pondělí, 14. červenec 2003

Talichovský archiv

Napsal(a) 

Talichovský archiv Talichovský archiv
Snad se představitelé Supraphonu nebudou mračit nad "vypůjčením" tohoto názvu. Patřil před lety třem albům tehdy ještě černých desek s reedicemi nahrávek Václava Talicha . To první bylo věnováno výhradně nahrávkám Josefa Suka, druhé se soustředilo na tvorbu českou, třetí pak na repertoár světový. Byla to tehdy velmi cenná a pro poznání této oblasti důležitá edice. Pro leckoho to vlastně znamenalo první setkání také s Talichovými nahrávkami mnohem staršími - z let dvacátých až čtyřicátých, které samozřejmě ještě nepořídil Supraphon, ale londýnská firma His Master's Voice , později vydané pod labely Electrola a Victor . Supraphon je dnes hlavní nadějí, že nahrávky dirigenta Václava Talicha neupadnou v zapomnění. Jeho archiv totiž obsahuje všechny snímky, které Talich pořídil v dobách, kdy zvukové záznamy už začaly být na přijatelné technické úrovni, tedy od přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Možnost technických úprav snímků, aniž by se zásadně změnila jejich identita, přinesla v době nástupu digitalizace a kompaktních disků počátkem let osmdesátých něco, s čím asi málokdo počítal. Ony těžko dostupné snímky z dob předválečných se začaly objevovat ve velkém v bezvadně vyčištěných podobách, takže je dnes už mnohem snazší vytvořit si představu tehdejší interpretace. Vyšly velké kolekce Toscaniniho, Furtwänglera a dalších dirigentů. Z poslední doby zvláštní pozornost zaslouží rozsáhlá edice u EMI Great Conductors of the 20th Century . A tam se objevuje i dvojalbum Talichovo, byť se většinou jedná o novější snímky Supraphonu. Ty už na kompaktních discích Supraphon většinou vydal sám - zvláště v tak zvané "poštovní" edici k 100. výročí České filharmonie. Pokud nás však zajímají ony nahrávky z dob, kdy probíhalo Talichovo období šéfovské, tedy za první republiky a za okupace, pak je jistě zajímavé dvojalbum vydavatelství Tahra , které poprvé na kompaktních deskách mimo jiné zveřejňuje Dvořákovy symfonie pořízené ve třicátých letech. A nelze zapomenout na velmi důležité počiny firmy Koch Legacy (RCD) , která se neobávala vydat vůbec první Talichovy nahrávky Mé vlasti (1929) a Slovanských tanců (1935). Tento úvodní výčet chce připomenout, že už je velmi načase, aby se Václav Talich, podobně jako jeho velcí kolegové ve světě, dočkal vlastní velké a souborné antologie nahrávek. Není tajemstvím, že Supraphon takovýto projekt chystá. Věřme, že bude co nejdříve a pokud možno co nejúplnější. Výborný a zdá se, že vyčerpávající jejich soupis nabízí nová anglická talichovská diskografie Grahama Slatera. Krátká studie Ladislava Šípa o nahrávání s Václavem Talichem, vložená později do almanachu vzpomínek a dokumentů Václav Talich sestaveném Ivanem Medkem (Praha 1967), je rovněž velmi cenným dokumentem, byť se jedná spíše o memoár.

Talichovský archiv Talichovský archiv
V současné době s velkým zaujetím znovu posloucháme čerstvě ošetřené a nově vydané nahrávky Karla Ančerla (edice Ančerl Gold u Supraphonu). Tím se zároveň dostáváme k hlubšímu poznání české interpretační tradice - naší někdejší domény. K tomu základnímu, z něhož vycházely celé generace, dospějeme však až prostřednictvím nahrávek Talichových. Jen málokterý vrcholný český interpret druhé poloviny dvacátého století nebyl dotčen Talichovou osobností. Nemusely to být kontakty přímé, ale zprostředkované pedagogy a dalšími spolupracovníky, kteří Talichovou školou prošli. Z talichovského ducha vyšli i Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Charles Mackerras a další významní dirigenti, byť později vytvořili svůj vlastní styl. A nezůstávejme jen u dirigentů! Oblast instrumentalistů dotčených Talichovou osobností, kteří své zkušenosti předávali celým generacím svých žáků, je ještě rozsáhlejší. Talich zemřel v roce 1961 a jeho přímí pamětníci pozvolna odcházejí. O stylu jeho práce a o jeho názorech uměleckých i lidských, jež byly vždy bezprostředně úzce propojeny, se dozvídáme již velmi zprostředkovaně, což může vést k nejednomu zkreslení. A tak nahrávky vlastně zůstávají jedinečným pramenem poznání. U žádné z nich však nejde o Talichův názor definitivní! Jak známo, nahrával s velkým zaujetím, nikdy však nepovažoval umělecký výsledek za definitivní. To plnou měrou platilo i pro koncertní síň. Příznačná je jeho věta po ukončení legendární nahrávky Mé vlasti v roce 1954: "Tak nashledanou při dalším natáčení Mé vlasti!" I sebeznámější dílo pro každé nové uvedení či nahrávání do detailu nově studoval, nejednou i se značně odlišnou představou. Jako příklad můžeme uvést několik snímků právě Smetanova cyklu. Při konfrontaci nahrávek z roku 1929 a 1954 zjišťujeme, že rozdíly jsou nejen v tempech (zde však nutno respektovat fakt, že v roce 1929 se natáčelo v pětiminutových úsecích odpovídajícím jedné straně černé desky na 78 otáček), ale i v celkovém pojetí. Ze staršího snímku vane mladistvý duch, větší romantická rozevlátost, na druhé straně nás poněkud zaskočí prostředky dnes už naprosto nepřijatelné (například glissanda). Novější nahrávka z roku 1954 je statičtější, byť v nejmenším nic neztrácí ze svého dynamického toku ozdobeného zvukově šťavnatými vrcholy. Stejně můžeme hovořit o nahrávkách Slovanských tanců . Ta z roku 1935 je strhující ve svém tempu a energickém nasazení, méně však důslednější v propracování detailů. Je to pochopitelné - nedalo se mazat! Naproti tomu v roce 1950 Talich pojal jednotlivé tance jako malé hudební básně, bohaté řadou nádherných detailů. Dvořákův životopisec Otakar Šourek prý při natáčení v roce 1950 Dvořáka zlobíval tím, že ho u jednotlivých tanců upozorňoval na delší minutáže oproti staršímu snímku.

Talichovský archiv Talichovský archiv

U nás je už léta zakořeněn velmi zavádějící názor, že Talich je oproti mladším dirigentům, kteří se snaží dávat romantismus bez větší agogiky a spíše ve věcnějším duchu, mnohem lyričtější, tempově spíše pomalý. Bývá více přirovnáván k dirigentům tak zvané starší školy, tedy typu Klemperera či Böhma než například Toscaniniho či Karajana. Těžko říci, na jakém základě došlo k tomuto zkreslení a omylu. Stačí konfrontovat například nahrávky Dvořákovy Serenády pro smyčce E dur - Talichovu a o třicet let mladší Karajanovu. Talich toto dílo v roce 1951 výjimečně netočil (na rozdíl od Serenády Sukovy) s Českou filharmonií, ale s vybranými hráči různých pražských orchestrů. Piloval s nimi na mnoha zkouškách každý detail, usiloval o co nejbohatší výrazovou škálu. Na konci stojí nádherná dynamická nahrávka - neobyčejně dramatická v rychlejších částech a tklivá, nikoliv však melancholická v úsecích lyrických. Je to ryzí, vitální Dvořák ve všech svých příznačných atributech. Karajan - mimochodem velký Talichův obdivovatel - vytvořil v roce 1981 s Berlínskými filharmoniky pravý opak, který se spíše blíží světu Čajkovského či severských autorů. Podobné příklady bychom mohli nacházet u nahrávek Dvořákových symfonií, ale i dalších děl. Není prostor na hlubší analýzy Talichovy interpretace Dvořáka, dodnes velmi inspirující - připomeňme alespoň předválečné londýnské nahrávky 6. a 7. symfonie , dvojí nahrávky 8. a 9. symfonie , legendární snímky Dvořákova Violoncellového koncertu s Rostropovičem, klavírního s Maxiánem a Stabat Mater s vynikajícím sólistickým obsazením. Nelze však na tomto místě výrazněji nepřipomenout dvořákovskou nahrávku, která představuje v tomto směru jakousi talichovskou syntézu. Jde o symfonické básně podle Erbenovy Kytice . Nezbývá než litovat, že Talich - rovněž vynikající operní dirigent - nenatočil kompletně žádnou operu! Právě v Dvořákových básních, jimž se mnohdy vyčítá určitá formální nesourodost, dokázal, že je stejně dobrým dramatikem jako architektem. Systematicky se těmito díly zabýval, byť je nikdy kompletně na koncertě neuvedl, a dokázal (připusťme, že i po určitých retuších například ve Zlatém kolovratu - ovšem dle psaných pokynů skladatele!), jak lze skloubit obě složky v geniální tvar. Cesta k němu je však velmi pracná a vyžaduje práci s každým detailem. Ač existuje celá řada nahrávek těchto básní, k onomu přesvědčivému ideálu se vedle Talicha snad přiblížil pouze Zdeněk Chalabala . Tento závažný Talichův snímek bohužel postihlo přechodné období spočívající v přechodu k nahrávání na magnetofonový pás. Symfonická báseň Vodník byla pořízena ještě dřívější technikou a digitalizace se musela provádět ze starých desek na 78 otáček. Za alespoň částečně technicky dokonalejší "náhradu" lze považovat rozhlasový záznam symfonických básní, jak zazněly (bez Zlatého kolovratu ) na jednom z koncertů v roce 1954. Studiové snímky Polednice , Zlatého kolovratu a zvláště Holoubka (rozjasněný a citově rozevlátý střední díl svatebního tance těžko uslyšíme v přesvědčivějším podání) však jsou již zcela věrným obrazem tehdejšího filharmonického zvuku.

Od Dvořáka není daleko k Sukovi, v počátcích dvořákovskému pokračovateli, později díky velkolepě pojatým, interpretačně náročným partiturám prvnímu českému modernistovi. Vedle legendárního snímku Serenády Es dur a technicky handicapované nahrávky Pohádky (viz výše Vodník ) patří nahrávky symfonie Asrael a rozsáhlé hudební básně Zrání rovněž k tomu nejlepšímu a nejcennějšímu v Talichově archivu. Želbohu nenatočil již Epilog a Pohádku léta (tu však nepřekonatelným způsobem ve stejné době s filharmonií pořídil jeho dlouholetý kolega Karel Šejna ). Snímek Asraela je ukázkou moderně pojaté a propracované obrovité partitury v jedinečné klenbě celku. V podobném smyslu lze hovořit i o Zrání . Toto dílo připravoval Václav Talich pro natáčení až na konci své umělecké dráhy. Prosadil nevídaný počet zkoušek, v nichž piloval každý detail. Filharmonici, ač vycházeli stále nespokojenému Talichovi všemožně vstříc, cítili již velkou únavu. Když chtěl Talich konečně dílo jednou přehrát vcelku, poprosili proto tajně zvukového mistra Františka Burdu, aby stiskl magnetofon. Při přehrávce potom přesvědčili velmi překvapeného a spokojeného dirigenta, aby tento "tajný" záznam posvětil jako definitivní. Malé retuše a dotáčky se závěrečným ženským sborem učinil dodatečně Talichův žák Zdeněk Bílek . Právě díky tomu, že šlo o nahrávku jedné veliké pasáže bez přerušení, zrodil se historický dokument. V něm máme možnost vychutnat Sukovo Zrání v celé své jednolitosti, což se u jiných snímků tohoto díla nedá říci.

Zcela zvláštní místo zaujímají nahrávky děl Leoše Janáčka - autora, kterého Talich obzvláště miloval a svůj hluboký zájem potvrdil i několikerým nastudováními jeho oper v Národním divadle. Talich se jím zaobíral velmi hluboce a prováděním jeho děl nesporně přispěl k jeho slávě. Škoda, že byly uskutečněny jen dvě nahrávky, a ty navíc zrovna nevyznívají příliš ideálně. Budí totiž určité rozpaky mnohými, byť dobře míněnými Talichovými retušemi. Partitura Tarase Bulby byla na mnoha místech zromantizována a teprve čas dal jednoznačně za pravdu Janáčkovu originálu, jak jej dává na své nahrávce Bakala a později Ančerl . Ani suitu z Příhod lišky Bystroušky dnes nepřijímáme jednoznačně a jako autentičtější cítíme zpracování Františka Jílka než Václava Talicha (respektive Jaroslava Řídkého a Františka Škvora). Liška Bystrouška patřila k velkým Talichovým láskám. Jaký by asi byl její celý komplet pod jeho taktovkou v čistém originále?

Čeští mistři vděčí Talichovi za řadu dalších skvělých snímků, dodnes v mnohém vzorových. Jmenujme za všechny jeden snadno přehlédnutelný - Smetanův Pražský karneval . Na rozdíl od zdrcující většiny dirigentů, kteří si s tímto zvláštním orchestrálním torzem nevědí rady, Talich mistrovskou a promyšlenou interpretací dokázal, že jde o dílo mimořádné, jež dokonce některými momenty naznačuje i další možné cesty světového hudebního vývoje. Rovněž o svěžím a radostně laděném snímku Smetanovy kantáty Česká píseň s tehdy ještě Českým pěveckým sborem Jana Kühna se takřka neví, neboť nebyla novodobě vydána.

Zahraniční autoři jsou v jeho katalogu vůči českým mistrům ve značné menšině. Mohlo by se tak zdát, že Talichovou doménou byla pouze česká hudba. Tuto chybnou jednostrannost velmi výstižně napadá Talichova nahrávka jednoho z evergreenů světových pódií - Čajkovského Šesté symfonie zvané Patetické . Tak dramaticky a lidsky bolestnou první větu s úchvatným zápasem v provedení můžeme slyšet na málokterém jiném snímku. Potvrdil to svým obdivem i nestor ruské dirigentské školy, mladší Talichův kolega a přítel Jevgenij Mravinskij, jehož rovněž slavný snímek se dle mého názoru Talichovu nevyrovná. Zvláštní je Talichův Mozart - ve výraze naprosto vyvážený, mnohdy i citově zaujatější, než jak jsme dnes zvyklí (Klarinetový koncert s V. Říhou ). U nahrávek baroka (Bachův Koncert d moll se S. Richtěrem , Händelův Hobojový koncert g moll s F. Hantákem anebo Bachova Suita D dur s komorním souborem Slovenské filharmonie ) máme dnes pochopitelně vážnější výhrady, podobně jako v případě jiných mistrů taktovky let pozdějších (Klemperer, Karajan). Jde spíše o dokumenty, jak se baroko hrálo ještě relativně nedávno, tedy v duchu romantické tradice.

Ze všech nahrávek čiší Talichova osobitost a nezbývá než znovu litovat, že těch snímků neměl tento skutečný mistr taktovky, nejvýznamnější v českém i světovém hudebním dění dvacátého století, možnost uskutečnit více. Analýza celého talichovského archivu, každé nahrávky, v mnohém aktuální, by i dnes vyžadovala prostor celé publikace. Byla by však nadmíru užitečná. Tam by jistě nemohly být přehlédnuty souvislosti zmíněné na začátku, týkající se talichovského odkazu. Jeden z příkladů za všechny: Myšlenku Talichova úsilí v krátké historii jím založeného Českého komorního orchestru převzal o deset let později jeho mladší spolupracovník, houslista, komorní hráč a pedagog Josef Vlach tím, že založil nový Český komorní orchestr. A tato myšlenka nezanikla ani úmrtím tohoto význačného umělce. Český komorní orchestr - už vlastně třetí generace - žije dále za uměleckého vedení Vlachova žáka Ondřeje Kukala a Vlachovy dcery Jany . A opět zde máme důkaz v podobě nahrávek jednoho díla - Sukovy Smyčcové serenády ! Talich ji pořídil sice s Českou filharmonií, ale jak Vlachovu tak i Kukalovu nahrávku uskutečnil Český komorní orchestr. Každý z těchto snímků je naprosto osobitý, v každém však cítíme ono zázemí, jež je všem společné! Jako stříbrná niť se tedy vine tradice počínající u Talicha a suverénně pokračující v naší současnosti.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.