úterý, 17. prosinec 2013

Václav Neumann - Let sedmdesátých

Napsal(a) 

Václav Neumann - Let sedmdesátých Václav Neumann - Let sedmdesátých

Vydavatelství Supraphon vydalo vloni album, v němž je poprvé na kompaktních discích prezentován vůbec první český komplet symfonií Antonína Dvořáka, pořízený v první polovině 70. let minulého století pod taktovkou Václava Neumanna . Zdálo by se, že se jedná o běžné pokračování v nekonečné digitalizaci zbývajících analogových snímků, které se jí doposud nedočkaly a nezaslouží si upadnout v zapomnění. Ve skutečnosti jde o projekt svým významem vybočující z dosavadní řady.

Postupná úprava a reedice nahrávek vzniklých v dobách ještě před nástupem této techniky záznamu zvuku (počátkem 80. let minulého století) je práce na dlouhá léta. Leckdo se mylně domnívá, že vše zásadní na CD už vyšlo. Při pohledu do katalogů hudebních vydavatelství však zjišťujeme, že jsou tam stále ukrývány poklady, dnes už takřka zapomínané. Je pochopitelné, že velký prostor dostaly stařičké, umělecky velmi zajímavé nahrávky z dob dřívějších, ve velké míře ty, jež se například neobjevily ani na vinylových LP-deskách a znali je pouze majitelé předcházejících rozbitných nosičů na 78 otáček. S nástupem digitalizace se vydavatelé snažili znovu realizovat (mnohdy se stejnými interprety) skladby již dříve natočené a interpretačně mimořádné. Příkladem jsou nové Karajanovy komplety Beethovenových a Brahmsových symfonií, u nás pak soubory Neumannovy s Dvořákem z let osmdesátých. Po letech se dospělo k poznání, že digitální nahrávání je pouze prostředkem – cílem zůstává umělecký výsledek. Jinými slovy: nádherně znějící nahrávky často umělecky nepřekonaly ty starší, pořízené analogově. Není účelem zjišťovat příčiny – ty spočívají ve sférách uměleckých. Konstatujme pouze, že je dobře, přistoupil-li Supraphon k připomenutí těchto starších filharmonických snímků s Václavem Neumannem. Neumannovy novější nahrávky z let osmdesátých mají sice rovněž špičkové parametry, avšak nejednou jsou podrobovány nelítostným kritickým soudům.

Nejen Ančerlova éra, ale i Neumannova léta sedmdesátá (po jeho nástupu do čela České filharmonie) znamenala pro náš první orchestr velmi šťastné a úspěšné období. Škoda že se na ně dnes poněkud zapomíná a spíše se objevují výhrady. Těch ale nebyl ušetřen ani Karel Ančerl. V interpretaci novodobé tvorby byla Ančerlova filharmonie skutečně špičkovým světovým orchestrem. U jeho romantiků někdy vadil přílišný pragmatismus a strohost – absolutní protiklad koncepcím Talichovým (leccos naznačuje i jeho nahrávka Novosvětské symfonie či zvukový záznam Slovanských tanců z někdejšího australského turné). V Neumannově příchodu koncem roku 1968 byl spatřován jakýsi „talichovský“ návrat k hlubším, citově niternějším výkladům. Přicházel od šéfovského pultu lipského Gewandhausorchestru, který opustil na protest proti vstupu spojeneckých vojsk v srpnu 1968. Tam zazářil svými nastudováními a nahrávkami Mahlerových symfonií, ale rovněž i pozoruhodným dodnes vysoce ceněným snímkem Mé vlasti . U nás doma byl známý spíše z novodobější tvorby – nahrávka Janáčkovy Lišky Bystroušky získala například na počátku 70. let prestižní světová gramofonová ocenění, výtečná byla i jeho teprve nedávno na CD vydaná nahrávka Výletů pana Broučka , na kterou pan dirigent až do své smrti rád vzpomínal. Z množství mimořádných uměleckých počinů vzpomeňme alespoň na strhující provedení Honeggerovy Jany z Arku na Pražském jaru v roce 1964 ve Svatovítské katedrále s rozhlasovými tělesy a s garniturou českých pěvců a herců.

Václav Neumann - Let sedmdesátých Václav Neumann - Let sedmdesátých

Už ve své preambuli při nástupu na šéfovské místo v České filharmonii Václav Neumannuvedl, že se chce soustředit především na Dvořákovu tvorbu a usilovat o její natáčení. V té době byl počet titulů v dvořákovské diskografii našeho tehdy jediného vydavatelství Supraphon velmi omezený! Na rozdíl od zahraničí u nás například ještě neexistoval komplet všech devíti symfonií s jedním orchestrem a jedním dirigentem, zatímco úspěchem se tehdy již těšil první a prozatím jediný český beethovenovský cyklus (s dirigentem Paulem Kletzkým). Neumannova pozornost Dvořákovi byla přijata s velkými sympatiemi. První slibnou vlaštovkou byla deska s drobnějšími skladbami (Scherzo capriccioso, Symfonické variace, Nokturno H dur) natočená sice v roce 1968, ale avizovaná členům Gramofonového klubu ještě dříve, než kdokoliv tušil, že se Václav Neumann stane filharmonickým šéfem. Po svém nástupu ihned začal svá předsevzetí plnit. A výsledky byly velmi příjemné! Nejprve Supraphon vydal (v koprodukci s firmou Teldec) dvoudeskové album se Slovanskými tanciČeskou suitou . Krátce nato následovala (rovněž s Teldecem) nahrávka všech tři Slovanských rapsodií a symfonické básně Holoubek . Je zajímavé srovnávat tyto Neumannovy nahrávky Slovanských tanců z počátků sedmdesátých let s digitálním snímkem v letech osmdesátých. Na tom novějším je vše dokonalé a vyvážené, snímek má nádherný zvuk. Z orchestru však cítíme rutinu, usazenost, bez potřeby přicházet s něčím novějším a propracovanějším. U první nahrávky nacházíme mnohá místa propracovanější, v lyrických pasážích skutečně až talichovská. A v podobném slova smyslu lze hovořit o zmíněném kompletu symfonií. Je dobře, že se Supraphon nyní rozhodl nabídnout onen starší snímek, který ač zvukově zdaleka ne tak průzračný jako komplet z 80. let, zachycuje filharmonii v jedinečné umělecké konstelaci, umožňující jí zahrát Dvořáka s nezaměnitelnou vitalitou a především s příkladnou stylovostí. Je to jako u Karajana – jeho nejlepší a nejstylovější Beethoven je ten první, ze šedesátých let! Velkou pozornost v prvním Neumannově kompletu budily nahrávky raných symfonií, konkrétně prvních čtyř. Ty již sice byly dříve natočeny Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, 1.2. symfonie však pouze mono. Pod nimi je shodou okolností podepsán také Václav Neumann, který byl počátkem šedesátých let dirigentem FOKu. Výjimku tvoří pouze 3. symfonie , kterou natočil šéf FOKu Václav Smetáček (ovšem způsobem nepřekonatelným, jak jsme se mohli v nedávné minulosti přesvědčit díky reedici na CD). Nové filharmonické nahrávky Václava Neumanna však byly zajímavé v neposlední řadě také tím, že v podání jednoho orchestru a dirigenta bylo možno perfektně sledovat skladatelův vývoj v tomto žánru. Snad nejvýše je možno hodnotit symfonie šestou a osmou, k nimž měl Neumann zvláště bytostný vztah. V případě osmé šlo dokonce o vůbec první českou nahrávku ve stereofonní verzi! Celkové uchopení, stavějící především na velkých celcích, přináší Dvořáka navzdory desítkám ba stovkám novějších nahrávek stále referenčního! Je zajímavé, že už obtížněji je možné se tak jednoznačně vyjádřit k nahrávkám, které album devíti symfonií doplňují. O Symfonických variacích netřeba pochybovat. I erbenovské symfonické básně natočené v roce 1977, se dočkaly snímku vyzařujícího typicky filharmonickým nasazením a jadrným šťavnatým zvukem našeho prvního orchestru. Pravda, více dramatičnosti a výraznější škály by zde neškodilo, ve srovnání s hudebně plnokrevnými dramatickými snímky Talichovými a Chalabalovými je to příliš akademické. Polemiku by mohl otevřít cyklus předeher V přírodě , KarnevalOthello . Zde je hudební obraz oproti ostatním nahrávkám (Talich, Ančerl, v rozhlase Krombholc) nápadně jednotvárnější, méně zajímavý. Navíc máme-li být skutečně důslední, nelze přeslechnout menší problémy zvukové (výrazně, místy až nepříjemně vyčnívající dechové instrumenty), což pochopitelně může být věcí tehdejší zvukové režie. To jsou ale už nahrávky z roku 1980, kdy se filharmonie začala proměňovat do podoby zvukově dokonalého univerzálního ansámblu, ovšem se snižující se specifičností. Byl to jev, který byl patrný na celé světové koncertní scéně. Orchestry bylo stále obtížnější identifikovat pouhým uchem.

Václav Neumann - Let sedmdesátých Václav Neumann - Let sedmdesátých

Do té doby Supraphon s filharmonií pořídil ještě několik velkých projektů, na které se vzpomíná dodnes a jež patřily k nejvýznačnějším v dosavadní historii orchestru. Patří mezi ně Neumannovy nahrávky Šostakovičových symfonií č. 79 a především komplet symfonií Bohuslava Martinů, ve světě velmi uznávaný. Šostakovičova Leningradská byla v té době známá z dodnes těžko překonatelné nahrávky Karla Ančerla, pořízené koncem 50. let ještě v mono-verzi, ale přesto strhující jak celkovou architektonicky dokonale propracovanou koncepcí, tak technickou virtuozitou celých nástrojových skupin. Neumann více zdůraznil lyrické prvky – v pomalé větě nezapřel, že mu je blízká hudba Gustava Mahlera, kterou natáčel v Lipsku a je podepsán pod prvním českým kompletem.

Za cyklus symfonií Bohuslava Martinů, dokončený v roce1978, obdržel Supraphon dodnes vůbec nejvyšší počet prestižních světových ocenění. Avšak v prvé řadě konečně odstranil bílé místo v nahrávkách základních děl novodobé české hudby. Řadou cen ověnčená Ančerlova nahrávka Symfonických fantazií ještě z dob mono-nahrávek a první symfonická nahrávka stereo – 4. symfonie s mladým Martinem Turnovským vzrušovaly představou, jak dobré by bylo mít celý komplet. Karel Ančerl Martinů dával na svých koncertech. Jejich rozhlasové záznamy budí lítost, že komplet na desky nepořídil už on. Jsou strhující svou dynamičností a celkovým nasazením. Neumannova nahrávka byla ovšem činem skutečně epochálním, neboť poprvé světu představila symfonie Bohuslava Martinů v celém kompletu a do budoucna inspirovala mnohé další dirigenty ve světě k novým nahrávkám. Mnohé z nich jsou oproti Neumannově pragmatičtější, ve zvuku možná efektnější – a to v celé dynamické škále. Je otázka, jak vlastně Martinů hrát – zda s vnitřní citovostí či jako velkolepé novodobé partitury, jimž „romantizované“ hledisko spíše škodí. Neumann volil ono hledisko první a to ani po letech nezestárlo, naopak v dnešním rozbouřeném a mnohdy cynickém světě dokazuje svou platnost!

Václav Neumann - Let sedmdesátých Václav Neumann - Let sedmdesátých

Není možné jmenovat na tomto místě dlouhou řadu jednotlivých nahrávek s díly dalších skladatelů, jež Václav Neumann pořídil v 70. letech. Přesto do tohoto období spadá počátek projektu, který je dodnes významným českým příspěvkem do mahlerovské diskografie. Jak již bylo řečeno, několik velkých symfonií Gustava Mahlera vzniklo už pro label Eterna, v době Neumannova působení v čele Gewandhausu. V České filharmonii postupně natočil Mahlera celého a vzniklo tak album, které ještě v době totality evokovalo zájem o hudbu tohoto skladatele u lidí, kteří se vážnou hudbou nezajímali. V našem sledovaném období vznikly nahrávky symfonie první (1979), páté (1977), šesté (1979), sedmé (1978) a Adagia z desáté (1976). V době, kdy ještě Neumann nebyl šéfem Filharmonie, natočil s Věrou Soukupovou Mahlerovy písně. Zbývající symfonie byly pořízeny již digitálně. Také ony se objevily nejprve na jednotlivých nosičích – v celém albu byly vydány nejprve na LP. Komplet na CD se objevil na českém trhu paradoxně až v roce 2005, kdy už byla nabídka podobných projektů ze světa obrovská. I přes tento handicap se však Neumannův komplet vepsal do povědomí. Sehrál velkou úlohu poznávací a dodnes na něho nedáme dopustit, byť umělecky se beze zbytku nevyrovná nejlepším světovým kreacím (Kubelík, Bernstein, Abbado, Chailly ad.) a co do výrazové různorodosti a intenzivního nasazení orchestru jako celku ani starším nahrávkám Ančerlovým (jde o 1. a 9. symfonii) .

Vraťme se na závěr ještě k vydanému Neumannovu dvořákovskému albu, které inspirovalo k napsání těchto řádků. I při vší radosti z jeho realizace musíme konstatovat, že co do úplnosti zůstalo na poloviční cestě. Důvod je vcelku pochopitelný. Další nahrávky vyšly jednotlivě a vzhledem k stále vysokým cenovým relacím úplně kompletní album Dvořákových orchestrálních skladeb s Václavem Neumannem by se jistě prodávalo mnohem obtížněji. Pokud ovšem přihlédneme k světovému trendu, je to škoda a musíme přiznat, že z hlediska edičního takováto kompilace poněkud ztrácí na svém významu. V každém případě mrzí, že v Neumannově archivu ze 70. let stále čekají na digitalizaci zmíněné výtečné Slovanské tance a  Slovanské rapsodie. P okud bychom chtěli mít Neumannova Dvořáka celého, museli bychom kromě těchto titulů ještě v albu mít Českou suitu, Scherzo capriccioso, houslový a violoncellový koncert a předehry Můj domov a  Husitská, z let osmdesátých pak jistě ještě koncert klavírní (s Rudolfem Firkušným!), Suitu A dur a snad i kompletní Rusalku. To jsou dnes jistě zbožná přání, v budoucnu však jistě reálná!

Vybraná CD zmiňovaná v textu:

Dvořák: Symfonická díla (Symfonie – komplet, symfonické básně a předehry, Symfonické variace), SU 4090-2 (8 CD) • Dvořák /Česká filharmonie a Neumann (Česká suita, Husitská, Můj domov, Nokturno h moll, Scherzo capriccioso, SU 3818-2 • Dvořák Slovanské tance (1972), Warner: 0927 48999 2, ed. Apex • Dvořák: Slovanská rapsodie č. 1 D dur, v rámci alba Fučík Entry of the Gladiators; Famous Marches and Waltzes, Warner: 0927-48752-2, ed. Apex • Mahler: Symfonie č. 1–9, 10 – Adagio, SU 3880-2 (11 CD) • Martinů: Symfonie (1976–1978), SU 11 0382-2 013 ( 3 CD) • Šostakovič: Symfonie č. 7 Leningradská, SU 11 0723-2.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.