pátek, 28. březen 2014

V hudbě je důležitá tolerance

Napsal(a) 

Henk van der Meulen Henk van der Meulen
Nizozemský hudební režisér, skladatel a pedagog Henk van der Meulen byl vloni členem  poroty 50. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. V současnosti žije v Haagu, kde zastává od roku 2008 post ředitele Královské konzervatoře a působí v managementu Vysoké školy umění. Henk van der Meulen je členem Mezinárodní akademie televizních umění a věd / International Emmy Ewards a Nizozemské rady umění o hudbě a tanci, současně zastává post předsedy hudební a taneční skupiny odborníků EBU. V letech 2002 – 2008 byl prezidentem Mezinárodního hudebního centra IMZ a od roku 2008 je jeho viceprezidentem. Na náš rozhovor si našel čas v pražském areálu Paláce Žofín.  

S jakými dojmy sledujete průběžné výrazné změny prezentace Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha?  Na festivalu jsem již poosmnácté a za dlouhou dobu mých pravidelných návštěv se jeho prezentace velmi změnila. Především postupně došlo k velké proměně na úrovni vztahů postoje Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha vůči ostatním zemím a do vaší metropole přijíždí stále častěji vlivní producenti, kteří jsou ve svém oboru dominantní. Na soutěžních snímcích z různých zemí světa je vidět, že hudební a taneční produkce jsou ve srovnání s dřívější dobou všeobecně na vyšší úrovni.

Jaké nové směry snímků o umění vnímáte při pracovních setkáních, kde se scházíte s profesionálními odborníky z různých zemí? Na workshopech a debatách se zahraničními televizními experty panuje velmi příjemná atmosféra a jsem rád, že se setkáváme na festivalu i s mladými lidmi, kteří se věnují hudbě a médiím. Pro nás je zajímavá zvyšující se kvalita pořadů TV programů a rovněž vysoká obsahová a technická úroveň  nově vydávaných DVD s hudební a taneční tématikou. Nové směry filmového vývoje nám ukazuje také internet, pro který autoři natáčí často krátké snímky s nižšími rozpočty a k dispozici je vkládají lidem k prohlédnutí na You Tube. Dohromady nám vše vytváří živou rozmanitou krajinu a velmi pestrou nabídku filmů o umění.

Která specifika natáčení pořadů vás zaujala?  Dokumenty jsou více rozmanitější a pestřejší. Jsem přesvědčen, že se stále častěji pokoušejí lidé snímky ozvláštnit a učinit z formátu a zpracovaného námětu originální výjimečný zážitek. V televizním spektru najdeme mnoho programů, ale mezi nimi vyčnívají pořady, které mají hybridní formáty. Jejich specifičnost spočívá v přístupu k námětu, se kterým tým lidí pracuje prostřednictvím kombinací informací, dramatu a historie. Podobný profesní postoj zpracování témat se mi líbí, protože je velmi progresivní.

Jste  předsedou hudební a taneční skupiny odborníků Evropské vysílací unie EBU. Jaký úkol v souvislosti s přenosy klasické hudby považujete s výhledem do budoucna za klíčový?  Musíme podporovat klasickou hudbu i soudobou hudbu 20. a 21. století a snažit se, abychom ji dokázali zprostředkovat lidem tak, aby jí rozuměli a toužili po jejím poslechu, protože se nejedná  o muzeální formu umění, ale o živý kontakt, který je krásně obohatí.

Na jaké aspekty výchovy studentů na Královské konzervatoři v Haagu kladete důraz? Vzdělání mladých lidí je velmi důležité, rád se studentům věnuji a zpětně i já z nich čerpám velkou sílu. Mladí skladatelé i hráči na nástroje by měli znát dějiny hudby, poznat různé historické hudební styly a osvojit si je v praxi. Pro instrumentalisty je mnohdy klíčem k úspěchu improvizace, při které vychází právě ze stylu skladatele dané epochy.

Jak se vám líbí hudba českých skladatelů? Poslouchám českou hudbu velmi rád, ale má obliba hudebních děl závisí na příležitostech a výběru kompozic, které jsem mohl v průběhu roku slyšet. Velikáni vaší hudby, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, složili mnoho krásných děl. Za výjimečné považuji kompozice Leoše Janáčka, líbí se mi jeho opery a komorní hudba, která je osobitá, originální a neuvěřitelně bohatá. Mám rád pozoruhodná díla Erwina Schulhoffa, ale je skutečně mnoho zajímavých  českých autorů hudby 20. století. 

Meulen-Brink-Pasanen-Schaik, foto Alain Roux Meulen-Brink-Pasanen-Schaikfoto: Alain Roux
Byl jste hudebním poradcem nizozemské královny Beatrix. Jaké aktivity jste měl na starosti? Hovořili jsme často o hudebních záležitostech a mých aktivitách v zahraničí. Velkou událostí bylo každoroční konání koncertu pod patronací královny Beatrix. Společně s ní a ostatními týmovými kolegy jsme řešili koncepci programu, můj zájem byl zaměřen především na dramaturgii, výběr  hudebních těles a repertoár, protože náš slavnostní pořad byl přenášen televizí. Při sestavě programu jsem vycházel z úvahy, že se nemusí nutně hrát klasická hudba, která je příliš známá a  populární, ale spíše zajímavá pro široký okruh posluchačů. Nové vedení země jejího syna Viléma-Alexandra přichází s jinými plány, takže zatím je otevřené, zda bude Nizozemsko dál pokračovat v tradici  královských koncertů.

Absolvoval jste mistrovské kurzy, které vedli američtí kolegové světového renomé, skladatelé John Cage a Morton Feldman, choreograf Merce Cunningham. Jak jste k nim přistupoval?  U Johna Cage jsem studoval soukromě již v sedmdesátých letech. Poznal jsem se s ním osobně v New Yorku, kde jsem ho neohlášeně navštívil v jeho bytě. Představil jsem se mu, že jsem holandský skladatel, a když jsem viděl, jak reaguje vstřícně, ukázal jsem mu svou partituru. Posléze jsme se domluvili na soukromých lekcích, které trvaly dva měsíce. John Cage svou výuku  zaměřil nejen na hudební tvorbu, aleatorickou experimentální hudbu, ale i filozofii. Později jsem navštěvoval mistrovské kurzy orientované na kompozici a moderní tanec, které vedli John Cage a Merce Cunningham, skládal jsem pod jejich dohledem hudbu pro tanec. Morton Feldman se přátelil s Johnem Cagem a pro mne byly velmi inspirativní jeho expresivní abstrakce. V našich mistrovských kurzech působil i řecký avantgardní skladatel Iannis Xenakis, který byl spíše založením matematik, ale psal krásné skladby. Vysoce jsme je všichni v kurzech ctili.

Skladatel, dirigent, klavírista, pedagog  a popularizátor hudby Leonard Bernstein v šedesátých letech minulého století předvídal, že se skladatelé vážné soudobé hudby vrátí po dlouhé etapě opět k tonalitě...   Bernstein měl pravdu, že se vrátí k tonalitě nové generace skladatelů, ale stále se najdou autoři, kteří tíhnou k atonalitě. Je velmi zajímavé, že v současnosti není žádný hudební proud příliš dominantní, je spíše mnoho  různých stylů. Přirozeně tonální hudba je přístupnější a bližší pro posluchače, ale považuji také za zásadní, aby skladatelé experimentovali a uvažovali ve svých kompozicích i ve směru, který není populární, nýbrž objevný. Soudobé kompozice jsou někdy jak věda, kterou také nutně potřebujeme k profesi. Věřím, že různé styly soudobé hudby jsou pro náš rozvoj inspirativní. Velmi důležitá je tolerance.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.