsem to za obrovskou poctu. Někdy dokázal být přísný, až člověka záblo, ale přesto každá lekce u něj byla nesmírně krásná. V době, kdy už byl těžce nemocen, měl zakázáno učit, protože se nesměl rozčilovat. Jenže zároveň nesměl vědět, že je tak nemocen, že nemůže vyučovat, a proto měl dovoleno učit pouze mě a Josefa Suka. Poslední, co jsem mu hrál, byla Bachova Partita. Plakal přitom dojetím, Bacha měl velice rád. Pak mi řekl, co mám do příště zlepšit. Jenže žádné příště nebylo. O jeho smrti jsem se dozvěděl na generálce České filharmonie. Chodíval jsem jako student poslouchat na balkon. Najednou byla zkouška přerušena a intendant orchestru něco oznamoval. Všichni se postavili a drželi minutu ticha. Tu mi došlo – Kocian! Bachovu Partitu jsem mu zahrál až v ústeckém kostele na kůru.
Studoval jste také hudební skladbu u Vítězslava Nováka. Proč právě u něj? Za to taky může Kocian. Jednou jsem mu přinesl ukázat své skladby a on mi poradil, abych to zkusil u Vítězslava Nováka. Novákova hudba mi byla vždycky velice blízká, tak jsem se vydal k němu do bytu a odvážně jsem zazvonil u dveří. Otevřela mi jeho paní, vzala si ode mě noty, ať se přijdu zeptat za týden. Za týden Novák moje sklady samozřejmě rozcupoval, jak se patří, ale pak jsem k němu chodil až do jeho smrti. Hodiny u něj patřily ke šťastným chvílím mého života.
K vašim nejvýznamnějším skladatelským pracím patří rekonstrukce Nonetu Rudolfa Karla. Jaké to je, skládat z dochovaných střípků celek nedopsaného díla? Musím začít trochu oklikou. Můj strýc Václav, s kterým jsem hrával dueta 
i v domácím kvartetu, byl vzácný člověk. Za německé okupace se zapojil do podzemního odboje. Teprve později jsem pochopil, proč se mnou často jezdil na kole na výlety po hradeckých lesích. Maskoval tím pravé poslání svých cest. Byl zatčen gestapem po jednom našem společném koncertě. Víckrát jsem jej neviděl. To byla moje osobní příprava pro pochopení díla Rudolfa Karla. Rudolf Karel začal na svém Nonetu pracovat na Pankráci a pokračoval po převozu do terezínského ghetta. Zapisoval si noty na záchodové papírky, které mi pak zapůjčil jeho syn, a z nich jsem skladbu rekonstruoval. Výsledek vyšel tiskem i s faksimilemi rukopisů. První věta byla téměř hotova, ale pouze v klavírní skice, dál jsem hodně domýšlel. Finále jsem musel v podstatě dopsat sám. Předtím jsem ale nahrál Karlovu houslovou sonátu a pečlivě prostudoval i ostatní skladby, abych pronikl do jeho skladatelského rukopisu.
Čemu dáváte přednost, sólové nebo komorní hře? Sólová hra byla moje láska. Vinula se jako stříbrná nit mým životem. Jenže když jsem začínal, nebylo možné „živit se“ pouze sólovým hraním. Nastoupil jsem tedy jako sekundista do Vlachova kvarteta – Vlach byl můj o několik let starší spolužák ze třídy profesora Pekelského na pražské HAMU – a zůstal jsem jím po čtvrt století. Vlachovo kvarteto vyhrálo například soutěž královny Alžběty v Belgii a po čase se stalo komorním sdružením Československého rozhlasu. Mimo to jsem byl také členem Smetanova tria, souboru Ars rediviva, posléze jsem byl jmenován uměleckým vedoucím Českého noneta. Bylo toho hodně a jedna práce obohacovala druhou.
Jak velkou roli hraje u hráčů v komorním tělesu vzájemné přátelství, naladění na stejnou názorovou vlnu? Hra v komorním souboru vyžaduje absolutní nesobeckost, což se ne vždycky bezezbytku povede. Jistěže se občas projevily ponorkové pocity, když jsme byli třeba čtyři měsíce na zájezdě, ale to je zcela běžná věc. Vždy však musí platit: Jeden za všechny a všichni za jednoho!
Na začátku své kariéry jste byl zaměstnán i v činoherním orchestru Národního divadla. Vídal jste „zblízka“ největší herecké hvězdy. Kdo vám utkvěl v paměti? To bylo v době Jaroslava Ponce, kdy mělo Tylovo divadlo svůj vlastní orchestr, který obstarával hudbu k činoherním inscenacím. Prožil jsem tam ty nejkrásnější časy. Vzpomínám na Vlastu Matulovou, Marii Glázrovou, Štěpánka, Pivce, Peška, Smolíka. Když hráli Štěpánek a Pivec Othella, to bylo něco znamenitého! Já z těch představení ani neodcházel, i když už jsem si svoje odehrál. Seděl jsem v orchestřišti a sledoval, co se děje na jevišti. Zajímalo mě, jak se třeba třicátá repríza liší od premiéry. Někteří herci hráli pořád stejně, ale třeba pan Pešek na roli pracoval s každou reprízou. Pan Štěpánek mě pokaždé překvapil, hrál inspirovaně, nepředstíraně, životně. Ale nebyla to improvizace, jeho herectví se neustále proměňovalo a vyvíjelo. Bylo to nesmírně poučné.
Ve výčtu vašich žáků najdeme spoustu slavných jmen, interpretů úspěšných u nás i v zahraničí. Na koho z nich vzpomínáte nejraději? Zásadně nikoho nejmenuji. Navíc ze zkušenosti vím, že nelze klást vždy rovnítko mezi slova nejznámější a nejlepší. Zmíním se pouze o svém prvním absolventovi, byl to Chilan Abraham Bravo Sasso, který po skončení svých studií zvítězil v konkurzu na koncertního mistra v Mannheimu. Všem žákům jsem se věnoval stejně a choval jsem se k nim jako starší a zkušenější přítel. Chtěl jsem z nich vychovat umělce v tradici svých vzorů a názorů. Po stránce hráčsky odborné se mi to podařilo, ale když opustili školu, stanuli na křižovatce praktického života a vyvíjejí se každý pochopitelně právem v souladu se svým osobnostním založením.
Metod, jak vyučovat hru na housle, je mnoho. Dá se říct, která je ta správná? Metoda prahnutí po největší dokonalosti, jinak to neumím říct. Kocianova zásada byla: Dokud neumíš dva tóny, neuč se třetí. To jsem slyšel každý den. Ale zároveň mě učil samostatně tvořit a přistupovat ke hře s pokorou. Dnes jsou mladí houslisté už ve velmi nízkém věku perfektně technicky připraveni. Technika je zajisté důležitá, ale pro mě je ještě důležitější, zda ze hry cítím dobré muzikanty s boží jiskrou. Stále vycházím z názoru minulého století, kdy byl na prvním místě autor, nikoli interpret. Interpret musí ctít záměr autora a nepředělávat si ho svévolně podle svého výkladu anebo – to je ještě horší a doslova nemorální – podle svých technických možností.
Po léta jste předsedal uznávané mezinárodní houslové soutěži, která nese jméno Jaroslava Kociana. Jak se díváte na soutěže jako takové? Ten úkol jsem vzal z úcty a vděčnosti ke Kocianovi, přestože soutěže obecně vůbec nemám rád. Skoro je nenávidím, zvlášť když jsem svědkem některých až nechutných konkurenčních bojů. Víc než na soutěžení jsem vždy myslel na poctu Jaroslavu Kocianovi. Chtěl jsem se mu odvděčit za to, jak se mi po léta nezištně věnoval. Dnes jsem pouze čestným předsedou a vedení poroty jsem předal svým nástupcům.
Je pro vás těžké přestat koncertovat, odejít takzvaně na odpočinek? Říká se, že největší umění je včas přestat. I když mě ještě přemlouvají, abych hrál, už nechci. Nebylo by to stoprocentní a to nemůžu dopustit. Mé rozhodnutí není tak těžké, protože mám velkou rodinu, kde téměř každý na něco hraje. Syn Jan je úspěšný operní dirigent v Opavě, jeho žena je koncertní pianistka, jejich dcera má vedle hudebních i jazykové schopnosti. Například přeložila libreto Smetanova Dalibora do japonštiny pro plánované uvedení této opery v Japonsku. Naše dcera Helena je rovněž koncertní pianistka, šťastně se provdala za mezinárodně uznávaného violoncellistu a laureáta Čajkovského soutěže Daniela Veise. I jejich děti jsou výborní hudebníci – vnučka violistka, vnuk violoncellista, laureát mezinárodních soutěží. Třetí vnuk má pro změnu výtvarné nadání. Vnoučata založila kvarteto a proti mé vůli si dali jméno Snítilovci. Napřed jsem se bránil, ale pak jsem si řekl, že kdyby náhodou přestali hrát, tolik by se toho nestalo. Horší je, když si někdo dá slavné jméno, a pak se mu nevede. To je skoro trapné. Dneska se už těžko hledá vhodné jméno pro kvarteto. Všechno už tu bylo, a tak se kvarteta pojmenovávají podle hvězd na obloze a podle řeckých bohů.
Co je pro vás v životě pevným bodem, o který se můžete vždycky opřít? Pravým „centrem securitatis“ je pro mne moje žena. Vždy byla o krůček přede mnou, usměrňovala mě a díky své víře v absolutno a pravdu mi na všech životních křižovatkách pomohla najít správnou cestu. S důvěrou se spoléhám na její intuici. V době mých dlouhých koncertních zájezdů ležela veškerá tíha zodpovědnosti za rodinu na ní. Ona měla zásadní vliv na výchovu našich dětí a byla vždycky ochotná obětovat svůj čas ve prospěch druhých. V dnešní době by se moje slova mohla zdát trochu archaická, přesto jsem přesvědčen, že dělá velkou chybu ten, kdo podceňuje význam spořádané rodiny. Jedině ta poskytuje dětem bezpečné zázemí naplněné láskou a pomáhá v nich rozvíjet jen ty nejlepší vlastnosti. Kdybych to přirovnal k hudbě, měla by každá rodina být komorním souborem, kde všichni musejí „hrát“ tak, aby výsledkem byla hudba krásná a harmonická. Je třeba si stále uvědomovat nezbytnost a hodnotu poctivosti, tolerance, ohleduplnosti a nesobecké lásky.
Oslavil jste osmdesáté narozeniny. Když se tak ohlédnete zpátky, nezalitoval jste nikdy, že jste se upsal hudbě? Ne, nikdy! Já bych nemohl nic jiného dělat. A kdybych se znovu narodil, byl bych zase muzikantem.
