O myslivečkovském velkofilmu, nové sezoně i o novém pražském chrámu umění, který snad jednou vznikne, s dirigentem, cembalistou a ředitelem dvou špičkových uměleckých souborů.
Václave, na počátku našeho rozhovoru se vrátím do blízké minulosti. Jaké místo v tvém srdci má film Il Boemo, kterému jsi věnoval hodně času a sil? Žádnému jinému projektu jsem se nevěnoval po tak dlouhou dobu jako filmu Il Boemo. Je to již více než deset let, kdy za mnou přišel režisér Petr Václav s dotazem, co si myslím o hudbě Josefa Myslivečka a jestli bych se nechtěl projektu zúčastnit. Tehdy jsme připravovali provedení opery Olimpiade stejného autora, a tak mi další myslivečkovská výzva dávala smysl a na nabídku jsem kývnul. To jsem ovšem netušil, na jak dlouhou trať to bude běh. Spolupráce na filmu byla pro mě zcela nová a skvělá zkušenost, kdy umělecké dílo vzniká v podstatě z naprostého vakua. V hudbě jsme zvyklí, že máme v ruce partituru, kterou je nám vytyčen jistý rámec, ve kterém se pohybujeme a bavíme se o její interpretaci. Ve filmu však je na začátku pouze idea a nikdo netuší, jakého tvaru ona idea nabyde. Když jsem pak po deseti letech seděl v sále na filmovém festivalu v San Sebastianu na mezinárodní premiéře filmu a 1800 lidí aplaudovalo výsledku práce, na níž mám podíl, bylo to velmi emocionální…
Hlavní koncertní řada Collegia 1704 se odehrává v Rudolfinu. Před lety jsi se mi svěřil, že financovat tak prestižní projekt je stále těžší a že jej dotujete z práce v cizině. Jak to bylo vloni, jaká je ekonomická predikce letošní sezony? Zvlášť v tak podivné době. Situace se příliš nezměnila. Bez našich aktivit v zahraničí by koncerty Collegia 1704 v Rudolfinu nebyly a poměr veřejné podpory a našeho samofinancování zůstává přibližně stejný. Covidová doba navíc přinesla řadu nejistot a jednou z nejpalčivějších otázek bylo, jestli se publikum vrátí do koncertních sálů a divadel. Je zajímavé sledovat, jak v jednotlivých zemích zareagovalo publikum rozdílně. Zatímco například v Německu publikum obtížně hledá cestu zpět za živým uměním a pořadatelé bojují s velkým úbytkem abonentů, u nás je situace spíše opačná. Naše publikum na nás nezapomnělo a vrací se v ještě hojnějším počtu než před covidem. Prodané vstupenky znamenají pochopitelně nezanedbatelný ekonomický přínos, ale snad ještě důležitější je morální podpora, kterou pro nás zájem publika představuje.
Listopadová poslední mešní kompozice Jana Dismase Zelenky bude možná pro posluchače objevem. Je to skutečně vrchol jeho kompozičního života? Zelenkova hudební řeč je velmi originální a rozpoznatelná. Je jen málo skladatelů, jejichž rukopis poznáte po pár taktech a Zelenka mezi ně patří. Přesto prošel jeho hudební jazyk velmi dramatickým vývojem a Zelenkova Missa Omnium Sanctorum stojí na jeho vrcholu.
Nestojí však na onom vrcholu sama. Na sklonku svého života od druhé poloviny 30. let Zelenka radikálně zredukoval bohatství instrumentace svých děl a svůj instrumentář omezil na použití smyčcových nástrojů skromně doplněných dřevěnými dechovými nástroji. Slavnostní obsazení s trumpetami, hornami a tympány v Zelenkových pozdních dílech nenajdeme. Jako by však Zelenka to, co ubral na vnější okázalosti, vložil do vniřní kompoziční rafinovanosti a emocionální naléhavosti. Missa Omnium Sanctorum je posledním opusem z cyklu šesti posledních mší Six missae ultimat, z nichž dnes známe první dvě mše a mši šestou. (Missa Dei Patris ZWV 19, Missa Dei Filii ZWV 20 a Missa Omnium Sanctorum ZWV 21 – pozn. red.) Pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, zda cyklus zůstal nedokončen nebo se třetí, čtvrtá a pátá mše ztratily. Každopádně je Missa Omnium Sanctorum nejen závěrečnou kompozicí cyklu, ale také posledním Zelenkovým zhudebněním textu mešního ordinária. Pozoruhodné také je, že Zelenkovy poslední mše nebyly pravděpodobně provozovány v Drážďanech v rámci bohoslužby. Na přelomu 30. a 40. let 18. století byla již zcela zřejmá tendence v drážďanském katolickém kostele výrazně zkrátit podíl hudby při bohoslužbách. Neobvyklý rozměr Zelenkových kompozic nahrává hypotéze, že se jedná o jakousi osobní zpověď tvůrce a jeho labutí píseň.
Předpokládám, že adventní koncert duši potěší… Bude věnován tvorbě Antonia Vivaldiho a skladatelům, kteří se v zaalpských zemích hlásili k jeho odkazu nebo byli jeho žáci. Nejvýznamnějším centrem pěstování Vivaldiho hudby mimo Itálii byly bezesporu Drážďany a koncertní mistr drážďanského dvorního orchestru a nejlepší německý houslista své doby Johann Georg Pisendel byl Vivaldiho žákem a se svým učitelem udržoval čilé kontakty. Pisendel pořizoval opisy Vivaldiho děl pro potřeby svého orchestru a také je příležitostně aranžoval a přizpůsoboval drážďanskému vkusu. Vivaldi také několik koncertů pro slavný a bohatě obsazený drážďanský orchestr zkomponoval a opatřil je titulem Concerti per l’orchestra di Dresda. Ve virtuózním Vivaldiho motetu Laudate pueri RV 601 navíc vystoupí německá sopranistka Mirella Hagen, kterou znají naši posluchači jako Morganu z brněnské inscenace Händelovy Alciny.
Proč dostal únorový koncert název Apoteóza tance? Nabízel by se audiovizuální koncept večera. Richard Wagner označil Beethovenovu Sedmou symfonii obdivně jako apoteózu tance a právě Sedmá je na programu únorového koncertu. Vedle tohoto slavného díla však zazní další dílo vrcholného vídeňského klasicismu, a sice Haydnova Symfonie č. 98 B dur – šestá z dvanácti tzv. londýnských symfonií. To je naprosto úžasné dílo! Daleko méně známé než jakákoliv Beethovenova symfonie, ale v kompozičním mistrovství si s Beethovenem rozhodně v ničem nezadá. Nesmírně originální hudba plná moudrosti zralého mistra, ale i humoru a odvahy experimentovat.
Kromě koncertů v Rudolfinu jste připravili projekty ve vašem domovském vršovickém Vzletu. Jaká bude koncepce tohoto cyklu? Považuji za důležité, že hudebníci spolupracující s Collegiem 1704 spoluúčinkují též v řadě dalších komorních projektů a ansámblů. Rozhodli jsme se poskytnout scénu Vzletu právě těmto uskupením a představit aktivity našich muzikantů v plné šíři. Věřím, že i pro publikum je zajímavé vidět známé tváře ve velmi různorodém repertoáru v rámci komorních projektů, které vznikly z iniciativy samotných hudebníků a nesou také jejich umělecký podpis.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2022.
