pondělí, 14. červen 2010

Umělecký křišťál zní hudbou

Napsal(a) 

Jiří Rückl Jiří Rückl

Ten, jehož pracovní oblast je hudební tvorbě vzdálená, nemusí být nutně svým přístupem daleko od klasické hudby či jazzu. Postoj k jejímu vnímání se možná trochu liší, ale i tak vedou cesty, jimiž je přijímána, ke stejnému cíli. Je to hledání a nacházení, které dokáže vyvážit i strohost životního povolání. Tak to alespoň vyplývá ze slov ing. Jiřího Rückla, dědice a majitele dnešní sklárny Rückl Crystal v Nižboru u Berouna.

Návrat vyděděnce

Založení této proslulé rodinné firmy se datuje rokem 1846, ale kořeny rodové tradice sahají hlouběji, do dnů, kdy předchůdci sklářského rodu přišli na přelomu 17. a 18. století ze Švýcar do Čech, na Šumavu, a do východní a severní části země. Později, roku 1903 vznikla sklárna v Nižboru u Berouna. Její novodobé osudy se v druhé polovině dvacátého století psaly shodně jako u všech prosperujících podniků, s neúctou k úspěšnému podnikání. Po složitých peripetiích přímý potomek sklářského rodu Jiří Rückl (1940) svůj dědičný majetek od státu odkoupil!

Jméno luxusních produktů nižborské sklárny má dnes doma i ve světě svůj nezastupitelný zvuk. Zejména křišťálové olovnaté sklo, jehož vznik se datuje rokem 1922, má pověst vysoké umělecké hodnoty. Bylo šťastnou hrou osudu, že se jeho tvorba i přes poválečné vyvlastnění podniku uchovala, bez ohledu na přízvisko „přežitek buržoazního způsobu života“. Jen tak se Jiří Rückl mohl vrátit tam, kde před sto lety působil pradědeček, a navázat na tři sta let starou tradici svých předků. I při svém oboru ekonomie se vždy zajímal o oblast kultury, v níž svou roli hraje i hudba. Není pak jistě náhoda, že krásným skleněným artefaktům značky odpovídá i tvůrčí a uměním nadaný přístup dnešního majitele továrny.

Veřejnost ho zná také jako senátora parlamentu ČR za berounský senátní obvod z let 1998 – 2004. V té době byl mimo jiné členem výboru senátu pro kulturní dědictví, se starostí o památky, přestavbu a péči o historickou budovu senátu, i dalších památkových objektů. Ta práce mu byla velice blízká.

Cesty skla a hudby

Dědeček Jiřího Rückla úzce spolupracoval s významným českým malířem, grafikem a rytcem, prof. Josefem Drahoňovským a neméně slavnou

Umělecký křišťál zní hudbou Umělecký křišťál zní hudbou
malířkou a úspěšnou sklářskou výtvarnicí Ludvikou Smrčkovou. Pozoruhodné umělecké artefakty přinášely od počátku vysoká ocenění. Dodnes firmu obklopují jedineční výtvarníci, a nejen čeští. Není proto neobvyklé, že odsud vycházejí realizace uměleckých cen a trofejí snad všech současných významných soutěží a festivalů na poli divadla, uměleckého slova a hudby. Vrcholným dílem byl realizovaný návrh skleněných houslí (v poměru 1:1) pro houslistku Gaukhar Murzabekovou z Kazachstánu.

Jiří Rückl není tvůrcem uměleckých artefaktů, ale často jejich inspirátorem. Hudba totiž provází jeho život od dětství. Naštěstí na ni teď má víc času, když přímé řízení provozu předal svým dvěma dcerám, Simoně (1965) a Markétě (1970). S klidným svědomím si proto může sednout k poslechu dobré hudby a vychutnat si její působení. „Vedl jsem k hudbě i obě dcery. Simona hrála na housle, ale nedokázal jsem ji bohužel vést v té intenzitě hraní, jakou bych si představoval. Sám jsem byl veden k muzice už od dětství, i když nikdo z rodiny se hudbou profesionálně nezabýval. V současnosti nese hudební tradici můj bratranec, kontrabasista Jan Rückl, člen orchestru Národního divadla v Praze. Jeho dědečka, Josefa Kuchinku, znají diváci jako dirigenta naší první operní scény.“

Matka Jiřího Rückla hrála dobře na klavír a velmi si přála, aby i její děti na něj hrály a hudbu milovaly. Chodila s nimi proto na koncerty i na operu, ale ta u syna nenašla větší ohlas. „Když jsem sedával nad klaviaturou, měl jsem v oblibě Fibichovu klavírní tvorbu. Během střední školy jsem ale už k dalšímu studiu hudby nenašel podmínky. Navíc se mnou zacloumala puberta, takže všechna technická schopnost pianisty upadla posléze v zapomenutí. Nikdy později jsem, ke své velké lítosti, nenašel sílu a čas znovu se ke cvičení vrátit.“

Ceny MTF Zlatá Praha Ceny MTF Zlatá Praha

Opravdovost vztahu

Dnes už mu zbývá jen poslech hudby a návštěva koncertů. „Po otci mi zbyl bytostný vztah k jazzu a k hudbě Jaroslava Ježka. Patřím dokonce mezi sběratele jeho nahrávek. Staré desky, když čas dovolí, jsou náplní mých volných chvil. Prostřednictvím svých dcer se leckdy dostanu i do oblasti nové jazzové hudby, jejích současných souborů a interpretů. Hudbu ale poslouchám nejraději v tichu soukromí. Ve velkém obývacím pokoji mám výbornou reprodukční aparaturu a velkou sbírku zvlášť starých desek.“ Není to jistě hudba technicky studiově čistá, odpovídá tehdejší kvalitě černých desek, ale její obsah dokáže nepochybně přinést prožitek i uspokojení. „V mém způsobu poslouchání je mimo jiné trochu nostalgie, návrat do minulých roků, někam do životního období, kdy mi bylo obzvlášť dobře. Na poslech není sice denně čas, ale pokud ho najdu, rád se usadím, a hodinu dvě se z toho těším.“

Každá hudba si hledá tu pravou chvíli a pohodu k poslechu. „Pokud jde o vážnou muziku, nemám nějaké specifické zaměření, a těžko bych vybíral jednotlivé historické etapy nebo díla, která bych upřednostňoval. Rád ale poslouchám skladby Čajkovského, které mi přinášejí skutečné uspokojení a vnitřní klid, stav, v němž jsem schopen přestat myslet na to, čím se uvnitř člověk někdy zabývá a trápí. Muzika mi pomáhá vyhnout se takovým zážitkům a vnímám jen její vlastní kouzlo.“

Vzpomínka se vrací k jednomu mimořádnému zážitku z doby možná někdy před deseti roky, ke koncertu na Žofíně, s dirigentem Františkem Preislerem, s Evou Urbanovou a dalšími zpěváky. „Ten večer ve mně zanechal nesmazatelný zážitek. Přestože nejsem nějak zvláštním ctitelem opery, zpěv mi dává něco opravdu mimořádného.“

Hudba přináší i vzpomínky a bývají to milé chvíle. Ty pocity při poslechu se nedají snadno a přesně vyjádřit. „Jsem člověk zaměřený na oblast techniky a jakási duchovní volnost mi nejspíš nebyla dána, takže jen těžko mohu popsat své vnitřní stavy při vnímání muziky.“ To ale vlastnímu poslechu nevadí. Jiří Rückl vtipně odpovídá na nečekanou otázku, co by dělal, kdyby hudba kolem něj prostě vůbec přestala existovat: „Pískal bych si.“ Kupodivu, rád a často si píská. Zpívat prý může jen těžko, protože nějak ‚neudrží notu‘.

Umělecký křišťál zní hudbou Umělecký křišťál zní hudbou

Sklo umí vyprávět

Ze všeho přirozeně vyplývá, že firma Rückl Crystal, vedená člověkem se smyslem pro umění, je značka veskrze múzická. „Snažím se své výtvarníky vést k tomu, aby o tom, co vytvářejí, uměli vyprávět. Aby předměty jejich práce měly příběh, a aby jako autoři při tom sami něco cítili. Aby jejich snažení nebylo jen plochým sdělením, daným na papír a předaným sklářům a brusičům k provedení, ale abych je předem navedl na obsah díla. Když práci zadávám, řeknu jim o své představě, a sám jim povyprávím.“ Tak třeba vznikal dar pro Madeleine Albrightovou. Na svět přišel v olovnatém křišťálu tvar zeměkoule, nesené vybroušenými andělskými perutěmi. Bylo to vyjádření a zpodobení její snahy o světový mír. A stejný byl i dar českých krajanů v Americe pro Václava Havla. Vzniklo srdce na podstavci, s věnováním, opět z křišťálového olovnatého skla, jako symbol jejich vztahu k němu.

Pokud nelze přesně vyprávět příběh a jeho čas a téma, používají výtvarníci k realizaci skulpturu geometrických tvarů. Takové byly letos prvně navržené a předané ceny pro Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha 2009. Uchvacující skleněné plastiky mají podobu lotosového květu. A kdo ví, třeba po letošní Ceně diváků a Ocenění Nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových, udělených vítěznému snímku Magdalena, vznikne v dalších letech nová inspirace pro příští podobu těchto cen.

Už několik roků připravuje Rückl Crystal cenu Českého lva a také Křišťálové oko, jako hlavní cenu pro Czech Press Photo Prague. V nich se zobrazuje umělecký záměr návrhářů a sklářů v tomto špičkovém českém uměleckém oboru. „Tak společně vnímáme umění a svými prostředky je ztvárňujeme. S radostí říkám, že v té abstraktní sféře má své významné místo i hudba. Nedá se to popřít, i já mám k ní, a tím i k celé oblasti umění, po otci a dědečkovi někde v genech zasutý vztah. Je štěstí, že jej mohu ve své práci realizovat. Řekl bych, že bez hudby a bez umění by byl život nějak prázdný. Osobně si myslím, že muzika, ať ta vážná, nebo třeba jazzová anebo populární, koncertně, profesionálně i amatérsky v jakákoliv podobě prováděná, je samozřejmou náplní volného času člověka, vlastně i jeho potřebou, dokonce nezbytností.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.