pondělí, 27. září 2004

Tichý muž nad klaviaturou

Napsal(a) 

Tichý muž nad klaviaturou Tichý muž nad klaviaturou
Listař na slovo vzatý, pianista celou duší a také skladatel: JAROSLAV ŠAROUN. Rozhodně nepatří k lidem mnohomluvným. Když se ale dostane na témata své profese, je těžké vstoupit mu do řeči. Dlouhé pomlky mezi větami naznačují, že své úvahy odměřuje na lékárnických vážkách. Jste spokojen se svou profesí a se vším, čím jdete životem? Mám určitě štěstí. Moje práce dosahuje širšího spektra a je bohatá, jak v repertoáru, tak v kontaktu s mnoha lidmi.

Kdy jste se rozhodoval pro své životní povolání? Narodil jsem se v Dobrušce, v mých šesti letech jsme přesídlili do Prahy a od šestapadesátého roku bydlíme v Dobřichovicích. V osmi letech jsem začal hrát na klavír a nebyly se mnou od začátku žádné problémy. Hned tenkrát jsem skládal a improvizoval. Tatínek mi opatřil za předměnových pět tisíc starý vídeňský klavír, snad z poloviny devatenáctého století. Později koupil lepší. Ten současný, Rössler, mám už pětačtyřicet roků.

Věděl jste od začátku čím být: sólistou, skladatelem, učitelem? Moje cesta za hudbou byla spíš neuskutečněným snem předků. Tatínek, nejmladší z osmi dětí, byl nadaný houslista, ale jeho rodiče na vyšší studium neměli. Přesto se dopracoval slušné hráčské úrovně. Před válkou hrával v kvartetu s Radimem Drejslem a svůj vztah k hudbě přenesl na mne. Někdy od dvaapadesátého se u nás doma pravidelně muzicírovalo. Přicházeli skladatelé, Radim Drejsl, Jiří Strniště, J. Z. Bartoš a různí amatérští pěvci, zejména barytonista Karel Pavlík, pěvec s mimořádnou kulturou, vzděláním a technikou. Ten učil tatínka zpěvu. Od něj jsem se i já dozvěděl o zpěvu, interpretaci a repertoáru. V hudební škole ve Voršilské ulici jsem pak dostal základy teorie a praktické harmonie. Přes lehkost, s jakou jsem zvládal nové skladby, jsem neuvažoval o sólové dráze. Na základní škole mě nejvíc poutaly předměty přírodních oborů a jako pravděpodobnou budoucí existenci jsem si představoval působení na hudební škole, s podporou příjmů ze včelařství, které bylo už v té době mou velkou radostí. V hudebním školení jsem měl štěstí na výborného učitele Václava Drnce. Ten mě s porozuměním, tolerancí a vedením k samostatnosti při studiu připravil na konzervatoř, kde jsem v té přirozené výuce pokračoval u všemi oblíbené Taťány Kubáňové. Od třetího ročníku jsem si navíc přibral kompozici ve třídě Miloslava Kabeláče, u něhož se mi otevřely dveře k moderní hudbě. Vedl mě k úspornosti prostředků, čistotě kompoziční a instrumentační práce a odpovědnosti k detailu. Ne náhodou jsem pak klavír, už jako obligátní předmět, absolvoval veřejně v Rudolfinu Osmou sonátou Sergeje Prokofjeva.

Byl jste jako pianista pilný student? Cvičil jsem podle potřeby a často jsem improvizoval. Jako člověk z venkova jsem někdy hodně pracoval venku. Dělal jsem i těžké práce, při rekonstrukcích a budování, a o prázdninách jsem pomáhal s bratrem při údržbě lesních cest a probírkách stromků.

Měl jste v muzice oporu ve svých sourozencích? Ani ne, byli jinak zaměřeni. Starší sestra dodnes učí na matematicko-fyzikální fakultě, mladší bratr vystudoval lesnictví, nejmladší sestra působila na chemické průmyslovce a nikdo z nich se hudbou nezabýval. Mě dodnes zajímá astronomie a meteorologie. Jako kluk jsem přečetl všechnu dostupnou astronomickou literaturu, ale zůstalo jen u té amatérské záliby. Zato dcera Lenka je "profesionální hvězdářka". Přitom se sama naučila hrát na klavír, zobcovou flétnu, klarinet a kontrabas. Syn Jakub pracuje na počítačích v berounské nemocnici. Zvládl trochu piano a kytaru, ale hlavně ho baví hudebně kompoziční experimenty na počítači a fotografování.

Tichý muž nad klaviaturou Tichý muž nad klaviaturou
Kdy se rozhodlo vaše budoucím zaměření a bylo těžké volit mezi klavírem a kompozicí? Po absolvování skladby na hudební fakultě roku 1967 (po roce u Emila Hlobila a čtyřech letech u Václava Dobiáše), se to vyřešilo přirozenou cestou. Na dvouletou prezenční službu jsem díky improvizaci a pohotovosti ve hře z listu nastoupil jako korepetitor u baletu Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Civilní kolegové, Rudolf Danda a Zdeněk Křížek, byli kvalitní korepetitoři a výborní choreografové, se smyslem pro moderní hudbu a její ztvárnění. Také díky jim jsem byl dobře připraven pro konkurs na místo korepetitora tanečního oddělení Státní konzervatoře. Tam jsem pak působil na všech odděleních, což mě nutilo zvládnout rozsáhlý repertoár, ale současně mě to chránilo od stereotypu.

Jak pokračoval váš příběh? Vlastně už od posledního roku studia (1966/1967) jsem korepetoval v dirigentských třídách Akademie u Bohumíra Lišky a Aloise Klímy. Zažil jsem tak začátky Jiřího Kouta a Mario Klemense, a také pozdější absolventy, k nimž patřil například Jiří Bělohlávek a Petr Vronský. Na Akademii jsem pracoval do roku 1982 jako externista a pak v řádném úvazku na dirigentském oddělení a na oddělení zpěvu a operní režie. V roce 1999 jsem byl jmenován vysokoškolským profesorem. Přes kontakty s dirigenty jsem se dostával do styku s orchestry a po letech výpomocí v FOK a SOČR si mě Václav Neumann přivedl roku 1976 do České filharmonie. Po roce 1990 jsem se stal jako hráč klávesových nástrojů řádným členem.

Inklinujete víc ke spolupráci s instrumentalisty, nebo pěvci? Těší mě obojí. Ve škole je určitý rozdíl v pracovním přístupu. Při práci s instrumentalisty je korepetitor víc doprovazečem. U pěvců nejdřív pedagogem, který pomáhá vytvářet interpretační představu a vede ke stavbě frází a způsobu uvažování při studiu díla. Cílem je, zejména na vyšším stupni, samostatnější přístup studentů. Ve finále na pódiu je pak korepetitor komorním partnerem. Mých mimoškolních partnerství nebylo málo. Z těch soustavnějších například spolupráce s Bernardou Fink, od roku 1985 do loňska s Dagmar Peckovou a posledních deset let s pozoruhodnou Michiyo Keiko. Z příležitostné spolupráce rád vzpomínám na komorní spolupráci například s Josephem Malowanym, Yo-Yo Mou, Itzhakem Perlmanem či Frederykou von Stade. S našimi umělci spolupracuji pochopitelně dost často, ať na pódiu, v nahrávacím studiu či při korepetování. Zkušenosti z orchestru a spolupráce s dirigenty a interprety se snažím zúročit ve škole.

Učíte se také od partnerů na pódiu a vytváříte s nimi trvalá osobní přátelství? Je to stejné jako v životě. Vždycky vás něco ovlivňuje, krásná zkušenost, stejně jako ta negativní. S partnery jsme si vždycky dobře rozuměli, muzikantsky i lidsky.

K vašim radostem patří jistě i práce s Českou filharmonií? Po výborném Zdeňku Jílkovi a několika dalších pianistech u orchestru mě Václav Neumann slyšel ve škole při práci s absolventy dirigování a přivedl si mě do Filharmonie. Je to už osmadvacet let strávených s tímto skvělým tělesem. Připravoval jsem se vlastně předchozí spoluprací s Pražskými a Rozhlasovými symfoniky. Té výjimečné pozice s orchestrem si vážím. Pianistů ve svazku u orchestrů je málo. Je to dáno potřebou repertoáru. V barokní hudbě zazní občas cembalo a ve vrcholné romantice se objevuje celesta. Klavír jako součást orchestru zaujal až autory dvacátého století.

Kolik hrajete v roce orchestrálních skladeb? Když byl ve Filharmonii Košler, Neumann a Bělohlávek, hráli se často Martinů, Prokofjev, Šostakovič, Stravinskij a soudobí autoři, takže bylo i pro mě dost hraní. Později převažovali v repertoáru Dvořák, Bruckner a Brahms, tedy pro mě méně uplatnění. Dnes už zase moderní hudby v repertoáru přibývá, hraje se zejména víc Martinů.

Komponujete soustavně? Píšu málo a také se málo hraju. Komponuju s vědomím docílení čistoty tvaru. Dokud mě skladba neuspokojí, vracím se k ní. Rád bych připomněl moje Sonáty pro violu, pro klavír nebo pro trombon, cyklus dětských písniček Na hlubině, či orchestrální Světla, provedená Pražskou komorní filharmonií na Pražském jaru 2003. Záznam z koncertu mé první symfonie s Pražskými symfoniky a Zdeňkem Košlerem se desítky let vysílá v rozhlase. A leckdo si možná pamatuje mou skladbu ke cvičení mužů na Spartakiádě roku 1980.

Mluví se často o vašich aktivitách v Dobřichovicích. Jsem vlastně přistěhovalec, ale mám k té obci vztah. Znají mě jako pianistu občasných místních koncertů nebo jako včelaře, který se pětačtyřicet let podílí na práci místní organizace. Osobně se ale pořád cítím jako Dobrušťák. Člověk nejvíc tíhne k místu svého původu. Přechod do velkého města byla pro venkovského kluka újma, takže menší obce si vážím a cítím se v ní lépe. Navíc mě teď k Dobřichovicím váže dům, zahrada a záliba pro včelařství, poděděná po otci. Dodnes přetrvává můj vztah k astronomii, byť už jen sledováním literatury. A taky rád chodím. Je to můj přirozený pohybový trénink.

Vyplnilo se ve vašem poklidném životě všechno, co jste si představoval? Měl jsem štěstí dělat práci pestrou a krásnou, a ještě mnoho věcí mě zajímá, i když se k nim asi už nedostanu. Třeba pěstování a výroba vína a medoviny, jako za dob tatínkových! Stačí ale, že mi děti, hra v orchestru, stejně jako studenti a včelky dělají radost. Jen bych ještě rád něco zkomponoval. Muzika je mým potěšením, báječným řemeslem a inspirací. Uprostřed společnosti a lidstva plných problémů jsem rád, že se mohu zabývat uměním, které nás svazuje s našimi předky a dává nám pocit kontinuity s hodnotami historie i optimismus pro budoucnost.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.