středa, 19. květen 2010

Tři zastavení editora

Napsal(a) 

Bullshit

Nedávno jsem dostal od přítele Zápisník Dušana Třeštíka (1933 – 2007), komentáře, eseje a glosy, které napsal uznávaný historik v posledním období svého života. Kniha o 260 stranách mě nadchla. Kromě jiného obsahuje Úvod do teorie bullshitu. Toto americké slovo se překládá jako „kravina“, „konina“ nebo „kecy“, prostě když někdo nestydatě bezobsazně žvaní, předkládá polopravdu jako pravdu, má rád nafouklý humbuk. Pan Třeštík upozorňuje na esej profesora filozofie na Princetonu, Harry G. Frankfurta, On bullshit, který zdůrazňuje, že bullshit je horší nežli lež, která má jasný vztah k pravdě. „Není možné o něčem lhát, pokud nejsme přesvědčeni, že o tom známe pravdu. Lhaní je v jasném vztahu k pravdě, vlastně ji potvrzuje tím, že ji překrucuje, zamlčuje nebo zamlžuje. To se ale bullshitera („kravinopravce“) vůbec netýká, nestojí ani na straně pravdy, ani na straně nepravdy, skutečnost ho prostě nezajímá. Fakt používá tak, aby mu posloužil k tomu, aby sdělil svou kravinu. Je mu jedno, zda odpovídají skutečnosti nebo ne, vybírá si je nebo vymýšlí podle libosti,“ tvrdí na základě Frankfurta Dušan Třeštík, a dodává: „Proto je bullshit horší nežli lež. Lež nejsme ochotni tolerovat, ale bullshit nám kupodivu nevadí, ačkoliv ohrožuje samu podstatu demokracie mnohem více... Proto je prezentace politiky z téměř sta procent bullshit, politici produkují bullshit 24 hodin denně. Musejí svým voličům něco říkat, a protože nevědí, co skutečného by řekli, vzdávají se vztahu ke skutečnosti vůbec a soustřeďují se jen na efekt – stávají se bullshitery na plný úvazek. Bullshitig je už etablovaným oborem lidské činnosti v politice, reklamě a v public relations...“ Jistě se nabízí vztáhnout bullshiterismus na politiku, vždyť jestliže před rokem 1989 bylo víceméně jasné, co je pravda a co lež a my jsme se smířili s tím, že slyšíme z medií socialisticky sofistikovaný proud lží, tak období po roce 1989 je dobou erupce bullshitu, nástupu oblíbených slov jako například „synergie“ nebo „zkomunikovat“. Bullshit pak jako rakovina expandoval z politiky do reklamy, byznysu i akademického prostředí a kultury. Nepatrným příkladem budiž texty v programech koncertů a festivalů. Co tam se dá najít polopravd! Dnes hrozí nejen pandemie viru A (H1N1), ale i pandemie bullshitu!

Hudba balíček přežije, ale v jakém stavu

Za námi jsou už letos skoro všechny důležité či bohaté hudební festivaly, zbývá už jen pár koncertů Strun podzimu. Přestože je ekonomická krize, rozpočet sešněruje „Janotův balíček“, lidé mají strach o práci, firmy se bojí bankrotu, leckteří jejich majitelé, že nebudou mít na svůj oblíbený golf nebo slunění na Barbadosu, hudební exploze festivalů, koncertů, operních projektů, která nastala po roce 1989, neustává. Pravda, platy hudebníků nejsou nic moc, i když co by měli říkat lékaři nebo učitelé, operních premiér je méně, zvučných jmen sólistů a dirigentů také, ale v podstatě se zdá, že se zatím nic katastrofálního neděje. Dokonce vznikl, letos návštěvou úspěšný, dramaturgií již méně, festival nový – Rozhlasový podzim. Nicméně některé festivaly, veřejnoprávní i příspěvkové instituce vysílají signály, že úrodná léta by mohla skončit. Jsem zvědav, jak to dopadne s podporou státu, krajů, měst a soukromých sponzorů příští rok, a to včetně tak silných nebo důležitých festivalů, jakými jsou Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Letní slavnosti staré hudby nebo Struny podzimu a nově i Dvořákova Praha!

Ohroženy mohou být samozřejmě i orchestry a divadla. U některých jde o samu existenci, u jiných o nekončící boj s ekonomikou. Příkladem budiž dvě metropolitní tělesa: Pražští symfonikové a Pražská komorní filharmonie. Pražský magistrát čas od času popadne choutka naordinovat FOKu rozpočtovou dietu. Připadá mi to stejné hloupé, jako nutit do diety Twiggy. Hráči se pak bouří, šéfdirigent hrozí rezignací, a přitom FOK má v podstatě stabilně vysokou úroveň a po příchodu nového vedení se zlepšila i dramaturgie. Příběh PKF, orchestru v současné době s pravděpodobně nejlepší zahraniční reputací, ukazuje, jak je riskantní v době staletími neukotveného mecenášského prostředí a pro kulturu málo vlídného daňového systému být obecně prospěšnou organizací. Hlavní vina však není na ministerstvu kultury či na městském či krajském úřednickém establishmentu, ale v pozici, kterou má kultura u politiků, ve státním rozpočtu a jakou roli v tom všem hraje umělecká hudba.

Martinů v poločase

Premiérou Her o Marii v pražském Národním divadle vstoupilo dvouletí Bohuslava Martinů, kdy vzpomínáme jeho kulatá výročí úmrtí a narození, do poločasu. Je neuvěřitelné, jak košatý je nakonec projekt Martinů Revisited, co všechno už zaznělo, jaké plody jsou na světě – koncerty, opery, muzikologické konference, výstavy, expozice, nové knihy, noty... A to přitom nedoceňujeme, jakým katalyzátorem je projekt Martinů Revisited pro uvádění skladatelových opusů v zahraničí. Oslavy a zájem o Martinů u  nás překonaly výročí Dvořáka a Mozarta. Přitom finanční podpora státu a regionů zdaleka nedosahovala velkorysosti, s jakou bylo podpořeno jubileum Mozarta v Rakousku, Bacha a Beethovena v Německu nebo Verdiho v Itálii. Přeji Bohuslavu Martinů, aby byl pro něho šťastný i rok 2010 a aby se následně provozování jeho děl obešlo bez jubilejních berliček a stalo se stejnou samozřejmostí jako uvádění hudby Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.