čtvrtek, 10. červenec 2003

Tvář IV.: Renesanční polyfonie v Čechách

Napsal(a) 

Tvář IV.: Renesanční polyfonie v Čechách Tvář IV.: Renesanční polyfonie v Čechách
Předchozí díly seriálu o různých podobách polyfonie shrnuly její vývoj od počátku do konce 16. století. Mohli jsme sledovat, jak a co se komponovalo ve středověku a v epoše renesance. Setkali jsme se s jmény celé řady skladatelů, kteří jako by zastupovali nebo symbolizovali celé epochy. Zcela právem padla jména těch autorů, kteří zanechali buď rozsahem svého díla, nebo jeho kvalitou či novostí mimořádnou stopu v dějinách hudby. Přispívali k tomu, že evropská hudba měnila svou tvář a že vůbec tedy má své dějiny a díky tomu má smysl i tento seriál.

Čtenář si mohl též povšimnout, že taková "progresivní" tvorba vznikala v určitých centrálních oblastech, odkud vyzařovala tu silněji, tu slaběji do jiných - periferních oblastí. Centrální oblasti ležely většinou poměrně daleko od hranic českého království. Není tedy divu, že jsme se v seriálu nesetkali s žádným velikánem českého původu. Nic naplat, vlastenci se musí smířit se skutečností, že našim předkům byla vymezena v oblasti polyfonie úloha skromná. Nelze už zřejmě očekávat nějaký převratný objev, který by dokázal opak. Na druhé straně však nebyly české země žádným úhorem, ale půdou, která vydala někdy poněkud trpké či svérázné, ale rozhodně zajímavé plody.

Literátská bratrstva

V závěru druhého dílu padla zmínka o druzích polyfonní hudby, které se v Čechách pěstovaly na přelomu 14. a 15. století. Některé se inspirovaly soudobou hudbou epochy Ars nova, některé však měly nápadně retrospektivní ráz. To by ve střední Evropě kolem roku 1400 ještě nebylo nic divného. Více překvapí, že s určitým výběrem z tohoto repertoáru se setkáme o sto let později v rukopisných zpěvnících literátských bratrstev. Literátská bratrstva začala vznikat v českých městech v době kolem roku 1490. Vstupovali do nich vzdělaní měšťané, kteří se zavázali zpívat v kostele liturgickou hudbu. Byla to určitá reakce na to, že církev (ať už utrakvistická, která byla většinová, nebo katolická) zůstala po husitských válkách chudá a nemohla zaměstnávat profesionální zpěváky. Ve většině měst sice byla k dispozici farní škola, jejíž rektor, kantor a chudí žáci měli za poskytované živobytí řadu zpěvních povinností vůči kostelu, ovšem rostoucí gramotnost měšťanských vrstev a fakt možného podílu laiků na bohoslužbě vytvářely příznivou půdu pro působení bratrstev. Členství v nich bezpochyby platilo za projev vzdělanosti, zbožnosti a ovšem i mecenášství - vždyť členové bratrstev si sami ze svých prostředků pořizovali nákladné zpěvníky, nad jejichž nádherou žasneme dodnes. Protože v době kolem roku 1500 se utrakvistická bohoslužba příliš nelišila od katolické, nepřekvapí, že hlavní náplní těchto zpěvníků je latinský chorál. Proč však chorál doplnili starobylou polyfonií, není úplně zřejmé. Pro některá literátská bratrstva byla zřejmě soudobá polyfonie nizozemského stylu příliš obtížná (možná i příliš smyslná), a tak raději sáhli k jednoduchému a strohému odkazu předků. Tak jednoduché to ovšem není - v některých zpěvnících najdeme tyto starobylé útvary vedle nejmodernější evropské tvorby! (Tuším, že neexistuje žádný západoevropský pramen, v němž by vedle moteta Josquina Desprez byla zapsána třeba skladba o sto padesát let staršího Guillauma de Machauta.) Některé z těchto skladeb byly dokonce kolem roku 1540 přeloženy do češtiny a v této podobě se zpívaly až do začátku 17. století.

Vzlety a pády

Věnujme se však raději moderní tvorbě ve stylu nizozemské renesanční polyfonie. Lze předpokládat, že po polovině 15. století se naši hudebníci stále častěji seznamovali s touto novou hudbou a že se také snažili napodobit importované vzory. Za první domácí nesmělé pokusy lze považovat prosté písňové věty s převahou kvintakordů a sextakordů a s neumělým vedením hlasů. Velkorysá linearita a řemeslná bezchybnost, jak ji známe u protagonistů hudby 15. století, byla těmto začátečníkům zcela nedostupná.

Netrvalo však dlouho, a i u nás se objevili autoři schopní zvládnout technická úskalí nového stylu. Svědectvím je rukopis zvaný Kodex Speciálník (pochází z Prahy z doby kolem roku 1500). Vedle skupiny zmíněných archaických skladeb v něm najdeme mše, moteta a duchovní písně nejmodernějšího stylu a vedle importovaných skladeb i velmi zdařilé kompozice prokazatelně českého původu. Jedná se především o několik českých písní (například Náš milý svatý Václave - polyfonní úprava svatováclavského chorálu) a tři skladby jediného jménem známého (snad) domácího skladatele té doby Tomka. V literatuře se někdy objevuje ještě jedno údajné jméno "Gontrášek", jde však o nedorozumění, nejde o jméno, ale o špatně přečtené označení hlasu. U jedné české písně ve Speciálníku (Buď Buohu chvála, čest ) je basový hlas - kontratenor - poněkud familiárně označen jako (v původním pravopisu) "contrassek". Možná komponoval i všestranný vzdělanec Václav Philomates z Jindřichova Hradce. V době svých studií ve Vídni zde v roce 1512 vydal tiskem hudební učebnici Musicorum libri quattuor (Čtyři knihy o hudbě ), v níž podává i stručnou nauku o kompozici, která vychází z hudebního stylu zachyceného právě ve Speciálníku.

Krátký rozkvět, který česká polyfonie a aktivita literátských bratrstev zažila v několika desetiletích kolem roku 1500, vystřídala asi od 30. let 16. století doba vleklé stagnace. Literátská kultura jako by se znovu uzavírala před světem, nevíme o žádné soudobé tvorbě z tohoto prostředí, pouze se opisovaly staré a nejstarší skladby, které se nanejvýš překládaly do češtiny. Snad jen v německy mluvícím pohraničí vyburcovaly úspěchy reformace zájem o pěstování nových forem reformačního zpěvu a dokonce i kompoziční činnost. Jedním z center této kultury se stal tehdy se bouřlivě rozvíjející Jáchymov, významným skladatelem - ovšem spíš ve vztahu k německé reformaci než k domácím tradicím - se stal žák Heinricha Isaaca a českolipský evangelický duchovní Balthasar Harzer-Resinarius (1485-1544). A setkáváme se také s prvními případy hudebních emigrantů. Z Čech pocházel například skladatel Řehoř Pešín (asi 1500-1547) působící v německých zemích, autor jedné mše, několika motet a mnoha německých písní. Zajímavou postavou byl Kryštof Hecyrus (1520-1593). Pocházel z Českého Krumlova, působil většinou v Českých Budějovicích, a to jako učitel, městský písař a po ovdovění a vysvěcení jako děkan. V roce 1561 vydal v Norimberku sbírku Veteres ac piae cantiones , která obsahuje 63 čtyřhlasých písní, hymnů a ód na latinské a německé texty. Jedná se o jediný katolický tisk vícehlasých písní vůbec, je určen pro sbory školních žáků. Některé ze skladeb sbírky se staly velmi oblíbenými, například s písní Fit porta Christi pervia se setkáváme v pramenech celé střední Evropy až do konce 17. století.

Zlatý věk...

Literátská bratrstva se začala v průběhu 50. a 60. let 16. století probouzet z dřímoty. Ovšem svět hudby se mezi tím podstatně proměnil. Nastoupila a zase odešla čtvrtá generace nizozemských skladatelů a o slovo už se hlásí autoři Lassovy a Palestrinovy generace. Proměnila se i utrakvistická církev. Pod vlivem německé reformace se v jejím rámci stále více prosazovaly názorové proudy, které preferovaly jako bohoslužebný jazyk češtinu místo latiny a chorální liturgické zpěvy nahrazovaly duchovními písněmi. Mnohá česky zpívající literátská bratrstva si pořizovala české graduály s chorálem přeloženým do mateřského jazyka, jejich součástí byl často také oddíl písní a jednoduchých starobylých polyfonních skladeb. Přestože některé z těchto zpěvníků jsou velmi nákladné a krásné, na slibovaný zlatý věk v hudbě to stále jaksi nestačí.

Vlastně ani neznáme důvod, proč se tak stalo, ale je pravda, že kolem roku 1570 se náhle vynořila celá skupina domácích skladatelů, z nichž většina komponovala hudbu pro potřeby utrakvistických literátských bratrstev. Začala tak doba skutečného rozkvětu, do kterého lze zahrnout tvorbu dvou generací skladatelů. Tato epocha končí asi kolem roku 1620 ve víru pobělohorských událostí.

... a jeho autoři

Z autorů, kteří se objevili v první generační vlně po roce 1570, stojí za zmínku alespoň několik, od nichž známe více skladeb: Ondřej Chrysoponus Jevíčský (činný mezi léty 1570-1590, 130 skladeb), Jiří Rychnovský (kolem 1550-1616, asi 40 skladeb), Jan Trojan Turnovský (kolem 1550 - asi 1606, 40 skladeb), Jan Simonides Montanus (†1587, 24 skladeb), Jan Stephanides Pelhřimovský (29 skladeb), Jakub Maršálek (5 skladeb). Hlavním autorem druhé generační vlny, která se objevila po roce 1585 byl Pavel Spongopaeus Jistebnický (asi 1560-1619, více než 60 skladeb).

Na tomto místě se může mnohý čtenář zeptat: Když toho od nich tolik je, jak to, že jsem nic z toho nikdy neslyšel ani neviděl v notách? A tady už začínají problémy. Tím prvním je, že většina skladeb se nedochovala kompletně. Tehdy bylo zvykem rozepisovat vícehlasé skladby po hlasech do zvláštních hlasových knih a kompletně dochované soubory hlasových knih jsou u nás velmi vzácné. Za to může nepřízeň dalších staletí. Něco vzalo za své jistě už během třicetileté války, ovšem renesanční polyfonie se běžně zpívala ještě po celé 17. století. Rozhodující ztráty způsobily sekularizační patenty císaře Josefa II. V roce 1784 byla c. k. patentem zrušena literátská bratrstva. Jejich majetek byl dán nuceně do dražby a za zlomek své hodnoty rozprodán. Dochovalo se jen to, co si bývalí literáti sami vykoupili, aby alespoň něco zůstalo "pro paměť budoucím". Přednost před tehdy už nesrozumitelnými polyfonními skladbami zběžně rozepsanými do nevzhledných sešitů samozřejmě měly nádherné iluminované graduály. Je libo tenorový part motet vhodný na balení slanečků za pouhý jeden krejcar? Badatele v oboru samozřejmě tento vandalismus organizovaný osvíceným panovníkem zamrzí, ale už s tím nic neuděláme. A tak shrneme, že kompletně dochovaných skladeb známe od zmíněných skladatelů mnohem menší počet: Jevíčský - 101 (z toho 100 dvojhlasých skladeb ze sbírky Bicinia nova , která vyšla v Praze v roce 1579, jinak jen jedno moteto), Rychnovský - 8, Turnovský - 15, Montanus - 1, Maršálek - 0, Pelhřimovský - 0, Spongopaeus - 1.

Kde se vzali?

Nevíme nic o tom, jak se tito autoři ke komponování dostali. Leccos se však dá předpokládat. Nikdo z nich neudělal žádnou velkou kariéru. Turnovský byl kněz, jinak většina z nich se živila jako školní kantoři a při tom asi také vedli literátský kůr. Na místo kantora nebylo vyžadováno univerzitní vzdělání (na rozdíl od místa školního správce - rektora, který pak často v hierarchii postupoval na lépe placené místo městského písaře), stačila delší zpěvácká praxe ve školním sboru, kterou musel projít každý nadaný chlapec z chudých poměrů (jinak by ani vystudovat nemohl). Nejprve zpíval chorál a diskantové party polyfonie, po mutaci hlubší hlasy. Někteří mladíci zůstali ve škole řadu let, pomáhali kantorovi a hlavně zpívali v kostele. Pokud se v pramenech 16. století objeví slovo "kumpáni", tak to jsou oni. Touto praxí zřejmě prošli naši polyfonikové. Autoři generace Jevíčského a Rychnovského absolvovali svá učednická léta v období 1560-1570. Jistě dobře poznali hudbu skladatelů čtvrté generace nizozemských autorů, která se tehdy šířila tisky a opisováním. Jejich kompoziční styl tomu totiž odpovídá. Ne u všech z nich je řemeslná stránka kontrapunktu zvládnuta na jedničku, asi byli samouci, ale alespoň u některých skladeb Rychnovského, Turnovského a Jevíčského je třeba uznat, že se jedná o seriózní a reprezentativní výtvory.

Co a pro koho tito autoři psali? Psali především užitkovou duchovní hudbu pro potřeby literátských bratrstev: mešní ordinaria a propria, písně a moteta. Z limitovaných možností některých literátských bratrstev zřejmě vyplývají některé společné rysy těchto skladeb - omezení rozsahu na mužské hlasy, malá pohyblivost až statičnost nejvyššího hlasu. To tuto hudbu odlišuje od většiny ostatní dobové produkce a způsobuje druhý problém - její malou přístupnost pro dnešní interprety, což kontrastuje se současným zájmem o provozování staré hudby. Některé nově publikované skladby však dosvědčují, že tato hudba si zaslouží, aby byla provozována.

Místo poslechu:

Případný zájemce o hlubší poznání této hudby záhy narazí na neexistenci nahrávek, proto mu lze zatím doporučit pro bližší představu "poučené" notové edice (mnoho děl českých polyfoniků 2. poloviny 16. století bylo totiž publikováno v edicích dnes už zastaralých):

Hudba české renesance (ed. J. Černý), Praha 1982

Ondřej Chrysoponus Jevíčský: Bicinia nova (ed. M. Sršňová a M. Horyna), Praha 1989

22 vícehlasých hymnů z rkp. Kaplanské knihovny v Č. Krumlově č. 9 (M. Horyna), Č. Budějovice 2000;

Jan Trojan Turnovský: Opera musica (M. Horyna), Č. Budějovice 2002

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.