neděle, 7. leden 2018

Tomáš Hanus: Dirigent stojící na obou nohou

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek/PJ foto: Zdeněk Chrapek/PJ

Když budete mít štěstí, můžete ho potkat u služebního vchodu do Vídeňské státní opery nebo do některých dalších evropských divadel, občas u něj doma v Brně – anebo, to teď asi nejčastěji, v Cardiffu na jihozápadě Británie v moderním sále Welsh Millennium Centre. Stal se tam loni hudebním ředitelem Velšské národní opery. Letos na podzim zde s úspěchem nastudoval a dirigoval dvě opery zařazené do Ruské sezony – jednu ruskou, jednu českou. Tomáš Hanus, původně houslista, vystudoval dirigování na JAMU, v roce 1999 se stal vítězem soutěže v Katowicích, byl u vzniku Pražské komorní filharmonie, dirigoval v Národním divadle v Praze a v Brně, kde byl po dva roky šéfem. Hostuje po Evropě, byl v Japonsku, debutoval v New Yorku. Svůj čas dělí sedmačtyřicetiletý umělec mezi operu a koncerty. V Cardiffu, pár kroků od přístavu, si našel čas na bilanční rozhovor.

Kde jste doma? Tady, nebo sem jen jezdíte, a doma jste v Brně? Umělecky jsem rozhodně doma tady. Po stránce rodinné to není tak lehké, přenést někam celý osobní život. Zejména pokud máte malé děti, které chodí do školy, navíc jsou na různých stupních škol. Co se týká školy, je to tvrdé, musí se to organizovat, děti se tu musí učit, ale usiluji o to. Chtěl bych, aby moje profese hudebníka byla součástí celého mého lidství. Nebýt dětem oporou, když je mám, nebýt mé ženě oporou, když ji mám? To bych cítil, že něco chybí. Takže mám nakonec dva domovy – umělecký zde, druhý, ten lidský, v České republice, v Brně.

Co všechno obnáší váš velšský úvazek? Pracovní plán je takový, že mám v povinnosti udělat ročně dvě velké operní premiéry a k tomu koncerty, které mohou být až čtyři. A mohu si k tomu vybrat další věci, které bych chtěl dělat. Zároveň však potřebuji mít i prostor na hostování jinde. Je zde zvykem, že hudební ředitel studuje své dvě premiéry v jedné části celoroční sezony, čili pro mě to znamená od srpna do listopadu. A pak je šňůra představení: jednak v Cardiffu, ale vzhledem k tomu, že je v Británii poměrně málo operních divadel, tak je potřebné zajíždět i do dalších měst, jako jsou Birmingham, Liverpool i do některých menších měst zde ve Walesu, aby lidé mohli jít na živou operu! Takže pravidelně jezdíme na turné.

A na jaře? V jarní části sezony se pak vracím na koncerty. Velšská národní opera není repertoárové divadlo. Fungujeme na stagionovém principu. Poté, co jste viděl třetí představení Chovanštiny a premiéru opery Z mrtvého domu, pokračují ještě nějakou dobu představení tady v Cardiffu a pak se jede na turné – tam, kam je potřeba dodat živou operu. A potom se díla odloží a studují se další! Budu se na jaře vracet, třeba i proto, abych si poslechl některá představení. Abych měl celkový obrázek, chtěl bych vidět všechny produkce. Ale na společné další velké operní projekty si většinou počkám až na další léto a podzim.

V druhé části sezony zde už nedirigujete? Na budoucí roky je plánováno, že bych nastudoval něco i pro jarní období. Pro dirigenta je ale obecně dobré – a je to dobré i pro Velšskou národní operu a pro mě – pokračovat i ve vlastní mezinárodní dráze. Já jsem musel nepřijmout řadu pozvání, protože jsem nechtěl a nechci být hudebním ředitelem zde v Cardiffu formálně, zpovzdálí. Chci ji dělat pořádně a činí mi to radost. Letošní podzim je časem mého debutu s Rusalkou ve Vídeňské státní opeře, po Novém roce debutu v Curychu. Pak mě čeká krásná příležitost v Mnichovské opeře, důležitá a krásná premiéra.

Z Moravy až na konec světa

A v České republice se někdy objevíte? Vlastně se – až na jednu výjimku, totiž ve Zlíně – nic nerýsuje.

Zesmutněl jste… Není to moje volba.

Byl byste rád, kdyby přišlo pozvání? Nejde o to, že bych toužil sbírat pozvání do České republiky, ale cítím se trochu jako vyhnanec.

Jakub Hrůša a Tomáš Netopil, vaši vrstevníci a rovněž žáci Jiřího Bělohlávka, také působící v zahraničí, pozvání dostávají. Mají zdravý a správný kontakt s vlastní zemí a bylo by špatné, kdyby tomu tak v jejich případě nebylo.

Myslíte, že jste se ztratil z očí? Já jsem spíš vlastně nikdy neměl pocit přijetí v naší zemi.

Tak to tak asi má být? Však já nejsem nešťasten. Ale není to tak, že bych s nosem nahoru odmítal nějaká pozvání.

A jak jste se vlastně dostal do Walesu? Na tuto pozici jsem nekandidoval. Ostatně, ani jsem nevěděl, že se tu otevírá. Oslovil mě David Pountney, umělecký ředitel Velšské národní opery, kterého mimochodem česká veřejnost dobře zná jako režiséra z fantastických nastudování českých oper. Dirigoval jsem v Mnichově Janáčkovu Věc Makropulos a on mě tam navštívil. To bylo v roce 2014. Kontaktoval mě, jestli bych o takovouto práci měl zájem. Zdálo se mi, že dlouho přemýšlel a že zcela přesně ví, co chce, což mi imponovalo. Na operní inscenaci nebyl prostor, ale domluvili jsme se, že musím absolvovat alespoň jeden koncert se zdejším orchestrem, aby bylo vidět, zda asi budeme rozumět.

A jak koncert „na zkoušku“ dopadl? Měl jsem okamžitě pocit, že jsem našel vynikající orchestr s velmi krásným a zdravým přístupem k práci. I oni měli radost, takže velice rychle došlo ke jmenování.

A vzpomenete si, co jste tehdy hráli? Samozřej­mě. Prokofjevovu Klasickou a od Čajkovské­ho dopisovou scénu z Evžena Oněgina a Čtvrtou symfonii. Bylo to mimo Cardiff – na letní hudební přehlídce Fishguard International Music Festival na západním pobřeží Walesu, kam orchestr každý rok zajíždí.

Čím vás David Pountney upoutal a přesvědčil? Do té chvíle jsem měl i jiné nabídky na obdobné pozice, ale až tahle pro mě byla tak přesvědčivá, že jsem se tou cestou vydal. Po jistých zkušenostech se šéfováním v České republice jsem měl v sobě velikou ostražitost, abych se nedostal do něčeho, z čeho by mě bolela hlava a břicho. David Pountney se mnou ale hovořil s jasnou vizí, konkrétně; bylo jasné, co se očekává, jaký směr vše má mít. Pak mě dokonce ještě navštívil v Brně, aby odpověděl na mé otázky. Z jeho strany šlo o brilantní jednání.

 , foto Welsh National Opera foto: Welsh National Opera

První bilance

Jak vzpomínáte na první rok? Bylo těžké zvyknout si, zařadit se? Dirigentské povolání není lehké. Aby je člověk vykonával dobře, opravdu něco vyžaduje. Nezklamat důvěru, strhnout lidi s sebou za svou vizí. Ale vzpomínám na ten rok jako na nádherný.

Jak jste začali? První náš společný projekt byla Mahlerova Druhá symfonie. Hráli jsme ji v St David’s Hall tady v Cardiffu, v centru města. Podle některých zdrojů je považována za jednu z deseti nejzdařilejších síní na světě. Poměrně moderní velký sál, otevřený počátkem osmdesátých let, tak trochu ve stylu lipského Gewandhausu. Sál, kde se také koná proslulá pěvecká soutěž BBC Cardiff Singer of the World Competition. Vizuálně máte dojem, že by už pomalu potřeboval rekonstrukci, ale akusticky je parádní. Pak jsme měli ještě jeden koncert, částečně s českým programem, pak přišli dva Straussové – Richard a Johann, tedy inscenace Růžového kavalíra a Netopýra. Mé dvě vstupní operní premiéry.

Proč vlastně počítáte v sezoně jen se čtyřmi orchestrálními koncerty? Na každé orchestrální židli máme jen jednoho hudebníka. Nejsou střídačky. Jinými slovy – všichni hrají všechno. I když není každý den zkouška i představení, tak práce mají hodně. Střídání není možné. Nemůžeme tedy paralelně s operními představeními ještě dělat koncerty. Proto jen čtyři. Koncerty se pořádaly vždy, vedení opery vědělo, že je důležité hrát také na koncertech, ale po svém příchodu jsem požádal o vytvoření abonentní série. Koncepci jsme povýšili a zvětšili počet programů – aby šlo o něco, na co místní lidé půjdou.

Opera i koncert

Chodí se na koncerty? Ano, jde nám o to, aby lidé cítili, že jde o jejich orchestr, který chtějí slyšet – na tomto konkrétním koncertě a s tímto konkrétním repertoárem. V tuto chvíli jsme u čtyř velkých abonentních koncertů za sezonu. Nezapomeňte, že jsme povinni obsluhovat i další města, jak už jsem řekl. Tady v Británii je mnohem méně nejen operních divadel, ale i orchestrů než u nás. Musí se tedy vyjíždět na zájezdy. Musím říci, že umělci to berou vážně, jako poslá­ní. Hrají všude s plnou energií, odevzdávají vše, jako kdyby byli na velkém mezinárodním festivalu.

Jak vypadá tato sezona? Vedle Chovanštiny a opery Z Mrtvého domu se hraje Oněgin, přichází opět Netopýr. Hrají se i na turné. První koncert má spojitost s ruskou sezonou – připravili jsme Šostakovičovu Leningradskou symfonii. Osobně bych chtěl, aby koncertů bylo v budoucnu co nejvíc. Orchestr i já je máme rádi, dává to také šanci pozvat další dirigenty a sólisty a celkově tedy dál rozvíjet zdejší hudební život.

Zdá se mi, že jste se ale vyprofiloval především jako operní dirigent? Ne, tak to není. V Česku jsem začal na koncertech a říkalo se o mně „on není operní dirigent“. A v zahraničí to bylo naopak. Procento se do budoucnosti může proměňovat, ale zabývám se jak operním, tak symfonickým repertoárem. Pro dirigenta je každopádně důležité, aby stál na obou nohou.

První sezonu jste asi moc ovlivnit nemohl. Nemohl. Repertoár a dramaturgie byly už hotové. Obsazení a všechny další detaily byly také hotové. Podotýkám, že velmi kvalitně. Smlouvu mám na pět let, připravujeme dramaturgický plán až do konce těch pěti let. Tady už ovlivňovat mohu.

A promítnete do plánu i něco českého? Spíš uvažuju směrem, co vše by zde mohlo dávat dramaturgický smysl. Ruská sezona, kterou teď máme, je fantastickým počinem, reflexí ruské duše, mrazivě platnou pro celý svět. Rozhodně nebudu akcentovat českou hudbu jen proto, že má Velšská národní opera právě českého šéfdirigenta. Česká hudba nebude hlavní akcent. Ale něco rád přivezu. Nejen opery, ale i koncertní repertoár. V lednu budeme například hrát Dvořákovu Novosvětskou symfonii.

Uvažujete o podtitulech jednotlivých sezon? Ne že by každá měla téma, ať už filozofické, nebo politické a podobně, ale nějaká linie a silná souvislost se jí většinou proplétá. Snažíme se abonentní řadu koncipovat tak, aby se v jejím repertoáru odrážela operní dramaturgie, aby se koncerty a opera vzájemně doplňovaly. Lákáme publikum do koncertní síně, aby slyšelo něco jiného. Aby to bylo třeba z jiného úhlu, ale o tomtéž.

S čím vším rostete, prostřednictvím čeho se proměňujete? Vy osobně. Anebo dirigenti obecně. S repertoárem? Na příležitostech? Na vlastní práci? Patří sem všechno, co jste vyjmenoval. Se zvláštním akcentem – v mém případě – na to, že si zcela vědomě beru každý rok období, v němž nechci dirigovat, ale pouze studovat a jít do hloubky. Snažím se, abych měl během roku vždy několik období na studium, nejblíže teď poslední týden v listopadu a tři týdny v prosinci. Zavřu dveře a musím se naučit novou porci repertoáru. Ale také se věnovat rodině.

Studujete, jak se říká, do šuplíku, nebo naopak jen to, co musíte? Po „šuplíkovém“ studiu toužím, ale moc času na ně nemám. Připravuji si věci s výhledem dalších let. Některé projekty jsou velké a je potřeba, aby začaly uzrávat s dostatečným předstihem.

Postřehl jste během uplynulého roku nějaké rozdíly mezi Walesem a Anglií? Víte, to si netroufám formulovat. Dirigentův život se většinou odvíjí mezi hotelem, zkušebnou, koncertem a letadlem. Takže těžko srovnávat. Co mohu říci – lidé zde v Cardiffu jsou velmi srdeční. V rámci opery, i obecně… Je tu velmi hezké, nadstandardně příjemné prostředí k životu.

A jak tady žijete? V hotelu? Nebo opravdu tak, že můžete použít i slovo doma? Pronajímám si tady byt.

 , foto Zdeněk Chrapek/PJ foto: Zdeněk Chrapek/PJ

Skladatelský solitér

Jak vidíte Janáčka, jako novátora, nebo jako klasika? Především jako unikátní osobnost, která stojí jakoby úplně mimo hudeb­ní dějiny. Janáček je solitér. Naprostý originál, bez předchůdců, bez následníků. Prostě Janáček. Nemyslím, že si v sobě tvořil program, že chce dělat něco jinak. On prostě musel, protože byl tím, kým byl. Jeho hudba je vyrvaná ze země, z lidské krve, objevuje se tam i nebe, je to kus reálného lidského života, který je tak pravdivý, tak brutálně nepřikrášlený a přímý! V jeho hudbě toto vše je a činí ji to unikátní! Janáček vyšel z emocí lidí, z radosti, utrpení, z prožitku a převtělil to neskutečným způsobem do not. Tak, že se to nedá napodobit.

Takhle o něm uvažujete a tak ho také dirigujete? Strukturu jeho hudby není lehké vidět a popsat, ale poznat ji lze. Janáček skládal dohromady proud hudby z útržků, proud hudby, která je přesto organická. Je třeba vzdělaného pohledu, ale ani on není vše. Základem je bytí, žití, schopnost velmi intenzivně něco sdělit. Sdělení jeho oper, smyčcových kvartetů... To je tak intenzivní, to má něco společného třeba s intenzitou hudby Gustava Mahlera. Janáček jde na samé hranice. Když piano, tak opravdu piano. Když forte, tak opravdu forte, když drsné forte, tak opravdu drsné forte. Příliš intelektuální přístup není dobrý. Ale dívat se na něj a poslouchat jeho hudbu jen v emoční rovině také není možné. Janáčkova hudba je jak vesmír před velkým třeskem. Nahuštěna, jen explodovat. Co Janáček stihne říct za pět vteřin, jiný skladatel řekne za pět minut a jiný teprve za padesát. Tak silné má motivy. Nikdy se nestanou ohranou písničkou, nikdy nejsou nudné. Jeho motivy se otvírají, jsou stále intenzivnější a krásnější. Janáček je neuvěřitelný fenomén.

Před lety byl hudebním ředitelem Velšské národní opery sir Charles Mackerras. Potkali jste se někdy? Bohužel nikdy. Mimořádně se zasloužil o Janáčka. Ale v době, kdy jsem začal svou dráhu, jsem byl zaměstnán v zahraničí. A ani později v Británii se setkání nezdařilo.

Dirigenti se asi vůbec málokdy potkávají, viďte? Mám pár přátel i mezi dirigenty a vážím si toho. Přišlo by mi hloupé, kdyby nemohl jeden o druhém říci dobré slovo, něco pěkného.

A máte čas jít si poslechnout některého z přátel, z kolegů dirigentů? To je horší. Unikaly mně třeba poslední roky Jiřího Bělohlávka. Nedalo se to zkoordinovat a považuju za velkou bolest, že jsem nemohl. – Ale třeba je někdy alespoň čas zajít na oběd nebo se navštívit.

Učitel a žák

Když už jste vyslovil jméno letos zesnulého Jiřího Bělohlávka, jak na něj vzpomínáte? Jako žák, jako kolega? Na Jiřího vzpomínám jako na blízkého přítele. Studoval jsem u něj v letech 1990 až 1995. Pomohl mi odkrýt taje dirigentského umění, bylo to zásadně důležité období. Já nevím, jakým způsobem později učil v Praze na AMU. Já jsem u něj studoval na brněnské JAMU, kde on do té doby neučil. Bylo to tak, že jsem brzy po revoluci udělal na školu zkoušky a zažádal jsem, jestli by neoslovili Jiřího Bělohlávka (aby mě učil). Páni profesoři to naštěstí tehdy nevzali nijak špatně. Mohli klidně zareagovat způsobem „on nám bude říkat, kdo ho má učit“? Neučinili tak. Zkusili se ho naopak zeptat – a on souhlasil.

Jak jste na něj přišel? Potkali jsme se na chatě českých hudebníků – na Hromovce v Krkonoších. Svěřil jsem se mu tenkrát s trápením, že bych rád byl dirigentem, ale že je těžké najít dobré školení. A on tehdy vyjádřil ochotu se na mě občas podívat! Když ho oslovili z JAMU, stal se na pět let pedagogem školy – jen kvůli mně. Nikoho jiného tehdy v Brně za žáka neměl. Až později přišla jeho práce v Praze na AMU, kde se pak urodila ta skvělá dirigentská líheň!

Byl jste jeho prvním žákem? Oficiálně ano. A jak jsem řekl, v té době jediným. Tím pádem výuka probíhala hlavně v rovině neformálních dialogů nad partiturou, u klavíru. Cítil jsem, že mě neformuje k obrazu svému, že mně nevnucuje své gesto. Snažil se předat mi základy techniky, ale činil tak formou, která vyjadřovala veliký respekt k osobnosti studenta. Snažil se spíše odkrýt, jak bych měl já sám nejlépe fungovat, než aby mně něco nutil. Takový respekt jako od něj jsem nezažil! Vidím to dnes jako vklad, který se nedá docenit.

Jaký tedy byl? Velký umělec, který se neinstaloval do nějaké pozice, ale ve výukové hodině sloužil dobru studenta. Strašně bolestně jsem nesl pomluvy kolující pak na jeho adresu v českém hudebním prostředí, že prý vyrábí plagiáty. Nic vzdálenějšího pravdě jsem nikdy neslyšel. Vykládaly se o něm takové nesmysly pořád. Takže je zde oficiálně uvádím na pravou míru.

Pokusil byste se o sebereflexi a zkusil formulovat, jakým typem dirigenta jste vy? Mluvit sám o sobě je tak ošidné! Pojďte na koncert, do opery… a podívejte se, jestli vás to, co dělám, osloví. Co opravdu funguje? Jestli publikum odchází s pocitem, že něco dostalo, jestli orchestr má dojem, že to pro něj bylo krásné.

Tak alespoň jinak: vyvinul jste se, proměnil jste se za ty roky, co jste profesionálem? Okolnosti mě dovedly k tomu, jít vlastní cestou. Odvedly mě ven z českého hudebního prostředí, a tak jsem se setkal s různými orchestrálními tradicemi, s různým pojetím hry orchestru… Díky tomu jsem se směl dotknout určité velké svobody hudebního projevu a interpretace. Něčeho, co se nedá plně vtěsnat do slov. Směl jsem se hodně naučit od špičkových orchestrů, které se projevují fenomenální reakcí na dirigentovu inspiraci. V takových případech jde o oboustrannou výměnu. Když se ohlédnu zpět, tak Bavorský státní orchestr, mnichovské operní těleso, s nímž mě váže dlouhodobá spolupráce, je jedním z příkladů. Včetně tradice velkých dirigentů minulosti – Karla Böhma, Wolfganga Sawallische, Carlose Kleibera… Orchestr si kvality, které do něj byly vloženy, předává z generace na generaci. Úžasná flexibilita, a to, jak jsou schopni zahrát, se dotýká nebes. Být toho účasten bylo pro mě obrovské obdarování. Nezapomenu na svou první Jenůfu v Mnichově, přebíral jsem ji od Kirilla Petrenka. Nikdy není nadbytek zkoušek, ale orchestr dokáže být tak koncentrovaný! To, co jsem takříkajíc cítil na ruce, mi dávalo pocit, že nahlížím do země neomezených možností.

Uvažujete už nyní, že byste zůstal v Cardiffu na delší období? Jsem tady velmi šťasten, protože mám okolo sebe obrovské profesionály, kteří milují svou práci, milují hudbu, operu… je tu naprosto špičkový orchestr a sbor – a přitom jsou velmi tvůrčí a chtějí se stále zlepšovat a dávat věci úplně všechno. Obrovská radost pro dirigenta! Takže zdejší období budu absolvovat velice rád. První rok bych hodnotil jako velmi šťastný. Nalezli jsme potěšení hned na začátku, už v Mahlerově Druhé symfonii a v Růžovém kavalírovi. Co bude potom, je ale moc daleko.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.