V Roce české hudby 2014 si připomnělo třicáté výročí vzniku Pražské kytarové kvarteto. Už před deseti lety přesahoval celkový počet odehraných koncertů tisícovku, dnes jich je samozřejmě o další stovky víc. Doma, po Evropě i v širším světě. V Praze je však trvalým „přístavem“ tohoto souboru jeden jediný nenápadný sál, koncertní a výstavní síň Atrium na Žižkově. Na podzim tam čtveřice oslavila dalším koncertem jubileum. A hned v prosinci se tam vrátila s vánočním programem. Od počátku a nadále je jasné, že jde o prostor pro neagresivní zvuk čtyř kytar po všech stránkách ideální.
„Kytaristů neustále přibývá a snaží se nějak uplatnit. Kytarových kvartet je spousta. Mnoho je mezi nimi amatérských, jsou ale i kvarteta profesionální. V každé zemi, a to zdaleka ne jen evropské, je kvartet několik. Takže celkově půjde určitě o stovky,“ říká zakládající umělecký vedoucí pražského souboru Marek Velemínský a dodává: „Nadále je naší silou repertoár – jsme takovým ostrůvkem závažnější hudby. Také snaha o specifický zvuk a způsob interpretace. V době, kdy jsme začínali, bylo kytarových kvartet v Evropě jako šafránu, maximálně tak pět. Zatímco dnes jich je nepočítaně.“
Kde jste hledali a našli před třiceti lety inspiraci? U existujících souborů? O čtyři roky dříve než my začal hrát v Monaku soubor Aighetta. Ti patřili v druhé polovině dvacátého století k průkopníkům. Ještě dříve než oni, hráli Los Romeros, ale kytarové kvarteto nebylo ani jejich vynález. Takové soubory existovaly už na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Možná dokonce i v devatenáctém století, protože máme dochovanou jednu skladbu z té doby. V našem případě šlo především o vlastní inspiraci. Ve škole, na konzervatoři, na hodinách komorní hry jsme s profesorem Jiřím Jirmalem hráli kvartetní věci, moc se nám to líbilo. Mně hlavně, chtěl jsem to rozhodně dělat dál. A uvědomte si, že jsme v osmdesátých letech spojení se světem zas tak moc velké neměli… Znali jsme jednu dvě cizí nahrávky – a to nás mohlo sotva nějak zásadně ovlivnit.
Dá se v současnosti vysledovat u jednotlivých souborů směřování, profil…? Nebo hraji všechna kytarová kvarteta po světě podobně a totéž? Řekl bych, že to ani nesouvisí s tím, kde kytarová kvarteta vznikají a působí, ale s tím, jakou hudbu mají jejich členové rádi. Zdá se mi, že se čím dál víc směřuje k populární hudbě. Že se opouští vážná hudba a hrají se věci na pomezí popu a vážné hudby. Nebo věci ovlivněně Latinskou Americkou. Líbivé.
Je běžné, když členové kvarteta, jako v případě souboru Aighetta, komponují? Nebo je běžnější, že aranžují? Že komponují, není vůbec běžné. Ale všechna kvarteta se potýkají s nedostatkem staršího repertoáru a vytvářejí si a hrají vlastní aranžmá. Nejvíc hudby je z konce dvacátého a z jedenadvacátého století, takže se často obracíme k úpravám, pokud chceme něco staršího. U Aighetty je skutečnost, že tři členové skládají vlastní věci, vlastně specialitou. Je to obdivuhodné.
Je v interpretaci hodně silným prvek improvizace? V případě našeho souboru silný ani není, ale jsou kvarteta, která jsou ovlivněna jazzovou muzikou. Ta pak prvek improvizace využívají v hojné míře.
Hudba z Pyrenejského poloostrova není tak učesaná jako středoevropská. Je v ní energie a bezprostřednost, tu zazní třeba výkřik… Ano. Publikum od kytary očekává, že se na koncertě musí zahrát něco španělského…! Hudba inspirovaná španělskou melodikou, harmonií a temperamentem zní na kytary velice dobře. Takže je to pochopitelné.
Dá se aranžovat cokoli? Do hry samozřejmě vstupuje spousta limitujících faktorů. Především rozsah díla a pak i délka tónu. Nemůžeme upravovat skladby, kde je potřeba dlouhých not. Dobré naopak bývají skladby klavírní či pro čtyřruční klavír. Při pečlivém výběru a šťastné ruce se dá všelicos najít. V dnešní době autenticity jdou aranžmá jakoby proti – hraje se přece na nástroje, na které tehdy opravdu hudba zněla. A my přicházíme s něčím jiným… Ale přesto to má svůj smysl. Hudba se představí v jiném světle a některé prvky mohou dokonce vyznít tak, jak by ani v původní verzi nevyzněly. Takže doufám, že by to těm skladatelům nevadilo…
Existuje něco pro vaše složení skutečně autentického? Z devatenáctého století máme v podstatě jedinou originální skladbu. Napsal ji francouzský kytarista Antoine de Lhoyer, jde o pěkné variace, které máme už delší dobu v repertoáru.
A Joaquín Rodrigo? Ten má jen slavný Andaluzský koncert, který napsal pro Los Romeros. To byli novodobí zakladatelé žánru kytarového kvarteta.
V čem jsou bratři Romerovi sví, v čem dokonalí? Specializují se především na španělskou hudbu a v ní jsou nedostižní. V původní sestavě byli navíc všechno vynikající sólisté. Dnes už v souboru hrají jejich děti. A pořád je to vynikající:..!
Jaká jsou specifika čtyř drnkacích nástrojů hrajících spolu? To musí být těžké, aby zněly skutečně spolu… Ano, souhra je náročná, protože nástup kytarového tónu není pozvolný. Naopak. A nejsilnější je v první fázi a pak slábne. Veškeré případné nerovnosti jsou tedy hodně slyšet – a pokud by jich bylo ve skladbě moc, působily by neuspokojivým dojmem. Každé kvarteto, které se snaží dělat muziku poctivě, právě tomuto věnuje velkou pozornost.
Jde o čtyři nástroje ve stejné poloze… To je další z problémů, které řešíme při úpravách. Existují také basové kytary a jsou kvarteta, která je používají. Úskalí jsou v tom, že ve vyšší poloze nemusí být zvuk drnkacích nástrojů každému příjemný a že se zvuk v příliš široké harmonii tak dobře už nepojí. Takže my jsme se touto cestou nevydali, my používáme čtyři stejné kytary.
Začali jste v roce 1984. Proměnili jste se zásadně v interpretačním profilu? Zažili jsme už několik změn v sestavě – a protože každý člen má adekvátní prostor, aby se mohl projevit, tak také samozřejmě přináší každý něco nového a tvář souboru se proměňuje. Linie ale, řekl bych, zůstává stejná.
Komponuje někdo z vás? Ne. Funguje autocenzura. Neodhodlali jsme se k tomu nikdy.
Ale aranžujete. Ano, nejen já, ale i další kolegové. Zřídka, opravdu jen zřídka hrajeme úpravy někoho jiného.
Kam saháte? Do barokní hudby, do hudby devatenáctého století… Velice dobře se nám osvědčuje hudba období impresionismu. Seskupení čtyř kytar dokáže podle našeho názoru vytvořit zajímavé barvy, což se hodí. A saháme i k hudbě počátku dvacátého století. Gershwin, Villa-Lobos a jim podobní také zní velice dobře.
A nelákalo vás upravit i něco hodně známého? Třeba něco, jako je Smetanova Vltava? Ne že by nelákalo… Ale myslím, že bychom se nesetkali s příznivou odezvou. Nepustili jsme se do toho. Ani na Dvořáka jsme si nikdy netroufli. Myslím, že pocit, kdybychom zkusili „hrát Dvořáka na kytary“, by byl dost zvláštní. Že by to nikomu, ani nám, neznělo dobře.
Hranice, za které není nutné chodit… Za které není radno se dostat.
Mohli byste, myslíte, sklouznout ke komerci? Určitě. To je třeba si pořád hlídat.
Existují ještě nové skladby? Jen pro vás? Řada českých i zahraničních autorů pro nás něco napsala. Významné místo mezi nimi má Štěpán Rak. Jeho kompozic jsme natočili několik. Je mezi nimi také Chimérická předehra, původně napsaná pro jednu kytaru. Požádali jsme o podobu i pro nás čtyři… Jak je vidět, existují i autorské transkripce. Právě proto se odvažujeme doufat, že by ani autorům minulosti nevadily úpravy jejich hudby…
