Dirigenta Martina Turnovského, který vloni oslavil osmdesátiny, jsme zastihli těsně před odjezdem do Japonska, kde v listopadu dirigoval tři koncerty. „To je víc, než mám v posledních letech tady,“ dodává, ale očividně se těší. „Japonské orchestry jsou skvěle připravené, od první minuty můžete dělat muziku, už jsem v Japonsku tuším posedmnácté, skoro jako doma. V Praze budu mít příští rok jediný koncert v sezoně FOKu,“ říká klidně a rád vzpomíná na těch několik let, kdy byl počátkem 90. let šéfem tohoto orchestru. Jeho vzpomínky jsou živé, ale zároveň se při nich ukazuje, že rekapitulovat posledních dvacet let není možné bez vzpomínání na vzdálenější minulost. Martin Turnovský emigroval po roce 1968 a do českého hudebního života se vrátil až po Listopadu, ale i dnes ho na našich pódiích vídáme spíš méně než více.
V jaké situaci vás zastihly listopadové události 1989? V listopadu 1989 jsme byli ještě venku, i když jsem sem občas zajížděl. Považovali jsme to za zázrak, protože jsme už s ničím takovým nepočítali – bylo to radostné a šťastné. Krátce poté jsem dostal nabídku dirigovat koncert orchestru FOK, to jsem samozřejmě rád vzal. Atmosféru svého prvního koncertu si dobře pamatuji, určitě jsme tam hráli ve velmi slavnostní náladě Janáčkovu Symfonietu, brzy přišlo i první pozvání z České filharmonie.
Ve FOKu jste se pak stal šéfdirigentem, jak na tu dobu vzpomínáte? Ano, dostal jsem nabídku převzít orchestr po Petru Altrichterovi. Ale pobyl jsem tam jen dvě nebo tři sezony. Začátek byl dobrý, první dva roky, ale pak, já jsem po nich také něco chtěl a víte, jak to je v orchestrech. Byl tam jeden člen, který mě neměl rád, já jsem ho také neměl rád, zkrátka, nebyli jsme na stejné vlně… Byl to také mimochodem exponent minulého režimu. Vedle toho jsem venku učil a celkově měl co dělat, takže jsem se po třech letech šéfování vzdal. Také už jsem na šéfování neměl chuť. Ale k orchestru se jako host rád vracím.
Naznačil jste ale, že jste se „doma“ objevoval už před listopadem… Já jsem tu měl maminku a začátkem osmdesátých let dostal telegram, že je nemocná a nevypadá to dobře. Zažádali jsme ve Vídni o vízum a přišli na vyslanectví ukázat telegram. Úředník si ho prohlížel a řekl: „Vy jste emigrant, budete čekat. Když umře, tak vás na ten pohřeb ještě pustíme, ale teď žije, nemusíte tam jet hned.“ Takhle se mnou jednali, ale vízum jsem nakonec nějak dostal. Den před maminčinou smrtí jsem stihl přijet a ještě ji viděl. To tedy byl první příjezd. A po roce 1986 to už šlo snadněji, ale nemohl jsem tu samozřejmě nic dělat. Na Slovensku jsem mohl dirigovat pár věcí ještě před revolucí, tam to bylo trochu volnější, fungovala tam Capella Istropolitana – s nimi jsem mohl natáčet ještě jako emigrant. Tady to šlo až po revoluci. Byly to doby zlé.
Ale dvaceti let emigrace nelitujete – nebo ano? Hlavně kvůli klukům to bylo správné. Staršímu synovi slibovala učitelka, že bude buď kominíkem, nebo pokrývačem, protože neměl nejlepší prospěch – teď je hobojistou v Klagenfurtu. Druhý syn chtěl hrát také na hoboj, ale řekl jsem, že dva hobojisté doma je moc. Tak vyzkoušel fagot a jednou jsem ho vzal na Vídeňskou konzervatoř, profesor řekl: „Já si ho vezmu, má dobrý zuby…“ Dodnes hraje ve Vídeňské filharmonii.
Dá se tedy celkově říci, že se vám polistopadový vývoj líbí? Po listopadu všechno vypadalo velmi krásně a dneska je to také lepší než za starého režimu. Ale fakt, že se takovým způsobem znovu vracejí páni komunisti, jak vystupují v parlamentu, všude něco říkají, mají nějaké požadavky, to je nepěkné, to je určitě mínus. A já jsem dnes smutný, protože ti špatní, co tu byli, se znovu zvedají. Neomluvili se, byť dělali hrozné věci, a dnes už dorostla generace, která nic z toho nezažila.
A když se vrátíme na pole hudby, co se za poslední dobu změnilo, pokud jde o symfonické orchestry, ve srovnání se zahraničím? Rozdíl to pořád ještě trochu je. Zejména ve srovnání s japonskými orchestry, tam je dokonalá disciplína a nemusíte se o nic starat. Americké orchestry jsou také skvělé a vždycky dokonale připravené. To u nás není vždycky, i když jsou výjimky, zejména Pražská komorní filharmonie, která je znamenitá a dobře se s ní pracuje – a hlavně neztratila entuziasmus, který některé velké orchestry tolik nemají. Další orchestr, který mám rád, jsou Brňáci, ve Filharmonii Brno jsem byl dlouho čestným šéfdirigentem. Ten orchestr se kvalitou neliší od pražských a má trochu lepší atmosféru a myslím, že i lepší morálku.
A když někdy přemýšlíte, co se nejvíc povedlo a co ne? Já bych řekl, že vyrostla velké plejáda mladých a zajímavých hudebníků – Martin Kasík, Lukáš Vondráček, Jaroslava Pěchočová – to je úroveň, která tu vždycky taková nebyla. Mezi houslisty určitě Jana Nováková a také komorní soubory, například Smetanovo trio. I v orchestrech je technická úroveň vyšší než kdysi, jsou v nich znamenití muzikanti, zejména dechy, smyčce možná tolik ne… A co se nepovedlo? Po revoluci to vypadalo nejdřív dobře – dělal jsem třeba ve Státní opeře velmi slušnou inscenaci Otella, pak Maškarní ples a ještě Carmen – a tam to už šlo dolů a dolů, zejména sbor byl v dezolátním stavu. Niveau opery pak šlo rozhodně dolů, jaká je situace teď, přesně nevím, snad se to už zase zlepšilo. Orchestry se myslím vyvíjely vcelku dobře.
Jak se vyvinulo publikum? Myslím, že když se na pódiu děje něco opravdu zajímavého, tak to publikum rozpozná, a dovede být entuziastické, volá se bravo, což dříve nebývalo. Pokud jde o návštěvnost koncertů, trochu to kolísá, Česká filharmonie nemívá v poslední době úplně plno. Záleží ale hodně na tom, co se hraje a kdo to dělá. Zájem publika tady je, i když je otázka, jestli takový jako venku. Ve Vídni se člověk na koncert filharmonie prakticky nedostane, je nabito pořád. Ale i koncerty dalších orchestrů a koncerty komorní.
Atmosféru Vídně jste musel zažívat velmi přímo, nehledě na to, že váš syn Štěpán je fagotistou Vídeňských filharmoniků… Ano a byl tam přijat velmi dobře, dodnes patří k nejlepším hráčům skupiny. Co mě tehdy nejvíc ohromilo, byla úroveň orchestru. Přitom filharmonie má strašně moc co dělat. Hráči mají někdy dvě zkoušky denně a večer hrají ještě v opeře Wagnerovy Mistry pěvce. A přitom nemáte pocit, že jsou otrávení, dávají ze sebe, co můžou. U nás vidíte víc rutiny a trochu úřednický přístup.
Ale není to dáno i tím, jak společnost umění přijímá a jak ho podporuje? Jistě. Vídeň má především obrovskou tradici, lidé jsou na tu úroveň zvyklí a dávají to najevo. Milují svůj orchestr. U nás mladá generace už neví, jaká atmosféra vládla za Talicha a Ančerla, to byly vrcholy, nám to připadalo zázračné, co dovedli z orchestru vytáhnout. Talich byl především mistr zvuku a Ančerl udělal z České filharmonie brilantní a virtuózní orchestr. Dneska je tam mnoho skvělých hráčů, ale celkově už to takové není.
Jak se změnil váš pohled na českou hudbu ze zahraniční perspektivy? Jsme někomu ze skladatelů výrazně dlužni? Jména jako Dvořák a Smetana jsou žádána, i Janáček je už probojovaný. Martinů jsem se snažil propagovat, kde jsem mohl – v Americe, Anglii – teď ho budu opět dělat v Japonsku. To vše je možné a jiní kolegové to dělají také. Klasická muzika je žádaná, otázka je pak u mladších generací, jako je Klement Slavický nebo Otmar Mácha, tam už je to omezenější. To musím osobně přijít a říct, že tu mám jeden dobrý kus, ale žádáno to není. A ze současných skladatelských osobností nevidím nic tak významného.
A pokud jde o interprety? Mezi mladými je řada výrazných a talentovaných lidí, kteří to nemají lehké, protože čelí velké zahraniční konkurenci. Člověk žasne, co už ti mladí dovedou… Pamatuji se z mládí na řadu pianistů, kteří sem tam nějaký překlep nebrali tak vážně. Moje vnučka se věnuje profesionálně houslím, nemuzikant si takový život neumí představit, od mládí neustále jezdí po světě. Technicky je současná úroveň zásadně lepší. Ale neznám dnes osobně žádné muzikanty, jako byl třeba Milan Munclinger, dneska už trochu zapomenutá postava. Výborný flétnista a specialista na barokní hudbu, ale mohli jste s ním mluvit úplně o všem. To byl mimořádně vzdělaný a komplexní člověk.
Jsme tedy dnes víc součástí hudební Evropy? Určitě ano. Například na Pražském jaru se vždycky objeví něco mimořádného – ale s finančními možnostmi, jaké má například Salcburk se to nedá srovnat. Myslím, že Pražské jaro dělá, co může, sám jsem ve výboru festivalu a vím, jak se tam bojuje o každou možnost pozvat nějaké dobré lidi. A jak je těžké je sem dostat. Například takový dirigent Gustavo Dudamel, to je dnes už vynikající „star“, kterou bude těžké sem dostat. Je potřeba se o ně snažit, dokud nejsou úplně na špičce. Ve Vídni se toho děje oproti Praze opravdu moc a může se tam objevit víc špičkových těles. Sem vždycky přijede jeden nějaký opravdu výborný orchestr, ale aspoň to. Sólisté zrovna tak.
Někdy se říká, že si zahraniční situaci příliš idealizujeme… Jistě, všude se šetří a je to patrné i na těch nejvyšších patrech, jako je Salcburk. Někdy si také vyberou šéfa, který je příliš výstřední a nikdo na to nechce chodit. Režie bývají strašné, když jsme viděli poslední Rusalku v Salcburku, to bylo hrůzné, přímo kriminální. Dnes dělat operu znamená sehnat režiséra, se kterým se můžete dohodnout – aby to nebylo bláznivé. Anebo říci máucta, to nedělám. Takhle to udělal před časem Riccardo Muti v Salcburku s inscenací Così fan tutte, kterou režírovali manželé Hermannovi – přijel se podívat na zkoušku, řekl „to nedělám“, a odjel, ale to je jediný takový příklad, který znám.
Vy sám jste někdy odřekl operu kvůli režii? Dělal jsem opery nejvíc v Oslu, včetně věcí dost těžkých – třeba Káťu Kabanovou, Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovovou – tam nebyla velká tradice, zato velmi konzervativní publikum. Vždycky jsem ale měl štěstí na velmi vkusné režiséry. Tam jsem moc bojovat nemusel.
Severské země jsou velikostí podobné té naší – není jejich péče o kulturu něčím příkladná i pro nás? Ve Skandinávii není dlouhá tradice, ale velká snaha. Například v Oslu je znamenitá filharmonie, zejména poté, co se tam stal šéfem Mariss Jansons (v letech 1979 – 2002, pozn. aut. ), po něm nastoupil André Previn (v letech 2002–2006, dnes je šéfem Jukka Pekka Saraste – pozn. aut. ). Snaha dělat dobrou muziku a vybudovat ansámbly tam byla obrovská, i když tradice není taková jako ve střední Evropě. Ani skladatelů tam tolik nemají.
Když se vrátíme domů, co vás na současné hudební scéně nejvíc trápí? Určitě to, že úroveň takzvané populární hudby je dnes mnohem nižší, než byla dřív. Když ji člověk srovná třeba s Ježkem, Šlitrem – to pořád byla bohatá hudba. Dnes jsou všechno dvoutaktové fráze, blbej text a pořád se to opakuje. Když přijdu někam do obchodů, divím se, jak to ti zaměstnanci mohou vydržet. A myslím, že to může mít vliv i na nejmladší generaci, která když propadne tomuto druhu muziky, nemá už absolutně smysl pro něco trochu komplikovanějšího anebo vážnějšího.
A nějaká naléhavá přání do budoucna? Hudby v televizi by mělo být mnohem víc. Všechno co vidím, je na německých kanálech a není k nim žádný český protějšek. A co tady vlastně vůbec nemáme, jsou pravidelné recenze koncertů během týdne. Ve Vídni je po každém koncertu kritika.
Jsou nějaká díla, která se u nás moc nehrají a sám byste si je rád provedl? Už dlouho jsem nedělal Mahlerovu Píseň o zemi. Problém jsou vždycky zpěváci, mezi mezzosopranistkami bych si vybral Bernardu Fink – ale problém je tenor, toho bych musel hledat. Píseň o zemi je jedna z výjimečných skladeb, tam není špatná nota a prázdný takt, to o některých symfoniích se dá diskutovat, třebas o takové Šesté nebo Sedmé. Mahler to samozřejmě uměl, ale je to někdy trochu bla bla. Na mahlerovské výročí se těším, ale to by mě musel někdo pozvat.
