Weillovy písně nestačí zpívat, ty je třeba prožívat … Samy o sobě žádné velké umění nejsou, ale je povinností interpreta, aby z nich umění udělal, říká Ute Lemper.
Světoznámá šansoniérka, německá umělkyně žijící nyní v New Yorku, zpívala v dubnu vůbec poprvé v Praze. V Obecním domě přednesla s Pražskými symfoniky písně Kurta Weilla – autora, jehož interpretací proslula nejvíce. Publikum si zcela podmanila. Mezinárodně proslavená herečka, zpěvačka s taneční průpravou a svrchovaná interpretka kabaretního a muzikálového repertoáru provázela s mikrofonem v ruce program vlastním komentářem. Často nechala zaznít charakteristické hrčivé „r“. Střídala angličtinu a němčinu a při zpěvu i francouzštinu, střídala nejrůznější výrazové prostředky. Byl to koncert, který vybočoval vším – žánrem, svou choreografií i profesionalitou sólistky a její uměleckou úrovní. Orchestr měl na nezvykle setmělém pódiu na pultech lampičky a Libor Pešek dirigoval v bílém saku.
Poutavý hlas, nápadné líčení, uhrančivý pódiový projev… V civilu drobná, příjemná, i když trochu odměřená žena, která si nezakládá na tom, že by byla hvězdou, přestože jí ve skutečnosti ve svém oboru opravdu je, a která tichým neagresivním hlasem znovu odpovídá na otázky, které už musela tolikrát slyšet.
Vracíte se z Prahy zase zpět do New Yorku? Většinou se vždycky po podobných zájezdech vracím do New Yorku, mám tam dvě děti. Tentokrát je to sem a hned zase zpátky, jindy bývají zájezdy delší. Čekají mě dva týdny v Jižní Americe a zase domů, v létě Itálie, Španělsko a Německo… Pořád létám sem a tam, taky mám pořád problémy s časovými posuny.
Jste herečka, zpěvačka, matka… Co nejvíc? Všechno z toho, samozřejmě. Určitě na prvním místě matka a žena – a to je až dost, ne? Ale také mám svou profesi, to, co dělám – a to je hudba. Takže v srdci jsem muzikantka, zpěvačka… a taky hudbu ráda píšu. Zabývám se hudbou v řadě žánrů. To, co jsem přivezla do Prahy, je velmi specifická forma, když je to jen a výhradně Kurt Weill. Libor Pešek to tak chtěl, ale já mám i mnoho jiného repertoáru, i se symfonickým orchestrem. Mám kapelu, se kterou také cestuji, dělávám i mnohem více soudobého repertoáru, své vlastní písně, písně dalších, jako třeba Nicka Cavea, jazzovou hudbu, recitály, prostě mnoho různých stylů.
Co říkají vašim aktivitám děti? Líbí se jim, co dělám. Mému synovi je deset, dceři osm.
Rozumí Max a Stella tomu, co děláte? Jistě. Každé léto jezdívají se mnou na letní turné, když vyjíždím v červenci a v srpnu. Také v prosinci se mnou jezdívají. Sedí v publiku, moje písně znají, mají rádi muzikanty. Líbí se jim, že mám práci, při které se cestuje, při které se dá potkat se spoustou různých lidí…
Mezi jejími nejslavnějšími alby jsou Berlin Cabaret Songs, první a druhý díl Ute Lemper Sings Kurt Weil, Songbook, na němž spolupracovala s minimalistou Michaelem Nymanem, Illusions, moderní Nuits Étranges s vlastními texty či Punishing Kiss, na níž jí autorsky přispěli Tom Waits, Elvis Costello, Nick Cave či Philip Glass.
V očích mnoha lidí jste v podstatě interpretkou jediného autora – Kurta Weilla. Je to tak, nebo už je to minulost? Weillovy a Brechtovy songy, to je skutečně můj základní repertoár, moje kořeny, můj zdroj. To je to, s čím jsem začínala. Kurt Weill, to byla moje první kompaktní deska, nebo vlastně ještě LP deska, to bylo v osmdesátých letech. Ze všech svých výletů – do francouzského repertoáru, do soudobé klasické hudby a všeho, co pak přišlo – se ale vracím ke svým kořenům, ke svým východiskům. Zpívám Weilla dvacet let a myslím, že ho budu zpívat i dalších dvacet let. Vyrostla jsem s ním. A rostla jsem s ním také hudebně. Ovlivnilo to můj styl, mou hudební osobnost.
Dostala jste se k Weillovi náhodou? Když jste Němec nebo Němka, tak s touto hudbou prostě vyrůstáte. Když jsem se začínala zajímat o hudbu a studovat ji, navštěvovala jsem speciální letní kurzy. To jsem ještě byla na střední škole. Na školách v Salcburku a Vídni. Hledala jsem expresionistickou hudbu s německými texty, satirickou, politickou, agresivní… Našla jsem ji u Brechta a u Weilla. Speciálně u Brechta s Weillem. To je kombinace, kterou skutečně nejvíce miluji, i když existují také Weillovy písně bez podílu Bertolta Brechta.
Patří smutek, který v nich je, k vašim důležitým vyjadřovacím prostředkům? Melodramatický aspekt je skvělá věc… Ano. Mám ráda realistické písně, ne písně o hrdinech, ale o antihrdinech. Ne romantické příběhy, tedy příběhy se šťastnými konci, ale příběhy o těch, kteří přežili, o posledním úsilí, příběhy o lidech vybočujících ze společnosti, ne o normálních lidech, ale o lidech, kteří jsou mimo nebo někde za běžně fungujícími věcmi. Brecht si nikdy nevybíral normální postavy. Jeho charaktery, to jsou vždycky lidé, kteří nejsou společností morálně oceňováni. To bylo jeho poselství. Mně se to líbí. A lze to nalézt i ve francouzských šansonech – u Edith Piaf a u dalších. Je to velmi poetické. Taky nikdy nezpívali o vítězích, ale o těch, co něco v životě ztratili.
Narodila se 4. července před 42 lety v přísně katolické rodině, otec byl bankovní úředník a matka operní pěvkyně. Od dětství chodila 
na hodiny klavíru a baletu, studovala mimo jiné na prestižní vídeňské akademii. V patnácti začala vystupovat po jazzových barech, zpívala v punkové kapele, věnovala se i divadlu. Několikrát se také objevila na stříbrném plátně. Pochází ze severoněmeckého Münsteru, ale sama se považuje za kosmopolitu. Ví, jak se žije v Londýně, Paříži a v New Yorku. Jsem obklopena takovou spoustou rozdílné kultury, že pomalu ztrácím svou německou identitu. „Nedělám si z toho však těžkou hlavu, protože neexistuje nic, na co bych mohla být v souvislosti s Německem opravdu pyšná. Nikdy jsem se skutečnou Němkou necítila, i když jí oficiálně samozřejmě jsem,“ řekla v roce 2000 v jednom z rozhovorů.
Začala jste u němčiny. Jak to bylo s dalšími jazyky? Bylo to těžké? A jak důležité je slovo v tomto repertoáru? Slovo je samozřejmě velice důležité, v hudbě vede interpretaci. Je ideální, když je balanc – když jste stoprocentně herec a stoprocentně zpěvák. Máte respekt pro hudbu a zároveň můžete hudbu zasvětit slovu. Když je přítomna rovnováha, tak psychologie textu určuje hudební interpretaci. Na začátku jsem se pochopitelně nejpohodlněji cítila, když jsem zpívala německy. Je to moje mateřština. Ale pak jsem se přestěhovala do Paříže a žila jsem tam roky. Velmi jsem ve francouzštině zdomácněla a hodně jsem začala ve francouzštině zpívat. Mám taky mnoho francouzských přátel, mezi hudebníky i jinde. Naučilo mě to hodně o šansonu, o historii. A angličitina? Žila jsem v Londýně, už osm let teď žiju v New Yorku, a tak ráda zpívám taky v angličtině. Už se mi dokonce líbí anglické překlady Brechta a Weilla a zpívám je. Kdysi jsem toho nebyla schopna. Je to skvělé – můžete použít veškerý německý expresionismus a transportovat ho do angličtiny. Ostatně – vždyť je dobré, když lidé rozumějí, co se zpívá. Nejde přece o nějaké muzeum, abych zpívala německy jenom proto, že by to bylo autentičtější. Důležitější je, aby lidé přesně rozuměli.
Takže ne pouze belcanto… Ne, je důležité předat poselství.
Kde až máte hranice? Jak daleko ke klasické hudbě se dovedete přiblížit? Já nikdy nechtěla být pěvkyní klasické hudby a nikdy jsem se nerozhodla tímto směrem skutečně jít, protože tam je potřeba zasvětit se v interpretaci úplně jiným věcem než v rocku či jazzu. A mně se líbí právě to. Nelituji, že nejsem interpretem klasické hudby – ti to mají těžké: pořád si musí hlídat hlas… Belcanto je velmi umělý nástroj. A já mám ráda reálné věci. Mám ráda, když mohu reflektovat konkrétní věci – a to můžu v rocku, i v současné nebo v lidové hudbě. Nejdál jsem asi zašla v hudbě minimalisty Michaela Nymana. Ale ke skutečné klasice nepůjdu.
Ute Lemper se objevuje na jevištích, ve filmech, na koncertech i v neobvyklých nahrávkách. Je po celém světě uznávána nejen jako interpretka díla Kurta Weilla (1900-1950), spolu s Bertoltem Brechtem protagonisty sociálně kritického epického divadla, ale i berlínských kabaretních písní a francouzských šansonů. Velký ohlas měla její vystoupení na Broadwayi a v londýnském West Endu. Se svými sólovými koncerty i s kapelou cestuje po metropolích, objevuje se také v programech tamních největších orchestrálních těles. Není jí cizí ani rocková poloha, po pádu berlínské zdi si například na Postupimském náměstí zazpívala duet s Rogerem Watersem na legendárním koncertě The Wall.
Je vlastní životní zkušenost důležitá pro interpretaci toho, co zpíváte? Určitě…
Když říkáte, že opera by byla příliš umělá… Život je skutečnost. Proto se ptám. Ale operní umělci mají také své životní zkušenosti. Ono je to spíše tak, že v opeře je potřeba perfekce v témbru, v intonaci, pěvec nemůže být v hlase agresivní… Já mohu zpívat víc divočeji, tvrději… A hrozně ráda zpívám na mikrofon. Není pak důležitá hlasitost, velikost hlasu, ale důležitá je charakterizace.
Kdosi řekl, že život je kabaret… Není to jen slogan? Jistě, že je to jen slogan. Život není jako kabaret. Jo, můžete z něj kabaret udělat… Ale co to vlastně je, ten kabaret? Život rozhodně není show. Život je vůle, vážná práce, úsilí, stálé usmiřování, mnoho překvapení, nutnost začínat vždy znovu a jít dál, pohybovat se.
Pohybovat se na scéně… Činilo vám to někdy potíže? To nebyl nikdy problém. Vždyť jsem byla tanečnice. Zpočátku jsem se pouštěla do dost divokého tančení, do choreografie. Ale už netančím.
V repertoáru, který zpíváte, je to ale důležité… Pro výraz té hudby. Ano, pokud myslíte přirozený pohyb – ale to není nikdy plánované.
Její profesionální debut na muzikálové scéně se odehrál v původním vídeňském nastudování Cats. Vystupovala v Berlíně a v Paříži, kde získala MoliÉrovu cenu jako „nejlepší muzikálová herečka“. Účinkovala v baletu La Mort Subite, který pro ni napsal Maurice Bejárt. Za roli Velmy Kelly v londýnském nastudování Kanderova a Ebbova Chicaga získala za rok 1998 cenu Olivier za nejlepší herečku v muzikálu. Po devíti měsících v londýnském West Endu debutovala na Broadwayi. Objevily se už také první nahrávky písní, které sama složila na své vlastní texty. V současnosti se pracuje na filmu o životě a díle této umělkyně. Má být hotov ještě letos, stejně jako album jejích původních písní.
Jste nezávislá? Nebo je to také legenda? Já nevím – mám svůj styl, svou vlastní niku, své pevné místo. A je pravda, že není až tak moc lidí v oblasti, kterou se zabývám – a to mi dává svobodu interpretace. Zpočátku jsem byla srovnávána s lidmi z dvacátých let. Po dvaceti letech to dělám po svém, lidé mi dali důvěru. Je to tak prosté a přirozené.
Co intuice…? Nebo všechno máte pod kontrolou? Intuice je hrozně moc důležitá. Ale to se týká všeho v životě. Člověk musí být spontánní. Naslouchat intuici. Naslouchat vnitřním hlasům. Být otevřen. Kontrola, to je dovednost, umění. Vědět, jak je to dnes s mým hlasem, co dělat trochu víc hlavovým tónem, prostě technické věci, ale ne moc – převážně je potřeba tomu nechat volný průběh. Zbytek je život. Přímý život. Taky často improvizace.
Jste osobitá. Jak to dlouho trvalo, že jste toho dosáhla? Já myslím, že člověk je vždycky osobitý. Nejdříve máte mladickou osobitost, potom zralejší. Zpočátku to bylo možná víc silové, věci stály trochu víc úsilí, později lze být maličko víc v pohodě. Věci jdou snadněji, když je děláte déle, není třeba se už tolika záležitostí obávat. A necítíte už takový tlak.
Jaký je podle vás váš image? Tvoří ho marketing. Já se o to fakt moc nestarám, co se říká. Ale moje největší reputace je asi ta, že jsem dědičkou německého repertoáru. Nebo ještě lépe evropské tradice šansonů – i když ta tradice dosahuje až k Astoru Piazzollovi. Že jsem tu tradici přenesla do nového tisíciletí, že jsem ji oživila a obohatila o vlastní písně.
A že jste ji přinesla do Ameriky… Ano. Moje první nahrávka s Weillem vyšla v roce 1987. Roky byla úspěšná. Takový revival. Díky této desce. Vůbec jsem něco podobného nečekala, ale stalo se. Američané to prostě chtěli slyšet. Ještě pořád dělám spoustu koncertů v Americe. Řekla bych, že jsem možná jediný evropský zpěvák šansonů po celé Americe. Byl to prostě ten pravý repertoár v pravou chvíli.
