neděle, 1. červen 2014

Testamentum Jana Nováka

Napsal(a) 

 

Lukáš Vasilek, foto Lukáš Pelech Lukáš Vasilekfoto: Lukáš Pelech

O novém CD Martinů Voices

se sbormistrem Lukášem Vasilkem

U příležitosti letošního 30. výročí úmrtí jednoho z nejvýraznějších představitelů české poválečné generace Jana Nováka (1921– 1984) festival Pražské Jaro zařadil koncert k poctě skladatele, který se tak symbolicky navrací do vlasti, odkud v srpnu 1968 odešel. Vystoupily na něm dcery skladatele Clara Nováková a Dora Novak-Wilmington a komorní sbor Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka. Martinů Voices letos slaví pět let na koncertních pódiích a své malé jubileum se rozhodli oslavit vskutku mimořádným počinem – nahrávkou několika skladeb, které představují vrcholná díla Novákovy sborové tvorby a na hudebním nosiči nebyla ve dvou případech dosud uvedena. To už je několik dobrých důvodů, proč pohovořit s jejich sbormistrem.

V těchto dnech vyšlo u firmy Supraphon CD s výběrem vokálních skladeb Jana Nováka v interpretaci komorního sboru Martinů Voices, jehož jsi uměleckým vedoucím. Sborová tvorba je z díla tohoto skladatele v povědomí hudební veřejnosti přítomna asi nejvíce. Jaké bylo tvoje první setkání se skladbami Jana Nováka? Novákovo dílo není běžně slyšet, noty jsou téměř nedostupné a literatura takřka neexistuje. Já sám jsem jeho hudbu poznával dost složitě – vždycky při nějakém výjimečném provedení nebo z těch málo nahrávek, které existují. Prak­ticky jsem se k Novákovi dostal až asi před pěti lety, kdy jsem měl možnost provést s Pražským filharmonickým sborem Exercitia mythologicaInvitatio pastorum, tenkrát ve verzi a capella. V PFS má provádění hudby Jana Nováka poměrně dlouhou tradici, hlavně díky sbormistru Pavlu Kühnovi.

Pavel Kühn nahrál s tímto sborem v 90. letech 20. století cykly Exercitia mytho­logica a Testamentum – měli jste jeho inter­pretaci při vlastním pojetí nějak v povědomí? Pro mě byla zásadní Novákova partitura – jenom z ní vyšla naše interpretace. A pak samozřejmě ještě z poznání všeho toho, z čeho Novák sám při kompozici vycházel, takže hlavně textu. Kühnovy nahrávky znám a jsou výborné. Také byly dlouhá léta jediné dostupné a Novákovi dělaly skvělou službu. Ale je to interpretace velkého sboru. Je obrovský rozdíl, jestli skladbu provádíte v šedesáti lidech nebo třeba ve třinácti jako Martinů Voices. Když jsem si po dokončení naší desky poslechl Kühnovy nahrávky, byl jsem překvapený, jak moc se lišíme. Ale asi je to přirozené. Novák zkrátka dává interpretům prostor a jeho partitury nabízejí víc řešení. Počet zpěváků hodně ovlivňuje třeba tempo, frázování a dynamiku. Komorní ansámbl určitě lépe interpretuje třeba drobnokresbu ve výrazu a detaily v artikulaci. Velké těleso zase umožní delší fráze a větší dynamické kontrasty. Uvědomil jsem si to i sám na sobě – Exercitia jsem totiž dělal jak s Martinů Voices, tak s Pražským filharmonickým sborem. Moje interpretace se lišila a na tu skladbu mám dokonce dvě partitury – jednu pro PFS a jednu pro MV. Nicméně Novákovy skladby, které zaznívají na nové desce, jsou určeny spíš komornímu obsazení.

Lukáš Vasilek a Martinů Voices, foto Lukáš Pelech Lukáš Vasilek a Martinů Voicesfoto: Lukáš Pelech
Co tě jako sbormistra na Novákově hudbě osobně nejvíc zaujalo? Novák si vybíral skvělé texty, o kterých je nutné přemýšlet, a které mezi řádky skrývají spoustu obsahu. Ta hudba je chytrá a originální. Nepodbízivá, ale efektní, moderní, ale ne nesrozumitelná. Má humor a člověka ji baví dělat i poslouchat. Novák navíc dává interpretovi spoustu svobody – v notách se dozvíte jen to nedůležitější, řekněme základní koncepci, a to ostatní je třeba dodělat – například moc nevypisoval artikulaci, dynamiku, často není jasné ani tempo. Zkrátka nejenže můžete, ale vy doslova musíte tvořit, abyste tu hudbu oživili. A to mě baví, to je interpretace, to mě na Novákovi zaujalo. No a taky ten obrovský temperament – jeho hudba žije pod rukama, nenudíte se ani vteřinu.

Mohl bys představit jednotlivé skladby na vašem CD? Testamentum a Exercitia mythologica už alespoň vyšly na hudebním nosiči, ale skladby Invitatio pastorum a cyklus Fugae Vergilianae budou pro většinu úplnou novinkou. Světovou premiéru tohoto cyklu na koncertním pódiu slyšeli posluchači letos 24. května, kdy jej ansámbl Martinů Voices uvedl na koncertu k poctě Jana Nováka na festivalu Pražské jaro. Desku jsme nazvali právě podle té první jmenované skladby, takže Testamentum. V překladu je to opravdu testament ve smyslu závěti. Jenže ve skutečnosti to tak úplně není – je to spíš její odlehčená karikatura plná vtipu a ironie. Ta skladba trochu připomíná Orffovu kantátu Carmina Burana. Je to vlastně takové scherzo, které oslavuje život i smrt najednou. Mytologická cvičení, tedy Exercitia mythologica, jsou asi nejznámější Novákovou sborovou skladbou – nejen díky nahrávkám, ale i díky tomu, že noty vydal Schott, takže jsou relativně dobře dostupné. Osm miniatur zobrazujících různé postavy antické mytologie – každá úplně jiná, v jiném rozložení hlasů a na koncertě také v jiném rozestavení na pódiu (aspoň v našem podání). Úžasná invence! Na koncertech to má vždycky obrovský úspěch. Fugy byly oříšek. Je to hodně těžké a docela rozsáhlé dílo. Studovali jsme je dlouho – pro sbor je to prubířský kámen. Ale výsledek, myslím, stojí za to. Novák ty fugy pojal doslova instrumentálně a hlasy rozhodně nešetří, stejně jako intonační představivost zpěváků. V každé fuze si vybral útržek nějakého Vergiliova textu a ten pak nesčíslněkrát zopakoval. Takže ten text je vlastně jenom odrazový můstek, na jehož základě se pak rozvíjejí doslova monumentální kontrapunktické kompozice. Jsem zvědavý, co na to řeknou posluchači – ta skladba, podle nás úžasná, není zatím po téhle stránce nijak prověřená… Invitatio pastorum je malá vánoční kantáta, v překladu Vyzvání pastýřů na cestu. Je to hodně originální konfrontace andělů, ďáblů a pastýřů – navzájem se dohadují, jestli se Spasitel opravdu narodil nebo ne. Cyklus v závěru, samozřejmě s dobrým koncem, úžasně graduje nečekanou jazzovou parafrází vánoční písně Adeste fideles. Novák k té skladbě připojil flétnový part, který na naší nahrávce úchvatně hraje jeho dcera Clara.

Clara Nováková se spolu se svou sestrou Dorou Novak-Wilmington a maminkou Eliškou Novákovou velkou měrou zasazují o provádění skladeb Jana Nováka, mnohé z jeho skladeb pro ně byly přímo napsány. Kantátu Invitatio pastorum napsal Jan Novák v roce 1971 pro svůj sbor Voces Latinae v italském Roveretu a flétnový part přikomponoval přímo pro dceru Claru, která vzpomíná, jak skladbu při vánočních koncertech s otcem a jeho sborem společně prováděli. Jak spolupráce s ní probíhala? V první řadě je potřeba říct, že Clara je naprosto fenomenální umělkyně. Když přišla na natáčení a začala hrát, byl to obrovský zážitek. Navíc jsme skoro nemuseli zkoušet, všechno šlo samo a mohli jsme hned točit. Pár detailů jsme samozřejmě diskutovali – občas vyhrála ona, občas já. Ale nebylo to nic zásadního a snad můžu říct, že jsme si dobře rozuměli a navzájem si vyhověli. Jsem rád, že se podařilo, aby Invitatio nahrála právě ona. Nejen proto, že je tak skvělá flétnistka, ale i proto, že ta nahrávka má díky ní takový zvláštní nádech autenticity. Prostě tam zní kus živého Jana Nováka.

Lukáš Vasilek a Martinů Voices, foto Lukáš Pelech Lukáš Vasilek a Martinů Voicesfoto: Lukáš Pelech
I když Jan Novák vychází z vlastních zkušeností sbormistra, jsou jeho sborové skladby značně technicky náročné. Co bylo při jejich interpretaci nejtěžší? U Nováka je potřeba se vždycky nejdřív prokousat textem. On nikdy nevolil žádné banální předlohy. Nestačí jenom mít překlad, musíte ten text pochopit – třeba čím je která mytologická postava charakteristická, co je v textu symbol a čeho je to symbol, co je jenom nadsázka nebo dvojsmysl. Bez toho vůbec nemá cenu se do studia pouštět. Takže mi každá skladba zabrala pár hodin nad knihami. Jenže pak to jde samo. Když pochopíte, co chtěl Novák říct, všechno do sebe najednou zapadne a ta skladbička se úplně přirozeně vyloupne. Jenže potom přichází ještě druhá fáze – nácvik se sborem. To zas tak dobře nejde, i když máte ty nejlepší zpěváky. Novák totiž uvažoval dost instrumentálně a nezpívá se to lehce. Chce to prostě čas. Nejde to nijak uspěchat, musí se to zažít. No a poslední fáze je samotná interpretace na pódiu. Tam člověk zkrátka musí najet na Novákovu strunu – takže popustit uzdu jeho a svému temperamentu, užít si radost z té neskutečně živé hudby a zároveň to nepokazit, protože je to dost těžké.

Jan Novák jako bytostný humanista a latiník prosazoval v latině její klasickou (tzv. restituovanou) výslovnost, která se dost liší od té u nás obecně zažité středověké výslovnosti. Jak ovlivňuje tento způsob deklamace textu zpěv? Můžeš vysvětlit jeho základní principy? Těch změn je oproti naší běžné výslovnosti hodně. Jedna věc je ale zřetelná na první poslech. Hlásky C, které se běžně čtou právě jako C, se v tomto jiném způsobu vyslovují jako K. Takže například všeobecně známé jméno Cicero, které zní v češtině úplně stejně jako v běžné latinské výslovnosti, tedy s C, se restituovanou výslovností čte s K – takže „Kikero“. Jinak se vyslovují ale i některé další hlásky, zvláštnosti také nastávají ve vázání slov. Celkově tak zní latina o dost uhlazeněji a jemněji, podle členů Martinů Voices se i lépe zpívá. Vědci pokládají tenhle způsob výslovnosti za nejčistší – latina tak údajně zněla v antickém Římě. Novák to samozřejmě věděl a vzhledem k tomu, jak byl tím jazykem posedlý, tu výslovnost vyžadoval. Zní to pro nás exoticky a velmi originálně, protože na to nejsme zvyklí. Jakmile to ale jednou člověk zkusí, těžko odvyká.

Zvuková ukázka

Testamentum (pro sólisty, smišený sbor a čtyři lesní rohy)

 

 Pouze ukázka, celý rozhovor v: HARMONIE 06/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.