Talichův komorní orchestr – orchestrální dítě prasynovce slavného dirigenta

Pro houslistu a dirigenta Jana Talicha je Talichův komorní orchestr jako vlastní dítě. Založil jej, umělecky vypiplal, dává mu tvář, zvuk, dramaturgii. Je nejen výborným sólovým houslistou (hraje na housle J. Gagliana z roku 1780), primáriem špičkového kvarteta, ale i dirigentem. V této roli jej vidíme v České republice kupodivu častěji, nežli v roli houslisty. (Kromě Talichova orchestru je šéfdirigentem Jihočeské komorní filharmonie.) V této sezoně slaví Talichův komorní orchestr (TKO) dvacet let života.

Pane Talichu, svému orchestru jste věnoval dvacet let. To už je pořádný kus života. Když se ohlédnu, tak je to neskutečné. Vlastně mě to překvapilo. Dlouho jsem jej bral jako své dítě, teď už lehce odrostlé, s kterým už netrávím tolik času… Prvních deset let jsem mu věnoval značnou část života. S odstupem na to vzpomínám s úsměvem, ale začátky skutečně nebyly snadné… Prvopočátek byl spojen s Janem Hasenöhrlem, který po revoluci přišel s nápadem vytvořit komorní orchestr, který by byl zaštítěn jménem Václava Talicha. Moje teta Vida (dcera Václava Talicha – pozn. red.) s tím oficiálně souhlasila. Honza pak šel jiným směrem a vytvořil první soukromý symfonický orchestr u nás. První léta byla hodně divoká, protože ač nejsem zrovna typ manažera, tak jsem musel dělat všechno – sháněl jsem lidi, koncerty, organizoval zkoušky, domlouval podmínky, vyplácel honoráře, dirigoval, hrál sólově, v klavírním triu, klavírním kvartetu… Zdánlivě jsem měl tehdy velké příjmy, jenže většinu jsem na základě svých zápisků v mém pověstném notýsku předával muzikantům dál. Byla to „budovatelská doba“, ale snad je to dnes už vše promlčeno (smích). Později jsem úředničinu a manažerství rád předal kompetentním osobám a věnoval se jen hudbě. Byla to ale dobrá škola, hlavně jsem si potvrdil, že se dá stihnout hodně, když člověk není líný a hodně pracuje. Dnes mi například mladý člověk řekne, že nemá čas, protože má něco odpoledne. Ale den má přece 24 hodin!

Dirigovat jste začal až se vznikem orchestru? Zpočátku jsme hráli klasický repertoár smyčcových orchestrů, kde dirigent není nutný. Když jsme přecházeli na těžší a složitější skladby, tak už nutný byl. Jelikož jsem tehdy na něho neměl peníze, začal jsem dirigovat. Nějaké základy jsem měl a nová situace mě přinutila na sobě hodně pracovat. Postupně jsem v tom našel velké zalíbení a dnes si bez toho už neumím svůj život představit, stejně jako bez houslí, na které hraji od čtyř let. Je to nejen příjemné mít možnost změny, ale i fyzicky zdravé. Když pár dní kvůli dirigování nehraji, tak mi housle chybí a vysloveně se na ně těším. Po delší době mám „absťák“. Mohu sice orchestr tvarovat do nějaké formy, cosi přes něj sdělovat, ale nikdy to nemůže být takové, jako když sám hraju, jak chci. Platí to ale i opačně.

Právě jsem se vrátil s kvartetem po měsíci z Ameriky a jsem rád, že mě čekají symfonické projekty. Práce dirigenta je pro mě úžasná i procesem poznávání, objevováním nových skladeb, barev, struktur…

Je pro vás těžké doprovázet jiného houslistu a „nekecat“ mu do toho? Jak kdy. S některými je radost tvořit, jindy je to trochu těžší. (To však neplatí jen pro houslisty.) Občas mám skutečně tendenci do toho sólistovi vhodnou formou mluvit. Zásadně nepoučuji, ale radím nebo nabízím alternativu či korektiv. Určitě bylo pro mě jako dirigenta zásadní, že mám obrovské sólové a komorní zkušenosti, zvláště ze smyčcového kvarteta, kde je naprosto jiná práce nežli všude jinde. Tam nemůžete pracovat bez znalosti ostatních hlasů, formy, pravidel stylu, filozofie konkrétní hudby, empatie ke spoluhráčům; nemůžete hrát jinak, kvarteto není souborem čtyř sólistů.

Nenastal čas, aby se TKO více personálně stabilizoval, aby se snížila fluktuace? V tom s vámi souhlasím, nicméně ona fluktuace nebyla tak velká, jak by se mohlo zdát. Obsazení orchestru procházelo jakousi blokovou změnou. Přišla prostě skupina mladých lidí, která u nás hrála třeba čtyři roky, a protože jsem jim nemohl nabídnout odpovídající plat, zdravotní pojištění a tak dále, tak ti lidé odešli do jiných orchestrů nebo založili kvarteto a přišli jiní. Naštěstí se začíná rýsovat možnost, že se snad podaří v blízké budoucnosti zajistit finance pro ekonomické zabezpečení jádra orchestru.

Dramaturgie TKO spojuje tradiční tituly s méně známou hudbou. Jak vzniká? Přiznávám, že ji dělám já (smích) . Možnosti pro smyčcový orchestr jsou dost limitující a časem se nutně opakujete. Když jsme začali používat dechy, tak se to samozřejmě zlepšilo. Další hledisko, bohužel důležitější, je finanční – placení autorských práv a hlavně drahé půjčování not. Když jsem vystoupil ze schématu Vivaldi – Suk – Dvořák a dělal Šostakoviče, Schönberga, Strausse, Bartóka nebo Villa-Lobose, tak jsme z mojí dramaturgie krváceli a byli v dluzích. Ale lidé takovou koncepci přijímali pozitivně. Takže teď děláme jakýsi kompromis mezi známou klasikou a novinkami.

Z jubilejní sezony se teším hlavně na koncert ve formátu čistě smyčcového orchestru, s kterým jsme před dvaceti lety začínali, kde by měla vystoupit, pokud se to podaří, většina bývalých členů.

Obraťme pozornost na Talichovo kvarteto, které vedete. Čím to je, že ho slyšíme doma tak vzácně? Nevím, možná je to tím, že se nesnažíme aktivně vyhledávat koncerty v Česku. Asi proto nehrajeme na Pražském jaru a jiných festivalech, za to hrajeme ve špičkových sálech a na kvalitních festivalech ve světě. A právě tam z 99 % pracujeme. Samozřejmě když má nějaký dobrý český pořadatel o nás zájem, tak nás to těší a snažíme se sladit termíny. Nicméně nemám pocit, že by Talichovo kvarteto bylo neznámým pojmem. Máme v cizině stovky koncertů, dobré kritiky, spoustu nahrávek, které se venku skvěle prodávají… Kdo chce, tak si nás najde.

Talichův komorní orchestr - orchestrální dítě prasynovce slavného dirigenta, foto archiv TKOAsi jedenáct let jste hráli ve stejném složení. Letos prý došlo ke změně? Ano. Na sekund přišel na počátku této sezony Roman Patočka a vystřídal Petra Macečka. Je to skvělý, muzikální, technicky bezproblémový mladý houslista. Dal nám novou hudební i lidskou dynamiku. A naši posluchači v zahraničí to okamžitě poznali.

Vždycky se mi u velkých zahraničních kvartet, jako byli třeba Bergové (Alban Berg Quartet) líbilo, že ze středních hlasů vycházela obrovská energie, takže primárius mohl svobodně hrát. Mám pocit, že podobné to může být teď i u nás. Vždycky jsem si přál mít vedle sebe někoho, kdo by mě inspiroval zevnitř. Navíc Roman se rychle učí, což je pro zvládnutí nesmírného kvartetního repertoáru důležité.

Chystáte nové nahrávky? S kvartetem budeme nahrávat Ravela s Debussym. Nějak se nemůžeme rozhodnout co točit (smích). Máme totiž dva problémy. První je v tom, že staří Talichovci natočili skoro všechno. Mimochodem i toho Debussyho… a krásně! Rádi bychom udělali kompletního Šostakoviče. Jenže je otázka, jestli by to na trhu mělo smysl, když jsou tady komplety Borodinovců, Emersonovců a dalších, určitě by nás lákal Schubert a některé opusy Mozarta a Beethovena. Jenže je tu druhý problém. Stále vycházejí desky s původním Talichovým kvartetem, jsou nesmírně populární a neskutečně dobře se prodávají (smích). Vydává je naše současná firma, takže se zdráhá přistoupit na některé naše plány. Ale my jim to vnutíme (smích).

S Talichovým komorním orchestrem řadu let spolupracuje v roli průvodce Lukáš Hurník. Jeho vtipné komentáře se staly cenným bonusem abonentních koncertů.

Jak dlouho moderuješ koncerty TKO? To si přesně nepamatuji, ale mohu ti říct, jak moje spolupráce s Talichovým komorním orchestrem začala. Orchestr si jako hosta jednoho cyklu přizval astroložku Lenku Mochnáčovou a mě jako moderátora. Byl to ohromně zajímavý projekt postavený na systému propojujícím hudbu a horoskopy. Každý měsíc se vybral jeden hráč orchestru, jenž v tom období slavil narozeniny a tím pádem byl ve znamení, které příslušelo danému měsíci, a Lenka Mochnáčová tomuto hráči vytvořila horoskop, ze kterého vyšla číselná řada. Na tu jsem potom složil zhruba tříminutovou kompozici, která se na onom koncertě hrála a ve které měl dotyčný hráč sólo. Navíc se u každého znamení zdůrazňovala jakási základní, nosná vlastnost, která měla souvislosti s tou skladbou i s hráčem, jehož charakteristiku jsme před zahráním skladby odkryli, a to muselo být pro posluchače určitě výjimečné. Výsledkem byl cyklus dvanácti skladeb nazvaných Konstelace a v každé z nich se řešila například sensitivita, cílevědomost nebo vůle. Později vznikla z cyklu i kratší suita, která je občas hraná. Tím vznikla spolupráce mě jako moderátora s tímto orchestrem. Pak se přesunuly koncerty do Sálu Martinů v Lichtenštejnském paláci, kde už to bylo méně tematizované, ale já jako moderátor jsem zůstal a snažil jsem se i nadále najít posluchačům cestu k hraným skladbám. Talichův komorní orchestr má sice velmi zvídavé publikum, ale určitě ne všichni chodí na koncerty pravidelně.

V čem je tvoje role specifická oproti tomu, co děláš pro Český rozhlas, nebo pro televizi? Proč tě to tak dlouho drží? Samozřejmě mě těší, že je o moje průvodní slovo stále zájem. A to, co těší posluchače, je podle mého názoru snaha nabídnout k té hudbě nějakou jinou cestu než přes analýzu skladby nebo historické souvislosti, což jsou takové dva základní přístupy hudebních popularizátorů. Já se spíš snažím najít nějakou myšlenkovou linku mezi skladbami, vytrhnout je z historických kontextů, aby se z toho nestal historický výklad, ale abych naopak poukázal například na to, jak by ten či onen skladatel mohl teoreticky fungovat v dnešní době. Takže když uvádím nějakou Rossiniho skladbu, neopomenu tam zahrnout gastronomii, což je sice jednoduchý příklad, ale to, jaký má člověk vztah ke konzumování hodnot, které jsou často kulturní třeba v gastronomii nebo ve vínu, se dá najít i u hudby.

Talichův komorní orchestr - orchestrální dítě prasynovce slavného dirigenta, foto archiv TKOMáš možnost spoluvytvářet dramaturgii večera? Svého času se na dramaturgii podílel pan Zdeněk Bednář, se kterým jsem spolupracoval. Dneska už tomu tak není, ale vůbec mi to nevadí, protože pátrání po vazbách mezi skladbami, které jsou mnohdy vybírány z praktického hlediska repertoárového, nebo obsazení, mě velmi těší a vždycky se nějaké vazby najdou. Třeba materiální postavení skladatelů. Někdy se v rámci jednoho koncertu objeví tři skladatelé z různých období, kteří mají úplně stejný osud. Například nedávno jsme hráli české klasicistní mistry, kteří všichni uspěli ve světě, všichni se dostali na pozici dvorních skladatelů nebo varhaníků a všichni velmi brzy po tom, co tohoto postu dosáhli, tragickým způsobem zemřeli.

Nabyl jsi za ta léta k hráčům nějaký bližší vztah? Je to něco víc než jenom otázka nabídky a poptávky? Určitě. Panuje tam skvělá atmosféra, všichni spolu velice hezky komunikují a nikdy jsem tam nezaznamenal mrzutost z nějaké hádky, z nenaplněných ambicí nebo z pocitu křivdy z nedostatečného ocenění. Občas sáhnu i ke skladbám, které se tolik nehrají. Například absolutně nechápu proč se nehrají Mendelssohnovy smyčcové symfonie, proč nejsou dominantním prvkem smyčcových orchestrů. TKO je ale občas vytáhne, což je dobře. Navíc je tam silná osobnost Honzy Talicha, který jednou vezme do ruky housle, jednou zadiriguje, jednou celé dění jen tak zpovzdálí sleduje, to se mi také moc líbí. Myslím také, že TKO se vyznačuje jedním hudebním prvkem, a to ohromně silným zvukem. Nevím, jak to dělají, jestli je to vzájemná dohoda na technice, ale takové fortissimo, jakého dokáže dosáhnout TKO se u komorních orchestrů málo slyší. Možná někdo u nás vidí v ušlechtilosti zvuku vyšší prioritu, ale u TKO ty dramatické věci vycházejí ohromně silně.

Jak vnímáš změnu koncertního sálu, nový sál Pražské konzervatoře a Talichův komorní orchestr v něm? Myslím, že na orchestr klade vyšší nároky než Martinů sál, který byl milosrdnější. Na druhou stranu nový sál umožňuje větší kontakt s publikem. Akustika je sušší, takže tam lépe vycházejí modernější věci než historické.

Sleduješ orchestr už mnoho let, vyvíjí se nějak? Máš pocit, že jde kvalita nahoru? Já slovo kvalita posuzuji hrozně široce. Dominantní roli v tomto pojmu hraje muzika. Netrápí mě tolik, když někdy dojde k nesouhře nebo intonační nejistotě, ale potřebuji vidět, že orchestr ví, co hraje, že je muzikální a že frázuje. A v tomhle myslím je „Talicháč“ jeden z těch lepších, ne-li nejlepších.

Co si myslíš o nové sezoně TKO jako hudební publicista? Myslím, že je hezky rytmicky postavená. V příjemném tempu se tam střídají věci, které známe velmi dobře – Griega, Haydna, Koželuha, ale do toho jsou rozmístěné skladby, které překvapí i náročného znalce. Posluchači se mohou těšit například na koncert, na kterém zazní Arensky, Schnittke a Mjaskovskij. Je vidět, že dramaturgie publikum příliš nešetří, ale může se spolehnout, že přijde. Chystá se i premiéra od mladé skladatelky Zuzany Eichlerové a nakonec Salieriho člověk taky příliš často neslyší v porovnání s Mozartem.

Vzpomínáš si, jaký jsi měl pocit, když jsi byl poprvé v novém sále Pražské konzervatoře? Viděl jsem sál ještě v rozestavěném stavu, když jsme tam točili s televizí, a říkal jsem si, jak se do tohoto domečku může vejít koncertní sál. Mám ohromný obdiv k architektům a k tomu, co dokáží v sebemenších prostorách vytvořit. A sál se mi moc líbí. První, co jsem tam slyšel, byl nový Steinway a myslím, že na klavírní koncerty je to skvělé.

Ředitelkou Talichova komorního orchestru je v současné době Světlana Jahodová.

Jste bývalá violistka FOK a Kapralova Quartetu, manažerka a teď ředitelka Talichova komorního orchestru. Normální člověk možná tuší, co dělá ředitel firmy, ale možná neví, co dělá ředitel hudebního tělesa? Ačkoliv to možná bude znít neuvěřitelně, ředitel hudebního tělesa dělá stejné věci, jako ředitel firmy. Důležité je uvědomit si, jaká je výsledná práce ředitele čehokoliv, a to je zajistit vytvoření či výrobu produktu, který je následně předán cílené skupině lidí, což je v případě orchestru samozřejmě posluchač. V případě ředitele hudebního tělesa je tímto produktem kvalitní hudba v podobě koncertů, ale ten, kdo tento produkt přímo vytváří, jsou hudebníci. Domnívám se, že každý ředitel firmy, pokud chce být dobrým ředitelem, musí mít především spokojené „zaměstnance“, kteří mu umožní vytvořit právě ten kvalitní produkt. To znamená nabídnout dobrou práci, kvalitní zázemí, ale především i ocenit jejich práci, a to nemám na mysli pouze finanční ocenění. Je potřeba ale zdůraznit, že ze své mnoholeté praxe vím, že hudebníkovi nevadí řekněme určitý dril a disciplína, ale musí jasně vidět, že vedení orchestru nebo management „kope za něj“ a tak, jak je náročný k hudebníkům, musí být náročný i k sobě. Pak věřím, že se vytvoří dokonalý produkt.

Dvacet let existence TKO je už pořádný kus života. V jaké je dnes orchestr, který se dost dlouho hodně proměňoval, kondici? Ano, 20 let je opravdu už kus života. Orchestr se za tu dobu potýkal s nejrůznějšími problémy, ale to, že i přes tyto obtíže vytrval, dává velmi pozitivní signál o této partě lidí. Dnešní TKO má zcela jinou podobu než v minulých letech. Z původních 16 členů se orchestr rozrostl na klasicistní obsazení. Jedním z nejdůležitějších momentů, které já vnímám jako zásadní, je to, že členská základna je stabilní, výpomocí je minimum, což přináší výrazný efekt na kvalitě interpretace. Hudebníci jsou na sebe zvyklí, umějí společně pracovat, což přináší skvělé výkony na koncertech. Pokud bych to měla přirovnat ke sportu, jsme ve velmi dobré kondici, která neustále vzrůstá a nemá tendenci stagnovat, či dokonce klesat.

Talichův komorní orchestr - orchestrální dítě prasynovce slavného dirigentaNečekaně jste se v této sezoně přemístili ze sálu Bohuslava Martinů na HAMU do nového sálu Pražské konzervatoře a jste vlastně prvním profesionálním tělesem, které tam umístilo svoje abonentní koncerty. Proč a v čem je změna? Praha má zoufalý nedostatek sálů, které by byly určitým mezistupněm mezi velkými sály, jako je Rudolfinum a Smetanova síň Obecního domu a malými sály pro komorní hudbu. To znamená, že orchestry typu TKO byly postaveny před volbu buď do velkých sálů, které jsou ale finančně náročné, takže koncertů by muselo být podstatně méně, anebo zvolit sály typu kostel sv. Šimona a Judy nebo sál B. Martinů, kde to sice není ideální jak po akustické stránce, tak i po stránce zázemí pro hudebníky i návštěvníky, ale vzhledem k menší finanční náročnosti je možné koncertů připravit během sezony více. Takže volba byla jasná. Když jsme se dozvěděli o novém sálu Pražské konzervatoře a o skvělých referencích na tento sál, dlouho jsme neváhali. Sál je moderní, s příjemnou akustikou na poslech. Hlediště nabízí více míst a pódium sálu je pro klasicistní orchestr, jakým TKO je, naprosto ideální. Zázemí pro orchestr je takové, jaké by mělo být.

Spolupráce s Pražskou konzervatoří nezůstala v rovině ekonomické, ale zajímavě se rozvíjí umělecké partnerství. Co to přináší škole a co orchestru? Pokud pominu ekonomický přínos konzervatoři v podobě pravidelných pronájmů, tak zcela jistě to škole přináší motivační nástroj pro jejich studenty, kteří mají možnost si v praxi vyzkoušet, jak je to jiné hrát s orchestrem za zády oproti korepetici na hodině s klavírem. Obzvlášť pro mladé dirigenty je tato praxe ničím nenahraditelná. Orchestru to přináší nejen další práci, ale také objevování nových talentů, kteří se v budoucnu mohou přímo podílet na koncertech ať už jako členové TKO, nebo jako jeho sólisté. V neposlední řadě to orchestru přináší i naplnění jeho poslání jako obecně prospěšné společnosti, neboť co lepšího kromě krásné hudby pro nejširší veřejnost můžeme společnosti přinést než uvedení mladých talentovaných hudebníků v podobě koncertů pro veřejnost?

Jaké projekty jsou pro vás v rámci výročí stěžejní? Některé projekty již proběhly na začátku sezony v rámci 20 let oslav. Byla to světová premiéra skladby Aleše Pavlorka. Připravili jsme I. vánoční koncert TKO v podobě crossoveru se skvělým jazzovým trumpetistou Jurajem Bartošem a klasickým trumpetistou Markem Zvolánkem. Zcela jistě mezi pomyslné vrcholy naší sezony patřil Novoroční koncert TKO, který proběhl 2. ledna a byl veřejný. Zdůrazňuji „veřejný“, neboť TKO tradičně pořádá 1. ledna Novoroční koncerty ve Španělském sále Pražského hradu za přítomnosti prezidenta republiky. A letos to bylo již po deváté. Avšak tento koncert je vždy uzavřený pro veřejnost. Jako sólisté vystoupili na obou koncertech čínská sopranistka Lily Zhang a sólista Metropolitní opery, barytonista Richard Zeller. Na jaro je připraven slavnostní koncert k 20. výročí založení TKO, kde v programu, který je věnován stěžejním osobnostem, které ovlivnily TKO, jako jsou například Josef Suk nebo sir Charles Mackerras, vystoupí bývalí i současní hráči TKO, mezi nimiž nebudou jistě chybět i hráči, kteří začínali svou kariéru v TKO a dnes patří mezi špičkové hráče komorní hudby nebo jsou koncertními mistry renomovaných orchestrů.

Každý dobrý manažer by měl mít vizi. Co byste považovala v horizontu například pěti let za úspěch? Víte, moje maminka mě vždy učila, že na pomyslném žebříčku úspěchu je potřeba mít za cíl tu příčku nevyšší. Pak máte šanci se doškrábat třeba na příčku třetí od shora (ten žebřík musí mít samozřejmě více příček než jen tři…). Mým životním mottem je „kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod“. Tím se snažím řídit a podle něj i pracovat. Má vize ohledně TKO se pohybuje na příčce nejvyšší. Nechci být konkrétní v otázce, co bych považovala za úspěch. Těch věcí je celá řada a nechala bych si je v tuto chvíli pro sebe. Ale vím, že jsme tu především pro posluchače, kteří chodí na naše koncerty a chtějí slyšet a vidět něco, co jim přinese radost a odpočinek. A to je hudba provedená v té nejvyšší kvalitě. A to se neobejde bez orchestru, který se skládá ze spokojených hudebníků, kteří v orchestru hrají rádi a při koncertech se usmívají. A bez takového orchestru nemohu pomýšlet na cíle nejvyšší.

Sdílet článek: