středa, 1. srpen 2007

Trane2

Napsal(a) 

Trane2 Trane2

Nahrávky objevného kvarteta Johna Coltranea z 26. března a 7. května 1965 z newyorského klubu Half Note objevil saxofonistův syn Ravi a s jejich zpřístupněním dlouho otálel. Nyní konečně vyšly pod názvem One Down, One Up: Live at the Half Note. (Impulse)

V době, kdy Davisovo kvinteto se Shorterem, Hancockem, Carterem a Williamsem hrálo ten nejlepší akustický jazz před nástupem fusion, děly se kousek opodál věci dosud neslýchané a pro běžnou posluchačskou obec ještě dnes obtížně srozumitelné, o to více ale oceňované hudebníky. Především pro tenorsaxofonisty představoval Coltrane výzvu a vzor, zůstává jimi dodnes a ještě dlouho bude. Chodili na něj do newyorských klubů, kde se svým stálým kvartetem vystupoval (Village Vanguard, Birdland, Village Gate a ponejvíce do Half Note, který byl nové hudbě nejotevřenější), pídili se po nahrávkách, studovali jeho sóla. Často se museli spokojit s pirátskými úlovky nevalné kvality a jednou z nejvíce ceněných byla právě páska z 26. března 1965. Nyní je konečně dostupná všem bez rozdílu a pro plátkové hráče je vyslovenou nutností, povinnou četbou.

O její zpřístupnění se postaral Johnův syn, Ravi Coltrane , avšak s jejím zveřejněním nespěchal - objevil ji už roku 1991! Sám pak přispěl osobně zabarveným komentářem, obsahujícím nicméně jen a jen nevyvratitelná fakta o otcových nedostižných kvalitách. Dodnes můžeme leda žasnout nad jeho úžasnou imaginací, odvahou zkoumat stále další možnosti hudebního vyjádření, a především nás opakovaný poslech koncertu přesvědčuje o opravdovosti jeho výpovědi.

Ta stokrát vyvažuje technické nedostatky 40 let starého pásu v podobě neodstranitelných drop-outs. Jediným komerčním prvkem, který také nelze odpárat, jsou mluvené vstupy speakera Alana Granta . Musely tam tehdy být, šlo o rozhlasové vysílání, posluchači doma měli právo být informováni o dění na scéně.

Škoda jen, že do titulní skladby One Down, One Up se Grant naváží až po 35 (!) minutách hudby, kterou už nikdy neuslyšíme - první track začíná vyjížděným basovým sólem Jimmyho Garrisona , do kterého Grant uvádí kapelu. Zbývá však ještě 28 minut, kdy ani nedýcháme. Trane chrlí své neutuchající nápady tak dlouho, až v 11. minutě přestává bušit své masivní akordy klavírista McCoy Tyner a o dvě minuty později odkládá svůj nástroj i basista. Zbytek času je tím nejdramatičtějším dialogem jediného melodika s tradičně výbušným, zde však přímo hvězdným bubeníkem Elvinem Jonesem . Coltraneovským badatelům netřeba připomínat, že nyní se přímo nabízí srovnání s květnovou studiovou nahrávkou stěžejní skladby dvoudisku, pořízenou nedaleko odtud, na druhém břehu Hudsonu u Rudyho Van Geldera. Bubeník Roy Haynes dává zapomenout, že je pouze alternujícím členem kvarteta, uprostřed čtvrthodinové kreace se dostává ke slovu i klavír a zajisté jde o zcela mimořádný klenot v diskografii Coltranea i moderního jazzu vůbec. Ale zpátky do klubu, jenž musel mít zcela jedinečnou atmosféru, zaplněn převážně černochy, hltajícími v němém úžasu každý další výbuch energie, jakou plnil celičký prostor jejich idol.

Nutností přistřihnout divokou jízdu kvarteta pro domácí poslech rádia je postižen i závěrečný Rodgersův standard My Favorite Things , zachycený o šest týdnů později - Grantovo odhlášení a nemilosrdný fade-out se dějí dlouho před skutečným koncem Coltranem milované, na sopránku hrávané valčíkové písničky ve chvíli, kdy běží teprve 23. minuta! Leč není to v prvé řadě kvantita, co činí Traneovu hudbu tak výjimečnou.

O atmosféře té doby s napětím čteme v bohaté textové výbavě, nechybí zde vzpomínky kolegů tenoráků Davea Liebmana , Archieho Sheppa a Pata LaBarbery . Tedy těch, kteří se od Coltranea bezprostředně učili.

Zajímavé je také to, jak Coltrane osciloval mezi tolik rozdílnými zdroji svých improvizací. Vedle vlastních témat, dostupných a často obehrávaných mladými adepty jazzu (Mr. P. C. , Naima , Impressions ), se nerozpakoval donekonečna vracet k muzikálovým melodiím (vedle My Favorite Things například k ještě líbivější, rovněž tříčtvrteční Chim Chim Cheree , aniž by ovšem byly sebeméně banální!) a na stejném večeru pak nekompromisně drtil a ždímal své poslední novinky. Bylo to nedlouho po vzniku jeho snad nejkultovnější desky - čtyřdílné suity A Love Supreme , která mimo jiné znamená definitivní odklon od běžných zdrojů invence: po demonstraci víry se Trane obrací k dalším meditacím, magii čísel a ke kosmickým tělesům. Jen těžko lze odhadnout, kam by směřoval, kdyby krátce po čtyřicítce neopustil tento svět. To bychom jej nedostihli snad ani za tisíc let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.