pátek, 12. říjen 2007

Tomáš Jamník - nahrál nejlepší český debut desetiletí

Napsal(a) 

Tomáš Jamník - nahrál nejlepší český debut desetiletí Tomáš Jamník - nahrál nejlepší český debut desetiletí

Budete-li poslouchat debutovou desku dvaadvacetiletého violoncellisty Tomáše Jamníka, studenta pražské Akademie múzických umění, kterou mu vydal Supraphon, nejspíš nebudete vědět, o koho se jedná. Jeho klavírní partner Ivo Kahánek je na tom přece jen o trochu lépe. Přitom nespadl náhle z nebe. Nejvýrazněji na sebe upozornil na loňské soutěži Pražského jara, kdy, ač podal nejlepší výkon, se dělil při neudělení první ceny o druhé místo. Od doby bachovské debutové desky Magdaleny Kožené jsou neslyšel u nás tak kreativně výrazný a zralý vstup do gramofonového světa. Na desce téměř nepoznáte, že hraje na bezejmenný, možná dokonce "tovární" nástroj. Jsem zvědav, jak podpoří naši největší violoncellovou naději od doby Jiřího Bárty komise, jež půjčuje nástroje z tajemné státní sbírky Českého muzea hudby... Příležitost, kterou mu Supraphon dal, plně využil a téměř polovinu celkové stopáže desky věnoval svému milovanému Bohuslavu Martinů.

Prý máte cello beze jména?

Ano, nemá etiketu. Pro mě to kdysi bylo velmi výhodné, protože tím pádem nebylo moc drahé. A hraje dobře.

V dnešní době se na soutěžích stále výrazněji prosazují studenti hudebního Gymnázia Jana Nerudy. Touto školou jste prošel i vy. Je to opravdu tak výhodné oproti konzervatoři?

Co se týká hudby, tak má stejnou úroveň jako konzervatoře. Navíc je student stále v kontaktu s normálními předměty, člověk je myslím pak všestrannější. Nechci to nějak automaticky vyvyšovat, prostě systém studia vybízí člověka, aby více přemýšlel o tom, co dělá, aby si vážil volného času, který má.

Dá se zkoordinovat intenzivní studium hudby s chemií, matematikou, fyzikou...?

Určitě ano. Koneckonců do osmnácti let je vše otevřené, vše je před vámi a pokud člověk věří, že se chce věnovat hudbě dál, tak není třeba spěchat. Mě se to dařilo skloubit, navíc nejsem typ, který potřebuje hodně přehrávat a cvičit každý den mnoho hodin. Jsem zastáncem přirozeného přístupu ke cvičení a odpůrcem bezmyšlenkovitého drilu. Můj systém cvičení se vždy přizpůsobuje tomu, co mě čeká. Když mám třeba před soutěží, tak se zavřu doma a věnuju se jen cellu. Ale i jindy se vlastně vše točí kolem hudby. Vlastně cvičím i tím, že o hudbě přemýšlím. Přechodem na akademii se mnohé změnilo, mohu se věnovat jen hudbě a můj přístup k práci podstatně ovlinil můj učitel Josef Chuchro.

Zúčastnil jste se řady soutěží, takže předpokládám, že je máte rád. Co je na nich nejlepší?

Soutěž je specifický druh vystoupení. Hraji před porotou, která by měla být skupinou nejpovolanějších lidí k posouzení mojí hry. To může být velmi užitečné a inspirativní. Na soutěž jsem se vždycky maximálně soustředil. Ať je člověk dobrý nebo špatný, tak je vždy dobrá konfrontace s vrstevníky. Může to inspirovat k další práci. Na každou soutěž samozřejmě jdu se snahou být co nejlepší. Jinak by přece nemělo smysl se soutěží účastnit.

Jak berete interpretační mistrovské kurzy, kterých máte na svém kontě také požehnaně?

Beru je jako okno do jiné violoncellové kuchyně. Je to jiné než koncerty nebo nahrávky. Když sedíte vedle výrazné osobnosti, tak jste s ní v určité interakci a je to nejlepší způsob, jak se nechat inspirovat. Jsou to skvělé podněty a není pravda, že ty pravé jsou jen v zahraničí. Byl jsem několikrát na kurzu Jiřího Bárty. Už nevím, jak jsme přesně pracovali na konkrétní skladbě, ale pamatuju si, jak práce probíhala, čeho se týkala, o čem jsme se bavili. Sebelepší kurz nenahradí soustavné studium, ale může být hodně výraznou inspirací.

Pilířem vaší desky je Martinů. Z vaší interpretace vyzařuje důvěrný vztah k této hudbě. Kdy se zrodil?

Nemá konkrétní datum. Prostě se formuje už mnoho let. Díky tomu, že Martinů věnoval violoncellu spoustu skladeb, od malých skladbiček po velké sonáty a koncerty, tak jsem jej hrál už od malička. Poměrně záhy jsem si vzal hudbu Martinů za svou a získal k ní zvláštní vztah. Například gymnázium jsem ukončil recitálem se všemi třemi jeho sonátami a variacemi.

Jak studujete skladbu?

Vždycky začnu od základu - studuju samotný notový záznam. Až potom vezmu do rukou cello a hraju skladbu bez dynamiky, agogiky a podobně a postupně přidávám další vrstvy. Ke každé skladbě přistupuju jako k úplně novému dílu, jako by to předtím nikdo nehrál, musím si utvořit nejdřív vlastní názor. (Přiznávám, že na gymnáziu mi vadilo, že jsem byl tlačen do interpretačních škatulek.) Samozřejmě dalším stupněm je konfrontace s názorem učitele a ve finální fázi s nahrávkou.

Tomáš Jamník - nahrál nejlepší český debut desetiletí Tomáš Jamník - nahrál nejlepší český debut desetiletí

Nakolik je deska vaší názorovou výpovědí?

Martinů, který je na této desce, byl už mnohokrát natočen, takže základní otázka pro mě byla: Mají moje nahrávky smysl? Přinášejí něco nového? Hodně jsem se do toho ponořil, poslouchal jsem nakonec i jiné nahrávky a snažil se, aby to hlavně bylo přirozené. Doufám, že je v tom hodně z nás obou, ale přitom to není něco za každou cenu extra nového. Jako korekce nám pomohlo, že jsme se často v rámci přípravy natáčeli a kritizovali sami sebe.

Proč Janáčkova Pohádka?

Celá deska je postavena na dvou pilířích - Martinů Druhá sonáta a sonáta Miloslava Kabeláče. Mezi tím je něžnější údolí a Janáček do tohoto konceptu dobře zapadl. Janáček je komorní a Martinů Variace na Rossiniho téma nemají hloubku jeho sonát.

K Janáčkovi asi máte jiný vztah než k Martinů?

To vyplývá hlavně z prostého faktu, že na violoncello byl Janáček skoupý. Pohádka je nádherné dílo, ale bohužel v jeho odkazu osamocené.

Vaše dramaturgie je svou koncepcí neobvyklá, což dělá hlavně Kabeláčova skladba, které není zdaleka tak známá jako Martinů.

Nemohu říci, co je mi bližší. I Kabeláčovu skladbu jsme strašně prožívali...

Pohrobkové lidí s dušičkou nomenklaturních aparátčíků, kteří za bývalého režimu dávali Kabeláčovi tehdy odsuzující cejch kosmopolity, psali po roce 1989, že jeho skladby mají málo emocí.

S tím jsem se také setkal a viděno povrchně to vypadá jako oprávněné tvrzení. Když jsme s Ivem rozebírali jednotlivé věty, tak jsme zjistili, že vše má neuvěřitelný matematický řád, kompoziční systém, který je domyšlen do všech detailů, ale není to chladný kalkul. Když se odpoutáte od "matematiky", tak se nad vším vznášejí velké emoce a vášeň. Sonáta se dá zahrát hodně živočišně. Pro mě je to skvělá hudba.

Měl jste možnost zahrát si na barokní cello nebo violu da gamba?

Na kurzech v Kronbergu, které zaštiťoval Rostropovič, jsou vždycky i nástrojaři a přivezou tam pětistrunná violoncella, gamby, abychom si to mohli vyzkoušet. Je dobré vědět, jak to funguje, jak to znělo a může to trochu pomoct například při interpretaci Bachových suit, ale určitě bych se tím nechtěl zabývat.

Zajímá vás historicky poučená interpretace?

Mě zajímá, co si lidé o suitách myslí. Tedy hlavně dnešní lidé. Jak se na muziku pohlíží ze všech možných směrů. Hudba se dá hrát tisíci způsoby a já bych je chtěl všechny poznat. Nemůžu říct, že bych chtěl hrát poučeně nebo moderně, nejdůležitější je hrát přirozeně...

Jamníkovsky? (smích)

Jak byste si přál, aby probíhala vaše kariéra do roku 2015, kdy vám bude 30 let?

To fakt nevím... Teď jsem strašně rád, že můžu hrát, nahrávat muziku, že se můžu obklopovat hudbou. Ostatně neumím nic jiného, než hrát na cello, takže těžko bych mohl být manažerem, spisovatelem... Můj život tedy bude určitě spjatý s violoncellem. Ale o nějakých dalekých horizontech neuvažuji. Dávám si blízké cíle a ty se mi daří plnit. Dokud budu mít hudbou co říct a budu mít posluchače, tak to bude fungovat.

Zmínil jste svoje cíle. Jsou mezi nimi i prestižní světové soutěže?

Určitě. Ale šel bych tam jen tehdy, když budu přesvědčen, že účast bude úspěšná. Mám na mysli hlavně Rotropovičovu soutěž v Paříži, Čajkovského v Moskvě a ARD v Mnichově.

Kdo vás nejvíc oslovuje ze současných violoncellistů?

Na prvním místě musím jmenovat nedávno zemřelého Mstislava Rostropoviče, který je stále současný a jeho dozvuk bude hodně dlouhý. Vždycky byl pro mě vzorem a jeho nahrávky jsou skvělé. Pak je to určitě Steven Isserlis, jehož kursy jsem absolvoval. Ohromil mě strašně pozitivním přístupem k hudbě. Třetím je Truls Mork. Je to nejpřirozenější hraní, co jsem kdy slyšel. Na nic si nehraje, není tam nic navíc a zvukově je to neuvěřitelně průzračné a čisté.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.