Ne, Magdalena Kožená netvrdí, že má k Wolfgangu Amadeu Mozartovi nějaký výjimečný vztah, ani že by byl jejím oblíbeným skladatelem. Přece však tato naše mezzosopranistka vděčí salcburskému Wolfimu za své doposud největší úspěchy – například vítězství v Mozartově soutěži v Salcburku roku 1995 bezprostředně odstartovalo její mezinárodní dráhu. I později, ať už to byl debut v newyorské MET nebo na festivalu v Aix-en-Provence či na vídeňském festivalu, doprovázely její vzestup mezi světové hvězdy Mozartovy parádní role. Dokonce i pro svůj oficiální operní debut si vybrala Mozartovu hudbu: zpívala česky Dorabellu z Così fan tutte ! Kožená v tom však nehledá žádný hlubší význam a uprostřed všeho povyku kolem „Mozartova roku“ je její vlastní vysvětlení čistě logické: „Mladá zpěvačka s lehkým hlasem téměř automaticky debutuje v mozartovských rolích.“ Mozart byl koneckonců přítomen i tomu, když se na jaře roku 2003 v Glyndebourne umělecký vztah mezi zpěvačkou Magdalenou Koženou a dirigentem Sirem Simonem Rattlem přeměnil ve vztah osobní. Nevýznamná historka, k níž lze s významným přimhouřením oka dodat: tím je vinen Idomeneo.
Není to však vina, ale štěstí, které provází jejich umělecké spojení i první společné album. Tóny této „pocty Mozartovi“ rozezněli spolu s Magdalenou Koženou členové slavného Orchestra of the Age of Enlightenment. Sir Simon s těmito odborníky na aspekty historické interpretace spolupracuje od založení souboru v roce 1987 a zná přednosti jejich orchestrálního zvuku: „Je zřetelnější a čistší; jako by zpěváky osvobozoval a poskytoval jim tak více prostoru k tvořivé práci s hudbou.“
A skutečně, mezi zvukem orchestru a hlasem Magdaleny Kožené panuje téměř dokonalá souhra. „Musím se přiznat, že některé tyto árie nezpívám moc ráda s moderními orchestry, protože v moderním ladění nesednou tak dobře hlasu. Když zpívám s Orchestra of the Age of Enlightenment, který používá ladění na 430 Hz, zabarvení je odlišné. Je méně agresivní, zní sametověji a umožňuje větší svobodu interpretace. S tímto orchestrem je to prostě ideální,“ říká nadšeně Kožená. „Nejdůležitější ale stejně zůstává, aby hudebníci hráli tak, jak to cítím i já. Pak nezáleží na tom, zda se jedná o soubor staré hudby nebo o moderní orchestr.“
Není snadné získat pro rozhovor tyto dvě nadmíru zaneprázdněné hvězdy, které se navíc straní médií. Nakonec se to podařilo v Berlíně, domově Berlínských filharmoniků, které charismatický Angličan Rattle řadu let diriguje. Sir Simon hovoří o Kožené jako o mozartovském interpretovi: „Zpívat Mozarta je Magdaleninou druhou přirozeností díky její hluboké znalosti této hudby a stylu. Vzniká tak výjimečná symbióza mezi hudbou a postavami: každá postava v každé skladbě tohoto CD je zcela odlišnou osobností.“ Magdalena Kožená pak prozrazuje, že program pro nahrávku sestavovala sama, a to zcela podle vlastní volby – s jedinou výjimkou: Sir Simon ji musel přemluvit k árii Ilie z Idomenea, což byla, jak sama uznává, velká výzva. „Nahrála jsem už všechny Mozartovy árie, které byly napsány pro můj hlas, a tak jsem na tomto albu vyzkoušela některé, které nebyly,“ říká s úsměvem. Hned však dodává: „To byl jen vtip.“ Vtip, který však není daleko od pravdy. Proto album obsahuje mimo jiné i nádhernou árii „Non più di fiori“ z čistě sopránového partu Vitellie v La clemenza di Tito, tedy v opeře, která se nedávno dočkala nadšeně přijaté kompletní nahrávky, na níž Kožená zpívá Sesta, bravurní roli s velkým „R“ každého mozartovského mezzosopránu.
Další atypickou rolí pro mezzosoprán je role Zuzanky: Kožená na nahrávce zpívá známou árii ze IV. dějství Figarovy svatby „Deh vieni“, ale zařadila i další verzi téže scény s árií „Al desio di chi t‘adora“. „Naneštěstí jsem zjistila příliš pozdě, že Mozart složil pro Zuzanku ve IV. aktu árie tři. Jinak bych zařadila všechny tři verze; ráda totiž porovnávám různá řešení stejného dramatického momentu.“ Výběr všech tří ženských postav z Così fan tutte nebyl naproti tomu míněn jako srovnání. „Teprve když jsem sestavila seznam árií, které bych ráda zpívala a které mohu zpívat, zjistila jsem, že se mi sešly všechny tři role.“ Na rozdíl od své kolegyně mezzosopranistky Cecilie Bartoli, s níž v roce 2004 zpívala dvojici sester v Così, nemá v úmyslu vyzkoušet Fiordiligi na scéně. Třetí z triumvirátu rolí z Così – Despinu – by si ráda nechala na později: „Tuto lstivou služebnou bych si chtěla zahrát, až budu trochu starší.“
Magdalena Kožená však neomezila svůj výběr jen na známé opery. Na albu se nacházejí rovněž dvě nejznámější koncertní a vložené árie z Mozartova pera. „‘Ch‘io mi scordi di te?‘ doprovázená orchestrem a kladívkovým klavírem je úžasný kus. Nahráváte-li Mozarta, nesmí tam tato skladba chybět. Totéž platí o ‚Vado, ma dove?‘, která je skutečně neobyčejně nádherná,“ vysvětluje Kožená. K tomu Sir Simon poznamenává: „Je zajímavé, že ‚Vado, ma dove?‘ byla napsána jako vložená árie určená původně pro komickou operu jiného skladatele. Její účinek je zcela ohromující. Neumím si představit, co to muselo pro operu onoho ubohého skladatele znamenat.“
Otázka na hudební přípravu alba vzbuzuje u obou umělců pobavenou reakci. Dirigent odpovídá typicky „rattleovským“ způsobem: krátkým názorným příběhem. „Jeden rok jsem žil v Londýně v Pimlico, což je hned vedle galerie Tate. Byl to jediný rok, kdy jsem Tate pravidelně nenavštěvoval – bylo to totiž blízko a já jsem si stále říkal, že si tam můžu zajít kdykoli. Mnohé z věcí této nahrávky jsme s Magdalenou nikdy společně necvičili, protože jsme si pořád říkali: máme dost času, k tomu se dostaneme. Když však došlo na zkoušky s orchestrem, v některých okamžicích jsem si uvědomil, že nemám představu, jakou kadenci Magdalena zvolí! Spolupracovali jsme už na tolika mozartovských projektech, že vycítíme, co si ten druhý o dané pasáži myslí, aniž bychom na tom nějak moc pracovali.“ Mezzosopranistka zcela souhlasí a dodává: „Vždycky mě hřeje příjemný pocit, že Simon druhým lidem při práci důvěřuje a věří v inspiraci okamžiku.“
Při otázce, zda neuvažuje o rozšíření svého repertoáru Mozartových árií tím, že by transponovala některé sopránové kusy pro svou hlasovou polohu, se Kožená zhrozí: „To bych rozhodně nemohla udělat! To by byly jiné skladby. Mozart je napsal v určité tónině, v určité poloze, protože chtěl konkrétní zvuk. V 19. století bylo běžné, že si zpěváci upravovali určité skladby tak, aby odpovídaly jejich hlasu. Nevím, jestli byl tento přístup autentický či ne, ale necítila bych se dobře, kdybych transponovala Mozartovy árie o tón níže.“ Do řeči vstupuje Sir Simon: „Kdybychom zatelefonovali Mozartovi, pravděpodobně by nám řekl: »Nebuďte směšný, dělejte si, co chcete. Mám teď asi půl hodiny a mohu vám vytvořit transpozici do jiné tóniny. Nebo mi dejte hodinu a já vám napíšu árii novou.«“
Ale romantička Magdalena Kožená, která stále odolává tomuto druhu pragmatismu, jen povzdechne: „Ach, kéž by Mozart žil déle a napsal více skladeb pro mezzosoprán!“ A ať se nyní někdo odváží říct, že Magdalena Kožená nemá k Mozartovi výjimečný vztah.
Přeložil David Hofmann; www.kozena.cz
odkazy
