sobota, 17. březen 2012

V Ostravě a s úsměvem na rtech

Napsal(a) 

V Ostravě a s úsměvem na rtech, foto SHF V Ostravě a s úsměvem na rtechfoto: SHF

Igor Františák • narozen 19. 11. 1974 • vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu u Valtra Vítka • bohatá koncertní činnost se specializací na hudbu barokní a soudobou • odborný asistent klarinetové a komorní hry na Ostravské univerzitě • spoluorganizátor a lektor Mezinárodních klarinetových kursů v Ostravě • ředitel, dramaturg a organizátor Svatováclavského hudebního festivalu • dramaturg Cyklu komorních koncertů v Českém rozhlase Ostrava • dramaturg koncertního cyklu Čtvero ročních období • otec tří dětí, workoholik a milovník dobrého vína

Za jakých okolností ses rozhodl organizovat Svatováclavský hudební festival? Myšlenka se rodila dlouhou dobu. Nejdříve jsem mapoval kulturní situaci na Ostravsku. V koncertní sezoně vystupovala jen Janáčkova filharmonie Ostrava a byl tady Janáčkův máj. Navíc kolem roku 2000 jsem se podílel na mnoha projektech jako klarinetista. Stále častěji jsem tak přicházel do kontaktu s umělci z regionu i z celé republiky. Mluvil jsem s nimi o koncertech, o jejich produkci, odezvě a z těch debat vyplynulo organizování koncertů v kostelech. Jako hráč jsem měl dobrou zkušenost se sakrálními prostory z Francie, Rakouska, Německa a Skandinávie. Doslova mě tam z té akustiky a atmosféry mrazilo. V Čechách máme málo koncertních síní s dobrou akustikou, o důvod víc jít do prostoru, kde to jiskří. Zařadit festival na podzim, to mělo svou logiku. Nic moc se v moravskoslezském kraji v oblasti hudby v této době nedělo a kostely byly ještě vyhřáté z léta. Ta myšlenka se začala rozrůstat do gigantických rozměrů. Určil jsem si jako hlavní body dva svátky 28. září a 28. října a tento prostor jednatřiceti dnů jsem chtěl vyplnit koncerty, což se mi podařilo hned od prvního ročníku. Bylo to ale velmi divoké, i když jsem měl velkou radost, že to široká veřejnost skvěle přijala. Umělci například podpořili festival tak, že někteří z nich vystoupili zadarmo. Už první ročník v roce 2004 byl důstojnou přehlídkou komorních souborů až po velké oratorní skladby. Hned poté jsme začali přemýšlet o tom, aby další ročníky měly jistou dramaturgickou logiku, abychom rok po roce kompletovali určitá díla a udělali tak maximum pro naše návštěvníky. Zatím se nám to snad daří. Provedli jsme například všechna Dvořákova vokálně-instrumentální díla, rozsáhlé skladby Zelenky, Bacha a Händela a řady dalších autorů.

Není samozřejmostí, že muzikanti chtějí a umí věci organizovat. Buď tě to muselo přitahovat, nebo sis možná řekl, že to, co si člověk neudělá sám, to nemá. To je přesné. Jak dlouho je tomu po sametové revoluci! Očekávali bychom, že řada institucí včetně velkých agentur bude opravdu na špičkové úrovni. Pravda je, že mladí interpreti to mají velmi komplikované, aby vůbec prorazili. A těch málo agentur, které zastupují mladé lidi, jich nabraly kvanta. Mně více vyhovuje osobní kontakt, tedy malá agentura, která zastupuje například tři instrumentalisty, jeden komorní soubor, dirigenta a věnují se jim naplno. Tady se dá mluvit o spolupráci, ne o byznysu. Nerad používám slovo kupčení nebo obchodování s umělci, ale tak to někdy skutečně je. Vím, že ve finále jde o obchod, ale může to být kultivované. Pokud agentury chtějí hodně a rychle vydělat, tak ty mladé lidi, zejména zpěváky, úplně zničí. Neohlížejí se nalevo napravo.

Také proto jste založili v roce 1998 vlastní uměleckou agenturu? Ano a snažili jsme se to dělat jinak. V naší agentuře Presto, kterou vedu se svou ženou Halinou, umělci vědí, co od nás mohou očekávat. Fungují tady osobní kontakty. Zastupujeme například Jiřího Vodičku, Petra Nouzovského, ale taky ansámbly, se kterými vystupuji, například Stadlerovo klarinetové kvarteto či fenomenálního klavíristu Mateje Arendárika. Jedná se spíše o okruh kolegů a přátel. Až po vzniku Presta vznikla myšlenka festivalu, ale nechtěl jsem ji uskutečnit pod hlavičkou agentury. Naše společnost na to není připravena. Je zajímavé, do jaké míry lidé dovedou závidět úspěch, ale práci už ne. Smutná česká tradice. Měli bychom se více podporovat a fandit si. Založil jsem tedy občanské sdružení, neziskovou organizaci, která sdružuje například milovníky hudby, muzikanty a výtvarné umělce. Dochází tak k vzájemným konzultacím. Pochopitelně dramaturgie je víceméně na mně, ale nechám se inspirovat svými kolegy, například malířem Karlem Harudou nebo sopranistkou Evou Dřízgovou.

Svatováclavský hudební festival je festivalem duchovní hudby. Jsi věřící? Nejsem přímo věřící, ale spíš „čekatel“, jak to popisuje Tomáš Halík. V žádném případě se nepovažuji za ateistu. Mám vědomí toho, jisté chvění a pocit, že to, co v rámci Svatováclavského hudebního festivalu dělám, je jednoduše dobré a potřebné. Cítím to i z reakcí lidí a není to jen jejich nadšení po koncertě. Vidím, že odcházejí jistým způsobem vyrovnáni a zklidněni. Přišel například e-mail, kdy posluchač přirovnal zážitek z Händlova Vzkříšení (Collegium 1704 a Václav Luks, pozn. redakce ) se zážitkem z koncertu Rolling Stones. Tu vnitřní pokoru, kterou vidím na lidech, a zároveň naplnění. Zvlášť v tomto regionu!

To je pro tebe cesta k Bohu? Ano, to je to hledání a moje cesta. Jsme tady přece proto, abychom talent vnímali jako dar. Tohle vždy říkám svým studentům na univerzitě. Přirovnávám práci interpreta ke službě faráře, který se také musí rozhodnout pro celý život. Je to oběť a přináší řadu komplikací, mezi přáteli i v rodině. Pokud to ale vnímám jako celoživotní poslání, tak tomu obětuji všechno a jsem pak maximálně šťasten a naplněn. Tvořím pak hodnoty, které mají smysl. Nejde přece o hromadění peněz, za které si koupím například auto s lepší metalízou. Člověk by měl dávat ze sebe všechno, aniž by očekával, že za to bude odměněn.

V dramaturgii tvého festivalu je zřetelný příklon k repertoáru doby baroka a klasicismu. Je to dáno místem, kde koncerty provozuješ? Všechno podřizuji hudbě tak, aby daný prostor byl adekvátně vyplněný. Nebylo snadné zmapovat celý region, poznat akustiku v jednotlivých kostelech, mluvit na místě s faráři a starosty. To je nejdůležitější věc, vybrat vhodný prostor pro danou hudbu! Co se výběru skladeb týká, už dávno jsem propadl kouzlu autentické interpretace staré hudby. Na konzervatoři jsem měl skvělého pedagoga Miloše Navrátila, který nám otevíral světy staré hudby mostem k soudobým kompozicím. Tato kombinace je úžasná.

Dlouhodobě mám pocit, že téměř všechno kolem festivalu děláš sám. Je to nutné? Jsem takový blázen, že chci mít vše pod kontrolou. Nechci přenášet kompetence na někoho, kdo tomu až tak nerozumí, nechci jej zahlcovat něčím, na co nestačí. Zpětně se mi to však vrací tím, že pracuji celé týdny, měsíce, den pod ni, celý rok, aby to všechno fungovalo. Ostatní kolegové se nestačí divit s jakým omezeným rozpočtem jsme schopni zrealizovat tento festival, nevěří tomu. My toho schopni jsme. Otázka jen zní, jak dlouho se to dá vydržet a ustát tu opravdu špatnou finanční situaci. Třeba na příští rok je vyhlídka tak mizerná, že jsem se rozhodl redukovat počet koncertů. Je mi to líto, ale musím žít v realitě. Takže i proto řadu věcí dělám sám, kdokoli jiný by za tu práci musel brát peníze. Ale mám jednu velmi spolehlivou kolegyni, produkční Jitku Kaifášovou. Naštěstí je taky hudebnice a nebere to jen jako zaměstnání, má z té práce vnitřní satisfakci.

Objevil jsi pro nás díky festivalu mnohé kostely i v malých vesnicích Moravskoslezského kraje. Jaké místo zaujalo tebe? Mám silný osobní vztah k obci Kozlovice. Je to nádherná vesnice a tamní kostel sv. Michaela archanděla má skvělou akustiku. Už jen ta cesta přes Hukvaldy je úchvatná. Samozřejmě hospůdka U Harabiša a Žofka Havlová, ze které Janáček nespustil oči. Další můj oblíbený prostor je například kostel Panny Marie Královny v Ostravě-Mariánských Horách. Letos tam na úvod festivalu zaznělo Válečné requiem Benjamina Brittena. To potřebuje obrovský prostor. Je to jeden z největších kostelů v kraji, secesní kostel s překrásným oltářem.

Spolupracuješ pravidelně se soubory Collegium 1704 a Václavem Luksem, Collegium Marianum a Janou Semerádovou, Ensemble Tourbillon a Petrem Wagnerem. Domlouváte se spolu na dramaturgii festivalu? Ano, určitě je to logické propojení. Poté, co jsme se seznámili, mě přesvědčili, že jsou uměleckou kvalitou na té nejvyšší úrovni. Já jsem je asi přesvědčil, že naše plány umím zrealizovat. Zajiskřilo to mezi námi a mám skvělý přátelský vztah se všemi třemi. Funguje to tak, že například v případě Václava Lukse pracujeme na kompletaci oratorních skladeb Händela, Zelenky a Bacha. Václav je pro mě farář hudby, umřel by bez ní. Před léty jsem mu nabídl, že zprodukuji Bachovy Matoušovy pašije. Dokonce je natočila i Česká televize a tenkrát vzniklo naše přátelství. Jana u nás účinkuje pravidelně a vždy přiváží jedinečné programy i skvělé zahraniční interprety. Je to Václav Luks v ženských sukních. Dává do hudby vše. Vzpomínám například na loňské uvedení Caldarova oratoria Magdaléna u nohou Kristových, které Jana nastudovala. Tenkrát zpívala sopranistka Hanka Blažíková, ze které jsem naprosto unešen. Její provedení koloraturních partů musí ohromit každého posluchače. Náš festival zná od počátku a letos opět přijela, aby zazpívala se souborem Collegium Marianum Zelenkovy Sepolcri.

V Ostravě a s úsměvem na rtech, foto SHF V Ostravě a s úsměvem na rtechfoto: SHF
Je zřejmé, že ses s těmi lidmi seznámil ve vhodnou dobu, kdy jste všichni začínali, a osobní kontakty rozhodně nepodceňuješ. To rozhodně ne. Je velice důležité být s muzikanty po koncertě. Mnoho festivalů však funguje tak, že pozvou umělce, vyberou si program, poděkují, potřesou rukou, zaplatí a pošlou ho na hotel. Tuto situaci vnímám citlivě taky jako interpret. Pro mě je strašně důležité si s hudebníky po koncertě posedět, popovídat si s nimi a mluvit společně o budoucnosti.

Možná i ta komunikace o financích je pak asi jiná. Samozřejmě. U lidí, které neznáte, je první kontakt většinou přes agentury a ty s vámi pochopitelně obchodují. Pak přijde osobní kontakt a skutečně se mnohé změní. Ta hroší kůže je najednou pryč a všichni se snaží o kompromis. Zvláště když vidí, že mohou s někým komunikovat nebo diskutovat se zájmem o programu.

Vím moc dobře, jak chodíš se svými hosty přímo z rozhlasu na pečená kolena. Ta ulice se taky jmenuje Janáčkova. To ano (smích). A to neplatí jen o českých muzikantech.

Jak komunikuješ se svým publikem? Právě řada e-mailových ohlasů, dotazů, kdy a co vyjde, co a kdy se bude vysílat, děkovné dopisy – to vše bylo impulsem založit Klub přátel Svatováclavského hudebního festivalu. Ten zájem je hřejivý, a proto se snažím být s posluchači v maximálním kontaktu. Chci slyšet i kritiku, protože všechno se dá zlepšit. Takto jsme například na přání návštěvníků zavedli číslování míst v ostravských kostelech.

Pokud vím, tvůj festival je prezentován jako ekumenický. Co představitelé církve? Byli ti od počátku nakloněni? Mnoho farářů jsou milovníci umění, pomáhají nám s prezentací, anoncují koncerty na mších a podobně. Někde to funguje bezvadně. Občas se však stane, že koncert v kostele považují za nevítaný element, protože jej vnímají pouze jako prostor pro bohoslužby. Na druhé straně lidé píšou, že díky festivalu objevili kostely, do kterých by před tím ani nevešli. Například kostel sv. Bartoloměje v Ostravě-Nové Vsi.

Organizace festivalu, komorních cyklů u nás v rozhlase nebo klarinetových kursů – to vše ti jde lehce. Kdo tě tomu naučil? Nikdo mě nic neučil. Poučil jsem se z chyb, které mi na koncertech vadily jako interpretovi. Neznám žádné kouzlo, které by to samo zařídilo. Když člověk dělá věci, které chce dělat a ještě je dělá s pokorou a poctivě. To je stejné, jako když někdo umí ušít dobré boty, ve kterých se vám chodí skvěle. Když zrealizuji dobrý koncert, vím, že lidé přijdou znovu. Vždy se snažím udělat maximum, ale taky ne vždy se vše podaří. Jedině když nic neděláte, tak nemůžete nic zkazit. Vždy mě zajímalo, jak pořadatelé stavějí programy, jak se prezentují. Když jsem byl s Ostravskou bandou v New Yorku, ty jejich programy, to je skutečná masáž lidí, přesto velmi kultivovaná. Státní podpora je tam mizivá, na straně druhé si mecenáši sami rozhodují, kam své peníze dají, co podpoří. To bychom tady potřebovali jako sůl!

Máš nějakou zkušenost s osvícenými mecenáši? Ze začátku přicházely peníze na festival taky od jednotlivců i subjektů, to se ale psal rok 2004, 2005. Viděli mě pobíhat, nosit nástroje, vylepovat plakáty, viděli tu zapálenost. Možná si ty menší firmy řekly, že takhle taky začínaly. Nikdy se mi ale nepodařilo sehnat generálního nebo hlavního sponzora. Vždycky to byly částky do 100 tisíc korun. Pak se začalo všechno centralizovat do Prahy a pro ty centrály jsme tady v Ostravě daleko. Všichni uznávají, jak je to skvělé a perfektní, ale když přijde po dlouhých jednáních na podepisování smluv, jednoduše se to nerealizuje. Jsem proti politikaření a jsem z těch bláznů, kteří jdou raději tou složitější cestou. Na straně druhé nejsem nikomu nic dlužen. Jen vděčný, ale nic dlužen. Nemusím nic vracet.

Velkou podporu máte za ta léta u města Ostravy. Jak vás podporuje například kraj a jiné instituce? Jsme největší hudební festival, který působí na území Moravskoslezského kraje. Z těch více jak 30 koncertů 15 děláme v městských obvodech Ostravy. Podpora města je logická, ostravské projekty jsou hned vyprodané. Skvěle funguje taky Opava. Ve spolupráci s Českým rozhlasem pořizujeme nahrávky a ty pak oslovují tisíce dalších posluchačů. Nedávno za mnou přišla po koncertě v Praze paní, a to jen proto, aby se se mnou potkala, když na Vltavě slyší live snímky ze Svatováclavského hudebního festivalu. Pro mě to bylo obrovské zadostiučinění. Tradičně dobrá je spolupráce s Nadací ČEZ, podporuje nás ministerstvo kultury. Dary a vstupné, to je malá částka příjmů. V Praze je cena pětinásobná, tady je vstupné, jak se říká, lidové. Myslím si, že by byla žádoucí přímá podpora kultury, zvýhodnění daňových benefitů. To je možná důvod, proč naše společnost tak živoří.

Vnímáš svůj festival jako výjimečný? To musí říct jiní, ale je to svým rozsahem i obsahem největší festival duchovní hudby v České republice. Ale až na výjimky nemáme finance na zahraniční ansámbly, tedy u nás účinkují hlavně tuzemské soubory. Náš rozpočet na celý festival je 5,5 – 6 miliónů korun, to je velmi málo na často velmi atraktivní a ojedinělé projekty. Kvůli nim k nám jezdí lidé z Prahy, Brna, ale také z Polska. Tam je hudební školství specializované na poučenou interpretaci.

Kde na všechny ty činnosti bereš čas? Jednou jsi mi říkal, že nejdůležitější je pro tebe hrát na klarinet. Pořád to ještě platí? Platí a čím jsem starší, tím si potvrzuji, že to rozhodnutí být muzikantem, bylo správné. Přes všechnu tu organizační práci bych si nedovolil přijet na koncert nepřipraven, šidit ostatní, a tím pádem šidit sám sebe.

Jaký repertoár vyhledáváš? Vlastně všechno. Nehraji jen jazz a dost špatně hraji klezmer, i když mě to v kapele Naches velmi baví. Od malička hraji folklór, hrál jsem taky v cimbálovce Jana Rokyty. Občas si ještě zahrajeme v rozhlase pro radost, to mi vždy srdce pookřeje. Rozkmit v umělecké hudbě je veliký, sama víš, že hraji hudbu ultramoderní i tu, která vede k prapůvodu klarinetu a chalumeau. Myslím, že jsem jediný klarinetista v Čechách, který hraje na všechny druhy historických klarinetů a chalumeaux, navíc všechny tyto nástroje vlastním. Je to ale vše limitované časem, nejsem prostě ochoten se obětovat pro historicky poučenou interpretaci a nezahrát si tak například Brahmsovo Trio nebo Messiaenův Kvartet. To by mi bylo, jako by mi někdo odoperoval půlku srdce. Chtěl bych růst ve všech třech interpretačních rovinách. Teď jsme seděli s Alešem Pavlorkem nad jeho 3. sonátou, kterou mi dedikoval. Hrůza, jak je to komplikované! Je to velmi kreativní práce, stáváte se často spolutvůrcem díla. Hledáte společně barvy, interpretační možnosti, není tady vzor, jak to hrát, a to mě strašně baví.

Igore, kolik hodin denně pracuješ, abys to všechno stihl? Kolik má den? 26 hodin? (smích). Je to práce a není to práce. Dělám to, co mě baví, činnosti střídám a to mě zpětně dobíjí.

V Ostravě a s úsměvem na rtech, foto SHF V Ostravě a s úsměvem na rtechfoto: SHF
Ale nutně musíš dělat také věci, které tě nebaví? To víš, že bych ze všeho nejraději hrál. Jenže ta kancelářská práce, to účetnictví, podávaní žádostí, úřednické věci – já vím, že bez toho to dnes bohužel není možné. Nepřijde za mnou mecenáš, který mi dá deset milionů a neřekne mi, ať si zrealizuji, co chci, a navíc nechce žádné vyúčtování, že mi plně důvěřuje. A to by mohl, na sto procent!

Chci to dělat i přes ty těžkosti. Před pár lety jsme seděli po koncertě s muzikanty a ti říkali: „Františák je největší nadace barokních muzikantů v Čechách.” Když tady se lidé pořád na barokní hudbu ptají a jsou z ní nadšeni.

Kdyby ti někdo nabídl důležitý post ve významné instituci. Máš na to nejlepší věk, zkušenosti, umíš jednat s lidmi a navíc jsi muzikant, ideální kombinace. Tolik lidí u nás není. Jak bys reagoval? Nabídky už jsem dostal. Mám se rád natolik, že tohle opravdu nechci. I kdybych byl ředitelem čehokoliv. Ty systémy, ten socialismus tady, to bych nemohl změnit. To, co dělám, o tom si rozhoduji sám, jsem zodpovědný za všechna svá rozhodnutí, dobrá i ta špatná. Ředitel státních institucí sice má velké slovo, ale je vázán kolektivními smlouvami a odbory a ve finále nemůže dělat to, co je, řekněme pro filharmonii a muzikanty, dobré. Takže říkám ne. Slyšíme, co vše se má redukovat, jak a co se má slučovat. Nechci být hrobařem, který bude na hudebníky ukazovat prstem, koho vyměnit. Organizuji si čas podle toho, jak já uznám za vhodné. Když hodně koncertuji, je jen na mně, že budu potom do čtyř rána pracovat na žádostech pro festival. Do mnoha věcí, kterým jsem věřil, jsem zasahoval. Ale ve finále jsem zjistil, i s přibývajícím věkem, že pomáhám ve skutečnosti jen jaksi formálně, bylo mi poděkováno, ale výsledek byl nula. Popisování stohů papírů a vytváření prázdných vět. Ten poměr výsledek a práce byl velmi špatný. Naučil jsem se smířit s tím, že nemohu vše ovlivnit, že nemohu systematicky pomáhat věcem, které by pak dlouhodobě fungovaly.

Tuším, že jsi mluvil o Ostravské univerzitě. Pojďme ale k tvé docela velké rodině. Máš tři malé děti, nejmladšímu budou brzy dva. Tvá žena Halina je aktivní houslistkou a od počátku stála při tobě, také co se týká organizační práce. Jak se to dá vše skloubit? Je to velmi složité, rodina, manželství a jiné svazky v kombinaci s tím, že jsou třeba oba umělci. To přetahování kdo s koho. V těch vztazích dochází k tomu, že se nakonec jeden musí jakoby obětovat ve prospěch druhého, když jsou děti, to zvláště. Kolik dnů jsem doma v roce? A to moc necestuji. Záměrně limituji koncerty. Je to silně egoistické povolání. Často nehledím nalevo, napravo, je to kruté, že má rodina, co se týče společně stráveného času, rozhodně strádá. Jsme třeba spolu na chalupě, ale já většinu času strávím u počítače nebo jsem zavřený a cvičím. Ale když se bavíme s dětmi, vidím, že dělám něco, co má smysl. Ta nejstarší, desetiletá Háňa se neustále nabízí, že nám bude na festivalu pomáhat. Chodí k nám domů spousta přátel, které vidí na koncertě. Pracujeme třeba na nahrávkách s Václavem Luksem, povečeříme společně, přespí u nás a ona ho najednou vidí v kuchyni a jak si toho považuje! Chápe, že naše práce má nějaký smysl. Je pravda, že nemohu s čistou hlavou vzít děti každý den po práci za ruce a jít s nimi do parku. Takový bohužel nejsem.

Náš pan primátor Petr Kajnar by měl udělovat čestný diplom lidem, kteří pro Ostravu tvrdě pracují. Ty patříš mezi ně. Jaký máš poměr k Ostravě? Je dost svérázná a možná proto ji máme rádi. Dost ošklivá, abychom byli připraveni kdykoli z ní odejít, což mnozí udělali. Rozhodnutí zůstat v Ostravě vnímám jako nejlepší rozhodnutí ve svém životě. Měl jsem tolik jiných možností, pochopitelně i v Praze. Ale čas ukázal, že i z Ostravy můžu dělat muziku a nejsem pod tím příšerným tlakem. Tolik fenomenálních hudebníků hraje pro turisty. I třikrát denně, za tisíc korun natáčejí smyčky v anonymním orchestru. Práce, která nemá s uměním nic společného. Nebo dostane místo ve „významném” pražském orchestru, ale tu vnitřní satisfakci tam nemá. V orchestrech sedí laureáti prestižních soutěží, výborní muzikanti a ti zastávají často post druhého hráče v orchestru. Kolik z nich má pak energii zakládat vlastní ansámbly? Já se rozhodl, že nikdy nebudu hrát v orchestru. O to více se můžu věnovat komorní hudbě a jsem maximálně šťasten, že co si vymyslím, to taky realizuji a stojím si za tím. Ostrava mi umožnila neuvěřitelnou flexibilitu, v Praze bych ji neměl, tam by byly ty kšefty. Taky jsem dostal možnost po docentu Valtrovi Vítkovi, který byl mým učitelem, pokračovat v jeho práci na Fakultě umění Ostravské univerzity. Chodím mu občas ještě zahrát, považuji ho za nejlepšího kantora klarinetu. To, že si mě vybral, abych pokračoval v jeho práci, vnímám jako poslání.

Učíš rád? Rozhodně, ale učit v českých podmínkách na uměleckých vysokých školách je amorální. Když se podíváte na to, jaké osobnosti tam učí, co všechno musí mít za sebou, a pak dostanou menší plat než jejich studenti na základní umělecké škole, to je destrukce všech hodnot.

Jaké jsou tvé vyučovací metody? Pořád je měním, protože každý student je jiný. Máme spolu velmi otevřený vztah. V rámci doktorandského studia jsem měl štěstí, protože jsem studoval na Norské hudební akademii u Hanse Christiana Braeina. Měl jsem k němu velkou úctu, ale okamžitě jsem byl pro něj Igor a on Hans Christian. Přistupoval ke mně spíše jako k asistentovi, jen tak mimochodem mě učil učit. Byla to obrovská škola, která je ve mně zakořeněna. Učil mě, abych nevytvářel kopie sebe sama. Tady někdy jak z masového mlýnku vypadávají lidi do formiček. Jen ať jsou všichni stejní! Rozpoznatelná razítka. Ten první rok je pro mé studenty často krutý, předěláváme celou techniku. Nemají možnost si moc takzvaně zahrát. Říkám si kolikrát, že lépe je být v raném věku lempl. Míň se těch zlozvyků zakoření. Někdy mě trápí otázka, co s mými studenty bude dál. Zatím všichni dostali místa v orchestrech nebo učí a stále aktivně hrají. To mě moc těší.

Už jsi o českých orchestrech mluvil. Občas to bije do očí, jak se někteří hudebníci za těmi pulty tváří, polosedí, bez zájmu a nasazení. Čím to je? Jsou málo placeni? Finanční stránka hraje určitě nějakou roli, ale není to to nejdůležitější. Je to věc systému, chtělo by to radikální změnu. Opravdu potřebujeme tolik orchestrů? Možná ano, ale musí dokázat, že se také umí uživit. Je pravda, že v zahraničí je muzikant v orchestru placen lépe, ale je mu zcela podřízen. Moji známí venku nesmí hrát jinde, mají to ve smlouvě. Je to škoda, že tady ulpíváme často na socialistických praktikách. Již po roce dostanou muzikanti definitivu až do důchodu a nikdo nemá možnost zkoumat uměleckou kvalitu toho hráče. Když se rozhodnete živořit v českém orchestru, tak musíte hrát aspoň ve dvou dalších a učit po školách. V prestižních orchestrech by měli hudebníci dostat takové odměny, aby mohli stoprocentně sloužit jen svému orchestru.

A zvedne je to z těch židlí? Postřehneme z jejich očí radost a zájem? Vrátím se k těm barokním orchestrům. Jako muzikant chci s těmi lidmi hrát, protože vidím, že hrají na dvě stě procent. Jsou podřízeni jen hudbě a hrají určitě za méně peněz než kdokoli jiný a nikdy nevědí, kdy dostanou další práci. Skutečně si myslím, že zdravá rivalita je pozitivní. Žádný inteligentní manažer nebude rozpouštět orchestr co dva roky a dělat rekonkursy.

Chybí ti jako pořadateli víceletá grantová podpora, jakási jistota? Je sebevražedné napsat v září projekt a podat grant na rok 2012, když ještě nemáme za sebou ten z roku 2011. Mnoho let pracuji se stejným rozpočtem, protože nikdy dopředu netuším, kolik vlastně dostanu. Pán Bůh je nad námi, že se nám to vše podaří vesměs realizovat. Nemám jedinou jistotu toho, že město nebo ministerstvo dlouhodobě festival chce. Nemůžu dopředu nikoho seriózně nasmlouvat a pořád pracuji s fiktivní představou. Přerozdělování peněz na ministerstvu je mi nesrozumitelné. Takzvané prioritní akce jsou podporovány slušně a ten zbyteček peněz jde následně do grantového řízení, kde se o ně všichni pereme. Navíc za situace, že když nepřijdou peníze z grantů, jste bez šance kvůli zamražené podnikatelské sféře získat peníze jinde. Jen šťastlivcům se to podaří.

Takže chybí nám aspoň to procento ze státního rozpočtu na kulturu? Samozřejmě, to je úplný základ. A taky možnost, aby fungovala přímá podpora umění z daní drobných podnikatelů. Určitě by byli nakloněni dát peníze konkrétním lidem na konkrétní projekt. Jejich peníze by pak byly vidět.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.