Terezie Fialová a Jiří Bárta: Hudba našich předků je tu navěky s námi

„Je leden 2021 a Evropa i celý svět se nachází uprostřed druhé vlny pandemie… Prvotní soudržnost společnosti se vytratila a je cítit spíše chaos a negativní emoce. Jedni se snaží žít v pozitivní bublině, jiní propadají depresím. My usedáme k nástrojům a upřímnou radostí si začínáme plnit náš ‚covidový‘ sen… Tuto desku bychom chtěli věnovat všem, pro které je tato doba náročná, bolestná, kterým hodně vzala, ale třeba dokázala i něco nového dát…“ Slova hudebních a životních partnerů Terezie Fialové a Jiřího Bárty, klavíristky a violoncellisty, kteří vloni nahráli a u firmy Animal Music vydali pět sonát pro klavír a violoncello Ludwiga van Beethovena. Po důkladném proposlouchání jako byste poznali skladatelův život. Výsledek mě příjemně šokoval. Zrodil se artefakt mimořádného významu. Co mi k tomu poví sedmatřicetiletá pianistka a sedmapadesátiletý cellista?

V Česku nikdy nebyly běžným jevem nahrávací komplety. Jistě, máme komplety různého druhu hlavních českých skladatelů, Mahlera, Čajkovského, velké výběry Haydna nebo Mozarta, ale například u Beethovena vnímám určitý ostych. V jaké situaci a proč vás napadla myšlenka nahrát Beethovenovy sonáty pro klavír a violoncello?
Terezie Fialová
— Nápad nahrát komplet Beethovenových sonát pro klavír a violoncello vznikal velmi pozvolna. Bude to již bezmála deset let, co s Jiřím intenzivně spolupracujeme a sonáty jsme jednotlivě zařazovali do různých recitálových formací. Před několika lety jsem vyslovila přání, takový sen, zahrát si celý komplet na jednom večeru. Jiří již tuto zkušenost s několika jinými pianisty měl a varoval mě, že je to úkol krásný, ale nelehký. Beethovena ale bytostně zbožňuji a violoncellové sonáty jsou jeden hudební skvost vedle druhého, navíc jsem se nechtěla svého nápadu vzdát. Následovalo naše první souborné koncertní provedení pro komorní cyklus FOK, po kterém jsme se shodli, že by bylo úžasné tento cyklus nahrát, ale vůbec jsme si nedovedli představit, že bychom na to dokázali najít dost času v rámci našich koncertních diářů a rození potomků, tudíž se nahrávání kompletu přesunulo do kategorie Až jednou… Takže když se na konci roku 2020 zavřely koncertní sály na dlouhé měsíce, cítili jsme, že prostě teď nebo nikdy. Jsme neskutečně šťastní, že se to povedlo, navíc je to naše vůbec první společné studiové album, takové naše třetí „miminko“.
Jiří Bárta — Je to ostych nejenom interpretů. Současné vedení největší české nahrávací společnosti například zastává názor, že nemá cenu, až na výjimky, pouštět se podobnými projekty do konkurence zahraničních nahrávek, jinými slovy – že tyto autory neumíme hrát. A točí pořád dokola téměř to samé – Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Touto připodělaností mj. nerozvíjí nastupující generaci interpretů, protože co je největším prubířským kamenem interpreta? Bach, Beethoven, Haydn, Mozart, Schubert. Tam se „láme“ chleba, zde se v plné nahotě projeví hudební (ne)inteligence, stylové (ne)uchopení, frázování, dokonalá škála úhozu pianisty, detailní práce s vibrátem atd. Další věc, jak se Bach, Beethoven a spol. učí na českých hudebních školách, trochu to ve mně vyvolává otazník.

Cellových kompletů je sice méně než houslových, ale málo jich není – namátkou Rostropovič, Bylsma, Brendel, Fournier, Pjatigorsky, Vogler, Pré. Mám pocit, že váš integrál je velmi „filozofický, metafyzický“. Předpokládám, že jste vědomě šli vlastní cestou, nezatíženi interpretačními dějinami. Jaký je koncept vašeho výkladu?
TF
— Nahrávek jsem slyšela bezpočet, pro mne osobně nejoblíbenějšími jsou nahrávky pánů Ax/Yo-Yo Ma, Alfred a Adrian Brendelovi či z poslední doby Alexander Lonquich s Nicolasem Altstaedtem. Nahrávky obecně často a rádi posloucháme, srovnáváme, diskutujeme o nich. (Jirka před několika lety zdědil rozsáhlou sbírku gramodesek, obávám se že máme do důchodu co dělat, než si je všechny pustíme). Nicméně v naší interpretaci jsme sami za sebe. Je to záznam toho, jak jsme to v daný moment cítili, k čemu jsme po několika letech intenzivní práce dospěli, je to „náš“ Beethoven. Který třeba za deset let bude úplně jiný. A to je na tom krásné.
JB — Samozřejmě známe většinu vámi zmíněných nahrávek včetně mých hrdinů dospívání Maisky/Argerich, s největším zájmem jsme si poslechli dua Brendel/Brendel, Ma/Ax a zejména Altstaedt/Lonquich. Moje vlastní cesta k Beethovenovi je ale stejně cestou celoživotní od mladické bezmocnosti až po posedlost autorem. S tím se váže i to, jak často jsme spolu s Terezií komplet beeethovenských sonát v posledních letech hráli. Já jsem se postupně přiblížil svým rozevlátým přístupem k Tereziinu klasičtějšímu, abychom se setkali v průsečíku, který je, doufám úspěšně, zaznamenán na zmíněné nahrávce.

Vaše nahrávka se uskutečnila v době mezi lednem a dubnem 2021, tedy v době covidové pandemie a lockdownů, jež měly tragické výsledky. Pro vás to však asi byl díky Beethovenovi čas tvůrčího požehnání…
TF
— Naprosto nás to vysvobodilo z tvůrčí krize, jsem si tím jistá. Navíc jsme měli obrovský luxus v tom smyslu, že jsme točili v klidu, s prázdným diářem a hlavou plnou pouze a jenom Beethovena, nic jiného nás nerušilo.
JB — Co se nahrávání takového díla týká, stav přímo ideální. Rozvrhli jsme si natáčení do pěti bloků, každý po jedné sonátě. To jsme si mohli dovolit i díky zrušeným akcím Atria, které nám bylo neomezeně k dispozici. Navíc bydlíme prakticky za rohem a Atrium se tak trochu proměnilo v naše domácí studio. Zní to trochu úchylně, ale mně ten lockdown vlastně chybí. (To zní až úchylně v souvislosti s návratem pandemie v posledních týdnech, omlouvám se.) Trochu mi to připomnělo 70. léta, prázdné ulice, minimální provoz, vše se znehybnilo v jakémsi ustrnutí přítomnosti. Obrovská šance sebereflexe.

Toto století velmi akcentuje, někdy trošku hystericky, interpretační autenticitu. Neustále jsme konfrontováni s historicky poučeným prováděním hudby. Je to do jisté míry sice relativní, přesto… Jakou roli ve vašem výkladu hrají muzikologické poznatky, do jaké míry vás zajímal historicko-společenský a kompoziční kontext, znali jste před natáčením autografy sonát?
TF
— Máte pravdu, v posledních desetiletích je autentické hraní bráno velmi na zřetel. Já myslím, že je to v zásadě správná cesta. Studovat autograf je potřeba, dobový kontext i urtextová vydáni jsou nezbytným pomocníkem k pochopeni skladby jakožto celku. Ovšem žijeme ve století jednadvacátém, nástroje máme moderní a Beethovena v naší vlastní hudební představě, která byla naší hlavní indicií.
JB — Znalost kontextu vzniku díla, jiných skladeb autora z podobného období, historických souvislostí, zvukových možností tehdejšího instrumentária, stylových praktik literárně zaznamenaných – to vše ve vás zůstane, aniž si to uvědomíte, otiskne se do vaší DNA, i když chcete všechno vymazat a začít třeba znova „po svém“. Celkem obligátně jsme vycházeli z vydání Henleho v kombinaci s novým urtextem Bärenreiterovým (oba urtexty se překvapivě v detailech často liší), občas jsme nahlédli do škrabopisu Beethovenova rukopisu, spíš ale kvůli inspiraci. Rukopis nádherně napoví tvůrčí proces či spíše zápas v případě Beethovena, zuřivost škrtů střídající se s až něžným pohlazením na papíru.

Svěřte se čtenářům se svým viděním hudby, která je do jisté míry zrcadlem skladatelova života, jeho vývoje. Na ploše dvou kompaktních disků je posluchač konfrontován s desítkami emocí a s obsahem, který musel v jeho době možná šokovat a působí zvláštně i dnes. Z vašeho integrálu jsem aspoň částečně pochopil mimořádnost délek prvních vět první a druhé sonáty, nebo naopak bezčasí adagia páté sonáty, jež připomíná pozdního Šostakoviče, a drtivou fugu téhož opusu…
TF
— Beethoven byl pianistou skvělým a komponistou nedostižným, miloval velké kontrasty a hraniční dynamiku, tradičními schématy té doby si hlavu nelámal. Byl to prostě živel. Osud se s ním nemazlil a z jeho děl je to neskutečně znát. Neumím si představit, jak šokující musely být pro tehdejší posluchače premiéry jeho pozdních kompozic. Protože on předběhl dobu o stovky let. Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč Beethoven přesvědčí každého. Protože jeho hudba je neskutečně nadčasová a je v ní úplně všechno.
JB — … která onoho Šostakoviče možná připomíná ještě více… vskutku geniální dvě věty předstihující dobu o několik epoch. Beethoven se svými pozdními opusy dostává mimo prostor časový i stylový a nakonec i zeměpisný. Vzlétl někam hodně daleko, řekl bych přímo do mezigalaktického prostoru. Díky Hubbleovu teleskopu máme možnost tam nahlédnout až dnes v 21. století, Beethoven tam byl už začátkem století devatenáctého. Rané dvě sonáty jsou nápadné místy až haydnovskou hravostí, ale přesto je to Beethoven – stavebně dokonalý, melodicky svébytný, dynamicky kontrastní. Prostřední, třetí sonáta je v klasickém slova smyslu pravděpodobně nejharmoničtější, dvě pozdní jsme již komentovali. Krásné na cellových sonátách je fakt je, že v ještě uposlouchatelné délce celovečerního koncertu máte před sebou celý skladatelův život.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2022.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější