Originální projekt Apokalypsis, spojující středověký chorál v podání ženského vokálního tělesa Tiburtina Ensemble a improvizaci tria Davida Dorůžky, tedy hudebníků považovaných především za jazzové, se natáčel za věru apokalyptických okolností. Počasí a prostředí možná přidalo nahrávce na sugestivitě, ovšem hudební „Apokalypsa“ přesvědčuje hlavně svrchovaným muzikantstvím, které překlenuje žánry i epochy. O podobnostech mezi středověkou hudbou a jazzem, neortodoxním přístupu ke klasice i orkánu Xaver vyprávějí vedoucí obou propojených celků, sopranistka Barbora Sojková a kytarista David Dorůžka.
Zadání na společný projekt souboru Tiburtina a jazzových hudebníků přišlo v roce 2010 od festivalu Concentus Moraviae. Od koho vlastně pochází prvotní nápad?
Dorůžka: Myslím, že u zrodu myšlenky stál dirigent Václav Luks, který byl ten rok dramaturgem festivalu. Pro ročník 2010 vymyslel mimo jiné téma crossoveru mezi starou hudbou a jazzem. Jedním z lidí, které oslovil, byla i umělecká vedoucí vokálního souboru Tiburtina Ensemble Barbora Sojková. A Bára zase oslovila mě. Sešli jsme se, Bára mi nastínila svoje nápady a já přizval Marcela Bártu a Martina Nováka jako vhodné spoluhráče. Ale celou dramaturgii koncertu vymyslela Bára.
Proč jste vybrala právě Davida a co jste od jazzových muzikantů čekala?
Sojková: Na začátku jsem vůbec netušila, do čeho se vlastně vrháme. Davida jsem si vybrala intuitivně, znala jsem ho nejen z jazzových pódií, ale párkrát jsem ho potkala i na koncertech staré hudby jako posluchače. Proto jsem si říkala, že by k tomu „našemu“ mohl mít vztah. Davidův výběr dalších kolegů se mi líbil, protože jde o muzikanty bez žánrových hranic. Což se pro společný projekt ukázalo jako dokonalý základ.
Davide, trio, které jsi sestavil, vzniklo jen pro tento projekt, že?
Dorůžka: Ano, v téhle sestavě jsme mimo projekt Apokalypsis nikdy nehráli. Úmyslně jsem chtěl vyzkoušet obsazení bez kontrabasu, což mě poslední dobou velmi přitahuje. Jednak proto, že doposud jsem ve všech ostatních kapelách hrál s kontrabasem, a také proto, že když kontrabas chybí, hudba se trochu víc otevře, nabízí víc možností. Když jsem přemýšlel, koho přizvat, měl jsem pocit, že tomuto stylu volného hraní budou otevření právě Marcel a Martin.
Volil jsi tedy Marcela spíš kvůli oné otevřenosti, nebo proto, že se zvuk saxofonu dobře pojí s vokály?
Dorůžka: Určitě jsem zamýšlel zapojit spíše dechový nástroj než například piano, protože kombinace kytary a piana nemusí být po zvukové stránce a po stránce souhry vždy úplně jednoduchá. Ale konkrétní osobnost hráče byla zásadnější, než jestli půjde zrovna o saxofon. Velmi důležité jsou samozřejmě i Martinovy perkuse. Používá bohatou sadu nástrojů, cajon, darbuku a taky různé „hračky“. Snažili jsme se dostat z nástrojů neobvyklé barvy a používat méně obvyklé techniky hry. Třeba hru smyčcem na činely, já jsem využil místy také preparovanou kytaru.
Album jste nahrávali v prosinci na hradě Zvíkově. O vhodné akustice nepochybujme, nahrávka má krásný prostor, ale nemrzli jste tam?
Dorůžka: Zima byla pořádná, nahrávali jsme tak v pěti stupních Celsia. Ale krásné prostředí za to stálo. Měli jsme točit už v říjnu, za snesitelnějších teplot. Jenže Bára onemocněla a protože se nahrávka musela nutně stihnout do konce roku, posunuli jsme natáčení na 5. a 6. prosince, kdy začalo poprvé sněžit a přišel orkán Xaver. Foukalo tak, že první večer jsme museli skončit s nahráváním dost brzy. Naštěstí se druhý den podařilo vše natočit. Bylo to jedno z nejdobrodružnějších natáčení, jaké jsem kdy zažil. Tak trochu zápas s přírodními živly (smích).
Sojková: Natáčet desku na Zvíkově jsem chtěla už dávno. Je to magické místo, klidné, se spoustou akustických možností. Ale přírodě člověk neporučí. V říjnu jsem musela na operaci, v prosinci přišel vítr a zima. S Tiburtinou jsme už párkrát v takové zimě zpívat musely, často vzpomínám na jeden z našich adventních koncertů v mrazivé katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Pro kluky to bylo teplotně opravdu na hranici možností. Nástroje se při tak nízkých teplotách chovají jinak, začnou problémy s laděním, zmrzlými prsty a podobně. Neznám jiné instrumentalisty, kteří by byli v takových podmínkách ochotni hrát. Klobouk dolů.
Nevládla při natáčení poněkud… „apokalyptická“ nálada?
Dorůžka: Tak nějak (smích). Už jsme se obávali, že desku nestihneme, ale nakonec to byl pro všechny velký zážitek. Alespoň myslím.
Sojková: Byl to trochu větší adrenalin než obvykle, ale mělo to svoje kouzlo. Jen si to představte. Venku tma, sníh, vichřice a my na středověkém hradě děláme takovou krásnou muziku. Vlastně to je trochu kýč, ne? (smích) Myslím, že na to budeme dlouho vzpomínat.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 2014/03
