Na počátku vašeho životopisu stojí členství ve sboru při anglikánské katedrále v Canterbury. Mělo to pro vás rozhodující význam? Ano. To, že jsem byl katedrálním zpěvákem, považuji za velmi důležité. Začali jsme jako chlapci velmi brzo, mezi sedmým a třináctým rokem. Učili jsme se už v tomto raném věku být profesionály. Myslím, že požadavek osobní discipliny i disciplina ve vztahu k hudbě byla pro mou pozdější práci velmi důležitým základem.
Znamenalo to účast na církevním provozu? Byli jsme ve škole, patřilo k tomu každodenní zpívání, spolupráce při bohoslužbách… Den byl poměrně dost dlouhý, rozvrh pro děti, řekl bych, až dost náročný.
Jak jste se vlastně ke zpívání dostal? Rodiče rozpoznali, že mám velmi hluboký vztah k hudbě a že umím zpívat. Sami nebyli hudebníci, takže se radili s dalšími lidmi. Přihlásili mě ke zkouškám a já je udělal.
Byla při nich velká konkurence? Obávám se, že tohle přesně nevím. Díval jsem se na to očima někoho, komu ještě není sedm. Nepřemýšlel jsem o tom.
Bylo zpívání ve sboru nasměrováním na profesionální hudební dráhu? Byl jsem tam zhruba pět let a pak jsem dále studoval hudbu. Musím říci, že během mých let dospívání nepříliš úspěšně, ačkoli jsem při bohoslužbách takříkajíc profesionálně hrál na varhany. Až později jsem vstoupil na Royal College of Music a tam jsem získal dobré vzdělání.
Směřoval jste už tehdy k cembalu? Měl jsem stipendium na varhany, ale během studia jsem jich nakonec zanechal, protože už jsem hrál hodně cembalových věcí. Vzbudil jsem tehdy nelibost, odebrali mi stipendium. Tvrdili mi navíc, že se jako cembalista neuživím.
Takže byla cembalo láska na první poslech? Musím říci, že tohle je velice zvláštní věc. Sám nikdy nerozumím tomu, proč si vlastně lidé vybírají svůj nástroj. Je v tom něco až mysteriózního. Ale fakt je, že jsem vždycky měl rád hudbu starších období.
Nebyl to značně velký skok ve zvuku od varhan k cembalu? Ve zvuku je to samozřejmě velký rozdíl. Pokud se týká cembala, vždycky mě fascinovalo hledat výraz prostřednictvím něčeho, co se zdá být jakoby spíše mechanické. Takže výzvou pak je naplnit to duší.
Mimochodem – jak vám tvrdili – opravdu si cembalista nemůže vydělat na živobytí? Řekl bych, že ne. Ale na druhou stranu si nedovedli představit, že nastane celé to hnutí návratu ke starým nástrojům, které od té doby tak rychle vyrostlo.
A vy jste s ním počítal? Ani já jsem si takové věci skutečně neuměl představit, dokonce ani tehdy ne, když už jsem začínal; věděl jsem, co chci dělat, ale tohle vše se dělo kolem mě.
Vy jste byl ten první…? Asi jsem byl mezi prvními, ale samozřejmě mimo Anglii už působili například Nikolaus Harnoncourt nebo Gustav Leonhardt… Pamatuji si, jak mě ovlivnil Frans Brüggen… Byl jsem v Anglii jedním z prvních, ale řekl bych, že ve stejném roce začal i Christopher Hogwood. A vůbec celá ta skupina z podhoubí vzešlého z univerzity v Cambridge. Také John Eliot Gardiner, Andrew Parrott… Já mám za sebou hudební kolej, tedy opravdu jiný background.
Soupeřili jste? Věděl jsem v té době hlavně o Hogwoodovi. Byli jsme přáteli, i když jsme se nevídali moc často. Byli jsme kolegové.
Opravdu mezi vámi nebyl vztah soutěživosti? Ne, žádný boj to nebyl. Opravdu ne. Samozřejmě, měli jsme mezi sebou zdravou rivalitu, já jsem to chtěl dělat po svém, on to dělal také po svém. Ale s tím souvisí vzájemný respekt.
V čem vidíte hlavní odlišnosti? Je tu jistý rozdíl, každý máme svou cestu, svůj způsob, svůj přístup k hudbě. Jeho přístup s jeho orchestrem byl jiný než můj – určitě, já o tom vím – ale je to těžké popsat.
Ve zvuku? Já jsem uvažoval o budování skupiny a o udržování stálosti a celistvosti. Samozřejmě však vždy přemýšlím v kategorii zvuku, to je důležité. Takže jedna věc, která patří k souboru The English Concert, se mi zdá důležitá – přes všechny personální změny je jeho zvuk stálý, rozpoznatelný.
Neproměnil se od počátků? Ovšemže ano, ale základní charakter stále zůstává. Mimochodem – pracovat jako hostující dirigent je pro mě fascinující věcí – nalézání a modelování zvuku, který bude mým zvukem s nimi nebo jejich zvukem se mnou, je úžasné. Je mi proto také potěšením pracovat s Německou komorní filharmonií.
V hnutí kolem staré hudby je prý nyní už více liberalismu a méně fundamentalismu. Je tomu tak podle vás opravdu? Obecně ano. Na obou stranách jsou lidé liberálnější – ti, kteří hrají na staré nástroje, i hráči na moderní.
Ti, kteří byli zprvu proti historickým nástrojům? Ano – ti, kteří bývali velmi proti. Dnes existuje mnoho výborných hráčů, kteří jsou otevření. Velmi mě to těší. Podle mého by mělo jít vždy o hudbu a pokud existuje – na obou stranách – fundamentalismus, pak obě strany ztrácejí pohled určený právě hlediskem hudby.
Argumentem bývalo, že prý hráči na staré nástroje vlastně neumějí pořádně hrát a tak dále… On to zprvu skutečně byl problém. Na úplných počátcích bylo opravdu pracné najít tajemství starých nástrojů. Jak přicházejí další generace, zdá se to ovšem čím dál snazší. Nástroj je základním prostředkem hudebního vyjádření hudebníka, takže potřebujeme velmi dobré muzikanty. A máme takové. Jak na staré nástroje, tak i na nové. Bohu díky. Protože v počátcích jsem si skutečně sám někdy v pochybách říkával – proč máme takhle zápasit, nebylo by lepší vrátit se zpět k novodobým nástrojům?
Jsou instrumentalisté s novými nástroji ochotni také spolupracovat, nebo je jejich otevřenost čistě teoretická? Měl jsem vždy s hráči na moderní nástroje dobré vztahy. Respektoval jsem je, pokud byli otevřené mysli, a mohli jsme spolu všelicos objevovat, takže jsem nikdy neměl problém se spoluprací s takovými lidmi.
A hrají s vaším souborem? To ne. Tam je nevyužívám. Podívejte – jsou tři druhy muzikantů. Ti, kteří hrají výhradně na staré nástroje. Pak ti, kteří jsou schopni přesahů, mísení obou oborů. Pokud se týká smyčcařů, jsou raději, když mohou hrát spíš klasicistní než barokní hudbu. A pak jsou ti, kteří by nikdy na starý nástroj nehráli. Nemyslím, že by bylo úplně dobré s nimi pracovat. Ale i mezi nimi jsou takoví, kteří si zaslouží respekt.
Jste považován za fundamentalistu staré hudby? Neřekl bych, že bych měl značku fundamentalisty. Od osmdesátých let jsem dirigoval také mnoho moderních souborů. To, co mě řídí, je potěšení a láska z provozování hudby, a ne teoretické přání být absolutně historicky přesný. Je to důležité, ale není to fundamentalisticky na prvním místě.
Jak jste vlastně přišel k tomu, že dirigujete i moderní orchestry? Náhodou? Ne, prostě normálně. Byl jsem požádán a bylo normální to učinit. Ale už v letech před tím jsem pracoval s různými komorními soubory. Začátek mé spolupráce s moderními orchestry nebyl nějakou obrovskou událostí. Na druhou stranu, nikdy jsem neměl ambici stát se dirigentem – diktátorem. Za svou nejlepší považuji práci s hudebníky, kteří mají otevřené srdce, kteří jdou k detailům. K takovým detailům, které nejsou až tak moc dosahovány velkými symfonickými orchestry.
Není to trochu divný pocit dirigovat starší hudbu s moderním souborem? Ano, v barokní hudbě ano. Popravdě řečeno, příliš to nedělám. Snad jen se sólisty. Bylo pro mne například krásným zážitkem hrát na koncertech s Jeanem Pierrem Rampalem. A nedávno to byla práce s Maximem Vengerovem. Je velmi otevřený myšlence barokních houslí. Hrál na ně, já na cembalo, pak hrál na moderní housle a já na klavír. To byla velká výzva pro nás oba. Ale obecně – nehraji barokní hudbu na moderní nástroje, to spíše značné množství raného klasicismu. Každý má jiné pocity. Některým mým kolegům zase nevyhovuje hrát s moderními nástroji Mozarta.
Co můžete ještě učinit víc? Už jste udělal tolik, snad vše…? Ale kdepak, ještě je toho tolik… Čeho se stále snažíme dosáhnout, je pravdivost. Ta, kterou je tak obtížné vyjádřit slovy. Známe sílu hudby. Cítím to tak, že máme jakousi povinnost, nebo že naším posláním je hledat tuto pravdivost a dávat ji hudbě, což pak má velký vliv na životy lidí. To je naše práce. To bych chtěl dělat dál.
Není to smutné opustit The English Concert? Ano, je to těžké rozhodnutí.
Vaše vlastní? Jistě. Přiznávám, že je to trochu jakoby zanechat rodiny. Ale jsou už dost dospělí, souboru je třicet. A je načase, abych dělal nějaké další věci. Jsem volný, spokojený, i když to není prosto lítosti. Při posledních koncertech s nimi si občas říkám: … co to děláš? – Ale přesto vím, že je to správná věc.
