ŠŤASTNÉ ZROZENÍ
Kantátu Otvírání studánek napsal Bohuslav Martinů v červenci 1955 v Nizze na popud a inspirující básnický text svého poličského krajana Miloslava Bureše. V starobylém obřadu z Vysočiny, který má své kořeny snad až v časech předkřesťanských, jde o tradiční každoroční obyčej jarního čištění studničních pramenů, aby nezapadly „do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení“; čištění tedy od věků stejně důležité pro regenerující moc přírody jako pro životodárnou obnovu a udržení lidského rodu, ducha, existence.
Básník pak nechává závěrem vstoupit do obrazu své krajiny poutníka, vracejícího se po dlouhém životním putování po světě domů. A skladatel (jemuž je to zřejmě psáno přímo na míru) se tu ze svého vzdáleného exilu promítá do své celoživotně patrně nejutkvělejší „idée fixe“ a do tisíckrát v srdci prožívaného návratu, s pokorným přiznáním: „I ve mně leckdy pramen bláto zaneslo a zvadlé listí, znovu jej hledám a hloubky čistím, třeba mi není už tak do zpěvu.“
Skladba byla sotva pět měsíců po svém vzniku (7. 12. 1955) provedena v interní předpremiéře Klubu čes. skladatelů v Praze (Kühnův sbor, Jan Kühn) a přesně o další měsíc později (7. 1. 1956) ve světové premiéře v Poličce (brněnský sbor Opus, Zdeněk Zouhar), jak si to oba autoři vysnili. Účinek díla na posluchače byl od prvního okamžiku strhující. Dílo se brzy dočkalo četných živých provedení v koncertních síních i pod širou oblohou, mimo řadu nahrávek také ve filmové a televizní adaptaci, a stalo se průzračnou oproštěností svého hudebního jazyka, hluboce emociálním, pravdivým a etickým nábojem, přímo kultovní skladbou a svého druhu výsostným manifestem rodného kraje. Nadto se rozletěla s neuvěřitelnou rychlostí mimo svou vlast hned do více než desítky světových metropolí tří kontinentů.
Pro znalce skladatelova díla v jeho obrovském rozsahu nad čtyři sta opusů zůstává téměř nepochopitelným jevem ta náhlá dokonalá proměna a odlišnost hudební řeči, stylu, formy a žánru Studánek, vytvořených uprostřed jednoho roku v sousedství skladeb tak diametrálně jinorodých, jako je Klavírní sonáta , oratorium Gilgameš , symfonické Fresky Piera della Francesca , či 4. klavírní koncert (Inkatance ) – přicházejících jakoby ze zcela jiného světa a doby.
A pro soudobé skladatele, stěžující si na všeobecný nezájem a chlad publika, jev i otázka k zamyšlení: Proč se jen hrstce autorů poštěstilo uprostřed 20. století napsat skladbu s tak trvalou působností a nadšeným přijetím jak u vyspělého posluchačstva tak zvané vážné hudby koncertních sálů, tak v nejširších lidových vrstvách na návsi?
K tomu neuškodí si připomenout, že vznik díla, jeho slávy a rozletu se odehrává v relativně krátkém časovém intervalu poté, co byla veškerá hudba skladatele v jeho rodné zemi z politicko-ideologických důvodů na řadu let z jakéhokoliv veřejného provozování oficiálně vyloučena. Což se vše jaksi obecně ví už téměř půl století. Ale také snadno zapomíná. Mezitím se ovšem narodilo mnoho těch, kteří se o tom třeba dosud nestačili dozvědět. Především jim tedy patří tyto informace; těm starším pak omluva za „nošení dříví do lesa“.
OD VÝSLUNÍ K ZAVRŽENÍ
Opakované inscenace Otvírání studánek v Laterně magice se staly v rozmezí uplynulých 43 let natolik specifickým, pohnutými peripetiemi procházejícím tématem, že si u příležitosti svého „třetího vzkříšení“ žádají nezbytný retrospektivní záznam fakt, okolností a podmínek své dané historie uprostřed historie samotné Laterny. Zvlášť přináležející díl pozornosti tu bude věnován osobnosti jejího zakladatele a vůdčího tvůrce Alfréda Radoka . Bez něj by totiž toto divadlo ani naše Studánky pod jeho střechou neexistovaly.
Měl už přes osobně trnitou kariéru renomé velkého režiséra, když se mu podařil nečekaný únik a průlom v podobě technologicky vynalézavého, svěže duchaplného a efektně zábavného jevištně-filmového pásma, schváleného předběžně na papíře jako atraktivní propagační projekt pro Brusel, tam byl také s vlastním užším týmem vybraných spolupracovníků dotažen a v rámci světové výstavy Expo 58 do každodenního půlročního programu nasazen pod hlavičkou Laterna Magica . Program se stal tak říkajíc přes noc objevnou světovou senzací, vyprodanou, oslavovanou, vyznamenávanou a opěvovanou jakožto „divadlo zázraků“.
Radok nebyl ve svém století první, kdo použil v divadle film, ale byl to on, kdo osobitě promyslel a uvedl v život multivizuální princip mnohovýznamového jevištního média, schopného propojit různorodé umělecké discipliny do komplexně prokomponovaného, smysluplně sjednoceného celovečerního scénického díla. I když Brusel znamenal v tomto směru teprve nápověď dalekosáhlejších potenciálních met, to slovo bylo výrazně vysloveno a stalo se objevem.
Nevšední mezinárodní ohlas a více než slibný zájem zahraničních agentur byl pak doma v Praze zúročen v ustavení Laterny Magiky jakožto experimentální scény Národního divadla, s vlastním sídlem v ideálním středu města. Divadlo zahájilo provoz s nasazeným programem Expo 58. Alfréd Radok dostal jako jeho umělecký šéf plnou moc i potřebnou ekonomickou garanci pro vytvoření nového, pracovním názvem Druhého zájezdového programu .
V totalitně ovládané zemi, omotané kolem dokola ostnatým drátem, kde se za názorovou opozici vůči režimu nejen věznilo, ale i popravovalo – podobalo se tohle všechno pohádce, ne-li takřka neuvěřitelnému zázraku.
K realizaci byla kromě scénografického spoluzakladatele arch. Josefa Svobody a osvědčených již nejbližších scénaristických spolupracovníků Miloše Formana , Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka , přizvána a angažována řada osobností, představujících namnoze profesionální výkvět této země. Konkurzem byl přijat umělecký soubor i s alternující skupinou hereček pro trojroli konferenciérky (mimo jiné Irena Kačírková , Sylva Daníčková ) a technický soubor, zastoupený kromě všech profesí klasického divadla i baterií promítačů k obsluze čtyř synchronizovaných projektorů. Jednotlivá čísla programu byla prezentována v kontrastním jevištním rytmu s nápaditou invencí, chytrým humorem, neotřelou fantazií a poezií, na rozdíl od Bruselu na neporovnatelně náročnější úrovni všech výrazových, stylizačních a stavebních komponentů, i s funkčně rozvinutějším uplatněním ryze laterních postupů, zejména v momentech synchronizační korespondence mezi akcí jeviště a pohyblivých filmových pláten.
Korunovat večer závažným uměleckým dílem hlubokého etického dopadu se tu pak stalo Radokovým dostředivým záměrem, k jehož naplnění se rozhodl pro realizaci kantáty Otvírání studánek. Ke kreativní spolupráci na básnickém ztvárnění filmové složky si povolal kameramana Jaroslava Kučeru . Realizaci jevištního kontrapunktu v podobě symbolicky pohybového vyjádření svěřil choreografce Zoře Šemberové s taneční skupinou jejích nejlepších žaček a žáka, které jako „své děti“ přivedla na dobu celé epochy do Laterny. Počínaje výběrem a získáním hvězdného obsazení interpretů, přes hudební režii vlastní nahrávky a zvukové kontroly kopií, až po průběžnou asistenci a obsluhu odposlechu při nastudování všech složek byl pověřen pisatel této retrospektivy, vystupující kromě toho jako sólový pianista v rafinované pětiexpoziční roli, v alternaci s Jiřím Šlitrem , Rudolfem Roklem , Angelo Michajlovem a Jaromírem Vomáčkou .
Nad textovým a hudebním půdorysem starobylého krajového rituálu nechává Radok promítat do reálné světnice na jevišti a převážně do plenéru na filmovém plátně mysterium života, ztělesněné průběžně živými postavami ženicha a nevěsty, od jejich zásnub přes zrození potomka až k společné cestě za těmi, co navždy odcházejí. Nechybí tu ani ta někdejší „chasa dovádivá“, prolínající se v pohledu procházejícího poutníka za těmi dědy a bábami, „z nichž jsem a vracím se k nim znova“. Čas opticky přítomný a čas dějinný, všelidsky osudový i neúprosně nadřazený, tu osciluje v paralelní podvojnosti, vteřiny a minuty jako by se chvílemi izolovaly od dní, roků a míjejících desetiletí, aby se s nimi zase protínaly. Lze tu jedině znovu konstatovat: Podařilo se realizovat naprosto svébytné jevištně filmové dílo v dosud nevídaném mnohovýznamovém médiu, Radokův mistrovský „Gesamtkunstwerk“, umocňující v nových kontextech vše krásné, hluboce jímavé, moudré a čisté, čím si Otvírání studánek skladatele Bohuslava Martinů a básníka Miloslava Bureše trvale podmaňuje srdce naslouchajících diváků.
Na celém programu se pracovalo soustředěně a s horečným nadšením ve dne v noci, téměř rok. Co následovalo, bylo již vícekrát popsáno. Mohu tu rovněž už jen doslovně zopakovat: Před světovou premiérou v Leningradu nakráčela k rozhodující předváděčce celovečerního programu obligátní ministersko-stranicko-ideologická komise (mimo jiné ministři Václav Kopecký, Ladislav Štoll, František Kahuda, za ÚV KSČ jeho tajemník Jiří Hendrych, za Svaz čsl. skladatelů byl přítomen jeho předseda a poslanec Václav Dobiáš) a sekyra zákonitě spustila. Mnoho cenného a vtipného tu vzalo za své. Ale kruciálním hromosvodem se staly právě Studánky, nad nimiž se komise totalitně rozvzteklila. Vadilo jim vše, tváře a ruce venkovských starců z Vysočiny na filmovém plátně, hřbitov, doškové střechy, pluh, naprostá nepřítomnost přehrad, kombajnů, hrdých dominant vítězného socialismu, a samozřejmě proč zrovna Martinů? Kdo vám nakukal, že je to světový skladatel? Proč ne raději Fibichův Poem ? Program byl označen za politickou diverzi, která nemá s vymoženostmi a duchem socialismu nic společného a za zpronevěru mnohamilionových státních investic. Filmový materiál Otvírání studánek přikázal ministr Václav Kopecký zničit. Radok sám byl napaden konsorciem ministrů v zdrcující diskusi. Následovalo zbavení jej funkce uměleckého vedoucího divadla i šéfrežiséra chystaného programu, tragický osobní rozchod s nejbližšími spolupracovníky a první z následné řady smrtících infarktů. Narychlo pak okleštěný, spartakiádní dotáčkou doplněný a přeházeně pospojovaný program nebylo ovšem možno zcela zničit. Stál moc peněz, času i nadějí a na jeho světovou premiéru se už v Leningradu netrpělivě čekalo. Vrátil se odtud ověnčen triumfálními superlativy, které zároveň znamenaly svého druhu zásadní ideologickou lekci servilním vládnoucím pražským soudruhům a pro Laternu záchranu i trvalé otevření světa. Největšímu českému divadelníkovi, krutě raněnému a degradovanému Alfrédu Radokovi se nikdo neomluvil, nikdo nepoděkoval.
Stalo se na jaře 1960, seriál „popravčích“ předváděček se odehrával v poslední třetině dubna v dílnách Národního divadla na Floře. A tak se Studánky v Laterně sice ve velké lásce a obdivu zrodily, ale žít jim nebylo povoleno. A Alfréd Radok se po měsících světového nadšení a slávy v zahraničí dočkal jistého až překvapivého oficiálního uznání a milosti dokonce i ve své týrané vlasti, ale jen velmi nakrátko.
Z PROPADLIŠTĚ K PREMIÉŘE
Od těch krutě bezectných událostí uplynulo šest let. Vrchností zneuznaný, kosmeticky poopravovaný a pak jaksi mlčky strpěný Druhý zájezdový program , prezentovaný později s nezávazně obměnitelnými čísly pod názvem Variace , se rozjel úspěšně do světa, vydělávaje státu i na svou existenci slušné příjmy. Všeobecný zájem o představení Laterny vzrostl natolik, že mimo stálou pražskou scénu v Adrii cestovaly jistý čas současně až i dva další soubory po vlastech československých a v širokém zahraničí.
Zatím se ve světových bipolárních geopolitických vztazích a vibracích něco pohnulo k lepšímu, a to dost citelně. V polovině šedesátých let se už v místních novinách psalo s nebývalou odvahou a otevřeností o věcech, které byly hodně dlouho tabu; zejména spisovatelé si co do kritického harcování přestali brát servítky. Česká filmová vlna začala po světě sklízet úctyhodné trofeje, kolem výjezdů do zahraničí ubylo nápadně na hysterii a napětí, obecná atmosféra se nebývale uvolňovala, lidi se přestávali tolik bát, soudruzi znervózněli, režim evidentně měknul v kolenou. Nastala relativně nejliberálnější a kreativně nejplodnější kulturní vlna celého 42letého údobí komunistické vlády.
V Laterně se ledy pohnuly pod mimikri-pláštěm právně-odborářské činnosti a výzbroje k postupné kolektivní emancipaci souboru a jeho zákonně účinných nátlakových postupů, stížností, petic, protestů, až i kategorických požadavků, které už nebylo možno shora ignorovat, až byla postupně dosažena zásadní změna vedení a zastřešení (během své dosavadní 45 leté existence příslušela Laterna Magica pod Národní divadlo, Státní film, Státní divadelní studio a opět Národní divadlo; po převratu a přesídlení z Adrie na Novou scénu se osamostatnila), s cílem prolomit údobí umělecké stagnace a získat znovu do čela divadla osobnost vůdčího, tvůrčího formátu.
Přeloženo do řeči přímé, některým z nás nešlo od začátku o nic jiného než o návrat toho jediného člověka, který má v umu a moci pohnout divadlem kvalitativně zase o deset let dopředu, což byl v dané chvíli jedině Alfréd Radok. Jeden z nás si to vzal přímo za dostředivý úkol dlouholetého cílevědomého usilování.
Ten drahocenný film, který tvořil nedílnou, ne-li primární součást Otvírání studánek na scéně Laterny a který kázal ministr Kopecký zničit, byl namísto toho samozřejmě velmi pečlivě ukryt. Ujal se toho barrandovský producent Ulman , nebudiž mu to zapomenuto. A když kýžená chvíle dozrála, zajelo se za Ulmanem do Chebu, krabice s filmem tam byla s díky vyzvednuta a jeden z nás se pak svátečně oblékl, předstoupil s tou krabicí před Radoka a hlásil mu jakožto Agent 007, že nepřátelé byli konečně zneškodněni a soubor Laterny magiky s láskou očekává návrat svého Mistra k reinscenaci Studánek.
Nemohl odmítnout, přes všechny protichůdné podmíněné reflexy. Teď už ne. Věděli jsme to všichni, komu přirostly Studánky trvale k srdci. Bezprostředně následující přizvání nepostradatelné spolutvůrkyně Zory Šemberové bylo samozřejmostí. Oficiální společný nástup se uskutečnil 2. března 1966, tedy šest let po tom přízračném Waterloo na Floře, prakticky s tímtéž tanečním ansámblem, zvaným „Zořiny děti“. Reinscenaci se podařilo šťastně přivést do původní podoby a ke své premiéře (27. 5. 1966) Otvírání studánek, v osobité i zneuctěné, svým způsobem již legendární verzi tohoto divadla, bylo tedy nakonec přece jen rehabilitováno a zařazeno do každodenního programu, aby se pak stalo po dva roky chloubou Laterny magiky a přivádělo tu k slzám tisíce domácích a zahraničních diváků. Mnohý z nás to prožil jako velkou rehabilitaci vůči Radokovi, Bohuslavu Martinů i Laterně, ale i jako satisfakci zpětně tváří v tvář tomu prašivému režimu… Než se přihnaly tanky…
Přivést Radoka znovu do čela Laterny se nám už bohužel nepodařilo. Těžko určit, nakolik ho od toho definitivně odvrátil sled neohlídaných intrikánských incidentů v budově v průběhu několikatýdenní realizace a zda by tu byl vůbec schopen trvaleji překonávat trauma z ponížení a ran, které mu tu byly v minulosti uštědřeny. A jde-li o tanky, jakmile se objevily, věděl ihned, že na další bolševické hrůzy, po všem, co má v téhle zemi za sebou, už tady nemůže čekat, aby když se pak ocitl v relativním bezpečí studeného severského azylu, nepřestal trpět steskem po domově…
Téma Domova, s tak hluboce tklivou až bolestnou krásou zbásněné a zhudebněné právě v závěrečné části Studánek, se tu nápadně odráží v souvislých reflexích své reálné historie: Martinů, Radok, Forman, Šemberová – odešli všichni do trvalého exilu. Lze snad pokládat pouze za mimoděčnou náhodu, jestliže se vzájemně setkávají nad společným dílem, ve kterém se nakonec imaginární poutník vrací z daleké ciziny k zjitřené i smířené očistě do svého rodného kraje?
TŘETÍ VZKŘÍŠENÍ
Uplynulo plných 43 let od první inscenace Studánek v Laterně magice, zpupnou mocí zmařené a zakázané; respektive 37 od jejich rehabilitující realizace, přivedené konečně k premiéře i soustavné a důstojné veřejné prezentaci.
Systém totalitní diktatury v našich i nejbližších okolních zemích přestal existovat a byl nahrazen demokracií a svobodou (v mnohém směru až z kloubů vymknutou, mírně řečeno). Některému z nás vstoupilo do vědomí, že nastal nejvyšší čas, aby si to jedinečné očišťující představení na té scéně staří znovu připamatovali a mladí pro sebe objevili. S dostatečným předstihem bylo prokonzultováno ke konstruktivnímu zvážení nejdříve s Alešem Březinou, ředitelem Institutu Bohuslava Martinů, jakou nejpříhodnější cestou dílu dopomoci k jeho „třetímu vzkříšení“. Přišlo se tak na jedině možnou formu rekonstrukce díla na scéně Laterny magiky a jeho uvedení (vedle doplňující projekce staršího, dnes již prakticky neznámého skladatelova opusu) v rámci nadcházejícího devátého festivalu Bohuslava Martinů s finančním zastřešením a patronátem Nadace Bohuslava Martinů. Což se relativně snadno vymyslí i vysloví, zatímco k realizaci projektu bylo zapotřebí mnohé udělat:
– Zjistit úvodem v Laterně, zda tam či na Barrandově po tolika letech ještě existuje onen klíčový film s tím unikátním hudebním záznamem, a v jakém je stavu a stupni zprovozovatelnosti. (Ukázalo se, že nikoliv už prvotřídním, ale stále ještě obstojném.)
– Přednést správní radě Nadace Bohuslava Martinů otázku jejího hmotného krytí a záštity pro navrhovaný projekt. (Bylo to předběžně podmíněno reálným údajem výše potřebných nákladů.)
– Projednat s ředitelem Laterny Magiky Ing. Tošovským , arch. Heřmánkem a všemi zodpovědnými vedoucími technických složek (jeviště, filmová projekce, zvuk, světla, garderoba, archiv) možnosti, podmínky, harmonogram a rozpočet zamýšleného projektu. Taktéž s vedoucími tanečního souboru podmínky a časové možnosti jeho zkušebního nasazení, plus pronájem zkušebního sálu i jeviště.
– Bylo nutné vyhledat a zajistit příslušný nábytek a kostýmy (odpovídajících stylu někdejší inscenace) v mobiliářích a skladech Národního divadla.
– Získat v Nadaci Bohuslava Martinů po předložení podrobné zprávy a rozpočtu závazné schválení kompletního finančního krytí.
– Aby to všechno nebylo tak prostinké, přišel Pavel Veselý (někdejší přední aktér jevištní části Studánek i jejich detailní pamětník) s nápadem, že projekt takového řádu i jistého historizujícího významu je hoden náležitého dokumentárního záznamu. Přišlo mu absurdní, že by takto památná a nákladná realizace měla skončit jediným festivalovým představením. Je třeba pro budoucí časy zajistit dokument o tom, jak toto „retro“ vznikalo a proč. (Měl pravdu i nárok na uznání.)
– Atraktivní idea byla ihned přednesena a navržena k souběžné dokumentační realizaci České televizi jako titul její vlastní produkce. Rozhodující muž dané chvíle, Tomáš Šimerda , věc vstřícně a rychle akceptoval včetně pořízení video-záznamu rekonstruovaných Studánek a včetně vyžádaného režiséra televizního dokumentu Petra Kaňky , který byl s historií Laterny již z dřívějších svých úspěšných prací důvěrně obeznámen.
– Teprve teď bylo možné rozjet vlastní realizaci jevištní složky. Ale bylo by to možné bez přítomnosti některého z jejích autorů a bez jakéhokoliv existujícího režijního či choreografického zápisu? Jedině s pomocí prakticky téměř všech dosud žijících někdejších interpretů jevištního scénáře, spoléháním na jejich společně se doplňující paměť. Skupina bývalých tanečnic (v průměrném věku kolem 65 let: J. Belšanová, O. Fleišerová, V. Kramešová, M. Lichtágová, R. Racková. J. Rychmanová, O. Šulcová, D. Voborníková ) pod vedením někdejších představitelů průběžných rolí ženicha a nevěsty Pavla Veselého a Jany Andrsové tu pak tedy s vytrvale repetující nápomocí magnetofonního hudebního záznamu rekonstruovala centimetr po centimetru v postupném spojitém odkrývání kroky, pohybový obrys, výraz a tvar, kterým před čtyřmi desetiletími na jevišti prožívala a vyjadřovala všechno to, co jí podle Radokových koncepčních direktiv do těla a duše vdechla choreografka Zora Šemberová.
– Poté byli vybráni mladí interpreti ze současného tanečního souboru Laterny Magiky a takto rekonstruovaný model v detailním partu každé jednotlivé role jim předváděn a vtělen do studijního plánu nadcházejících měsíců. (Zde je třeba na prvním místě vysoce ocenit fundovanou úlohu dvou jmenovaných hlavních někdejších interpretů Veselého a Andrsové, jakožto vedoucích preceptorů při všech fázích daného nemálo složitého procesu celého nastudování jak ve skupině seniorů, tak i juniorů.)
– Nesmírně důležitou roli sehrál tak říkajíc moment šťastné hvězdné konstelace: Choreografka Zora Šemberová se chystala u příležitosti svých dovršených devadesátin na svou údajně poslední návštěvu vlasti. Vědělo se to tu včas, projekt „třetího vzkříšení“ Studánek v Laterně jí byl do Austrálie písemně předestřen s prosbou o podněcující autorskou spolupráci v době, která se časovým možnostem jejího zdejšího pobytu zcela přizpůsobí.
Nejdříve odmítla, prý nemá již dílo po tolika letech v paměti, dokončuje svou autobiografii, nemá v hlavě místo pro nic jiného a tak dále. Byla ubezpečena, že její paměť nebude vydána žádnému náporu, poněvadž přijde k hotovému tvaru, jak si ho v společné vizi s Alfrédem Radokem před těmi drahnými léty vysnila a realizovala. Bude tu uvítána každá korigující připomínka na okraj, každý autorský nápad, impuls či vylepšení. – Nic neslíbila, ale když přiletěla, neodolala.
Tady je třeba přiznat z naší strany trému i nejistotu: Tato dáma s velkou duší a mimořádnou citlivostí byla vždy nesmiřitelný maximalista a při pracovním zápřahu leckdy až neúprosný postrach, nikoho pracovně ani verbálně nešetřící. Co si před ní počnou na jevišti mladiství suverénní příslušníci klipové generace se svou akrobaticky vyspělou taneční technikou tváří v tvář jakoby zastavenému času, v němž mají postávat a pomalu kráčet jako chodící symboly čehosi pro ně posvátně neznámého a třeba i zcela cizorodého? Bylo třeba je připravit na hluboce inspirovanou, ale velice přísnou učitelku a autorku, těšící se stále neztenčeně bystrému postřehu, profesionální erudici i fungující intuici. A bylo nutné na to nadějné pracovní setkání připravit i ji a poněkud odzbrojit.
Dopadlo to nad očekávání mírumilovně a k jednoznačnému prospěchu. Mladí se „chytli“ od jejích prvních slov, bez postřehnutelných zábran a předsudků; ta neuvěřitelně svěží, i když letitá dáma, si je velmi rychle získala přirozenou bezprostředností, dokonalou profesionalitou a znalostí toho, nač je třeba v daném momentu upozornit. Uvolnila jim stylizaci a potřebný charakter chůze od kotníků přes kyčle a prsa až ke krku. Upřesnila podtext a psychologii pro výraz každé situace. Nakonec si dokonce vynucovala další zkoušky, kdy to už v termínech před jejím odletem nebylo provozně a časově možné. Propůjčila dílu každopádně a citelně svůj tvůrčí punc i autorské „imprimatur“. (Ba i s přítomností televizní kamery se smířila, ačkoliv to předem kategoricky vylučovala.)
– Jakožto podepsaný spoluautor scénáře přislíbil svou osobní výpověď na kameru i Miloš Forman v době podzimního pracovního pobytu v Evropě, ne-li přímo v Praze.
– Takže, půjde-li vše podle plánu, mělo by se pražské publikum i se zahraničními hosty dočkat dne 8. 12. 2003 , v den skladatelových narozenin, v rámci devátého festivalu Bohuslava Martinů zatím jediného retrospektivního uvedení legendární adaptace kantáty Otvírání studánek, kdysi zakázané, později se vynořující ve své kráse na dva roky a opět pak na mnoho desetiletí jakoby zapomenuté; stane se tak na její mateřské scéně Laterny magiky v 19,30 hod.
– K tomu je záhodno sdělit, že před uvedením Studánek bude jako součást programu promítnut dnes už asi málokomu známý film Vladislava Vančury Marijka nevěrnice z roku 1934 podle románu Ivana Olbrachta s hudbou Bohuslava Martinů.
Co může za sebe osobního připojit pisatel této retrospektivy, který žije v celoživotním oddaném sepětí s tvorbou Bohuslava Martinů? Stál bez dechu při pražské předpremiéře Studánek a nepřestal o nich blouznit, zvlášť před Alfrédem Radokem; byl v Laterně při jejich natáčení a všech stadiích jevištně-filmového nastudování pověřen rolí jakéhosi generálního „musikdirektora“; prožil uprostřed velkého smutku jejich dramatické oficiální zavržení a rozpad tvůrčího týmu; inicioval pak a prosadil po šesti letech jako šedá eminence v odborářském zakuklení jejich reinscenaci a premiéru včetně regulérního zařazení do programu; a konečně zorganizoval a propojil znovu potřebnou řadu fungujících institucí a schopných lidí dobré vůle k této nikterak snadné rekonstrukci po 43 respektive 37 letech.
Nemohu si tu nárokovat právo na objektivitu. To dílo mě trvale fascinuje. Jsem s ním příliš srostlý. Nemohu žádat od žádného dalšího zpěváka ještě niterněji vypilovaný a prožitý part závěrečné árie Poutníka, než jaký se nám urodil pro tuto adaptaci v podání Ladislava Mráze 29. 5. 1959, ani si už lepší nedovedu představit. Nemohu se ani zodpovídat jako dnešní spoluochránce autorských práv vůči zesnulému skladateli (tehdy ještě žijícímu a ač jsem s ním byl v písemném kontaktu), že jsem ho nepožádal o svolení k scénicky nezbytnému vypuštění rozsáhlé plochy pouze recitovaných, nezhudebněných textů, či dokonce i režisérem vyžadovanému prodloužení jednoho akordu do rytmického ostinata. (Mimo dlouhodobý chronický návyk svobodného až i svévolného zasahování dramaturgů a režisérů do partitur scénických děl: nechat v té době projít takovou cenzorům nesrozumitelnou problematiku skrz Železnou oponu tam a zpět by mohlo celou věc předem pochovat a mnoha lidem ublížit.) Opravdu nevím a netroufám si také ani odhadovat, nakolik se teď podaří věc dotáhnout k žádoucí interpretační věrnosti i kvalitě, a jak přijme dnešní divák svébytnou scénickou adaptaci díla, která zabedněné místní politické dogmatiky v šedesátých letech minulého století k zuřivosti odpuzovala, zatímco smíšené publikum z celého světa očividně uchvacovala. Mnozí lidé kolem mezitím změnili dost nápadně tvář, mentalitu, myšlení i pocity a reakce. Přesto chci věřit v nadčasovou sílu působnosti nevšedního a originálního uměleckého díla, vyvěrající z bytostné životní zkušenosti a poznání. A mohu si jen přát, aby se v tomto sále v ten večer lidé dívali a poslouchali s otevřeným srdcem.
