Fenomén hudebního soutěžení se nám zásadně proměnil a s tím šla, ruku v ruce, i proměna dalších hudebních aktivit. Myslím, že poměřování naší výkonnosti je staré jako lidstvo samo. A z praxe víme, že něco srovnávat lze, něco jen obtížně a něco vůbec. Všude, kde je účastna subjektivita daná naší povahou, zkušenostmi či představami, dochází k mnohdy zásadním a těžko pochopitelným rozporům. A to i u osobností, u nichž by se nikdy nepředpokládala ztráta empatie a soudnosti. Nicméně praxe to opakovaně potvrzuje a sám mohu říci, že díky své časté účasti v různých hudebních soutěžích jsem byl opakovaně zaskočen vyhraněností názorů a postojů řady aktérů. Dovoluji si tedy předložit určitou sumarizaci poznatků a následně potom i osobní prognózu o budoucnosti hudebních soutěží v 21. století.
Často se mezi hudebníky polemizuje, zda mají soutěže v dnešní době ještě své opodstatnění. Mají a budou mít i v budoucnu a je přitom zcela lhostejné, že soudobá hudební scéna přináší konfrontaci na každém kroku a v každém okamžiku. Máme ohromné množství informací díky médiím a také díky nahrávkám, nicméně žívá produkce nabízí neopakovatelné okamžiky ve hře kohokoli a u soutěží je to stejné. Rozhoduje řada faktorů – momentální dispozice či naopak indispozice, schopnost pracovat s akustikou prostředí, vytvářet jedinečnou atmosféru výstupu a uměleckého sdělení. A stejně tak zaujmout osobitostí, stylovostí, technickou a zvukovou čistotou provedení a k tomu všemu nabídnout tvořivý vklad daný konkrétním okamžikem. To nelze na nahrávkách naprogramovat, protože můžeme jen zčásti korigovat a opravovat, nikoli dodávat větší duchovně tvůrčí náboj, hlubší ponor. A interpretace je o jedinečnosti, nikoli o žonglérském provedení cviků, i když si to nejeden hudebník stále myslí. Dokud se nebudeme dívat na interpretační výkony pohledem tvůrčího umění, je zbytečné dodávat cokoli. Ať je jakákoli estetika, politika či ekonomika, umění je uměním a obchod obchodem.
To je mé zjištění, konstatování a také jistota. I na středoškolské a vysokoškolské úrovni se totiž potkávám, a to jak doma, tak i v zahraničí, s hudební spartakiádou. A soutěže by na to mohly a měly poukazovat a razantně oddělovat zrno od plev. Tedy umění od řemesla. A následuje ihned další otázka zda mají dnes porotci stejné postavení jako před padesáti roky. Nic není stejné jako před padesáti roky, i když některé hodnotící mechanismy přežívají. Já už roky odmítám anonymní hodnocení jednotlivými porotci a proklamuji zveřejnění všech bodů před kýmkoli. Má to ukázat na jasný názor, za nímž buďto stojím, nebo nemám v porotě co dělat. Ať už z důvodů odborných či etických.
Tvrzení, že bych někoho rozzlobil, beru za silně alibistické a v mém hodnotovém spektru tak nemá místo. Ti, kdo mají poctivé úmysly, nespekulují a netaktizují, se nemají za co schovávat. Zato anonymní bodování je živou vodou pro reje a pochybné praktiky. To všichni víme, ale až na výjimky se to v celém světě bohužel stále děje. Myslím, že to je největší deficit na soutěžích současnosti. Fotbalisté se bojí zavedení videa pro posouzení sporných momentů při hře a my se zase děsíme zveřejnění bodování výkonů kandidátů v mezinárodních hudebních kláních. Tuto rozporuplnost nedělají organizátoři a pořadatelé soutěží, ale samotní porotci. To jen na tak na okraj. Za šestnáct let, co stojím v čele Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, porotci pouze jednou odhlasovali, že souhlasí se zveřejněním svého individuálního bodování. Zda jsem někdy poznal na vlastní kůži soutěž , která zveřejňuje publiku hodnocení porotců? Poznal, v rakouském Pörtschachu. Jde o velkou soutěž v interpretaci díla Johannesa Brahmse. Mimochodem Brahms tam opakovaně trávil letní měsíce a napsal zde řadu symfonických a komorních skladeb. V oborech klavír, housle, viola, violoncello, zpěv a komorní hra jsou zde každoročně na čtyři stovky účastníků. Po každém výkonu porotci, stejně jako v řadě sportovních disciplín, zvednou nad hlavu tabulky s číselným vyjádřením svého hodnocení. Publikum všechno vidí a také si zapisuje. A vidí to samozřejmě i samotní kandidáti a potom jim jen těžko můžete povídat, jak se 
vám jejich vystoupení líbilo a že vše způsobili ti druzí. Toto je moc dobrá metoda, která navíc upozorní i samotné porotce na momenty, kdy jsou se svým hodnocením zcela mimo rámec ostatních. Nic to neznamená a publikum nepíská, nebučí ani neinzultuje, ale porotci zpozorní, protože někdy je za tím jejich únava a někdy přílišná suverenita a zahleděnost do své představy. Mám zásadu, že porotce nesmí chybovat bezděčně. Prostě jen tak, z laxnosti a přehnané suverenity, a to je stejné jako u interpreta.
Jak jsou porotci vybíráni a jakou mají mít erudici
V tom je myslím také jádro problému. Jde se po jménech, jenže jméno vám nezaručuje nic. Ani kvalitu, ani serióznost. Vzpomínám si, jak jsme při soutěžích Pražského jara nejednou balancovali při zjištění, že někteří pánové nemají v soutěžní porotě co dělat, protože jsou zahleděni jen do svého světa, představ a svých názorů. A bohužel jsem poznal i takové, kteří kolegy v porotě pozuráželi a přestali s nimi až do konce komunikovat. A nám zkritizovali výběr repertoáru, doprovázející pianisty, orchestry, dirigenty a jako bonus i bydlení v hotelích. Jen nevěděli, že sám jsem každoročně v porotách jiných soutěží, že mám velký přehled a tudíž i srovnání. V Mnichově po finálovém kole nenabídli porotě k rokování kancelář ředitele filharmonie, jako to bývá u nás, ale ladírnu orchestru. A porotce nepřivážela auta, ale každý šel po svých či za své. A tady by nás pak rádi chtěli „cvičit a doučit chování velkého světa“. Na stranu druhou musím říci, že takováto jednání jsou ojedinělá a většina porotců je slušná a korektní. Jinak by nebylo možné soutěže vůbec pořádat. A tak doufám, že totéž si pomyslí i jiní pořadatelé o mně, po mé práci v porotě a mém odjezdu. A co se týká erudice? Je dobré, když jsou porotci kvalitními interprety, pedagogy či skladateli a když mají zkušenosti z jiné činnosti. A samozřejmě jde také o míru kolegiality, slušnosti, vzájemného respektu a tolerance.
Média
Tady je trochu svízel, protože média naší současnosti přímo prahnou po senzacích, a pokud někdo nabízí jen serióznost, spolehlivost a slušnost, je to nezajímavé. Jenže právě teď jsem vám vyjmenoval atributy soutěžní úspěšnosti. Bez seriózní přípravy se dnes neobejdou ani nejtalentovanější, bez spolehlivosti neprojdete úspěšně všemi soutěžními koly, bez slušnosti vás v následné fázi nepřijmou orchestry, dirigenti, dramaturgové, pořadatelé, ba ani ta média. Před časem jsem byl účasten přijímacím zkouškám a jeden adept předkládal projekt týkající se prezentace a nabízení sebe sama na hudebním trhu. Myslím, že o tom něco vím, a měl jsem možnost poznat i reakce druhé strany. A to jak doma, tak i v zahraničí. Jenže klíčovým není způsob či metoda prodeje, nýbrž atraktivita – rozumějte tím osobitost a jedinečnost umělce. Před mnoha roky jsem si, stejně jako řada mých předchůdců, musel odpovědět na klasickou otázku – sláva, či úcta? Rozhodnout se ovšem musí každý sám za sebe a dodávám, že cesta za úctou je pomalejší, ale zase o ni nepřijdete hned, bezděčně, náhodou a bez vlastního přičinění. A když pochopíte tuto jednoduchou rovnici, máte klid v duši i v marketingovém úsilí. Léta zastávám názor, bez ohledu jakou profesi vykonáváme, že dobře odvedená práce přináší další práci. Jazzový pianista Oscar Peterson to vyjádřil slovy – „hrát tak, aby tento koncert byl lepší než všechny předchozí“. Jednoduché, ale také strašně těžké.
A teď se nad soutěžemi zamyslím i jako pedagog, který za třicet let vychoval 11 laureátů. Jak a proč…
To je strašně těžká otázka, protože v jejím řešení neobstojí nikdo sám. Musí se vytvořit tým, který bude schopen a ochoten pracovat několik měsíců v plné soustředěnosti a nasazení jak fyzických, tak i psychických sil. Musíte zapomenout na své soukromí i sebe sama a totéž pak požadovat i od těch dalších. Musíte mít nápaditost, stálost v názorech, empatii pro možné situace, pokoru, ale také velké sebevědomí, protože jinak vás ostatní, rádi a s chutí převálcují. A musíte mít i štěstí, velký fyzický a duchovní potenciál, protože soutěž nevyčerpá jen aktéry, kteří hrají, ale i ty, kteří to musí promyslet, zajistit a připravit. To je mimochodem disciplína, která by se mohla a měla vyučovat na vysokých školách. To je mnohem důležitější než to, co jsem popsal v předchozím odstavci. Nicméně o tom se nemluví a úspěšní pedagogové pomalu stárnou a umírají, bez toho, aby své zkušenosti a vědomosti předali nástupcům. Není zde už Josef Chuchro, Zdeněk Pulec, Zdeněk Tylšar, Jiří Skovajsa, Peter Toperczer, Milan Slavický a další, kteří o soutěžích věděli takřka všechno. Žijeme současností, minulost přehlížíme a budoucnosti nerozumíme. To je velmi riskantní a nebezpečné a snad si toho i současní a hrdí vojevůdci konečně všimnou.
Co mohu říci k soutěžím jako jejich spoluorganizátor
Tady budu patrně skoupý ve svém sdělení i názorech. Jednak jsem vždy pracoval v rámci týmu a nutno říci, že jsem měl velké štěstí na vzory a spolupracovníky. Jména jako Helena Karásková, Miroslav Turek, Vratislav Beránek, Jana Hlinková, Stanislava Střelcová, Oleg Podgorný, Roman Bělor, Jarmila Nedvědová jsou naší veřejnosti, myslím, dostatečně známa. A já jim vždy přinášel podněty a nápady vzaté z praxe hudebníka. Myslím, že to je i dnes to podstatné, co lze do soutěží nově vložit. Jezdím po celém světě a ročně jsem minimálně ve třech porotách, přidám-li k tomu svou pravidelnou asistenci při soutěžích Pražského jara a Concertina Praga, mohu říci, že poznám ročně pět odlišných porot a zhruba tři desítky porotců. A tyto zkušenosti se snažím zohlednit i ve své soutěžně organizační práci. Třeba to nabídne novou kvalitu pro další desetiletí. Mohu dnes říci, že to je tak trochu i mým snem. Osobně jsem se neznal s doktorem Vilémem Pospíšilem, ale s jeho špičkovou soutěžní prací a předvídavostí se setkávám i po padesáti letech. A totéž bych mohl říci i na adresu Václava Holzknechta. To je ta nejlepší vizitka. A zase jsme u toho leitmotivu sláva – úcta.
Podstata a smysl soutěží v současnosti
Co osobnost, to názor a co názor, to jen část celkové sumarizace. Často si o smyslu soutěží povídáme s prof. Zuzanou Růžičkovou, která si jich pamatuje podstatně více než já. A bez ohledu na věk se shodujeme v názoru, že soutěž podává ucelený přehled o přístupu té které koncertní generace, o proměnách jednotlivých škol, někdy národních a jindy pedagogických, o zájmové šíři stran repertoáru, o sebeprezentaci i o úspěšnosti určitého typu uměleckého sdělení. A také o poctivosti, pokoře a pracovitosti. Obecně se soudí, že Kasík, Černý, Kahánek či Váchová měli talent a výborné pedagogické vedení, ale oni byli i nejsoustředěnější, nejpokornější a nejpracovitější. Pokud se toto zjištění dostane do povědomí jejich nástupců, máme se stále na co těšit.
Jak se soutěže změní s ohledem na multimediální svět
Podívejte se, jak se změnil způsob oslovení diváka v televizním dokumentu. Trendem není názorně ukazovat, vysvětlovat a dokazovat, nýbrž objevovat, srovnávat, hodnotit. Soutěže budou muset reagovat na složení tří složek – umělecké, společenské a ekonomické. A rád bych, aby se zachovalo i toto pořadí. Umělecká složka je daná úrovní kandidátů a jejich spolupracovníků, společenská pak kvalitou prostředí, mediální provázaností, posluchači a také organizátory. No a ta ekonomická nestojí na leitmotivu, že to dobré se také dobře ihned prodává, ale na efektivitě vzájemného vztahu pořadatel – laureát i pro další léta. Nicméně bych s pýchou chtěl dodat, že třeba princip anonymního poslechu nahrávek a následného obhájení návrhu laureátského ocenění na veřejném koncertu, na němž stojí Concertino Praga už po desetiletí, je 
geniální a aktuální i v současném světě. A není nutno do něj nikterak zasahovat. A ono se to promítá i do stálého respektu někdejších laureátů této soutěže. Potvrdili mně to Leonid Gorochov, Sabine Mayer i Giuliano Sommerhalder. Každý z jiné generace, národnosti, nástrojové příslušnosti a přesto stejného vnímání pravidel hry.
Největší soutěží je život sám
Říká se to a já myslím, že ano. Součástí umělecké práce je i dlouholetá výkonnost a vytrvalost. A to je nejtěžší. Když máte optimální podmínky, jste v kondici zdravotní i psychické, dá se v soutěži uspět, ale hrát opakovaně na špičkové úrovni, i když máte potíže a musíte řešit spoustu problémů, to už prověří každého. A pak je tu objem a kvalita repertoáru. Na soutěžích, a to i těch největších, musíte zahrát 8 – 10 skladeb. V běžné koncertní kariéře jsou to desítky, ne-li stovky. A můžete dokonce inspirovat autory k napsaní nových skladeb a přímo pro vás. To je zcela jiná rovina i odpovědnost. Poznal jsem talenty, které si s tím nevěděly rady, a naopak méně vybavené, leč skvěle soustředěné, usilující a pracující do úmoru. A tito nakonec „životní soutěž“ vyhráli. Bojovali nejen s protivníky, ale i se sebou samotnými. Zvítězili nad spokojeností a laxností. Před časem jsem začal pracovat s jednou mladou klarinetistkou a uvědomil si jak je mně v lecčems podobná. Tedy mně před 45 roky. Vnímám ji jako kumštýřku, která je ochotna přinést maximální vlastní oběť svému snu. A když se podíváte kolem nás, myslíte, že Martina Sáblíková, nebo Tomáš Berdych se narodili jako děti štěstěny a všechno jim šlo samo? Obdivujme tedy konečně úsilí, a nikoli jen věhlas a úspěch. To všechno u nich přišlo zákonitě, protože se i oni roky pachtili za svými sny. A to by mohl a měl zkusit každý, v jakékoli činnosti či profesi. A bylo by méně zloby, závisti, podezíravosti a také neumětelství.
Coda
Každý rozhoduje o kvalitě své práce sám. Někdo má lepší výchozí podmínky a někdo zase větší vytrvalost, někdo je dítětem štěstěny v čase a okolnostech a jiný má pevné zdraví a vitalitu. Podstatou jsou ovšem výsledky. Nelze žít ve vypůjčeném čase, ale v realitě současnosti.
Ten, kdo tento princip přijme jako životní krédo, najde své naplnění. Umění má svoji nadčasovost i v tom, že nám poskytuje stále nové šance. Tyto věty jsou určeny těm, kdož ctí pravdu a zásadu, že Bach, Beethoven, Dvořák či Janáček neprahli po cenách, ale po pochopení svého úsilí a práce. Vynikali pracovitostí, skromností a velkou odpovědností k sobě i druhým. A to je určitě mnohem silnější motivace než potlesk, kytice nebo sláva. A toto by měli říkat pedagogové svým žákům a žáci svým pedagogům. Na tomto principu stojí i moje spolupráce se členy Stálých komisí našich dvou nejvýznamnějších soutěží – Jiřím Bělohlávkem, Václavem Hudečkem, Janem Simonem, Janou Brožkovou, Zuzanou Růžičkovou, Václavem Riedlbauchem, Stanislavou Střelcovou, Ivanem Klánským. Každý z nich poznal na své životní cestě spoustu úskalí a ústrků, a přesto jdou stále za svojí hudební metou a jsou přitom ochotní pomáhat svým nástupcům a následovníkům. A to je poslání, které je také hodno titulu laureát.
(Profesor Jiří Hlaváč, dlouholetý pedagog Hudební faktulty Akademie múzických umění v Praze, stojí v čele komisí mezinárodních soutěží Pražské jaro a Concertino Praga)
