úterý, 8. listopad 2011

Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muziky

Napsal(a) 

Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muziky, foto archiv Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muzikyfoto: archiv

Konkurence u nás houstne – i v opeře

Rozsáhlou sítí deseti stálých operních souborů, ve středoevropském prostoru tradiční, patříme ke světovým velmocem. I v sezoně 2010/11 se divadla snažila ukázat, že jejich existence má za svízelných ekonomických podmínek smysl. Uvedla celkem 31 premiér 33 titulů, což odpovídá ustálenému počtu posledních let. „Nejpilnější“ byla opět opera brněnská s šesti novými premiérami, následovaná Plzní (5), pražským ND a Ostravou (po 4). Dramaturgická bilance zachovává dominanci italské opery s Verdim a Puccinim v čele a opatrnickou zdrženlivost vůči tvorbě 20. století. Při porovnání se zahraničím je ovšem nápadná ojedinělost koprodukcí, mimo naši republiku běžných a přínosných i pro nejprestižnější divadla. A přetrvávání repertoárového systému, tak náročného na udržení kvality repríz. Hrací plán v blocích uplatňuje ústecká opera, jinde se objevuje většinou jen u výlučných inscenací.

Zprávu o stavu české opery podal také 10. ročník bienale Opera . Tento mimořádný festival skýtá divadlům příležitost představit se v Praze svými reprezentativními inscenacemi. Divácký zájem byl mimořádný, reakce příznivé až nadšené. Oprávněně. Cenu kritiků i diváků ale nakonec nezískalo žádné z „velkých“ divadel, ale Liberec s Pucciniho Edgarem . Další pravidelná akce, kterou pořádá Jednota hudebního divadla, Burza mladých zpěváků , letos ovšem kladla především nepříjemné otázky, zda adept na uměleckou, a to i vysokou školu vůbec patří.

Českou operní krajinu ovšem formují i produkce studiových souborů. Ensemble Damian si vybudoval umělecké renomé specializací na svébytně „minimalistickou“ adaptaci barokních oper a Ensemble Opera Diversa „provokuje“ odvahou k alternativnímu hledačství. Barokní pátrání (zejména vivaldiovské) k nám vnáší Ondřej Macek se svými Hofmusici. Umělecky, ale i hravě vzdělávacím rozměrem českou kulturu obohacuje Dětská opera Praha s neúnavnou Jiřinou Markovou v čele. A zejména v létě opera zní na festivalech – některé si dovolují „luxus“ původní produkce.

V posledních letech do operního dění u nás razantně vstoupil fenomén přenosů do kin. Zatím by bylo ošidné odhadovat dopady takto zprostředkovaných produkcí prestižních domů na „živé“ operní divadlo u nás, které se konkurenci snaží čelit pověstnou českou vynalézavostí. Jisté je, že otevírají operní svět tisícovkám lidí. Praha se také stává destinací světových pěveckých hvězd nejvyšší kategorie – v této sezoně Mariusz Kwiecien, Bryn Terfel, Jonas Kaufmann, Cecilia Bartoli, Bejun Mehta.

Rozšíření operních obzorů nabízí také Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha . Na 47. ročníku získal cenu diváků záznam Káti Kabanové z madridského Teatro Real. Je skvělé, když Janáčkova hudební dramata umocňují osobnosti formátu Roberta Carsena. A musíme se ptát, proč se alespoň pražské Národní divadlo nezapojí do koloběhu osvědčených inscenací, za který se „nestydí“ ani Vídeňská státní opera nebo Scala, než aby potácivě hledalo za každou (i hodně vysokou) cenu vlastní cesty s hodně nezaručeným výsledkem. A proč to musí být zahraniční televizní společnosti, které nám záznam Káti zprostředkují, zatímco Česká televize natáčí lyrikál KudyKam a přebere tak leda obstarožního Rigoletta z Mantovy.

Sezona ve znamení dramaturgických objevů i doháněných deficitů

Jakkoli oporu operního repertoáru stálých divadel nadále divácky i ekonomicky zdůvodnitelně drží osvědčené tituly, sezona 2010/11 přinesla zcela nebývalý příval zahraničních oper, které u nás neviděly celé generace diváků, ba přímo prvních českých uvedení. Navíc – bez inscenační zátěže tradice – se je většinou podařilo prezentovat způsobem, který počínání našich operních souborů i v konkurenci přenosů do kin obohacuje. Na takto pojatou dramaturgickou neotřelost vsadila hlavně divadla v Ostravě a Liberci. Celkový přehled je mimořádně pestrý (viz TOP 10):

Ostravě se konečně i u nás objevilo jedno ze základních děl moderní světové opery – Hindemithův Cardillac . V inscenaci se podařilo vystihnout charisma tvůrce zatvrzele posedlého svým dílem, a to i díky celému týmu sólistů i sboru. A Giordanova Fedora  tu byla napínavou operní detektivkou v atraktivní atmosféře ruské smetánky i využitými velkými pěveckými příležitostmi. A vyšel také pokus oprostit Massenetova romantického Werthera od prvoplánové sentimentality se Stevenem Harrisonem (Werther) a Zuzanou Švedou (Charlotta).

Liberecké divadlo si trouflo na pěvecky mimořádně náročný titul vrcholného belcanta v Belliniho Náměsíčné . Odvahu podpořilo především citlivé hudební nastudování polského dirigenta Warcislawa Kunce (inscenace je koprodukcí se štětínským divadlem) a režie zkušeného Martina Otavy na moderně pojaté náznakové scéně barevně proměnlivého meziprostoru mezi skutečností a snem. V případě Rubinsteinova Démona však liberecký soubor spíše jen poodhalil tuto operu jako nosný titul nabitý extrémními romantickými emocemi; provedení narazilo na meze zdejšího sólistického ansámblu. Velkým příslibem je ovšem talent Václavy Krejčí Houskové (Anděl).

Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muziky, foto archiv Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muzikyfoto: archiv
Pražské Národní divadlo oživilo zájem o operní minimalismus, který u nás zažíval boom v letech 1996 – 2006, českou premiérou Příšerných dětí Philipa Glasse. Intimní psychologické drama vztahu sourozenců, kteří nejsou schopni vymanit se ze zmatků dospívání a sexuální identity a nedokážou žít dál spolu ani bez sebe, s přesně odpovídajícími Glassovými repetitivními hudebními strukturami v prostoru opuštěné bývalé kuchyně bohnické psychiatrické léčebny diváky až hypnoticky drtilo. Jako obřadný rituál, otevřený divákově imaginaci Národní divadlo uvedlo Parsifala . Bylo možné se vnořit do wagnerovských ploch, které dávají zapomenout na čas a navozují až transový stav s průhledy do hlubin podvědomí. Role Kundry byla po Kabaniše dalším triumfem Evy Urbanové.

Romantickou Delibesovu Lakmé jako dobrodružný klukovský sen oživila ústecká opera ; k synergickému efektu výkonů celého souboru přispěla především Anna Klamo – v mimořádně obtížném koloraturním sopránovém partu byla skutečně vábivě exotickou kněžkou, oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život.

Brněnská opera si připsala na konto českou premiéru Turandot s ostrým stylovým střihem závěru Luciana Beria. Inscenace přidala k jejím hádankám i své vlastní v odvážné kombinaci různých inspirací od terakotové armády přes pionýry, cirkusové klauny americky agresivního typu až po morbidní gigantickou lebku s „šémem“ pátrajícího reflektoru a závěrečné zlatisté „kolo štěstí“. V roli Liu uchvátila Daniela Straková-Šedrlová. A v Brně uvedli také d’Albertovu Nížinu jako barvitou operu, kterou stojí čas od času připomenout.

Opavský soubor otevřel své nově zrekonstruované Slezské divadlo ve velkém stylu Samsonem a Dalilou . Díky hudebnímu nastudování Damiana Binettiho, Iloně Kaplové a Kusinu Kimovi v titulních rolích měla opera hloubku poselství biblického příběhu.

U nás neznámými operami oživuje svůj nápaditý program Hudební festival Znojmo . Tentokrát nabídl jedinečnou příležitost zažít populární divadelní show barokní Anglie poslední třetiny 17. století – semi-operu se specifickou kombinací činohry a opery prostřednictvím Purcellova Krále Artuše . A uvidíme, zda se oslavnými tirádami zrozený nový festival Pražské barokní slavnosti v atraktivním prostoru Saly tereny Ledeburských zahrad, pod náporem každodenních představení souborů Hofmusici a Enesemble Damian od konce června do začátku října nakonec nestane spíše Klondikem.

Vyprahlé políčko české opery versus alternativní iniciativy

Pro divadla zřizovaná státem nebo magistráty by mělo být povinností uvádět opery českých skladatelů. Nebýt brněnské iniciativy, statistika sezony by dopadla žalostně: 1x Janáček, 2x Martinů, 1x Prodaná nevěsta (v Olomouci), 1x Jakobín. Je zarážející, že Národní divadlo v Praze, které má uvádění českých oper „v popisu práce“ a je naší první scénou (alespoň co se výše státního příspěvku týká), neuvedlo scénicky ani jeden český titul.

Tuto vyprahlost ještě zbědovala nepříliš nápaditá nastudování (JakobínŽenitba v Plzni). V ostravské inscenaci kombinace českého a řeckého mýtu o ženských milostných karambolech působila nesourodě: Martinů křehce neoklasicistní Ariadna coby ordinérní mládežnické křepčení a romantický patos českých válečnic v Janáčkově Šárce v křiklavých barvách a toporné stylizaci nefungoval ani jako kontrast.

Moravská metropole už podruhé vzdala hold „svému“ mistrovi ambiciózním Mezinárodním festivalem Janáček Brno 2011 s přesahem k expresionismu a provokativní guerillovou propagací. Raritami tohoto bienale se tentokrát staly dosud nikdy neuvedené verze dvou Janáčkových oper: Dirigent Jaroslav Kyzlink ve Výletech pana Broučka do Měsíce však zploštil dynamismus a barvitost Janáčkovy hudby do jednotvárnějšího proudu a britská režisérka Pamela Howard se pokusila uchopit broučkovskou mentalitu skrze českou konjunkturu 20. let minulého století spíše v jadrnější burlesce. Přesné ovšem bylo obsazení Jaroslava Březiny jako chvástavého a zištného měšťáčka Broučka. V původní verzi Janáčkovy Šárky z roku 1887 (pouze s klavírním doprovodem) se přes nevhodné obsazení titulních rolí podařilo režisérce Šárce Belcredi z šera dávnověku vyhmátnout nadčasová témata osudového konfliktu nenávisti, lásky a boje o moc. Lze rozumět touze janáčkovsky specializovaného festivalu připoutat pozornost objevováním zasutého – vrcholem festivalu však nakonec bylo hostování essenské opery s Bergovou Lulu . Brno také jako jediné ze stálých divadel nabídlo původní novinku: ambiciózní projekt s „rekonstrukcí“ Rinucciniho libreta Dafné . V dílně Rocc – Vít Zouhar – Tomáš Hanzlík se však rozmělnil do samoúčelné exhibice tvůrců.

Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muziky, foto archiv Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muzikyfoto: archiv
Bilanci českých titulů až překvapivě vylepšovaly produkce mimo hlavní divadelní síť: Celkem pošesté, letos na Libuši , se do dnes zarostlého prostoru bývalého pražského přírodního amfiteátru v šáreckém lesoparku vydalo neuvěřitelných deset tisíc lidí – vstup je zdarma. Že výhledu na louku, která je v tu chvíli scénou, brání vzrostlý smrk, že tlačí kořeny nebo vedle pláče či se směje dítě, právě když Libuše věští budoucnost českého národa – to všechno dalo opeře nový komplexní rozměr. Uměleckou kvalitu garantovala opera Národního divadla – v čele s Evou Urbanovou. Závěrečné proroctví s výjevy z našich dějin mělo takový úspěch, že si diváci vynutili opakování. Bohužel projekt Rusalka 2010 – klasika pod hvězdami, v němž agentura ArtTriton (zaštítěná ministerstvem pro místní rozvoj) objížděla během prázdnin české a moravské zámky „na scéně rockových hvězd“ s auditoriem pro dva tisíce diváků, se zvrtl spíše v barnumsky nablýskanou megashow mezi klobásou a uměním.

Nejnovější premiéra sympaticky „odbojné“ Opery Diversa , Dýňový démon ve vegetariánské restauraci byla nesporně originální svým nápadem „gastronomického gesamtkunstwerku“: součástí je i dýňový nákyp, který účinkující během produkce uvařili. Vůněmi i krmí bylo ale publikum syceno výrazně chutněji než vlastní operou, která byla poněkud nastavovanou kaší umírněně satirického vymezování vůči „velké“ opeře. Jako „minutka“, třebas vegetariánská, by „chutnala“ lépe. Právě svou stručností a přímočařejší pointou vyzněla přesvědčivěji další novinka tohoto souboru Ela, Hela a stop Lukáše Sommera podle prvotiny Václava Havla – o nepraktičnosti etických zásad dvou neúspěšně stopujících puberťaček.

Z Wildova odkazu Slavík a růže talentovaný Jiří Hájek při svém prvním dobývání světa opery v pražském Disku přebral hlavně ideu „umění pro umění“. A k novinkám sezony patřily i svěží pohádkové minioperky Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka psané pro Dětskou operu Praha.

Překvapivě jeden z největších operních zážitků sezony se zjevil na VII. přehlídce sokolských ochotnických divadel v prvorepublikové sokolovně Lázní Toušeň , prostoupené teplem původních litinových kamen a atmosférou spřízněnosti. Prodaná nevěsta v jiskřivé adaptaci Bohumila Gondíka tu v dnešní nepříliš útěšné době štědře rozdávala optimismus tryskajícího gejzíru spontánní radosti, elánu a energie.

Inspirativní cesty uprostřed klasiky i propady

Najít nové pohledy na stokrát obehranou operní klasiku se podařilo v ústecké inscenaci Trubadúra : odpoután od doslovného převyprávění zašmodrchaného příběhu se soustředil se na zacyklení lidských dramat emocí a zdrcujících vášní do spirály osudu. Podobné východisko se objevilo v plzeňském nastudování Rigoletta s nesmlouvavě obnaženou skupinovou dynamikou společenství, kde šéfové mají své oddané „šašky“, živící se přisluhováním, dokud je nedostihne kolaborace s režimem.

Sezona měla také své propady. Proč se ND rozhodlo při redukci premiér kvůli sníženému rozpočtu dále rozhojnit svůj repertoár světových operních hitů právě o Donizettiho Nápoj lásky , zůstalo nejasné. Nový šéfdirigent brněnské opery Caspar Richter ve své inaugurační Figarově svatbě selhal tak, že z Mozartovy opery zůstaly doslova trosky, v nichž se proháněli novodobí mafiáni, kteří si ve vile Tugendhat najali moravskou služku Zuzanku. Neobratnou režií i chatrným hudebním nastudováním utrpěl olomoucký Oněgin .

Klíčem jsou osobnosti

Je zřejmé, že když mají se souborem šanci skutečně pracovat osobnosti jako John Fiore nebo Jan Latham-Koenig (a dříve Jiří Kout), pak se výsledek dostavuje. Představa ministra kultury o rekonkurzech, díky kterým do orchestřišť usednou skvělejší hráči, takto jednoduše nefunguje. I bilance sezony s vynikajícími inscenacemi „malých“ divadel dokládá, že to je o osobnostech, které stanou v čele divadel, a inscenačních týmech.

Jakkoli jsou soubory pod finančním tlakem, je potěšitelné, že některé z inscenací sezony 2010/11 by v mezinárodní konkurenci obstály. Až to připomíná moudrost talmudu, že „jen když jsme drceni jako olivy, vydáváme ze sebe to nejvzácnější“. Zřizovatelé by ale neměli na toto rčení hřešit, protože má své meze a hranice. Tvůrčí potenciál našim operním umělcům určitě nechybí – jen by potřebovali zřizovatele, kteří to chápou. I opera je součástí kulturního průmyslu, jak si to dobře uvědomují například ve Vídni, což ale našim ministerským úředníkům zřejmě uniklo a výlet do rakouské metropole vydávají za zaklínadlo pro svou umanutou slučovací transformaci. Až se nabízí závratná představa, co by se stalo, kdyby naše divadla měla k dispozici finanční prostředky těch zahraničních.

Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muziky, foto archiv Trendy operní sezony 2010/11 - za málo peněz poměrně dost muzikyfoto: archiv
TOP 10 + 1 (bez pořadí)

Richard Wagner: Parsifal. Národní divadlo v Praze. Hudební nastudování John Fiore, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková. Eva Urbanová – Kundry, Svatopluk Sem – Klingsor, orchestr a sbor opery Národního divadla a Pražský filharmonický sbor.

Philip Glass: Les enfants terribles. Národní divadlo v Praze. Hudební nastudování Petr Kofroň, režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková. Alžběta Poláčková – Lise, Jiří Hájek – Paul, Jan Mikušek – Dargelos/Agathe.

Léo Delibes: Lakmé. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Tomáš Šimerda, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Mlada Šerých. Anna Klamo – Lakmé, Jaroslav Kovacs – Gérald.

Giuseppe Verdi: Trubadúr. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Karla Štaubertová, scéna Ján Zavarský, kostýmy Petr Beneš. Věra Páchová – Azucena, Valeria Vaygant – Leonora.

Vincenzo Bellini: Náměsíčná. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Hudební nastudování Warcisław Kunc, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Svobodová. Olga Jelínková – Amina, Lívia Obručnik Vénossová – Lisa.

Eugen d’Albert: Nížina. Národní divadlo Brno. Hudební nastudování Jan Zbavitel, režie Heinz Lukas-Kindermann, scéna a kostýmy Daniel Dvořák.

Richard Haan – Sebastiano, Susanne Schimmack

– Marta.

Umberto Giordano: Fedora. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Hudební nastudování Zbyněk Müller, režie Peter Gábor, scéna Jozef Ciller, kostýmy Katarína Holková. Nina Miriani – kněžna Fedora Romanoff, Tomáš Černý – kníže Loris Ipanoff.

Paul Hindemith: Cardillac. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Zuzana Krejzková, sbormistr Jurij Galatenko. Jacek Strauch – Cardillac, Eva Dřízgová-Jirušová – Cardillacova dcera, WeiLong Tato – Důstojník.

Henry Purcell: Král Artuš. Hudební festival Znojmo 2010. Hudební nastudování Roman Válek, režie Jana Janěková, scéna a kostýmy Jaroslav Milfajt.

Bedřich Smetana: Libuše. Přírodní divadlo v Šárce (Praha 6).

+

Bedřich Smetana/Bohumil Gondík: Prodaná nevěsta . V rámci TJ Sokol: Sbor Dobrovolných Ochotnických Liboherců – Pyšely, Národopisný soubor Formani – Satiňany, Smíšený pěvecký sbor Gaudium Praha I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a TJ Sokol Královské Vinohrady, Divadelní soubor – Lázně Toušeň. Režie Bohumil Gondík.

Pozn. Bilance vychází ze shlédnutých operních představení sezony 2010/11 většinou v jednom obsazení – s výjimkou olomoucké Prodané nevěsty, kterou autorka dosud neviděla. Podobné recenze jsou dostupné v Operním panoramatu Heleny Havlíkové na www.operaplus.cz . Je skvělé, že díky „opeře do kin“ máme možnost srovnávat s těmi nejlepšími inscenátory, orchestry, sólisty a sbory planety.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.