pondělí, 6. květen 2013

Topi Lehtipuu - Janáčka mám na seznamu

Napsal(a) 

Topi Lehtipuu - Janáčka mám na seznamu, foto archiv Topi Lehtipuu - Janáčka mám na seznamufoto: archiv

Finsko je nejen zemí tisíců jezer, ale i zpěváků. Jména jako Karita Mattila, Matti Salminen nebo Soile Isokoski patří k nejproslulejším, ale na zahraničních scénách lze potkat mnoho dalších, dobře připravených finských zpěváků. A domácí „základna“ je ještě větší. K mladším zástupcům finské pěvecké špičky patří i tenorista Topi Lehtipuu, který vystoupí 29. ledna v Rudolfinu se souborem Collegium 1704. Půjde o další koncert z cyklu Hvězdy barokní opery, který tento ansámbl pořádá spolu s Českou filharmonií. Publiku představuje významné pěvce, systematicky se zabývající předromantickou hudbou. Také Lehtipuu se jí věnuje jako hlavnímu oboru. Nicméně i když je ve světě ceněný zvláště za své kreace v barokních a Mozartových operách, zdaleka se neomezuje pouze na ně. Na řadě scén zpíval různé händelovské úlohy, Salcburský festival ho obsadil například do role Ferranda v Mozartově opeře Cosi fan tutte, v Theater an der Wien zpíval Belfiora v Zahradnici z lásky. V repertoáru má však také Toma ze Stravinského Života prostopášníka nebo Davida z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských. Obě role ztvárnil na festivalu v Glyndebourne. Jeho záběr dokládá i diskografie, v níž najdeme vedle Händelova Ariodanta (Virgin Classics), Haydnových mší (Decca), Vivaldiho árií (Naïve) nebo alba Combattimento, obsahujícího Monteverdiho dramatickou scénu Combattimento di Tancredi e Clorinda a další jeho árie a dueta (Virgin Classics, partnery Lehtipuua byli Rolando Villazón a Patrizia Ciofi) také hudbu Stravinského, Pärta nebo Rautavaary. A to zdaleka není všechno. Jednačtyřicetiletý Lehtipuu vyzkoušel i leccos jiného, jak o tom ostatně vypráví i v následujícím rozhovoru, který se uskutečnil telefonicky mezi jeho zastávkami na uměleckých cestách.

Už jste někdy koncertoval se souborem Collegium 1704? Ne, bude to naše první spolupráce. Prahu jsem však již navštívil. Nejprve jako turista roku 1990, bylo to nedlouho po revolučních událostech. Byl jsem tehdy velmi mladý a vzpomínám si, že jsem stále ještě mohl vnímat úžasnou atmosféru a opojení z nového druhu svobody. A pak jsem jednou v Praze zpíval Mozartovo Requiem. Takže teď tu budu vystupovat podruhé.

Narodil jste se v Austrálii v prostředí finské komunity. Jak se tam vaše rodina ocitla? Finové v minulosti hodně odcházeli do světa, už koncem devatenáctého století. Domnívám se ostatně, že je to něco podobného jako u Čechů. Další vlna emigrace nastala v šedesátých letech dvacátého století. Tehdy Finové odcházeli hlavně do Švédska a pak také do Austrálie. Tam si vytvořili vlastní společenství, které uchovávalo tradice a vzpomínky na vlast. Finská luteránská církev navíc rozhodla, že by bylo dobré vyslat za nimi i pastora. A tím byl můj otec. Kontakty s Austrálií udržuji dodnes, mám tam třeba stále kmotra a kmotru.

Hudební vzdělání jste nicméně získal ve Finsku, na proslulé Sibeliově akademii. Čím to je, že výborné finské zpěváky lze potkat na mnoha světových scénách? Sibeliova akademie je sice moje alma mater, ale nestudoval jsem na ní zpěv, nýbrž různé jiné hudební disciplíny, například obor sbormistr nebo pedagogiku. Pěveckému umění jsem se učil soukromě. A jaké je tajemství finských pěveckých úspěchů? Myslím, že zpěv je pro Finy něčím velmi přirozeným. Máme dlouhou tradici zpívání s dětmi, sborového zpěvu i církevní hudby. Ostatně říká se, že finský muž je vnímavý pouze tehdy, když zpívá nebo když se opije.

Příroda však asi není jediným důvodem... To určitě ne. Ve Finsku byl v šedesátých letech zaveden speciální systém hudebního vzdělávání. Jeho principem bylo povzbuzovat lidi, aby hráli na hudební nástroje, a celkově přivést do běžných škol více hudby. Já jsem měl třeba šest hodin týdně hudební výuku založenou na maďarské Kodályho metodě. Díky tomuto přístupu se podařilo podchytit spoustu talentů z celé země. Mimoto je i na Sibeliově akademii oddělení pro nadané děti, jimž se dostává nejlepšího vzdělání. Důležité také bylo, že se při rozvíjení hudebnosti nehledělo na sociálně-ekonomické zázemí, důležitý byl pouze talent. To všechno jsou důvody, proč Finsko produkuje tolik hudebníků, a to nejen pěvců, ale i instrumentalistů.

Finsko má jedinou stálou operní scénu, která je v Helsinkách. Jak tato skutečnost ovlivňuje finský operní život? Zvyšuje třeba konkurenci mezi zpěváky? Tuhle situaci lze nahlížet z lepší i horší stránky. Ta lepší znamená, že talentovaný zpěvák může ihned získat zkušenost. Finsko je malá země, má jen kolem pěti a půl miliónu obyvatel, vyvstala tedy otázka, zda mít jeden velký operní dům, který bude vytvářet skutečně vynikající produkce, nebo dejme tomu dva, které budou dělat víceméně totéž, ale žádný z nich nebude schopen vyprodukovat něco skutečně špičkového. Myslím, že rozhodnutí bylo správné. Na druhou stranu to přirozeně omezuje možnosti uplatnění. Ovšem i ti, kteří se ve Finsku do opery nedostanou, mohou najít práci ve světě. A také to mnoho zpěváků udělalo. Řada z nich působí třeba v německých divadlech.

Než jste se stal zpěvákem, vykonával jste jiné profese, dokonce jste daboval do finštiny Disneyho kreslené filmy. Bylo to nějak prospěšné pro budoucího operního tenora? Jistě, hlavně pokud jde o výraz. Dělal jsem spoustu věcí, řídil jsem sbor, učil na Sibeliově akademii, měl jsem rockovou kapelu, ale také jsem zpíval etnickou hudbu. To všechno bylo užitečné pro vytříbení hlasových barev. V klasice musíte přirozeně zpívat s pomocí techniky, nicméně dabování kreslených filmů byla dobrá škola. Obraz je velmi silným podnětem, jemuž se hlas musí přizpůsobit a být stejně výrazný, ne-li výraznější.

Co byl tedy rozhodující impuls, který vás obrátil k opeře? Jak už jsem říkal, v mládí jsem vykonával spoustu hudebních profesí, ale klasiku jsem také zpíval, třeba Evangelistu v Bachových Janových pašijích. Díky jedné takové produkci jsem se dostal na mistrovské kurzy k Howardu Crookovi, v Paříži usazenému americkému tenoristovi, který se hodně věnoval barokní hudbě. A ten mi řekl, že bych klasický zpěv mohl mít jako životní povolání. Zpočátku jsem na jeho slova moc nedal, ale on mi zařídil předzpívání na Tamina v pařížském Théâtre des Champs Elysées – a já roli skutečně dostal! To byla chvíle, kdy jsem si řekl: tak tohle musím začít brát vážně. Omezil jsem ostatní aktivity a začal jsem se koncentrovat pouze na zpěv.

Zpíváte hodně Mozarta a barokní hudbu. Je to univerzální základ i pro pozdější styly? Jak se to vezme. Zpěvák potřebuje dělat repertoár všech staletí, záleží spíše na tom, co jeho hlasu sedí. Navíc pokud vystupuje v opeře, tak záleží nejen na hlasu, ale i na tom, jak vypadá a jaký je herec. V barokní opeře také potřebujete všechny typy hlasů, třeba i „wagnerovské“ nebo „verdiovské“ pro určité role. A repertoár dvacátého století zase leckdy vyžaduje „barokní“ hlasy. Ovšem pokud jde o průzračnost hlasu, tak je důležité vědět, jak zpívat Mozarta. A baroko je nezbytné, aby se zpěvák naučil, jak vést vokální linku nebo jak zazpívat rychlý sled not. Ve smyslu hudebního stylu a vůbec porozumění celé kultuře je pak zásadní Monteverdi. U něj musíte velmi přemýšlet, co znamená která fráze a jak probarvit text. Proto jsem rád, že tohoto autora uvedeme v Praze na koncertě. Je to jakási cesta zpět ke kořenům.

Na koncertě přednesete i árie Antonia Vivaldiho. Jak pohlížíte na Vivaldiho coby dramatika třeba v porovnání s Händelem? Ani jeden ani druhý se tenorem bohužel příliš nezabývali... Aspoň podle mé zkušenosti. Když člověk uváží, kolik oper zkomponovali, tak pro tenor rozhodně nenapsali mnoho působivých árií. Tenoristé zkrátka v té době nebyli hvězdami opery, těmi byli kastráti nebo sopranistky. Pokud chcete oba autory srovnat, tak musíte uvážit různá období Händelovy tvorby, jelikož to byl velmi evropský hudebník. Začínal v Německu, pak přichází italský Händel a pak anglický, píšící oratorní repertoár. Italský Händel, zvláště jako operní autor je velmi dovedný dramatik, přirozeně v rámci jednotlivých árií, které vyjadřují jednu určitou emoci. Musíme totiž vzít v potaz, zda dramatem míníme operu jako celek, nebo právě emoci jedné árie. A v tomto smyslu jsou Vivaldi i Händel stejně excelentní, Händel je možná vyrovnanější v kvalitě, ale největší Vivaldiho „highlighty“ jsou snad ještě lepší než Händelovy. Každopádně oba měli vyhraněný dramatický cit.

V roce 2011 jste na festivalu v Glyndebourne zpíval poprvé Davida ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. Znamená to, že si budete postupně rozšiřovat repertoár? Lákají vás třeba opery Benjamina Brittena? Nejsem si jist, zda se můj hlas bude tak dalece vyvíjet. Za svůj celoživotní úkol považuji zpívat dobře Mozarta. Už jsem se ho nazpíval hodně, ale chci ho zpívat ještě lépe. Z Brittena už jsem dělal Alberta Herringa a písňové cykly. Mým snem by byly role jako Peter Grimes, ale ty jsou zatím pro můj hlas příliš dramatické. Takže jsem si zazpíval Davida, patrně budu dál dělat Stravinského Život prostopášníka, ale to jsou mé limity.

Kromě vlastních uměleckých aktivit vedete i hudební festival v Turku. Proč jste se rozhodl přijmout manažerskou funkci? A čím je tato přehlídka výjimečná? Chtěl jsem zužitkovat zkušenosti, které jsem nabyl při různých činnostech, které jsem dříve vykonával, a také mé dosavadní mezinárodní konexe. A pak, jsem homo ludens, rád si hraji s nápady, a příprava festivalu je svým způsobem intelektuální hra. Specialitou našeho festivalu je samo místo, které je velmi inspirativní. Turku je tradiční město, které kdysi bývalo hlavním městem Finska. Ostatně stále zde sídlí například arcibiskup. Takže z hlediska náboženského, akademického i administrativního je to finská metropole. Pro pořádání koncertů máme také k dispozici rozličné prostory, na jedné straně moderní koncertní sály, ale také gotickou katedrálu anebo třeba vězení, přirozeně bývalé.

Ve Finsku je spousta hudebních festivalů. Kde jsou kořeny této tradice? Většina se jich koná v létě, čili to má asi něco společného s naší hibernací během dlouhé zimy. Lidé chtějí v létě žít i hudebně. Takže si prostě založí festival. Vlastně je to jakási forma sdílení a předávání světla.

Snažíte se propagovat hudbu skandinávských autorů? Jako zpěvák i šéf festivalu přirozeně uvádím soudobé, zvláště finské skladatele. Objednal jsem řadu kusů, sám zpívám písně Jeana Sibelia, Edvarda Griega, Wilhelma Stenhammara a dalších, mám rád orchestrální hudbu Carla Nielsena. Některé severské autory si člověk takříkajíc vozí s sebou v kufru... Na svých recitálech často kombinuji Sibelia a francouzské impresionisty, protože si myslím, že jsou si podobní v barevných kombinacích.

V současnosti žijete v Paříži. Je vám francouzská kultura blízká? Studoval jsem francouzštinu, vždycky se mi líbil její zvuk. Jazyk je klíčem k celé kultuře. Obdivuji také francouzské výtvarné umění, zvláště z počátku dvacátého století, film i literaturu. Paříž je rovněž metropolí moderního tance, o nějž se hodně zajímám. A nesmím zapomenout na francouzskou kuchyni! Takže žít v Paříži neznamená pouze být v centru francouzské kultury, ale kultury jako takové.

Dostal jste někdy k české hudbě, třeba k Janáčkovi? Zpíval jsem Requiem od Jana Dismase Zelenky a také Dvořákův cyklus Cypřiše. Když jsem totiž před časem hledal pro můj festival milostné písně, zaposlouchal jsem se do nahrávek Bernardy Fink a Magdaleny Kožené. Byl jsem ohromený krásou těchto Dvořákových písní. Zpíval jsem je v češtině. Několikrát jsem se chystal i na Janáčkův Zápisník zmizelého. Bohužel dosud jsem nenašel čas, abych se ho naučil. Ale mám ho stále na seznamu...

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.